Nový atlanticismus ve střední a východní Evropě?

V pátek 26. října se v Černínském paláci uskutečnila konference na téma vztahu evropských zemí k USA ve světle současných konfliktních témat. Většina řečníků se shodla, že dobré vztahy mezi oběma břehy Atlantiku jsou klíčové pro úspěšné řešení palčivých globálních i lokálních problémů dneška. Často také zaznívala volání proti populismu a pro větší propagaci atlanticismu od politických špiček v Evropě.

Souvislosti:

Mezinárodní konference na téma atlanticismu v Evropě se uskutečnila letos na podzim již potřetí. Organizuje ji Institut pro evropskou politiku EUROPEUM za podpory a ve spolupráci s Ministerstvem zahraničích věcí České republiky, Nadací Konrada Adenauera, German Marshall Fund of the United States (GMF) a Americkým centrem.

Témata a stanoviska:

Po úvodním slově ředitele Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Davida Krále a zástupkyně velvyslance USA Mary Thompson-Jones, která připomněla „výjimečný význam“ NATO pro euroatlantické vztahy, se slova ujal a hlavní projev přednesl ministr zahraničích věcí ČR Karel Schwarzenberg. Ten hned zpočátku poznamenal, že intenzivní vztahy mezi kulturami na obou březích Atlantiku nejsou ničím novým, aby vzápětí krátce zrekapituloval vývoj euroatlantických vztahů od první světové války a výrazné milníky při poklesu a vzrůstu popularity USA v Evropě. V diskusi pak zdůraznil, že bez ohledu na to, kdo bude novým americkým prezidentem, USA zůstane hlavním spojencem České republiky. Nicméně dodal, že výkonnost administrativy vždy může vyvolat pokles popularity USA či kritické ohlasy, které jsou však součástí normální demokratické diskuse.

První blok řečníků se zaměřil na konvergence a štěpení v transatlantické otázce mezi politickými elitami ve střední a východní Evropě. Jeho moderátorem byl David Král.

S úvodním příspěvkem vystoupila Věra Řiháčková z EUROPEA. Týkal se výzkumu tohoto institutu, který se snažil zjistit, jaký je postoj evropských elit k USA. Jeho závěrem bylo, že země střední a východní Evropy ve vztahu k atlanticismu netvoří jednolitý blok. Liší se jak postoje jednotlivých zemí, tak politických stran v těchto státech. Velké diference lze také vysledovat v postojích politiků ve vládě a na druhé straně v opozici a též (i když v menší míře) na pravé a levé straně politického spektra. Největší měrou atlanticisimu se vyznačovali někteří polští politici.

Olga Gyarfášová z Institutu pre verejne otázky (Bratislava) se krátce věnovala situaci u naších východních sousedů. Prošla ve své prezentaci jednotlivé fáze předstupních jednání do EU a NATO a také grafy, ukazující vývoj popularity těchto organizací na Slovensku. Upozornila, že slovenská politická scéna byla tématem atlanticismu vždy silně polarizována, nicméně i když rétorika se často měnila, reálná politika vůči USA zůstává stále víceméně stejná.

Roman Kuzniar z Varšavské univerzity poskytl svůj pohled na současnou polskou realitu. Uvedl, že atlanticismus není v jeho zemi ničím novým, avšak v dnešní době výrazně ztrácí půdu pod nohama. Jako příklad uvedl podporu členství Polska v NATO, která dnes činí pouze 47%, což je nižší číslo než ve Francii. Kuzniar uvedl několik důvodů, které spojuje s klesající podporou atlanticismu v Polsku. Předně podle něj Poláci vidí, že si kupují spojenectví USA účastí v „nesmyslné válce“ a při tom si nejsou v současnosti vědomi žádné reálné vojenské hrozby. Atlanticismus by měl být něčím víc než jen sledováním americké politické linie, uzavřel Kuzniar.

První téma završil svým příspěvkem John Glenn z GMF, který nejdříve zdůraznil jak velká mezera stáje zeje mezi relativně proamerickými elitami v Evropě a skeptickou veřejností. Dále se věnoval nebezpečně narůstající míře populismu, která je zdá se dnes částečně na ústupu (viz. např. volby v Polsku). Hlavní úkol pro evropské politiky vidí Glenn v propagování  atlanticismu jejich voličům.

Téma druhého panelu bylo: transatlantičtí partneři, Irák a Afgánistán – úspěch nebo prohra? Moderoval Tomáš Weiss.

