Zdeněk Velíšek: Chybí nám politici, kteří by riskovali pro evropskou myšlenku

Zdeněk Velíšek; zdroj: Archiv Zdeňka Velíška.

Ač Česká republika má proevropské politiky, tak kvůli euroskeptickým náladám ve většinové společnosti se nikomu z nich nechce do obhajoby dalšího prohlubování evropské integrace nebo evropské měny. „Přitom více než kdy jindy se právě v těchto dnech dá naše příslušnost k evropskému celku a jeho hodnotám chápat jako předpoklad a záruka klidu a míru v této malé středoevropské zemi,“ říká v rozhovoru pro EurActiv novinář, spisovatel a překladatel Zdeněk Velíšek.

Náš rozhovor vzniká u příležitosti 70. výročí konce druhé světové války a také ke Dni Evropy, který se slaví 9. května, tedy v den, kdy v roce 1950 tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman položil základy evropské spolupráce. Evropa si tím připomíná důležité hodnoty, o které tuto spolupráci v dalších letech opřela. Obstojí tyto hodnoty i v současném světě?
Hodnoty, které tehdy vedly k založení Evropského společenství uhlí a oceli, a pak k jeho historickým přeměnám v Evropské společenství a později v Evropskou unii, zůstaly po celou tu dobu neměnné. Základní myšlenkou tehdy bylo, a také zůstalo, dělat vše pro to, aby se už nevrátila taková hrůza, jakou byla druhá světová válka. V okamžiku vzniku toho sjednocovacího procesu si ale ještě nikdo nedovedl představit, že by Evropa mohla utvořit jeden kompaktní celek, takže evropská jednota se jako hodnota objevila až později. Za to byla od počátku uznávána za základní hodnotu demokracie. Její priorita byla dána rozdělením kontinentu železnou oponou.

Soudržnost 28 zemí s různou historií a různou úrovní je křehká; bez hlasu jediné země se bortí, ale pokud existuje, je nesmírnou hodnotou.

Od té doby uplynulo více než půl století a oba procesy, evropská integrace i rozšiřování sjednocené Evropy, ušly obrovský kus cesty. Vyvíjely se i evropské hodnoty: ty základní zůstávaly, byť se na ně občas trochu pozapomnělo, a přidávaly se další.

Na které se pozapomnělo a které přibyly?
Zapomíná se na to, že základní a prapůvodní myšlenkou evropského sjednocování je zachovat klid a mír na kontinentě a nedopustit, aby mezi členskými zeměmi vznikaly války. Tomu jsou přizpůsobeny i podmínky přístupových smluv, které říkají, že se nejdříve musejí odstranit vzájemné bilaterální spory mezi přistupujícími a stávajícími členy. Pokud by mezi nimi zůstaly problémy, mohly by paralyzovat i jejich spolupráci na společných cílech Unie. Mohly by například blokovat jednání summitů.

Už z toho je patrno, že další z těch novějších evropských hodnot se stala soudržnost EU. Nabývala na důležitosti úměrně tomu, jak se Unie rozrůstala. Soudržnost osmadvaceti zemí s různou historií a různou úrovní je křehká; bez hlasu jediné země se bortí, ale pokud existuje, je nesmírnou hodnotou.

Hodnoty, o které se opírá dnešní EU, jsou nejen mnohem komplexnější, ale i provázanější, než byly na začátku: případný rozkol v EU kvůli kterékoli z nich by v současné době značného tlaku globalizovaného světa na evropský kontinent okamžitě ohrozil tu nejzákladnější hodnotu, tedy klid a mír mezi jednotlivými zeměmi. Dnes už je například jasné, že cíle ruské velmocenské politiky by se promítaly ještě víc na západ od ruských hranic, kdyby tam nefungovala sjednocená Evropa, kdyby tu nebyla soudržnost evropských národů a kdyby tu také nebyla další, později vzniklá základní evropská hodnota. Já ji vidím v nevojenském rozšiřování prostoru stability a míru kolem území dnešní Unie.

Proč podle Vás na ty základní evropské hodnoty, na kterých byla Evropa kdysi vybudována, pozapomínáme?
Globalizace začala po skončení studené války prudce měnit nejen evropskou, ale i okolní, světovou realitu, takže dnes je Evropa vystavena tlakům, které tu dříve nebyly. Konec globální konfrontace dvou antagonických systémů vytvořil možnosti k otevření obchodního, komunikačního, ale také peněžního světa.

