Řecká expertka na migraci: Migranti nechtějí žebrat na ulici, chtějí pracovat

Angeliki Dimitriadi

„Každý zdůrazňuje potřebu chránit vnější hranice, ale všichni si pod tím představují něco jiného. Co by jiné státy EU dělaly jinak než Řecko? Potápěly lodě? Bránily by pak migrantům vstoupit na jejich území?“ říká k současné migrační krizi řecká expertka Angeliki Dimitriadiová, která se dlouhodobě věnuje problematice azylové politiky v EU. Rozhovor poskytla slovenskému EurActivu.

Angeliki Dimitriadiová je výzkumnou pracovnicí v nadaci Eliamep (Helénská nadace pro evropskou a zahraniční politiku) a spolupracuje rovněž s Evropskou radou pro zahraniční vztahy (ECFR). Dlouhodobě se věnuje problematice migrace a azylové politiky v Evropě. V polovině dubna vystoupila na konferenci o bezpečnosti Globsec, která probíhala v Bratislavě.

Evropská komise nedávno představila možnosti, jak sjednotit evropská pravidla pro zpracování žádostí o azyl. Neměly takové změny proběhnout už dávno?
Ano, měly. Mnoho z toho, co se stalo v roce 2015, je výsledkem systematických problémů v rámci azylového systému EU. Byly tu regulace, které se snažily systém harmonizovat, ale jejich provedení záviselo do velké míry na členských státech. Komise nedávno spustila 19 řízení pro neplnění povinností ze strany členských států (tzv. infringement), protože nesprávně implementovaly související nové směrnice. Už jen to nám dává obrázek o tom, jak moc jsme v reformě pozadu.

„Většina lidí si myslí, že migranti nezůstanou na místě a hned utečou. Neexistuje o tom ale jediný důkaz.“

Jako vždy, když se něco přijímá v období krize, nejsem si ani teď jistá, zda je to nevyhnutelně cesta vpřed.

V jakém smyslu? Oba scénáře, které Komise navrhla, ač tedy v jiné míře, například počítají s přerozdělováním uprchlíků mezi členské státy. To může být problematické…
Jeden z návrhů předpokládá značné sdílení břemena. Žadatelé o azyl by se podle něj měli přerozdělovat už od začátku. Myslím si, že tímto směrem bychom měli jít. Druhý návrh nechává celou proceduru na státech první linie, což se týká především Řecka a Itálie. Od těchto zemí se čeká, že budou provádět registraci, zpracovávat žádosti o azyl, starat se o návraty apod. V případě velkého náporu se pak počítá s distribučním mechanismem, podobným tomu, který jsme měli realizovat nyní. Jeden návrh tedy udržuje status quo a snaží se ho adaptovat na krizové období tím, že jej udělá flexibilním, druhý znamená zásadnější přenastavení systému.

A není to jen toto, na stole je více návrhů – třeba jak zajistit, aby osoba zůstala v zemi, kde požádala o azyl. Komise toho chce dosáhnout například tím, že by se omezil finanční příspěvek na základní potřeby, který dnes jednotlivé členské státy azylantům přiznávají. Podle Komise by tak nově příchozí měli dostávat rovnou potřebné věci, a ne peníze. Jedná se však o problematické návrhy, protože systém by neměl lidi trestat, ale naopak motivovat, aby v zemi zůstali několik let a až pak využili volného pohybu.

Většina lidí si myslí, že migranti nezůstanou na místě a hned utečou. Neexistuje o tom ale jediný důkaz. Migranti se po EU přesouvají kvůli rodině, nebo v případě, že selže jejich integrace. Pokud bychom zharmonizovali systémy integrace, pravděpodobně bychom tento sekundární pohyb omezili.

Od sekundárního pohybu do další země EU mělo migranty odrazovat to, že by byl jejich status legální pouze v zemi, která jim byla v rámci relokace určena. To bylo podle Vás špatně?
Pokud se uprchlíků zeptáte, do jaké země by chtěli jít, většina z nich uvede jeden z maximálně pěti států. Jsou pro to důvody, které přehlížíme. V první řadě je to fakt, že v těchto zemích mají rodinu, což je také důležitý faktor pro integraci. Hlavní problém je ale v tom, že většina členských států ve skutečnosti nenabízí žádnou pomoc nebo asistenci při usídlování.

Podívejte se na Řecko, které v letech 2010-2011 změnilo svůj azylový systém. Na papíře to vypadá perfektně, v praxi ale stát nenabízí žádnou pomocnou ruku. Pokud jednou získáte azyl, tak jste od té doby na všechno sami. Musíte si sami zajistit jídlo a ubytování, naučit se jazyk a postarat se o integraci. Neexistuje tu žádný systém státní podpory, který by migrantům pomohl stát se produktivním členem společnosti. V Německu a Švédsku něco takového funguje – je tu systém, který na to všechno, o čem mluvím, myslí.