První vystoupil Sever Voinescu z Institute for Public Policy (Bukurešť). Nabídl zajímavé srovnání s manželstvím: ani transatlantické vztahy nemohou fungovat, když se partneři budou na sebe jen dívat- musí jít bok po boku za společnými cíli. Zásadní problém vidí v tom, že Evropané nepočítají s NATO, na rozdíl od Američanů, jako se silnou globální institucí. Je též nutné, aby se Evropané a Američané shodli na tom, kdo je skutečným nepřítelem. A tím jsou ti, co financují teroristy, dodal Voinescu.

Dalším panelistou byla Claudia Major z EU Institute for Security Studies (Paříž). Major nejdříve zdůraznila velký rozdíl panující v postojích Evropy k Iráku a Afgánistánu. Dále připomněla jak složité je zorganizovat mezinárodní misi v zemi jako je Afgánistán a pak tuto akci ještě obhájit před „netrpělivými“ domácími voliči. Z Iráku plyne pro EU a USA především ponaučení ohledně formování institucí, z Afgánistánu logistické zkušenosti. Problémem byla  neexistence společné politiky týkající se Iráku. Nikdo v Evropě s invazí nesouhlasil, a tak se Irák „neřešil“. Podle Major je především nutné se z chyb v obou konfliktech poučit a sjednotit síly, vyjasnit pravidla zahraničních misí a více diskutovat v rámci NATO.

Jako poslední v této části konference vystoupil Simon Henderson, znalec poměrů v Iráku z The Washington Institute for Near East Policy. Za prvé zdůraznil, jak silně vnímají Američané vojenskou službu jako službu vlasti. Dále se rozhovořil o cílech a problémech akcí v Iráku a Afgánistánu. Irák označil za obrovskou výzvu, svržení tamního diktátora pak za jednoznačně správné. Budoucnost této asijské země bude podle něj jistě komplikovat Irán.

Závěrečná část celé konference se nazývala: Transatlantické pohledy na západní Balkán – mohou hrát země střední a východní Evropy aktivní roli?

James C. O´Brien (The Albright Group, Washington D.C.) zdůraznil, že je velmi důležité pro další vývoj, jakým způsobem získá Kosovo nezávislost. Samotná nezávislost je podle něj pouze otázkou času. Teď je však zásadní, aby vrcholní představitelé Evropy jasně vyjádřili své přesvědčení o nezávislosti Kosova a zároveň se připravili na počáteční „období paniky“ po vzniku nového státu. Je tedy třeba především co nejvíce diskutovat o nezávislosti Kosova na nejvyšší úrovni. Oddělení Kosova je jediné možné řešení – musíme totiž vzít v potaz postoj Srbska, které Albáncům upírá jakýkoliv podíl na řízení země. O´Brien se dále domnívá, že je velmi důležité nechat zemím západního Balkánu dveře do EU otevřené. Tím se totiž zvýší šance na jejich směřování k demokratické prosperující společnosti.

Stefan Lehne z Generálního sekretariátu Rady EU zpočátku zrekapituloval situaci a nedávný historický vývoj na Balkáně. Ekonomicky hodnotil Lehne vývoj v regionu jako „relativně pozitivní“. Problémem však mimo jiné zůstává, že na Balkáně často neexistuje celospolečenská poptávka po směřování k EU. Není výjimkou, že nová vláda obrátí „kormidlo“ o sto osmdesát stupňů a členství v Unii pro ni náhle není prioritou. Závěrem Lehne prohlásil, že překážky na cestě k nezávislosti Kosova jsou větší než se původně očekávalo, a proto bude třeba spojit síly všech evropských představitelů k dosažení cíle. 

Andrea Feldman (Institute for Democracy, Záhřeb) se ve svém příspěvku zaměřila především na situaci v Chorvatsku. Tamní politická reprezentace se bez výhrady shodne na podpoře vstupu své země do NATO, nicméně veřejnost je čím dál více opačného názoru. Případné referendum (kterého by se podle průzkumů zúčastnilo až 80% voličů) by tedy přineslo „ne“ vstupu do NATO.  Na konec svého příspěvku Feldman v krátkosti zhodnotila situaci v jednotlivých Státech západního Balkánu.

József Pandur z Úřadu Vysokého představitele a Zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině věnoval svoji prezentaci výhradně zemi, ve které působí. Byl velmi kritický: Bosna a Hercegovina neudělala podle něj v poslední době téměř nic pozitivního vzhledem k jejímu směřování do EU. Pandur zdůraznil, že Unie od svých principů v žádném případě neustoupí.

Mediálním partnerem  konference byl EurActiv.cz.