Globalizace peněžního prostoru postavila Evropu před taková rizika, která si předtím nikdo neuměl představit. Najednou zjišťujeme, že základní evropskou hodnotou či základní hrozbou pro EU je stav bankovních bilancí, jak národních, tak soukromých bank v členských zemích EU, a že právě tuto sféru je zapotřebí hlídat, aby žádné členské zemi nehrozil finanční kolaps a že je k tomu třeba vytvořit nové nástroje, mechanismy schopné ubránit evropský celek před nástrahami globalizovaného finančního trhu. Že to jsou velké nástrahy, to jsme poznali na začátku světové bankovní krize, když se důsledkem kolapsu amerických bank hroutil prakticky celý světový bankovní systém.

Co myslíte, že by na aktuální stav evropské integrace říkali její otcové zakladatelé?
O jednom z nich to dokonce vím, díky rozhovorům s ním. Jacques Delors sice nebyl přímo u počátků integrace, ale představoval její klíčovou postavu při rozšiřování EU po pádu železné opony. Delors zastával „de Gaullovskou“ politiku, podle které pevné evropské jádro musí zůstat tím, čím je. Země se mohou přidávat, ať ale zůstávají na vnějším okruhu. V roce 1990, tedy krátce potom, co jsme se poprvé nadechli svobody a ústy prezidenta Václava Havla vyslovili přání „vrátit se do Evropy“, nám něco podobného přijel říct francouzský prezident Mitterand. Ten tehdy v Praze prohlásil, že Evropa bude sahat od Atlantiku po Ural, ale přestup z té „grande Europe“ do jejího jádra, Evropské unie, že bude uchazečům trvat celá desetiletí. Že si to tak představovali i jiní evropští velikáni, to pak dosvědčilo těch dalších 14 let naší „kandidatury“ na členství v EU. Dědictvím té koncepce „velké Evropy“ jsou dnešní tendence k vytváření dvourychlostní Evropy.

Evropa se dnes rovněž podřizuje, v dobrém i ve zlém, tomu, co řekne německá kancléřka.

Dovolte mi ještě jednu poznámku k Delorsovi. Delors chtěl, abychom si nejprve zvykli na sdílenou suverenitu, která pro nás byla zcela neznámým pojmem. Když pak po prezidentu Havlovi přišel prezident Klaus, vysílala ČR do centra Unie, už jako její člen, signály, které se daly vykládat jako odmítání právě té evropské hodnoty, kterou je sdílená suverenita. Českou veřejnost také nikdo nepoučoval o tom, co znamená sdílení suverenity a nezdůrazňoval jí, že to není ztráta suverenity, nýbrž její zdvojení. Suverenita není jen národní, je také evropská. Pokud od své národní suverenity odečteme tu evropskou, tak jsme jen napůl suverénní, protože jako izolovaný a samostatně rozhodující subjekt se mnohem víc vystavujeme všem rizikům otevřeného světa.

Než se Evropa dohodne…

Říkáte, že se pro Evropu mění okolní realita. V dnešních dnech možná stojíme na počátku velké změny, kterou s sebou přinese uprchlická krize, jež nyní trápí především jižní Evropu. EU moc neví, jak se k problému postavit. Jak by měla zareagovat?
Evropa se nikdy nestarala o to, že tato přistěhovalecká krize má nějaké historické kořeny; že nepřišla ze dne na den.  Například zmařené arabské jaro s jeho nejdrastičtějším vyústěním v Sýrii není jedním z kořenů, ale už jednou z etap vývoje, který kolem Evropy přinutil takové masy lidí opouštět domovy.  

Jiný příklad: Africký kontinent procházel prakticky od dob dekolonizace přeměnami, ve kterých podmínky otevřeného světa umožnily snadný vstup do Afriky nadnárodnímu agrobyznysu. Jeho technologiím, které nejsou náročné na pracovní sílu, padlo za oběť rodinné zemědělství. Zákonitě muselo pak dojít k exodu obyvatel z některých afrických oblastí.

Jedním z receptů na zmírnění náporu běženců na Evropu by tedy mohly být iniciativy Evropy, které by cíleně vedly k oživování rodinných forem obdělávání půdy, tedy k návratu k jednoduchému, ale po staletí dobře fungujícímu obstarávání obživy na africkém venkově. Je mimochodem odolnější klimatickým změnám než monokultury. Jenže s jeho podporou se mělo začít už dávno! Vždyť už před deseti lety byl pro Evropu velkým varováním nápor běženců, kteří se z rovníkové Afriky snažili dostat přes Melillu, španělskou enklávu v Maroku, na evropskou půdu.

