Konec roku se nese ve znamení demonstrací napříč Evropou. Mají něco společného?

© Shutterstock (Alexandros Michailidis)

Evropané vycházejí do ulic. Kromě „žlutých vest“ ve Francii zažívají občanské protesty také v Belgii, Maďarsku, Rakousku nebo v Srbsku.

V posledních týdnech roku 2018 zažívá Evropa zvýšený počet demonstrací, zvláště „bohatý“ pak na ně byl právě uplynulý víkend. Titulky od listopadu plní především násilnosti spojené se „žlutými vestami“ ve Francii, o víkendu se ale objevily i zprávy z Belgie, kde se podporovatelé krajní pravice střetli s policií v rámci proti-migračních protestů.

Série demonstrací zasáhla Maďarsko. Jak píše server iRozhlas, katalyzátorem protestů je novela zákoníku práce, která zvyšuje limit na počet přesčasů pro zaměstnance a přezdívá se jí také „otrocký zákon“. Jak uvedla ČTK, podle maďarských komentátorů je možné nejnovější události vnímat jako znovuzrození maďarské opozice, která vystupuje v dříve nevídané shodě.

Pomyslný protipól k belgickému protestu představoval ten víkendový v Rakousku. Demonstranti dali najevo, že se jim mimo jiné nelíbí rázné kroky, které vláda Sebastiana Kurze složená z konzervativců a krajní pravice dělá v migrační politice.

V sobotu se pak mimo EU, konkrétně v Srbsku, po druhé v krátké době sešly tisíce demonstrujících proti krokům vlády prezidenta Aleksandara Vučiće, které údajně potlačují opozici a média v zemi.

Protesty nemají společného jmenovatele

Z pohledu politologa Marka Rybáře z Masarykovy univerzity jde pouze o náhodu, že se zmíněné protesty uskutečňují ve stejnou dobu. Nemají podle něj žádnou spojitost ani společnou příčinu, která by přesahovala hranice jednotlivých zemí.

„Většina protestů má jednoznačně vnitropolitické zaměření. V Maďarsku jsou protesty namířené proti legislativním změnám v zákoníku práce, ve Francii vypukly jako reakce na ohlášené zvyšování daní na pohonné látky, v Rakousku jde o protesty u příležitosti prvního výročí vzniku vlády za účasti radikální pravice,“ říká Rybář a dodává, že konkrétně v Srbsku pak jde o reakci na přetrvávající omezování záruk svobodných voleb a na fyzický útok na jednoho z opozičních aktivistů.

Pouze v Belgii má podle něj protest více mezinárodní kontext – demonstrantům se nelíbí, že se federální vláda připojila ke globálnímu paktu OSN o migraci. I v tomto případě však demonstranti sledují vnitropolitický cíl – pád menšinové vlády. Přání se jim splnilo, belgický premiér Charles Michel včera rezignoval, pro svoji vládu nezískal potřebnou podporu.

Globální pakt o migraci dál štěpí Evropu. Na co upozorňují jeho kritici?

V marockém městě Marrakéš v těchto dnech probíhá mezinárodní konference, na které už včera 164 zemí OSN podepsalo Globální pakt o migraci. Česko a další země, které pakt nepřijaly, upozorňují na sporné pasáže v textu a potenciální problémy.

Protesty ve zmíněných evropských zemích nemají podle Rybáře žádného společného jmenovatele a téma evropské integrace v nich hraje minimální až žádnou roli.

Demonstrace se neliší jen tématem svého zaměření, ale také organizační strukturou. „Ve Francii nemají protesty své vrcholné představitele, v Belgii je organizují krajně pravicové strany a sdružení, v Srbsku opoziční strany a občanská sdružení, v Rakousku a Maďarsku hrají hlavní roli občanské iniciativy s podporou opozičních stran,“ popisuje situaci expert.

„Vzájemné propojení protestů fakticky neexistuje, i když není možné zcela vyloučit, že některé z protestujících mohlo povzbudit k aktivitě právě to, že viděli protestovat lidi v jiných zemích,“ říká Rybář. Dodává ale, že vzhledem k tomu, že protesty nejsou co do počtu účastníků příliš rozsáhlé, dá se předpokládat, že se jich účastní převážně lidé, kteří takovou externí motivaci nepotřebují. Podle něj je totiž motivuje jejich vlastní politické přesvědčení.

Žlutý symbol se šíří

Právě na Rybářem zmíněné „povzbuzení k aktivitě“ ovšem naráží Bart Cammaerts z London School of Economics, a to konkrétně v případě, kdy se francouzské „žluté vesty“ začaly objevovat také při protestech v dalších evropských zemích – v Nizozemsku, Belgii, Řecku, Německu, Švédsku nebo ve Spojeném království.

Z odporu proti daňovým změnám se ve Francii staly protesty s mnohem větším přesahem. „Obavy, které stojí za tímto hnutím (ve Francii), jsou podobné také v mnoha dalších zemích. Je to jednoduchý a rozpoznatelný symbol (žlutá vesta), trochu jako maska Guye Fawkese,“ popisuje Cammaerts pro BBC.

Reportáž BBC ovšem zároveň upozorňuje, že k nejasné organizační struktuře hnutí se přidává i pochybnost, zda „žluté vesty“ v jednotlivých zemích vůbec sdílí stejný cíl.

„Tato novější hnutí, která získávají na síle díky sociálním sítím, mají tendenci nemít jasné požadavky nebo jich mít tolik, že téměř ztrácí smysl. Zároveň chybí jasný ‚meta-narativ‘, který by jednotlivé problémy a požadavky spojil v jeden celek,“ podotýká Cammaerts. To podle něj ulehčuje situaci extremistům napravo i nalevo, kteří mohou situace zneužívat.

Žlutá vesta zde tedy pravděpodobně funguje jako univerzální nástroj, do kterého každý může promítnout svůj vlastní význam. Takto chápe hnutí například poslanec české vládní strany Jaroslav Foldyna (ČSSD).

Demonstrace jako součást fungující demokracie

Rybář připomíná, že evropské (a především západoevropské) společnosti jsou tradičně charakteristické takzvanými nekonvenčními formami politické participace, přičemž účast na demonstracích je jednou z nich.

Na protesty se podle něj dá dívat dvojím pohledem. „Jednak naznačují nespokojenost s fungováním politiky a společnosti a v tomto smyslu indikují existenci problémů. Na druhé straně působí jako mechanismus, jehož prostřednictvím se občané zapojují do politiky, tedy tvorby politických rozhodnutí, také v období mezi volbami a mohou tak indikovat životaschopnost občanské společnosti,“ vysvětluje Rybář.

Dodává ale, že tato fakta samozřejmě platí pouze pro klidné a nenásilné formy protestů. „Naopak, opakované a přetrvávající násilnosti naznačují systémové defekty, které zřejmě nebyly dlouhodobě řešeny,“ uzavírá politolog.

Protesty „žlutých vest“ ve Francii si podle dostupných informací vyžádaly šest mrtvých a přibližně 1600 zraněných.

Macron vyzývá k vytvoření evropské armády. Má být schopna reagovat na agresi Ruska, Číny, ale i USA

Minulý týden francouzský prezident Emmanuel Macron znovu otevřel pro členské státy EU velmi citlivé téma – potřebu společné evropské armády. Dle Macrona by tak EU byla připravena na případnou agresi ze strany Ruska, Číny nebo dokonce USA.