Sinan Ülgen: Jen 20 % Turků věří, že Turecko vstoupí do EU

Sinan Ülgen, Heinrich Böll Foundation, creative commons licence CC BY-SA 2.0, Author: Stephan Röhl

Dohoda o uprchlících, kterou uzavřela EU s Tureckem, znamená posun ve vzájemných vztazích, rozšiřovací proces ale v žádném případě nenahradí. Většina společnosti nadále podporuje snahy Ankary vstoupit do EU, v reálný výsledek ale věří jen 20 % obyvatelstva. V rozhovoru pro EurActiv to uvedl turecký analytik se specializací na vztahy EU-Turecko Sinan Ülgen, který momentálně působí v Center for Economics and Foreign Policy Studies (EDAM) v Istanbulu. Ülgen v minulosti působil v diplomatických službách a osobně se účastnil jednání EU s Tureckem o možném přistoupení.

Česká republika spolu s ostatními zeměmi střední Evropy zastává v otázce společné azylové a imigrační politiky odlišné postoje než západoevropské státy. Země střední Evropy prosazují především řešení příčin migrační krize, které povede ke snížení počtu příchozích migrantů. Tento postoj je důvodem, proč země Visegrádské čtyřky společně odmítají mechanismus povinných kvót pro přerozdělování imigrantů. Jaké reálné možnosti má EU k dispozici v regionech, které jsou, nebo se mohou stát zdrojem dalších přistěhovaleckých vln?
Postoj, který zdůrazňuje řešení problému od jeho kořenů, má nepochybně své opodstatnění. Je to ale proto, že nyní hovoříme o syrských uprchlících. Situaci v Sýrii je potřeba stabilizovat, aby se odstranil problém s uprchlíky, což je určitě správné. Moc nám to ale nepomůže, protože Evropa zatím nijak neprokázala, že by byla schopná to nějak vyřešit.

EU se ve své zahraniční politice nechová jako silný hráč, a umožňuje tak Rusku, USA a Íránu ovlivňovat vývoj syrského konfliktu v mnohem větší míře. To je důvod, proč nyní nediskutujeme o ukončení války v Sýrii, ale pouze o zmírnění jejích následků, které se projevují ve špatné humanitární situaci a uprchlické krizi.

A tady opět Evropa selhala. Je těžké pochopit, jak je možné, že půl miliarda obyvatel nedokáže přijmout méně než jeden milion uprchlíků. Nedokáží to pochopit zejména země v regionu, především pak Turecko, které se 78 miliony obyvatel přijalo už tři miliony uprchlíků.

Může situaci nějak pomoct dohoda mezi EU a Tureckem?
Dohoda o navrácení uprchlíků mezi Tureckem a EU je vedlejším produktem neschopnosti Evropy nabídnout otevřenější řešení uprchlické krize. Pokud by evropské státy přišly s řešením, které by zahrnovalo větší počty přesídlených uprchlíků, pak by dohoda s Tureckem mohla být odlišná. Evropa naopak projevila obavy z počtu uprchlíků, které by mohly potenciálně přijít, a to výrazně zlepšuje vyjednávací pozici Turecka.

Dohoda s Tureckem funguje překvapivě velmi dobře, protože dokázala snížit počty ilegálních přechodů do EU. Neznamená to ovšem, že by její dodržování nic neohrožovalo. Tak to není. Předně z tohoto důvodu, že tu existují legitimní pochybnosti, zda může být Turecko považováno za bezpečnou zemi návratu. Uvidíme, jak v této věci rozhodnou řecké soudy (někteří migranti, kteří měli být na základě dohody vráceni do Turecka, to odmítli a obrátili se na soud; pozn. red.). A za druhé tu hrozí politický problém, protože Turecko očekává, že dojde ke zrušení vízové povinnosti pro jeho občany při cestování do Evropy.

