Obranný průmysl a jeho produkce: ještě jedna nedokonalost vnitřního trhu

Nedávná diskuse o malém propojení evropského trhu služeb a odmítnutí Bolkesteinovy směrnice upozornily na to, že vnitřní trh nejen není dokončen a zůstává roztříštěn, ale že v mnoha důležitých segmentech poskytování služeb přes hranice členských zemí téměř neexistuje. Propočty Komise dokumentovaly, jak je tím ochuzován evropský spotřebitel a jak je bržděna ekonomická výkonnost Unie.

Debata ve výboru Evropského parlamentu, která proběhla 23. června 2005 za účasti početné řady externích odborníků však odhalila, že existuje další oblast, v níž pravidla vnitřního trhu nejsou respektována. Jde o obranné trhy, na nichž se pohybují zbraně, střelivo a vojenský materiál. Na rozdíl od trhu služeb, kde na překážku jsou z velké části administrativní překážky a odlišné požadavky členských států, je tomu na tomto trhu jinak. Vynětí volného pohybu zboží a služeb z tohoto trhu a jeho zvláštní režim jsou totiž explicitně zakotveny v primárním právu EU. Otcové-zakladatelé si byli totiž vědomi zvláštní povahy tohoto trhu a potřeby respektovat bezpečnostní zájmy členských států, zejména v období studené války.

Proto byl do Římské smlouvy zapsán článek, podle něhož členský stát může učinit „opatření, která považuje za nutná k ochraně podstatných zájmů své bezpečnosti a která se týkají výroby zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchodu s nimi“. Tato výjimka byla zpřesněna v další dikci článku, která říká, že „tato opatření nesmí zhoršovat podmínky soutěže na společném trhu, pokud jde o výrobky, jež neslouží k účelům výslovně vojenským“.

Prakticky to znamenalo, že s odvoláním na tento článek mohly členské státy zajišťovat svou bezpečnost tím, že preferovaly domácí producenty a dodavatele, že mohly ochraňovat v obranném sektoru domácí trh, diskriminovat dodavatele z jiných členských zemí. Ve zmíněné diskusi Evropského parlamentu byla tato praxe oprávněně popsána tak, že dodávky vojenského materiálu byly realizovány na základě národních pravidel a obranný trh byl jimi regulován. O volném pohybu zboží a služeb na obranném trhu se nedalo hovořit a odkaz na potřebu „ochraňovat podstatné zájmy vlastní bezpečnosti“ měl naprosto dominantní váhu. Dá se říci, že až do rozšíření v roce 2004 existovalo patnáct oddělených obranných trhů. Argumenty o dublování výroby a výzkumu, o výhodách koncentrované výroby, o vysokých nákladech výroby určené pro vojenské účely a roztříštěné mezi členské státy nezabíraly. Chování členských států bylo totiž podpořeno ještě tím, že podle jmenovaného článku Římské smlouvy žádný z nich nebyl „povinen sdělovat údaje, jejichž vyzrazení by podle jeho názoru bylo v rozporu s ochranou podstatných zájmů jeho bezpečnosti“.Tím se fakticky podlamovaly podněty ke spolupráci členských zemí, zejména jejich výzkumných týmů a propojení obranných trhů. A co je ještě důležitější: Evropa nedisponuje kvůli tomu dodnes nejmodernějším vojenským vybavením, a to v době, kdy vzrostly náklady na výzkum a vývoj a náklady na vyzbrojení a převyzbrojení moderních armád. V tomto strategickém ohledu je Evropa zranitelná a závislá na USA.

Na tuto kuriózní situaci, která byla pochopitelná v době studené války, poukázala Komise, která v září 2004 uveřejnila Zelenou knihu o dodávkách pro potřeby obrany (defence procurement). Podle této zprávy je celá pětina vojenských výdajů členských zemí používána na nákup vojenského materiálu a výzkum, což dohromady představuje částku 32 miliard eur ročně. Bohužel nelze říci, konstatuje Zelená kniha, že by byly tyto prostředky využívány optimálně. Brání tomu řada faktorů: různé formy státní podpory, zvýhodnění podniků, státních i soukromých, podílejících se na vojenské výrobě a výzkumu, skutečnost, že vypisování veřejných zakázek vojenského určení není pojímáno jako komunitární záležitost, takže soutěž v evropském měřítku je omezena.

Mezi návrhy přednesenými ve veřejném slyšení Evropského parlamentu zazněl také názor, aby byl vůbec původní článek Římských smluv zcela zrušen, což by nastolilo transparentnost na obranném trhu a zavedlo na něm soutěžení. Tento názor se ukázal jako menšinový: organizace a způsob dodávek pro potřeby obrany jsou nadále vysoce politickou záležitostí, jež členské státy chápou jako součást své suverenity. Nelze očekávat žádný dramatický obrat v této oblasti. Většinový názor se přiklání k tomu, což také navrhuje Zelená kniha, která se snaží nalézt odpověď na to, jak realisticky reagovat na roztříštěný obranný trh a jak v novém bezpečnostním prostředí přistupovat k interpretaci kritického článku Římské smlouvy. Komise hodlá připravit návrh nové směrnice, která by s ohledem na specifické rysy obranného sektoru stanovila zvláštní pravidla platná pro dodávky vojenského materiálu.

Výbor EP pro vnitřní trh připraví vlastní zprávu k tomuto tématu, jež bude s novou zprávou Komise předložena Evropskému parlamentu. Plenární zasedání v listopadu 2005 se bude zabývat touto problematikou.