Akorát ten proud nebyl tak silný jako nyní…
To je pravda. Vzpomínám si, že jsem ty události tehdy komentoval vzpomínkou na film z počátku devadesátých let: The March. Jeho producentem bylo sdružení evropských veřejnoprávních televizí a u nás dostal název „Pochod na Evropu“. Scénář naprosto prorocky popisoval přesně tu situaci, která o víc než jedno desetiletí později vznikla na hranici Maroka a Melilly, a teď znovu, na pobřeží Libye.  V tom opravdu vizionářském filmu měli běženci charismatického vůdce a sjednocená Evropa, která se připravovala na jejich invazi, měla v čele ženu.

Tou by dnes mohla být německá kancléřka Merkelová…
Ano, když se to tak vezme, i v tom tu byla neuvěřitelná paralela. Evropa se dnes rovněž podřizuje, v dobrém i ve zlém, tomu, co řekne německá kancléřka. Je to lídr, kterého Evropa v podstatě respektuje;  v EU prakticky neexistuje politická fronta, která by její autoritu neuznávala z toho důvodu, že řídí Evropu neoficiálně, jaksi mimo evropské mechanismy řízení.

Začínám pochybovat, že je představa identity národa tak, jak ji prezentují třeba Marine Le Penová, Václav Klaus a jiní, udržitelná.

Zmiňuji tuhle situaci vlastně proto, že jedním z problémů vývoje osmadvacetičlenné Unie je skutečnost, že se zatím nepodařilo ustavit takové řídící mechanismy, které by byly schopné ihned reagovat na rychlé změny okolního světa, a to třeba i na zmiňovanou imigrační vlnu. Než se totiž Evropa na svých summitech dohodne, zda její členové budou postupovat společně, nebo každý zvlášť, anebo zda nad tím úplně mávnou rukou a nechají v tom Italy samotné, tak proud ilegálních běženců a protesty vůči němu natolik rozčeří vnitropolitickou scénu většiny evropských zemí, že to rozruší soudržnost evropského celku.

Dokážete odhadnout, kam se bude evropská integrace posouvat v průběhu příštích deseti, dvaceti, let?
Evropské rozšiřování je momentálně pozastaveno, protože další státy by EU v tento moment nezvládla absorbovat. Co se týče integrace, ta nutně bude pokračovat, pokud nezvítězí nacionalistické proudy a politika „jednotný trh a nic víc“ a pokud zůstane síla evropského celku cílem vlád zemí, které se spojily do Evropské unie.

Nemáte tam příliš mnoho pokud?
Ano, ale to jen svědčí o tom, že EU je proces, vývoj.  Že také v oblasti evropské integrace bude vývoj pokračovat, s tím se muselo počítat, už když jsme do EU vstupovali. Mohl bych přidat ještě jedno pokud?

Pokud neakceptujeme ten fakt, že integrace musí a bude pokračovat, tak tedy také nepočítejme s evropskými fondy. Jejich smysl je integraci umožnit. Dotace byly vymyšleny proto, aby srovnaly úroveň evropských zemí, které tvoří jeden celek, a aby tento celek byl opravdu silný a neměl žádné trhliny. Smyslem dotací není solidárně poskytovat něco ze svého bohatství těm chudším. Tím by se evropský celek ke kompaktnosti a k síle nedopracoval. Jeho handicapem by zůstávala ta „nedochůdčata“ přijímající podpory a odmítající spoluzodpovědnost. Někdy se docela divím, že České republice už někdo dávno neřekl: „No, počkejte, vy se pořád snažíte pobírat dotace. Tak dobře, máte je teď stanoveny do roku 2020, ale to do té doby neuděláte s jejich pomocí nic proto, abyste se přidali k těm, kteří jako členové eurozóny nesou zodpovědnost a rizika?“

 


Členství v EU bereme jako neměnnou realitu

Jak vnímáte pozici České republiky v evropské integraci? Do Evropy jsme chtěli, toužili jsme po tom, ale když už tam jsme, tak málokdy dáváme najevo zájem a nejsme ani příliš konstruktivní partneři. Proč to podle Vás může vypadat tak, že si toho, že jsme součástí západní Evropy, kam jsme vždy chtěli patřit, dostatečně nevážíme?
Přes všechny momentální známky toho, že někteří Češi by snad viděli svou zemi raději v nějakém jiném svazku, než je ten evropský, jsem přesvědčen, že většinovým fenoménem je u nás vědomí příslušnosti k západní civilizaci. Myslím, že nás drtivá většina bere členství v EU jako neměnnou realitu, jako dokonanou historickou změnu a jako záruku zachování demokratické identity našeho státu. Více než kdy jindy se právě v těchto dnech dá naše příslušnost k evropskému celku a jeho hodnotám chápat jako předpoklad a záruka klidu a míru v této malé středoevropské zemi.

