Tomáš Prouza: Kvóty jsou pouze PR cvičení

státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza; zdroj: Úřad vlády ČR.

ČR se staví proti zavedení povinného mechanismu přerozdělování uprchlíků. Podle státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy jsou kvóty nesmyslné řešení, protože nemohou zastavit migranty, kteří nechtějí jinam než do Německa. Lépe by prý fungovalo, kdyby si běženci mohli vybrat, v jaké zemi o azyl požádají. Rozhodovat se o tom má už na hranicích EU, říká v rozhovoru v EurActiv.

Koncem minulého týdne se v Praze konal summit zemí V4. Premiéři se tu vyslovili pro ochranu schengenského prostoru a nabídli konkrétní pomoc s migrační krizí. Schůzka také měla směrem k západoevropským zemím demonstrovat jednotu zemí střední Evropy. Pokud se hlouběji začtu do společného prohlášení, tak mám ale bohužel pocit, že tam není nic nového, co by už dříve v nějaké formě nezaznělo. Myslíte, že kýžený signál byl dostačující?
Výrazně nové je to v tom, že země V4 poprvé přišly se seznamem toho, co mohou a chtějí reálně dělat. Omezování našich pozic pouze na odmítání kvót, ke kterému docházelo v minulosti, se nám nelíbilo a summitem jsme se snažili toto vnímání změnit.

„Evropa musí vyvrátit obraz, že je zemí zaslíbenou.“

Důležité je říct, že premiéři tu nejsou od toho, aby detailně rozepisovali plány. Funguje to podobně jako se závěry Evropské rady, v nichž jsou popsány základní směry, kudy se státy chtějí vydat a jaké kroky chtějí přijmout. Jejich realizace je pak na příslušných ministrech. Jedním z výsledků pátečního summitu V4 tedy byly úkoly pro ministry zahraničí a vnitra. Nyní je na nich, aby plány předsedů vlád rozpracovali.

ČR si společně s dalšími zeměmi za svůj postoj k migrační krizi vysloužila od některých starších členů EU kritiku. Tyto státy tvrdí, že nejsme s uprchlíky dostatečně solidární. Nebojíte se, že se nám pozice k migrační krizi, kterou zastáváme, může v budoucnu vymstít? Například při jednání o rozpočtu EU?
Napětí samozřejmě roste. Mohou za něj někteří západní politici, kteří horlivě ukazují prstem, a podněcují tak rozpory mezi západem a východem. Řada těchto jejich prohlášení je ale podle mne určena pro domácí spotřebu, protože se v drtivě většině jedná o politiky, kteří mají buď těsně před volbami, nebo mají nějaké problémy doma.

S tlakem na to, aby se migrační debata využila k omezení koheze, se bohužel musí počítat. Není to nic nového, některé země po tom volají již dlouho. Při každém jednání o finančním rámci EU se vždy největší spor vedl o tom, kolik přerozdělovat. Je ale pravda, že se tentokrát nepřátelům koheze dostane do rukou silný argument.

Šéf Evropské komise Juncker dnes přednese projev o stavu Unie, kde pravděpodobně navrhne trvalý mechanismus na přerozdělení uprchlíků, tzv. kvóty. Česká republika spolu s ostatními zeměmi V4 dopředu avizovala, že s nimi nebude souhlasit. Jak by měl být podobný mechanismus navržen, aby byl pro nás přijatelný? Nebo přes kvóty ani ve snu vlak nejede?
Otázkou, kterou si musíme v první řadě položit, je, čeho tímto mechanismem chceme dosáhnout. Pokud má být smyslem kvót posílat lidi vlakem po Evropě někam, kam nechtějí, tak to přece není žádné řešení. Ano, můžete uprchlíka, který přijde do Itálie, poslat vlakem do ČR nebo Estonska, ale jakmile tam dorazí, tak první, co udělá, bude, že uteče do Německa. Jediným cílem těchto lidí je totiž Spolková republika, zbytek Evropy je nezajímá. Z tohoto důvodu od začátku tvrdíme, že kvóty jsou nesmysl. Je to zbytečné, drahé a působí to pouze jako PR cvičení, které jediné, co dělá, je, že těm lidem tu cestu prodražuje a prodlužuje.

Co tedy navrhujete?
Migranti by měli mít šanci vybrat si, v jaké zemi chtějí podat žádost o azyl. Z tohoto důvodu potřebujeme funkční hotspoty, kde by došlo k jejich prvotní registraci. Žádost o azyl by pak probíhala rovnou na místě podle procedury cílové země a za přítomnosti jejích úředníků. Pokud by úředníci žádost schválili, migranti by mohli organizovaně odcestovat. Dokončení azylové procedury by proběhlo po jejich příjezdu. V případě, že by jim azyl nebyl udělen, museli by se vrátit.

Česká republika není v současné době cílem drtivé většiny migrantů, kteří přicházejí do Evropy. Kde ale berete jistotu, že tomu tak bude pořád?
To je přesně to, o čem mluvím. Pokud bychom měli funkční hotspoty, tak migranti získají možnost vybrat si, kde chtějí požádat o azyl. Může to být klidně Česká republika. Pokud bude jejich žádost schválena, mohou přijít a po dokončení všech potřebných procesů zůstat.