Jak se může situace vyvíjet, pokud tyto problémy, které zmiňujete, nebudou vyřešeny?
Pokud nedojde ke zrušení vízové povinnosti v brzké době, bude dodržování dohody s EU v ohrožení. Nemusí to nutně znamenat krach celé dohody, protože ani jedna strana není tomuto vývoji nakloněna. Nemusí se ale plnit všechny závazky, k nimž se EU a Turecko v dohodě zavázaly.

Zmínil jste několik problémů, ke kterým bych se rád vrátil. Naznačil jste, že EU svou neaktivitou uvolnila místo dalším mezinárodním hráčům, například Rusku, které bylo kolem syrského konfliktu mnohem aktivnější. Jak by se měla EU zachovat v této chvíli?
Západ, tedy USA a EU, v Sýrii promeškal vhodnou příležitost změnit vojenské rozložení sil, když více nepodpořil umírněnou opozici, nebo se neodhodlal k rozhodnému zásahu proti Asadovi poté, co použil chemické zbraně. Obě tyto kritické chvíle mohly být klíčovými okamžiky pro vyřešení syrského konfliktu a v obou případech USA a EU nekonaly.

Proto si myslím, že je nyní na nějakou akci v Sýrii, kde můžeme navíc sledovat ruskou vojenskou přítomnost a pokračující iránskou podporu vládním jednotkám, příliš pozdě. Jediné co Evropa může opravdu udělat, je pokusit se dosáhnout mírové dohody, což znamená náročná jednání s Ruskem, Asadem a také s Teheránem. Aby Evropa přiměla zainteresované strany k nějaké dohodě, bude muset více tlačit, aby je dostala k jednacímu stolu.

Pochopitelně v Sýrii nelze vrátit čas, ale další země, jako je Libanon, jsou ohrožené nestabilitou, která může v budoucnu přerůst v konflikty a stát se dalším zdrojem uprchlických vln. Jaké nástroje může Evropa použít, aby zabránila nebo minimalizovala hrozby pramenící z těchto nestabilních zemí?
Jde především o to, jak dokáže Evropa jednat jako mezinárodní aktér. EU má totiž často tendence k tomu nebýt tak důležitým hráčem, jakým by mohla být. Ve své podstatě jde o to, zda významní členové Unie, jako je Německo, v budoucnu plně podpoří rozšíření pravomocí unijních institucí tak, aby byly schopny to zajistit.

To, co nyní vidíme v oblasti zahraniční politiky, je to, že národní vlády, ať už sídlí v Paříží nebo Berlíně, se snaží uchovat si svou suverenitu a jednají nezávisle na unijních institucích, který nechtějí přiznat více zodpovědnosti. To má ve výsledku dopad na to, jak může EU jednat jako celek. Snižuje to efektivitu EU jako aktéra zahraniční politiky. Ano, teoreticky je dobré přemýšlet o tom, jak by mohla Evropa předcházet krizím do budoucna, ale do té doby, než bude mít schopná to dělat, tak to bude v rukou národních vlád.

Jak vnímá Turecko naléhavou potřebu Evropy zadržet příliv imigrantů, kteří přicházeli do EU právě z této země?
Panoval tu názor, že Evropa potřebuje s Tureckem spolupracovat. Byla to především německá kancléřka Merkelová, která vsadila svou politickou budoucnost v politické řešení migrační krize. To ale může fungovat jedině tehdy, pokud bude Turecko spolupracovat. Na druhou stranu dohoda přináší výhody i turecké straně, jedná se zejména o vízovou liberalizaci a finanční prostředky. V tomto smyslu si Turecko uvědomuje, že na této dohodě získá.

Zavládl v Ankaře po zdlouhavých přístupových jednáních pocit, že má Turecko konečně příležitost, jak si vyjednat lepší vyjednávací pozici vůči EU?
Opravdu ne. Tato dohoda nemůže být viděna jako nějaký druh náhrady za přístupovou smlouvu. Na druhou stranu jde o posun v celkových vztazích.

