Rudolf Chmel: Politici přispívají k uprchlické hysterii

Zdroj: Středoevropský diskusní kruh

„Migranti jsou zvláštnost, kterou neznáme, proto je zjevně podle některých ‚terapeutů‘ nejlepším lékem strach,“ říká v rozhovoru pro EurActiv.sk člen slovenské Národní rady Rudolf Chmel. Někteří politici tak podle něj otevřeli dokořán brány neonacistům, kteří mají rasismus v popisu práce.

Rudolf Chmel je literární historik působící jako poslanec v Národní radě Slovenské republiky za polickou stranu maďarské menšiny MOST-HÍD. V letech 2002-2005 zastával post ministra kultury a za vlády Ivety Radičové funkci místopředsedy vlády pro lidská práva a menšiny. Byl posledním velvyslancem ČSFR v Maďarsku.

Slovensko zvolilo v otázce přijímání utečenců rázný, odmítavý postoj. Spolu s ostatními státy V4 odmítlo povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků. Přistupovaly by vlády, jejichž součástí jste v minulosti byl, k této otázce stejně?
S největší pravděpodobností ano, zejména kdyby bylo před volbami (slovenské parlamentní volby jsou naplánované na 5. března 2016). Pokud nepočítáme extremisty a nacionalisty, mezi levicovými a konzervativními politiky u nás nejsou v této věci zásadní rozdíly, ačkoliv ti druzí přece jen trochu tuší, že se rasismus už v salónech otevřeně nenosí. Bohužel, na ulici ano. A tam jsou naši voliči.

Těch pár rozptýlených či ztracených liberálů nemá rozhodující hlas ani v otázce imigrantů, ani v jiných lidskoprávních tématech, které se Slovenska v poslední době dotkly. Jednomyslný mandát, který premiér ohledně kvót dostal, je podle mě v této věci průkazný.

V nedávném průzkumu agentury Polis 70 % dotázaných odmítlo přijetí utečenců ze severní Afriky a z Blízkého východu. Co se stalo s věhlasnou slovenskou pohostinností?
Nehledě na to, že slovenská pohostinnost je stejný mýtus jako naše holubičí povaha či jiné nesmysly, jde o problém slovenské uzavřenosti a otevřenosti. K uzavřenosti jsme náchylnější nejen proto, že žijeme v údolí. Maďaři nejsou o nic míň otevření než my a žijí na planině. Problém je zřejmě v našem strachu z cizího, v neléčené xenofobii, homofobii, rasismu, v potřebě někoho nenávidět – jednou Maďary, Romy, homosexuály, někdy „lenivé“ Řeky, Araby, utečence a kdo ví koho příště… Utečence také proto, že je zatím téměř nikdo neviděl.

Přivlastnit si téma utečenců v líbivé xenofobní podobě je dnes oblíbená pozice mnohých našich tzv. pragmatických politiků

Migranti jsou zvláštnost, kterou neznáme, proto je zjevně podle některých „terapeutů“ nejlepším lékem strach. Národy střední Evropy nebyly kolonizátory, také proto si nevytvořily na základě etické či hospodářské potřeby jistou kulturní citlivost pro ztotožnění se s osudem migrantů. K uprchlické hysterii navíc velkou měrou přispívají nezodpovědní politici. „My politici vás, milí voliči, před nimi ochráníme, jen nás volte!“ Vyvoláváním atmosféry strachu zblbli mnohé už tak frustrované občany a otevřeli dokořán brány neonacistům, kteří mají rasismus v popisu práce.

Když k tomu připočteme, že mlčí církev, která nereaguje ani na výzvu papeže Františka. Hlasy některých statečných novinářů a intelektuálů jsou navíc spíše výjimečné a o hlasech tzv. „lidskoprávních svatoušků“, kteří prý vyrušují premiéra už od doby Moldavy (v Moldavě nad Bodvou policejní jednotky před dvěma lety brutálně zasáhly proti místnímu romskému obyvatelstvu, kdy bylo zraněno až 80 osob včetně dítěte) ani nemluvě. Když to všechno dáme dohromady je vymalováno. Lidská práva jsou u nás vlastně vyřešená, jak řekl (slovenský premiér Robert Fico) v roce 2012, kdy zrušil post místopředsedy vlády pro lidská práva, národnostní menšiny a genderovou rovnost.