Dá se ovšem předpokládat, že příchod běženců bude sílit a přijímací kapacity zemí, do kterých uprchlíci míří třeba proto, že tam mají komunity, nejsou nafukovací. Jak budeme takovou situaci řešit pak?
Tu situaci nemůžeme řešit pak, musíme ji řešit teď. Jedním z nutných kroků k tomu, abychom dostali přiliv uprchlíků pod kontrolu, je uplatňování funkční návratové politiky. Ano, postaráme se o ty, kteří mají právo na azyl, ty, kteří utíkají před válkou a bojují o život svůj a své rodiny. Na druhé straně však musí Evropa vyvrátit obraz, že je zemí zaslíbenou. Je třeba, abychom uměli rychle vrátit tzv. ekonomické migranty, kterým nebezpečí v jejich domovech nehrozí, ale jen slyšeli, že v Evropě jim bude líp.

Velké úkoly a žádná gesta

V čem tedy konkrétním může Česká republika přispět k řešení uprchlické krize?
Velkou prioritou je najít shodu na celoevropské úrovni ohledně seznamu bezpečných zemí, do kterých je možné automaticky vracet uprchlíky, kteří z nich do Evropy přicházejí. Je naprosto nezbytné, aby v tomto seznamu byly všechny kandidátské země. Nesmíme se ocitnout v situaci, kdy je tu stát, který usiluje o členství v EU, ale zároveň jej nelze považovat ze bezpečný. To se týká západního Balkánu a Turecka. Česká diplomacie může v určitém ohledu pomoct i s tlakem na readmisní dohody. V řadě zemí Afriky máme historické vazby, které můžeme využít. Třetí důležitou prioritou je fungování hotspotů, o kterých jsem již mluvil. Můžeme poskytnout prostředky, vybavení i personál.

„Příspěvek zemí k řešení musí být hmatatelný a nesmí se jednat pouze o slova.“

V neposlední řadě je tu pak i další velký úkol, který si ale musíme splnit doma. Týká se navýšení výdajů na rozvojovou pomoc. Bez pomoci regionům, odkud uprchlíci do Evropy přicházejí, to nepůjde.

V ČR začínají zaznívat hlasy, že by se země, které jsou proti zavedení kvót, měly vzdát části strukturálních fondů, které by byly využity například na posílení Frontexu apod. Bylo by to řešení?
V první řadě je třeba připomenout, že EU má pořád hodně peněz v Azylovém, imigračním a integračním fondu, které nejsou využity a leží ladem. Mnohem důležitější, než dělat nějaké gesto, je, aby si každá země určila, čím konkrétně ze svého rozpočtu přispěje. Říct, že se vzdáváme něčeho, co tu ještě ani není, je přece hrozně jednoduché. Příspěvek musí být hmatatelný a nesmí se jednat pouze o slova.

Poslední dobou se v souvislosti s příchody migrantů začíná diskutovat aktuálnost stávajících evropských azylových pravidel. Mají tato pravidla dnes ještě smysl?
Stávající pravidla je určitě potřeba změnit. V EU jsou země, kde je procedura vyřizování žádosti o azyl velmi rychlá, trvá maximálně dva měsíce. Příkladem takové země je Německo. Rychlé vyřízení žádosti vede k tomu, že se lidé mohou zapojit do společnosti a začít pracovat. To je moc důležité. Určitě by proto bylo dobré, aby se tato pravidla podařilo v Evropě sjednotit. Nemělo by se stávat, aby se někde žádosti vyřídily do dvou měsíců z 99 % a jinde pouze z 5 %.

Jak to vypadá s plánovanou osvětovou „kampaní“ vlády „Nebojte se svého nového souseda, hlavu vám neuřízne“, která je namířená proti xenofobním předsudkům v české společnosti?
Od začátku platí, že nechceme stavět žádné billboardy. Cílem kampaně je omezovat strach lidí z neznámého. Typickým příkladem je část Břeclavi Poštorná, kde vznikl další záchytný tábor pro běžence, a tamní lidé proto začali být nervózní. Velmi dobře zareagoval starosta Břeclavi, který zvolil místo rozdmýchávání strachu a nenávisti pragmatický přístup. Vysvětlil občanům, jak bude tábor fungovat, a požádal o navýšení policejních hlídek. Na tomto příkladu je dobře vidět, jak je důležité s lidmi mluvit.

Problém je trochu v tom, že tu zatím žádní uprchlíci nejsou, a proto je obtížné situaci vysvětlovat. Občané totiž nemají s běženci osobní zkušenost, která je podle mne klíčová. Je to stejné jako před dvaceti lety s Vietnamci, kdy jimi každý opovrhoval a vysmíval se jim. Dnes tady ti lidé úspěšně podnikají od malých místních obchodů s potravinami až po velké restaurace a Češi vidí, že je tu někdo, kdo dokáže a chce pracovat sedm dní v týdnu osm hodin denně.  Ve školách navíc bývají vietnamské děti ty nejlepší a nejpracovitější. Osobní zkušenost původní pohled obyvatel změnila. Věřím, že by to mohlo být podobné i v případě Syřanů. 

Lucie Bednárová, Eliška Kubátová