Zdeněk Záliš: Člověk by o sobě na internet neměl dávat nic, co by nevylepil na domovní dveře

zdroj: www.ncbi.cz

Internet se stává součástí každodenního života stále většího počtu lidí, málokdo ale ví, jak se v internetovém prostředí správně chovat. I tady totiž platí pravidla, která by měl člověk dodržovat. Kromě zábavy totiž internet přináší i mnoho nástrah. Nejohroženější skupinou jsou přitom děti, které netuší, co je tu může potkat. „To je důvod, proč by se děti měly o těchto rizicích učit už od prvních ročníků základních škol,“ říká v rozhovoru Zdeněk Záliš z Národního centra bezpečnějšího internetu.

Zdeněk Záliš je ředitel pro strategii Národního centra bezpečnějšího internetu a ambasador Evropského týdne programování v České republice.

V polovině října proběhl Evropský týden programování (European Code Week), v němž působíte jako ambasador za Českou republiku. Proč považujete tento projekt za důležitý, když se zabýváte bezpečností na internetu a výuka programování tuto oblast přeci úplně neřeší?
Sice to nesouvisí přímo, ale nepřímo určitě. Digitální gramotnost je totiž základem k tomu, aby se lidé chovali na internetu zodpovědně. Potřebují získat určité dovednosti, aby se uměli bránit případům kyberzločinu, jako je třeba kyberšikana nebo stalking. Výuka programování hravou formou přispívá k tomu, aby mladé lidi vůbec začala problematika vzdělání v oblasti digitální gramotnosti a informatického myšlení zajímat, a získávali tak imunitu vůči kyberzločinu.  

Hackeři jsou vyobrazováni jako takoví Jánošíkové, kteří se do něčeho nabourají, zveřejní to a jsou hrdinové.

Nejvíce ohroženou skupinou na internetu bývají děti. Budou díky programování na hrozby internetu lépe připravené?
Často se setkáváme s módním slovem hacker. Slyšíme, že byly hacknuté nějaké stránky nebo profily na sociální sítích. V současnosti jsou vyobrazováni jako takoví Jánošíkové, kteří se do něčeho nabourají, zveřejní to a jsou hrdinové. Díky výuce programování by děti měly porozumět nejen technickým věcem, ale i etickým otázkám. Musí vědět, že existuje nějaké právní prostředí, které musí znát, a které je třeba respektovat. Například mají mít povědomí o tom, že je potřeba chránit osobní data svá i druhých. To se na informatických hodinách často neprobírá a tato eticko-právní stránka zůstává stranou.

Státy jako Estonsko nebo Velká Británie začaly výuku programování zavádět do školních osnov, a to již od prvních tříd základních škol. Není to pro takto malé děti příliš složité? Měla by se touto cestou vydat i Česká republika?
Složité to není a je to důvod, proč jsme se rozhodli do Evropského týdne programování zapojit. Zaujalo nás totiž to, že se ho účastní začátečníci, kteří nejsou digitálně gramotní a kteří o programování neměli dosud ponětí. Code Week se u nich snaží vyvolat zájem o digitální technologie zábavnou formou, například prostřednictvím soutěží.

40 až 60 % dětí ve věku 13 let má svůj profil na Facebooku, ale informace o tom, jak se zde mají chovat, nemají.

Podle nás je potřeba zlomit existující představu, že programátor musí být člověk, který sedí za počítačem a píše v neznámém jazyce nesrozumitelné řádky. Lidé mohou v rámci výuky programování hrám přidávat intuitivně nové vlastnosti, a tím takovou hru přizpůsobit. Díky tomu se učí pochopit, co programování je a jaké jsou principy algoritmu, aniž by znali programovací jazyky, které k tomu existují.

O rozvoji digitálních dovedností u dětí hovoří Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020, kterou loni připravilo ministerstvo školství. Strategie digitální gramotnosti Ministerstva práce a sociálních věcí zase cílí na rozvoj těchto schopností u dospělých tak, aby se lépe uchytily na pracovním trhu. Potřebuje Česko podobné strategie?
Obecně strategie určitě zapotřebí je, protože udává dlouhodobý směr. Druhou věcí pak je, zda a jak jsou strategie respektovány a nakolik se je podaří rozpracovat do konkrétních opatření. To bývá problém.

Co je potřeba k tomu, aby se strategie podařilo realizovat?
Je potřeba hledat takové tvůrčí formy, které zaujmou děti a které zároveň nebudou nepokořitelné pro učitele. Výukové programy ministerstva by měly být zpracovány tak, aby je učitel mohl vzít a hned podle nich začít vyučovat. Mělo by to být jasné, srozumitelné a nesmí to pro něj znamenat práci navíc, která není placená a kterou navíc nepovažuje za potřebnou.

Vše co dáváme na internet, je veřejné

Říjen je také Evropským měsícem kybernetické bezpečnosti (European Cyber Security Month, ECSM). Na co bychom si měli na internetu dávat v současné době pozor?
Lidé na internet vstupují prostřednictvím prohlížečů a to, co vidí, je jen jedno procento internetu. 99 % totiž tvoří tzv. darknet, do kterého je možné přistupovat pouze prostřednictvím specifických aplikací. Ne vše, co je v darknetu, je kriminální povahy, ale jeho podstatná část ano. Jedná se například o výměnu údajů ukradených platebních karet nebo se tam prodává nezákonné zboží, jako jsou zbraně nebo drogy. Dochází tu i k šíření nelegálního obsahu, například dětské pornografie. Dost velká část lidí se do této šedé zóny internetu ponořuje a ne vždycky zná důsledky.