To ale není zadarmo…
Ano, cítíme-li nějakou zodpovědnost k budoucím generacím, musíme vidět, že nás geografická poloha naší země ve středu Evropy zavazuje k tomu, abychom odstraňovali všechna rizika konfrontací uvnitř evropského celku a ovšem i jeho střetů s okolním světem. Právě ty konfrontace s vnějšími silami dnes vůbec nemusí mít vojenskou podobu. Pronikání státního kapitálu jiné velmoci do hospodářských poměrů sjednocené Evropy je samo o sobě riziko, a to proto, že Evropa tak může nepozorovaně ztratit vládu nad svými hospodářskými oporami.

To, že se nacházíme ve středu Evropy, na nás také klade zodpovědnost vůči státům na okraji kontinentu, které se ještě nestaly součástí toho prostoru stability a míru, kterým se EU obklopuje. Mluvím například o zemích tzv. Východního partnerství. Ten termín neznamená „zítra budete členy EU“, ale „budete vítání v prostoru stability a míru, který se snažíme šířit Evropou.“ Pro některé lidi jsou bohužel pojmy jako prostor stability a míru prázdnými klišé a hodnotí význam příslušnosti své země i jiných zemí k evropskému celku jen mírou prosperity či blahobytu, jakou jim členství v EU poskytuje.

Proč jsou naši sousedé, zejména Slováci a Poláci, vůči EU přívětivější?
Mám na to jednu teorii, která se možná týká i politiků v jiných zemích, ale těch našich se týká určitě. Myslím, že je to dáno určitým charakterem vnitropolitických bojů. Politikům se náramně hodí házet vinu na někoho jiného, tedy na nějakou Evropu, která nám neustále něco vnucuje. Tahle praxe trvá už tak dlouho, že většina veřejného mínění se nakazila euroskepticismem.

K naší identitě bude patřit také určitá tolerance k tomu, že nás tu bude žít víc a že nebudeme všichni stejní.

Máme proevropské politiky, ale jelikož je většina obyvatel naladěna proti Evropě, tak žádný z nich nevsadí svou politickou budoucnost do důsledné obrany evropské myšlenky. Žádný z nich nechce riskovat, že se obhajobou dalšího prohlubování evropské integrace nebo evropské měny připraví o vítězství v příštích volbách. Tahle kalkulace vytvořila začarovaný kruh a v něm se octly i západoevropské země, jako je Francie, kde euroskepticismus začíná nabývat na obrovské síle.

Evropu v posledních letech trápí vysoká nezaměstnanost mladých lidí, která zejména na jihu může znamenat ztracenou celou generaci. Pokulhává i konkurenceschopnost kontinentu a zatím se nedaří najít vhodný lék. Vidíte nějaké řešení?
Určitě je to jeden z obrovských problémů. Nejen pro jednotlivé země.  I pro evropskou soudržnost. Ti mladí lidé se buď nechají strhnout extrémními proudy, nebo budou své země a tedy Evropu opouštět, co už dělají.  Bohužel, Evropa přehlédla fakt, že se svět kolem nás už vyvinul a propojil natolik, že náš kontinent už lze vidět také jen jako západní výběžek Euroasie. Evropa je přelidněná, stárnoucí a s průmyslem, který přestává být špičkový a není takovou oporou ekonomik jako dřív. Jeho úroveň byla jinde ve světě překonána. Možná ne důmyslností ale cenou výrobků.  Proto se i u nás tolik klade důraz na inovace a postindustriální obory. V tom celá Evropa, zdá se, zaostala, což je kámen úrazu.  

Hovoří se také o tom, že svět bude mít ke konci století devět miliard obyvatel.  A ani demograficky s ním nebude Evropa držet krok. Paradoxně by to pak mohlo otázku imigrace a národní i evropské identity postavit trochu do jiného světla.

Co tím máte na mysli?
Chci tím říct, že začínám pochybovat o tom, že je představa identity národa tak, jak ji prezentují třeba Marine Le Penová, Václav Klaus a jiní, udržitelná. Francie je už dnes etnicky velmi pestrá. Německá vládní politika už úlohu imigrace taky chápe trochu jinak než naše politická garnitura. Jsou dvě možnosti: zcela se uzavřít před vlivy globalizovaného a otevřeného světa, což ovšem naši prognózu přežití nezlepší, spíš naopak. Nebo si zvykat na představu, že k naší identitě bude patřit také určitá tolerance k tomu, že nás tu bude žít víc a že nebudeme všichni stejní. Neříkám, že se to stane zítra, ale třeba za dvacet let.  Ale už teď se vydáváme na cestu jedním či druhým směrem.

Lucie Bednárová