Lobbing: Nemáme tradici, potřebujeme regulaci

Zdroj: Evropská komise.

Podle panelistů na semináři o lobbingu v Česku a v Unii se střední a východní Evropa neobejde bez jasných a srozumitelných pravidel pro chování zájmových skupin, „samoregulace“ západního střihu tu totiž nefunguje. Nejnovější studie o evropském lobbingu ukázala, že úředníkům a politikům na lobbingu vadí zejména jeho netransparentnost.

Jak už řekl Napoleon Bonaparte: „Deset lidí, kteří mluví, je hlasitějších, než deset tisíc lidí, kteří mlčí.“ A právě chováním těch hlasitých – evropských lobbistů – se zabýval nejnovější průzkum (v aj zde) mediální agentury Donath-Burson-Marsteller (DBM). Jaký je jeho hlavní výsledek? Potenciálním „terčům“ pro lobbisty, tedy evropským úředníkům a politikům, nejvíce vadí jejich netransparentní praktiky. Jsou si ale zároveň vědomi toho, že lobbing přináší také řadu pozitiv: konstruktivní návrhy pro vytváření různých politik či sdílení výsledků výzkumných prací.

„Lobbing zastupuje legitimní komerční či společenské zájmy. Právo seznámit politika či úředníka se svými argumenty by měl mít každý,“ říká Tomáš Jelínek, výkonný ředitel DBM. „Problém je, když výlučný přístup k politikům mají jen některé zájmové skupiny. Transparentnost je cestou, jak získat důvěru zúčastněných stran a veřejnosti,“ uvádí Jelínek.

Průzkum DBM se zaměřil na názory zhruba 50 vysokých úředníků a politiků z unijních institucí dalších cca 30 z každé země, která se účastnila tohoto průzkumu. Těch bylo dohromady 15 a nechybělo mezi nimi ani Česko.

Kdo je to lobbista a jak jedná?

Podle respondentů se zástupci lobbistů nejčastěji rekrutují z řad asociací soukromých firem (uvedlo je 63 % dotazovaných), specializovaných agentur (57 %) nebo neziskových organizací (50 %). Například ve Francii, Španělsku nebo Maďarsku nicméně zástupce těchto skupin většina dotázaných za lobbisty nepovažovala. Vyplynulo také na povrch, že zatímco na úrovni jednotlivých států považuje právnické firmy za lobbisty pouhá čtvrtina dotázaných, v Bruselu je to víc než polovina.

Pokud jde o hlavní přínosy lobbingu, respondenti oceňují zejména sdílení vědomostí, převod technických informací do srozumitelné podoby (především europoslanci) a význam lobbingu jako součásti demokratických procesů. Dotazovaní mimo Brusel v něm spatřují také dobrý nástroj k prosazování národních zájmů.

O mínusech lobbingu už byla řeč – těsné nadpoloviční většině úředníků (ale 90 % polských respondentů) na něm vadí netransparentnost. V tomto ohledu dopadly nejhůře individuální lobbisté, následováni think tanky a právnickými firmami. Na druhém pólu žebříčku skončily odbory, před soukromými společnostmi a jejich sdruženími, u nichž je prý nejjasnější, proč a za co lobbují. Druhým výrazným problémem je, že lobbisté neposkytují „neutrální informace“, tvrdí úředníci a politici..

Podle Jiřího Schneidera, šéfa Prague Security Studies Institute, je však představa o existenci neutrálních informací „oblíbeným mýtem“, takové totiž neexistují. Podobná situace panuje v případě „veřejného zájmu“, ten se také nedá definovat, tvrdí Schneider. Podle něj je sice lobbing „legitimní činností v pluralitní společnosti, kde existují různé zájmy“ a „důležitý prvek komunikace“, na druhou stranu je však často spojen s negativními jevy, kdy například vlivné zájmové skupiny blokují legislativní změny (případ loterijního zákona v Polsku).

Pro diskusi o zavádění různých registrů lobbistů, jako je ten bruselský (více viz Lobbing v evropských institucích), je možná důležitý následující údaj: pouze pětina úředníků posuzuje zástupce zájmových skupin podle toho, zda jsou na podobném seznamu uvedeni (v Bruselu pak 29 %). Pokud se má úředník rozhodnout, zda jít na setkání s lobbistou nebo ne, zajímají ho spíš jiné věci: do jaké míry je mu blízký obor, který tato zájmová skupina zastupuje, a jak průhledné jsou její zájmy, ukázala studie.