Jestli někoho utečenci sjednotili, jsou to představitelé krajní pravice. Je možné, že nakonec najdou společnou řeč i s krajní levicí a celé politické soupeření se přesune do roviny konzervativci proti liberálům?
Není náhoda, že toto téma sjednocuje extremisty nalevo i napravo. Ale, jak často opakuji, nad extremismem nemůžete zvítězit tak, že se dáte jeho směrem. Přivlastnit si téma utečenců v líbivé xenofobní podobě je dnes oblíbená pozice mnohých našich tzv. pragmatických politiků. Je to pokrytectví, které se jim i celé naší společnosti vymstí, ačkoliv to dnes ještě tak nevypadá, protože máme v našem postoji spojence, a to nejen mezi středoevropskými státy.

Problém kvót byl jen zástěrka. Odsouhlasili jsme si s ním naši fiktivní suverénnost. „Nám přeci nebude nikdo diktovat, nedej bože z Bruselu.“ Nevyřešili jsme tím však ekonomickou pomoc, ani podstatu problému v dotčených zemích, kde by bylo potřeba uvažovat o reálném ukončení vojenských konfliktů.

Je jisté, že bude uprchlická hysterie eskalovat, a to bude voda na mlýn extremistům a populistům ze všech zemí EU

Na společném přístupu je však potřeba se dohodnout v rámci EU. Zdůrazňuji, dohodnout. Je totiž jisté, že bude uprchlická hysterie eskalovat, a to bude voda na mlýn extremistům a populistům ze všech členských zemí. Prozatím tedy nevnímám jako problém spor socialistů a konzervativců s liberály. Jedná se spíš o problém extremistů, populistů a tradičních konzervativně-liberálně-socialistických stran, které by neměly být ve vleku těch prvních, stále agresivnějších.

Maďaři se rozhodli řešit migraci výstavbou plotu. Mají radikální řešení u současné maďarské populace oporu?
Je to řešení nestandartní ale také nesystémové, neevropské, nekulturní a nehumánní. Podporuje pocit uzavřenosti a nadřazenosti zároveň. Nejen Slovensko, ale i Maďarsko je historicky uzavřená společnost, jejíž zejména venkovská část nechce přijímat cizince. Orbán už dávno bojuje s Jobbikem (maďarská extrémně pravicová strana) tím, že se vydává jeho směrem a chce svoji paternalistickou politiku i takto voličům předat. Ačkoliv jsme před volbami, nebylo by dobré ho napodobovat. Zejména když se to líbí i lídrovi Slovenské národní strany (SNS je konzervativní, nacionalistická, euroskeptická strana).

Zdá se, že celoevropské problémy na čas utlumily slovensko-maďarské spory. Je to tím, že přichází generace, která vidí, že neshody nemají smysl, nebo je to spíš reflexe toho, že vstřícnější přístup k menšinám přináší lepší výsledky při jejich integraci?
Slovensko-maďarské spory se po volbách v roce 2012 zmírnily; Smer (strana současného premiéra Roberta Fica) v nich pochopil, že tzv. maďarská karta je kdesi na samém konci zájmů jeho voličů, dokonce i těch, které přetáhli ze SNS nebo HZDS (bývalá strana Lidová strana – Hnutí za demokratické Slovensko vedená Vladimírem Mečiarem).

Jinak v tom „ozbrojeném míru“ mezi Ficem a Orbánem netřeba hledat nějakou sofistikovanější politiku nebo dokonce koncepční změnu slovenské anebo maďarské vlády. Jedná se spíše o poznání, že slovensko-maďarský konflikt dnes nemá ani na jednom břehu Dunaje větší váhu. Orbán pochopil, že na rozdíl od rumunského Sedmihorska u nás nemá voliče, že se tuzemští Maďaři dvojitým občanstvím nijak zvlášť netrápí a dokonce se jistá část smířila i s myšlenkou přirozené asimilace. Slovenská politika je navíc v maďarské věci dlouhodobě relativně konsenzuální, tzn. přiměřeně protimaďarská.