A nejde o peníze. Systém musí jednotlivci umožnit, aby se cítil užitečný a produktivní. Musí tu být jazykové a rekvalifikační kurzy, perspektiva nechat se zaměstnat. V zemích, které propojily azylový systém s integrací, se ti, co přicházejí, mohou nakonec stát soběstačnými a časem do celého systému nové země přispívat. Většina migrantů nechce žebrat na ulici a být závislá na státu. Chce být produktivní. Bohužel v EU nyní neexistuje integrační systém, který by toto umožňoval.

Jsou k dispozici údaje o tom, jak migranti reagovali na změny podmínek, za kterých mohli vstoupit do zemí v EU?
V létě na řeckých ostrovech probíhal výzkumný projekt, který měl toto možnost sledovat, když v rámci německého „Willkomen“ přicházeli Syřané. Bylo možné pozorovat určitý dopad této německé politiky, ale nemyslím si, že měl vliv na výběr konečné destinace. Německo jí bylo od začátku. Oznámení německé kancléřky ale způsobilo, že se tam lidé chtěli dostat rychleji, protože měli obavy, jak dlouho bude tento postoj německé vlády trvat.

Ve druhé fázi zmiňovaného projektu budeme zkoumat, jak rozhodování migrantů ovlivnila dohoda mezi EU a Tureckem a relokační mechanismy. Bude zajímavé zjistit, jaký vliv má delší doba zadržení v detenčních centrech, která se nyní uplatňuje na řeckých ostrovech, u těch migrantů, kteří spadají pod dohodu s Tureckem.

Za neúspěch relokace nemohou jen státy

Země ve střední Evropě se dlouhodobě staví proti přerozdělování uprchlíků. Jak hodnotíte jejich argumenty?
Pro mnohé členské země, nebo spíše jejich lídry, je uprchlická krize něco, na čem se dá lehce „svézt“. Většina uprchlíků, pokud ne všichni, ve skutečnosti utíkají před stejnými hrozbami, kterým čelíme i my. Utíkají před Islámským státem, Al-Kaídou, občanskými válkami a konflikty.

Představují sami bezpečnostní hrozbu? Ne. Byla to Paříž, která drasticky změnila diskurz. Paříž a Kolín. V případě pařížských událostí je to zarážející, protože se velká hysterie spustila kolem toho, že (útočníci; pozn. red.) přišli přes Řecko. Jejich pasy však prošly kontrolou, protože v systému nebylo žádné varování. Pokud by bylo, tak by byli zastaveni. Takové případy známe. Problém spočívá ve sdílení zpravodajských informací, ne v tom, že uprchlíci umožňují teroristům, aby se dostali do EU. Neznamená to ale, že nepotřebujeme registraci. Naopak, je životně důležité vědět, kdo do EU přichází.

Přerozdělování uprchlíků nebylo myšleno jako řešení celé škály migračních problémů. O jak důležité opatření se ale jedná?
Byl to velmi důležitý politický krok, protože to bylo poprvé, kdy členské státy mohly ukázat solidaritu. Fakt, že nefungoval, je také velmi konkrétním ukazatelem toho, jak vážně bereme solidaritu. Není to řešení, ale byl to signál státům v první linii krize, že v tom nejsou samy a že ostatní jsou připraveni pomoct.

Měli jsme pozitivní signál, který přišel z Evropy, ale ve fázi implementace jsme dostali přesný opak. Samozřejmě je třeba si uvědomit, že neúspěch relokace není pouze vina členských států. Je sice pravda, že nenabídly dostatek míst, ale byly tu i problémy administrativního a technického rázu na řecké straně. Chyběli lidé, kteří by zpracovávali registraci pro účely relokace, a také nebyl dostatek pracovníků na zpracování žádostí o azyl.

Řecko si mělo o pomoc říct dřív

Podepsala se na schopnosti Řecka zvládat současnou migrační krizi ekonomická a dluhová krize?
V některých ohledech ano. Úsporná opatření se dotkla například azylové služby. Nebylo proto možné nabrat nové lidi mimo veřejnou správu, třeba z neziskového sektoru, kteří by měli dlouhodobé zkušenosti s prací s uprchlíky. Místo toho se hledalo mezi státními úředníky na jiných místech, kteří by byli ochotní nechat se přeložit do azylové služby, projít školením a začít pracovat. Dovedete si představit, že takových lidí moc nebylo.