Jak je to s naplňováním dohody? Budou finanční prostředky, které jsou součástí dohody, pro vyřešení situace stačit?
Zatím ne. Slíbené peníze přichází postupně po částech, ale většina z nich je určena pro společné programy a projekty, které jsou stále připravovány.

Jaká podmínky panují v uprchlických táborech v Turecku? Mohli jsme slyšet hodně kritiky především od evropských neziskových organizací, které vystupovaly nejenom proti právním aspektům dohody, ale také proti nerespektování práv některých národnostních menšin mezi uprchlíky.
Určitě je oprávněné kritizovat zacházení s některými národnostními menšinami, ale nesouhlasil bych s kritikou, která se týká podmínek pro uprchlíky. Turecko vyvinulo velké úsilí především ve zřizování uprchlických táborů, které mají velmi dobré standardy. Další uprchlíci se nacházejí po celém území Turecka, kde mohou využívat sociální služby. Turecko také schválilo legislativu, která otevřela pracovní trh syrským uprchlíkům. Nelze tedy říct, že by turecká vláda nic neudělala.

Pochopitelně mohou být kritizovány jednotlivé případy, ale v celkovém pohledu na uprchlickou situaci toho Turecko učinilo hodně. Dosažené výsledky to jen potvrzují.

Jen pro představu, jak to vypadá s uprchlíky na místě? Jsou nějakým způsobem limitováni po svém příjezdu do tábora? Například tím, že musí zůstat v táboře, dokud neprojdou nezbytnými procedurami.
Není tomu tak, že by museli v táborech zůstat. Mohou jít dál. Ti, kteří zůstanou, tak činí ze své vlastní vůle, to je ale pouze 10 % všech uprchlíků. Zbytek se pokouší usadit jinde v zemi.

Zmínil jste vízovou dohodu. Červen byl určený jako oficiální termín jejího uskutečnění, nyní se ale ozývají hlasy, které říkají, že dojde k jejímu odložení do října. Je takový odklad pro Turecko přijatelný?
Zatím ano. Odklad zrušení vízové povinnosti nemusí nutně vést ke zkrachování dohody, ale v určité chvíli bude turecká vláda požadovat ujištění, že ke zrušení víz dojde.

Po rezignaci premiéra Davutoglua vyjádřil prezident Erdogan své výhrady k dohodě s EU. Jak vážné tyto výhrady jsou? Ani to ji nemůže ohrozit?
Jak jsem již řekl, nevěřím v ukončení celé dohody. Zachování některých jejích částí je v zájmu obou stran.

V současné době je EU unavena z rozšiřovacího procesu. Jak vnímá turecká společnost budoucí vývoj vztahů s EU?
Většina společnosti nadále podporuje tureckou snahu vstoupit do EU. Tato podpora zůstává na 50 %, nicméně pouze 20 % obyvatel věří v to, že se přistoupení k Unii nakonec uskuteční. To je velký rozdíl.

Ze strany EU panuje ve vztahu k Turecku nejednoznačný postoj. Na jedné straně to stále vypadá, že přetrvává vůle s ním vyjednávat, ovšem na straně druhé je patrná neochota udělit Turecku plnohodnotný členský status. Je zde vidět podobný postoj jako k migrační krizi – obavy z odlišné kultury. Lze s tím něco dělat?
S tím má Turecko málo co dočinění. Týká se to mnohem více Evropy a jejího pohledu na sebe samu. Záleží, jak je schopna nastavit svou vnitřní stabilitu. Nyní prochází krizí sebedůvěry, kterou reflektuje současná rozšiřovací politika a také její vztah k Turecku. Jak jsem již řekl, je to více o těžkostech uvnitř evropských společností.

Jan Vitásek

Rozhovor proběhl u příležitosti výroční konference k zahraniční politice, kterou pořádal Heinrich Böll Stiftung ve spolupráci s European Council for Foreign Relations 17. června 2016 v Berlíně.