Při pohledu na otázky, které jsou dnes pro Evropu kardinální, jako je hospodářský růst, Řecko, Ukrajina a Putinova velmocenská politika, nebo migranti, je slovensko-maďarská otázka skutečně marginální. To však neznamená, že možnost jejího znovuoživení je definitivně zažehnána. Jako všechna nacionální témata je i toto složité a některé jeho iracionální aspekty se mohou kdykoliv probudit. Nejsem v této věci optimista, zejména z perspektivy blížících se voleb.

V evropské společnosti čas od času vzplanou fundamentalistické či národnostní vášně. Máte pocit, že i přesto směřuje k většímu liberalismu?
Nezdá se mi, že by byla evropská společnost stále liberálnější, spíš naopak. Nacionalizuje a radikalizuje se víc, než je zdravé. Strach z cizinců, ekonomická a existenční nejistota, netolerance jakéhokoliv druhu podporují uzavřenost, nacionalismus či různé radikalismy a praktiky neliberální demokracie, které jsou nejviditelnější u našich jižních sousedů a blíží se autoritářství. To vše svědčí spíše v neprospěch liberalismu.

V prostoru zmítaném už výše zmíněnými globálními a lokálními krizemi se přehodnocuje či relativizuje i otázka lidských práv a lidské důstojnosti, tedy témat výsostně liberálních, ke kterým slovenská levice i konzervativci přistupují velmi selektivně.

Věřím, že se někdo zamyslí nad otázkou migrantů z hlediska toho, co to znamená kulturně a ekonomicky, ne z pohledu negativního, ale pozitivního

Tato relativizace nesvědčí o směřování k většímu liberalismu, spíš naopak. Vztah k imigrantům je i lidskoprávní téma, je to otázka práva na zachování lidské důstojnosti. Jak na ni rezignujeme, rezignujeme i na integrující poslání liberalismu v tomto stále rozbitějším světě.

Navzdory radikalizaci společnosti dnes i před světovými válkami Evropa dospěla v mnohých oblastech, týkajících se lidských práv, k liberálnější legislativě. Příkladem může být Irsko, které nedávno schválilo manželství homosexuálů. Není to tedy tak, že se v dlouhodobém horizontu v lidech nakonec prosadí „to dobré“ a společnost bude vždy ve výsledku otevřenější?
Na to, že ve vzdálenějším horizontu by se mohlo ve společnosti prosadit to lepší, dejme tomu i liberálnější, přirozeně nechci zcela rezignovat. K prosazování toho horšího či netolerantního k čemukoliv cizímu jsme však prozatím zřejmě náchylnější, ačkoliv bych rád věřil v opak.

Ojedinělé příklady, dejme tomu z legislativy týkající se homosexuálů, dokazují, že i v zemích, ve kterých bychom to nepředpokládali, se ledy pohybují. Slovensko k nim zatím nepatří i zásluhou netradičně rigidních sociálních demokratů řídících se preferencemi, ačkoliv „rodinné“ referendum o lidských právech (v únoru se konalo referendum o manželství homosexuálních párů, které bylo kvůli nízké účasti neplatné) ukázalo, že zdravý rozum ještě zcela neztratilo.

Věřím proto, že se někdo zamyslí i nad otázkou migrantů z hlediska toho, co by to znamenalo kulturně a ekonomicky – ne z pohledu negativního, ale pozitivního. Tedy z hlediska otevřené společnosti. Chtělo by to však politiky, nebo dokonce státníky, kteří se nebojí vyslovit i menšinový názor. Zejména pokud v prosazování toho lepšího jde o menšiny.

Jakub Šimkovič/ Eliška Kubátová