Euromýty: Boj s větrnými mlýny?

zdroj: ShutterStock.com; autor: Sarit Wuttisan.

Vznikají z neopatrnosti, neznalosti a možná i úmyslu. Média je s oblibou přebírají, protože šokují a baví zároveň. Unavené a informacemi přesycené publikum si vždy rádo zanadává na „onen zlý Brusel“. Jak s těmito nepravdami bojovat? A lze to vůbec?

Povinnost balit koblihy, konec domácím zabijačkám a Hořickým trubičkám a nejnověji zákaz fotografování veřejných budov. To je výčet nejznámějších tzv. euromýtů, které si po vypuštění do světa žijí vlastním životem a děsí českou veřejnost.

„Euromýty nejčastěji vznikají přebráním informace ze zahraničního tisku, přičemž přebírající redaktor něco ´ztratí v překladu´, a to buď z nedbalosti, nedůslednosti či neznalosti. Asi až na posledním místě snad úmyslně,“ vysvětluje EurActivu tiskový mluvčí Zastoupení Evropské komise v ČR Martin Stašek.

S tím souhlasí i český europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL/EPP). „Vzniku euromýtu prospěje, když jej média převezmou, aniž by si zprávu ověřila. Výsledná směs je pak zatraceně třaskavá“.

Rozhovor s europoslancem Svobodou si můžete přečíst ZDE.

To byl také případ „kachny“ kolem komerčního fotografování veřejných budov a dalších autorských děl na ulici a jejich následné zveřejnění (tzv. svoboda panoramatu). Původně se jednalo o návrh zprávy německé pirátské europoslankyně, kterou projednával Evropský parlament. Důležité je zmínit, že zpráva nebyla legislativního charakteru.

To však pro řadu novinářů nebylo překážkou. Proti informaci okamžitě vznikla vlna nevole, která se internetem spolu s vyvolanou panikou šířila nezvratnou rychlostí. Před údajně hrozící změnou legislativy varovaly nejrůznější instituce a mezi lidmi kolovala petice. Dělo se tak i poté, co se mylné informace pokusilo vysvětlit několik českých europoslanců a zástupci unijních institucí v ČR.

Zakázané zabijačky

Podobný scénář zažily i výše zmiňované domácí zabijačky, kterým se české deníky a weby věnovaly začátkem letošního roku.

Kořeny celé story je však třeba stopovat až k reportáži, kterou veřejnoprávní média odvysílala již v roce 2012. Reportáž, a stejně tak doprovodný článek, obsahovaly zavádějící a poplašnou zprávu o tom, že kvůli přísnějším hygienickým normám EU hrozí komukoliv, kdo mimo svou domácnost uspořádá vepřové hody a pozve partu přátel, pokuta ve výši až 300 tisíc korun. Celý vtip je v tom, že pořádání domácích prasečích hodů upravuje česká, nikoliv evropská legislativa.

Celý vtip je v tom, že pořádání domácích prasečích hodů upravuje česká, nikoliv evropská legislativa.

„Reagovali jsme článkem na našem webu, sdíleli jsme jej na sociálních sítích a snažili se oslovit původně zdroje s žádostí o opravu či přímo odstranění. To se nám do jisté míry povedlo,“ vzpomíná Martin Stašek ze Zastoupení Evropské komise.

„Do jisté míry“ proto, že deník, který alarmující zprávu převzal a dále ji šířil, oficiální vyjádření Komise spolu s reakcí ministerstva zemědělství sice otiskl, svým čtenářům už ale nevysvětlil, proč jeho dřívější články obsahovaly nepravdivé informace.

Okamžitě jednat

Jak tedy s euromýty bojovat? A lze to vůbec? Martin Stašek je přesvědčen, že ano. Obecná strategie je prý jasná: okamžitě se pokusit uvést věci na pravou míru.

Správný a včasný „protiútok“ na již rozšířenou zavádějící zprávu ale vyžaduje dostatečnou personální kapacitu a čas. „Narážíme také na asymetrii v komunikaci, tedy na to, že mylná zpráva je otištěna na titulní straně celostátního deníku, avšak její oprava či uvedení na pravou míru najdeme až třeba na straně 8,“ vysvětluje Stašek. Situaci ztěžuje v neposlední řadě i to, že prezentace mýtu je mnohem jednodušší než vysvětlování skutečnosti.

Mylná zpráva je otištěna na titulní straně, avšak její oprava či uvedení na pravou míru najdeme až na straně 8.

Podle europoslance Svobody je důležité být srozumitelný a být neustále připraven odpovídat. „Europoslanec nesmí nikdy nad žádnou blbostí, na kterou se lidi zeptají, mávnout rukou.“

Malým uklidněním nám může být to, že s euromýty nebojuje pouze Česká republika. Na stránkách Zastoupení Evropské komise ve Velké Británii se jich od poloviny devadesátých let podařilo nasbírat hned několik stovek. Úspěšnost s jejich vyvrácením se různí. Tady jsou ty nejzajímavější:

Autor: Lucie Bednárová