Mládež ohrožuje například kyberšikana, ale i sexting, kdy si zamilovaní posílají choulostivé fotografie a když se rozejdou, stanou se tyto fotografie předmětem vydírání. Čili různé skupiny lidí jsou vystavovány různým rizikům.

Jak by se tedy člověk měl v internetovém prostředí chovat?
Základní principy už dnes lidé začínají respektovat. Dnes už lidé tuší, že na internetu nemohou publikovat všechno. Platí zásada, že by člověk na internet neměl dávat nic, co by si nevylepil na dveře od bytu. Vše, co tam pověsí, se totiž stává veřejným a nedá se to stáhnout zpátky. Děti si například neuvědomují, že neformální fotografie, které na internet dávají, mohou být později využity proti nim, až si budou shánět práci. Existuje totiž běžná praxe, kdy personalisté pracují s internetem, konkrétně s Facebookem, a vyhledávají si informace o zájemcích o práci.

Zmiňujete problém zveřejňování informací na sociálních sítích, jako je Facebook, který patří mezi nejčastěji používané komunikační prostředky dnešního internetu. Na jaké zásady by jejich uživatelé měli pamatovat?
V případě Facebooku nastává problém například při zveřejňování skupinových fotografií přátel nebo z nějakého sportovního turnaje. Tam platí, že když u fotky uvádíme jméno, měli bychom k tomu mít souhlas dané osoby. Ne všichni mají facebookový profil a spousta lidí na sociálních sítích své jméno nemá a nechce ho tam mít.

Rodič by měl vědět, co se o jeho dítěti píše a zveřejňuje, jinak může do budoucna zadělat na velký problém.

Pokud takový problém nastane, je potřeba také vědět, jak to řešit a na koho se obrátit. I tohle je součástí digitálního vzdělávání, o kterém jsme hovořili. Řidiči také vědí, jak fungují pravidla bezpečného provozu, a pokud se něco stane, tak že mohou dát auto do servisu. Podobné znalosti získávají děti na dopravních hřištích, kde se učí pravidlům pro jízdu na kole. Stejně by to mělo fungovat u sociálních sítí. 40 až 60 % dětí ve věku třinácti let má svůj profil na Facebooku, ale informace o tom, jak se zde mají chovat, nemají. Nevědí, co je tam může potkat, a neznají pravidla. To je důvod, proč by se děti měly o těchto rizicích učit už od prvních ročníků základních škol. Dnes se sice děti ve školách učí používat tablety, ale pokud neumí pracovat ve virtuálním prostředí, výuka není dostatečně ucelená.

EU chce do konce roku dokončit reformu ochrany osobních dat, která například hovoří o tom, že by k poskytování osobních údajů dětí měly do určitého věku dávat souhlas jejich rodiče. Souhlasíte s tímto návrhem?
Pokud se jedná o zveřejňování fotografií, k tomu již dochází. Například pokud škola na konci školního roku pořizuje hromadnou fotografii dětí, musí k tomu mít souhlas. Slouží k tomu i evropský projekt eSafety Label, v rámci kterého jsou prosazována základní pravidla bezpečnějšího internetu na školách. Každá škola by měla mít stránku, kde jsou zveřejňovány zajímavé informace. Rodiče dětí by o tom však měli být informování a měli by mít možnost se k tomu vyjadřovat. Především by o to měli mít zájem. Často se totiž stává, že rodič s něčím písemně souhlasí, jen aby se vyhnuli dotazům ze strany školy. Měl by vědět, co a jak se o jeho dítěti píše a zveřejňuje, jinak může do budoucna zadělat na velký problém.

V souvislosti s určením věkové hranice, od které dítě již nepotřebuje souhlas rodiče, si firmy často stěžují, že je složité rozeznat, kdo u počítače sedí – jestli dítě, nebo dospělý. Je podle Vás jejich kritika oprávněná?
To je velmi komplikovaná otázka. Už dnes existují určité paradoxy v zákoně. Děti se mohou pohlavně stýkat od 15 let, ale pokud si to natočí na video a dívají se na to, mohou být stíháni za dětskou pornografii. Svým způsobem rozumím stížnostem firem, ale také chápu cíle Evropské komise. Určitě je potřeba nalézt rozumný kompromis ve způsobech, jak ověřovat věk a hledat k tomu odpovídající technické prostředky.

Podle mě není navíc vůbec zohledňováno to, že v brzké době budou mít všechny dvanáctileté děti smartphon a tablet. Dnes se sice bavíme o nasazování rodičovských programů do počítačů a do školních zařízeních, ale děti jsou připojeny k internetu 24 hodin denně. Počítače jsou navíc často vybaveny kamerami nebo mikrofony a to je docela silný nástroj. Vzhledem k tomu, že k tomu není zavedena systémová výuka, nebezpečí různého zneužívání dále roste. Je to o tom, aby právníci a zákonodárci hledali cesty, jak to prosadit do strategií, o kterých jsme se bavili na začátku.

Eliška Kubátová