Podobně je tomu u řecké pobřežní stráže. Má šest tisíc lidí, kteří musí hlídat celé pobřeží, tedy Egejské moře, Krétské moře, Iónské moře a všechny ostrovy. To je nemožné. I u nich platil zákaz přijímat nové lidi.

Pokud ale jde o přijímací kapacitu, tak tady souvislost s ekonomickou krizí není. Měli jsme to mít zařízené již od let 2006 a 2007.

Nebylo to prioritou?
Není to pro Řecko nový problém. Současné počty (migrantů) ano, ale vlny migrantů tu byly i předtím. Do přijímacích center jsme ale nikdy neinvestovali a do roku 2010 jsme obecně měli nastavený špatný systém.

Slovenský ministr vnitra Robert Kaliňák hovořil o tom, že Řecku trvalo příliš dlouho, než vůbec požádalo EU a další členské státy o pomoc. Je to pravda?
Ano, to je absolutní pravda.

Proč? Ochota pomoct na straně EU přece byla.
Ano, ochota tam byla, minimálně pokud jde o peníze a Frontex. Tady byla Evropa ochotná pomoct, a to relativně rychle. Myslím si, že to, že Řecko o pomoc nežádalo, mělo dva důvody. Zaprvé se opravdu domnívalo, že to zvládne. Zadruhé tu byla obava, oprávněná, že pomoc bude spojená s podmínkou, že všichni budou muset zůstat v Řecku. V roce 2015 prošlo přes Řecko 890 tisíc lidí. Jestliže Německo má problém zpracovat 700 tisíc žádostí o azyl a je k tomu 10krát větší než Řecko, nemluvě o jeho ekonomické síle, je nerealistické očekávat, že by to Řecko zvládlo. Mám podezření, že jakákoliv evropská pomoc by byla na toto navázaná. To už se do určité míry děje i nyní.

Jaká je momentální situace v Řecku?
V Řecku uvízlo 50 tisíc lidí, jejichž žádosti budeme muset zpracovat a kteří v něm zůstanou. Není to počet, s nímž bychom si neuměli poradit. Dále jsou tu lidé, kteří jsou zadržovaní na ostrovech v hotspotech a dalších zařízeních. Požádali o azyl, aby se vyhnuli návratu do Turecka. V jeden den azylová služba obdržela 2 500 žádostí, přičemž zvládne vybavit maximálně 10 tisíc žádostí ročně. Azylovým úředníkům asistují experti EASO (Evropský podpůrný úřad pro azyl) a chce se od nich, aby nejdříve posoudili přípustnost žádosti na základě toho, zda je Turecko bezpečnější zemí, nebo ne. Jestliže žádost zamítnou, pošlou lidi zpátky do Turecka, kde teoreticky mohou požádat o azyl. Pokud ji schválí, znamená to, že azylový systém v Řecku probíhá řádným způsobem. Jinými slovy, pracovníci řecké azylové služby mají oficiálně nejtěžší práci na světě.

Co udělala uprchlická krize s EU z politického hlediska?
Myslím, že do velké míry ukázala, že celá debata o hodnotách a normách je sice fascinující, ale není příliš realistická. Do určité míry to dává smysl, protože nemůžete tvořit politiky pouze na základě ideálů a abstraktních hodnot. Na druhou stranu pokud se chceme vydat cestou Realpolitik, musíme se pořádně a dlouho zamyslet nad tím, jakou unii vlastně chceme. Protože pokud se z toho stane unie, kde si členské státy budou vybírat, kdy budou stát při sobě a kdy se naopak budou starat jen o sebe a uchylovat se k nacionalismu, tak je to odsouzený projekt. Jestliže se rozhodneme, že chceme čelit věcem spolu, tak to znamená, že bychom měli čelit spolu všemu. Dobrému, zlému i ošklivému. Znamená to, že se navzájem podpoříme, i když se někdy navzájem zklameme.

Chápu, že lídři a občani EU jsou z Řecka zklamaní, protože tohle není vláda, která by dávala pocit, že dělá všechno proto, aby řešila příliv uprchlíků. Také to ale není situace, kterou by jakýkoliv členský stát byl schopný zvládnout sám. Každý zdůrazňuje potřebu chránit vnější hranice, ale všichni si pod tím představují něco jiného. Co by jiné státy EU dělaly jinak než Řecko? Potápěly lodě? Bránily by pak migrantům vstoupit na jejich území? Nevěřím tomu. Není to možné a ani legální, etické a humánní. Pokud tedy mluvíme o vnější hranici, o čem vlastně mluvíme? Čí to jsou hranice?

Zuzana Gabrižová

Rozhovor vyšel původně ve slovenštině na EurActiv.sk.