Odpověď na otázku, kdo v Bruselu a v dalších evropských metropolích lobbuje nejúčinněji, z průzkumu nezískáme. Na předních příčkách se sice objevily firmy a sdružení firem a také odbory, nicméně rozdíly v hodnocení aktivit jednotlivých zájmových skupin jsou zanedbatelné. Nejhůře si každopádně stojí lobbisté – jednotlivci a to zejména díky jejich malé transparentnosti.

Česká kotlina: lobbista je korupčník

„Lobbing je v českém prostředí velmi rozšířená nadávka,“ říká odborník na tento fenomén ze společnosti Weber-Shandwick Václav Pecka a ostatní panelisté na diskusi pořádané sdružením Evropské hodnoty a DBM souhlasně přikyvují. Význam tohoto slova se u nás nebývale rozšířil – v Anglii se původně týkal pouze ovlivňování rozhodování poslanců, upozorňuje Pecka.

Studie DBM ukázala, že ze všech zemí si právě čeští úředníci a politici stěžují nejvíce, že je lobbisté zásobují zkreslenými informacemi (názor 73 % z nich oproti 55% evropskému průměru). Podobně jako v dalších státech Unie i v Česku vadí „terčům“ lobbingu jeho netransparentnost, která je nejvíce typická pro individuální lobbisty. Čeští veřejní představitelé mají také velký problém s neziskovými organizacemi, které podle tří čtvrtin z nich používají argumenty založené z velké části na emocích.

Napravit reputaci lobbistů v Česku se na začátku října pokusili dva poslanci za ČSSD: Bohuslav Sobotka a Jeroným Tejc. Na jejich legislativní návrh se však snesla vlna kritiky především od podnikatelů a poslanců ODS, kterým vadilo především to, že by každou svou schůzku museli hlásit ministerstvu vnitra (EurActiv 2.10.2009).

Podle zmiňovaného Jiřího Schneidera je však naivní se domnívat, že by přijetí podobného zákona něco významnějšího na divokém prostředí českých lobbistů změnilo. „Je to běh na dlouhou trať,“ varuje Schneider před samospasitelností nového zákona. Potřebujeme zavést více transparentnosti do českého legislativního procesu tak, aby například nemohl předkládat pozměňovací návrhy jeden poslanec a už vůbec ne přímo při jeho projednávání (viz jednací řád sněmovny). V dnešní praxi nemají zákonodárci čas se s pozměňovacími návrhy (které navíc často vůbec nesouvisí s projednávanou legislativou) seznámit a lehko se prosazují názory neprůhledných zájmových skupin, stěžuje si Schneider.

S tím souhlasí i bývalá europoslankyně Jana Hybášková. Například v Evropském parlamentu je podle ní podobná praxe naprosto nepřípustná – pozměňovací návrhy na plénu už jsou podle ní jen technického charakteru, rozhodně nemění obsah předložené legislativy. Hybášková obecně poukazuje na větší průhlednost unijního rozhodování. „Existuje tam mnohem otevřenější a intenzivnější informační proces,“ říká.

Potřebujeme zákon, je však v nedohlednu

Pokud chceme odlišit „čestný a nečestný“ lobbing, nezbývá nám než přijmout jeho legislativní úpravu, oponuje Hybášková Schneiderovi. Není tu totiž dlouholetá tradice působení zájmových skupin jako například ve Velké Británii nebo ostatních zemích západní Evropy, kde funguje určitá „samoregulace“, tvrdí Hybášková a souhlasí s ní i další řečníci.

Například šéf Transparency International pro ČR David Ondráčka potvrzuje, že silná motivace k „samoregulaci“ lobbistů v Česku a dalších zemích regionu skutečně chybí. Ostatně i na unijní úrovni se lobbisté k zapisování do dobrovolného registru právě nehrnou (zvlášť právnické firmy, které v bruselském lobbingu hrají významnou roli, ho doslova ignorují). Podle Ondráčka tedy potřebujeme „jednoduchý, ne přehnaně ambiciózní zákon“, který by měl respektovat několik základních principů: nedobrovolnost registrace, jasnou definici lobbisty, otevřené kalendáře veřejných činitelů, pozitivní motivaci lobbistů (například přístup na jednání výborů poslanecké sněmovny) a zahrnutí neziskových organizací do lobbistického rejstříku.

Ať už bude nový návrh zákona o lobbistech vypadat jakkoliv – všechny politické strany se dušují, že jsou pro jeho schválení – je prakticky jisté, že do parlamentních voleb v červnu příštího roku se nové iniciativy dočkáme jen těžko. Vrcholící kampaň by ho pravděpodobně opět smetla z poslaneckých lavic.