Ralf Fücks: Vůdčí osobnosti nerostou na stromech, musí vzejít z občanské společnosti

Ralf Fücks

© Heinrich-Böll-Stiftung / Julia Baier

V evropských zemích funguje občanská společnost s mnoha idealisty. Tito lidé však do politiky nevstupují. To je jedna z největších výzev – zapojit aktivní občanskou společnost do institucionální politiky, říká prezident Heinrich-Böll-Stiftung Ralf Fücks v rozhovoru o budoucnosti EU, brexitu, Rusku i populismu.

Ralf Fücks je prezidentem nadace Heinrich-Böll-Stiftung v Berlíně a politikem německé strany Svaz 90/Zelení. Českou republiku navštívil u příležitosti letošního ročníku konference Forum 2000, která se v říjnu konala v Praze.

Evropská unie v současné chvíli čelí několika výzvám přicházejícím z různých směrů. Měla by se primárně zaměřit na hrozby zvenčí, nebo spíše na hrozby vnitřní v naději, že tak dojde k uvolnění vnitřního napětí a poklesu populismu, což nakonec vyústí v soudržnější integraci členských zemí?
Vnitřní a vnější hrozby, kterým v současnosti čelíme, od sebe nelze oddělovat. Mezi antiliberálními hnutími a politickými stranami v EU dochází k aktivní souhře a k tomu se přidává autoritářská výzva přicházející zvnějšku, zejména z Ruska. Rusko je dnes ústředím antiliberální internacionály. Donedávna jsme si neuvědomovali existenci rozsáhlých vlivových sítí, které Kreml vytvořil prostřednictvím obchodních aliancí, mediálních kanálů, think-tanků nebo nadací. Rusko se mezitím stalo vlivným hráčem evropské politiky.

Co s tím mohou naše demokratické síly dělat?
Musíme zaujmout rozhodnější přístup v boji o hodnoty a myšlenky. V tomto souboji nemůžeme zvítězit, dokud si u sebe doma nedáme vše do pořádku. Mluvím tu zejména o společenské soudržnosti a zajištění pocitu bezpečí v dobách rychlým změn. Krize liberální demokracie, které nyní čelíme, je úzce spojená s výzvami, které představuje ekonomická globalizace, globální migrace a rychlé technologické změny. Část naší společnosti se cítí ohrožena rychlostí a hloubkou změn, s nimiž jsme konfrontováni. Klíčem pro stabilitu demokracií je zajistit základní úroveň pocitu bezpečí a sounáležitosti. Musíme obnovit veřejné instituce, především vzdělávací systém, abychom všem občanům zajistili stejné příležitosti a možnost zapojit se aktivně do společnosti. Populisté operují se strachem. Ten je jejich hlavní měnou. Strach můžeme překonat, pouze pokud obnovíme důvěru v demokratické instituce a lidem budeme důsledně pomáhat ve vyrovnávání se s ekonomickými a společenskými změnami.

Je některá z výzev, které jste zmínil, společná pro všechny země EU? Například otázka ruské propagandy se zdá být relevantní spíše pro země střední a východní Evropy…
Ale v západních zemích je [ruská propaganda] také velmi aktivní. Podívejte se na Francii a úzké vztahy mezi Kremlem a Národní frontou či na Německo, kde ruská propaganda a peníze hrají výraznou roli v utváření veřejného mínění. Náš bývalý kancléř Schröder je nyní na výplatní listině Gazpromu, prosazuje projekt plynovodu Nord Stream 2 a politicky lobbuje za zájmy Kremlu. Ruské vedení se zaměřilo na Německo, protože v něm vidí potenciální „swing state“. Strategickým cílem ruského vedení je dostat Německo z transatlantické aliance a založení osy Moskva–Berlín.

Strategickým cílem ruského vedení je dostat Německo z transatlantické aliance a založení osy Moskva–Berlín.

Ruský vliv rozhodně nelze podceňovat, ale upřímně řečeno, jižní Evropa se potýká spíš s nízkou výkonností ekonomiky a nezaměstnaností, než s aktivitami Kremlu…
Vnější politické zásahy do EU mohou fungovat pouze tehdy, pokud je tu pro takové antiliberální, autoritářské a nacionalistické ideologie vhodná půda. Součástí tohoto vnitřního problému je vyloučení některých skupin naší společnosti z podílu na výhodách, které s sebou přináší ekonomický růst a globalizace. V jižní Evropě je situace- vzhledem k přetrvávajícím důsledkům finanční krize z roku 2008 – daleko horší než v severních částech Evropy.

Jedno z hlavních politických ponaučení by mělo spočívat v tom, že se musíme přesunout od pouhých úsporných opatření k aktivním investicím do veřejných oblastí, jako je vzdělávání, lékařská péče, vysokorychlostní internet, železniční doprava a finanční dostupnost bydlení. Musíme v Evropě vytvořit novou ekonomickou dynamiku, a to investicemi do obnovitelné energie, elektromobility, recyklace a tak dále.

Zelená transformace energetiky je nejslibnější část těchto modernizačních snah. Přináší hned několik výhod – povede ke snížení emisí skleníkových plynů a dovozu fosilních paliv a zároveň zvýší domácí produkci energie. Zároveň se tím posuneme do čela globální energetické revoluce. Podívejme se, co v oblasti zelené energetiky, efektivního využívání zdrojů a elektromobility podniká Čína. Evropa musí zvýšit své úsilí, aby za ostatními nezaostávala.

EU nemá stát na nařizování a kontrolování

Mluvíme tu o příčinách současných populistických tendencí napříč EU. Pojďme se blíže podívat na jednu z nich: na uprchlickou a migrační krizi. Jedná se o problém pro celou EU, ale reakce států střední a východní Evropy byla obzvláště negativní. Jak vnímáte postoj tohoto regionu k řešením navrhovaným na evropské úrovni?
Uprchlické téma je lakmusovým testem schopnosti EU čelit politickým a kulturním rozdílům v EU. Předpoklad, že se nám podaří vytvořit společnou uprchlickou a migrační politiku v krátkém časovém úseku, byl jen zbožným přáním. Pro státy střední a východní Evropy je stále aktuální otázka národní identity, sebeurčení a suverenity. Pokud se zamyslíme nad historií těchto zemí, nemělo by nás to překvapovat. V Německu, Francii nebo Nizozemsku se intenzivní debata o migraci a multietnické demokracii vede desítky let. I přesto ale stále patří udělování občanství lidem jiné barvy pleti nebo muslimům mezi vysoce kontroverzní témata.

A co teď s tím? Na jednu stranu by tedy měly existovat společné závazky pro všechny členské státy EU, například pokud se jedná o Ženevskou konvenci o uprchlících a respekt k základním lidským právům uprchlíků. Zároveň ale musíme mít v EU nějaký prostor pro diferenciaci. Bylo by moudré dát státům střední a východní Evropy více času a flexibility na adaptaci Zároveň je ale velmi důležité připomínat jim, co znamená být členem EU jako společenství hodnot. Hledání politického konsensu v Evropské unii nespočívá v nařizování a kontrolování, ale v probíhající veřejné diskusi.

Proč nezačít s budováním nadnárodní armády za účasti Německa, Francie a Polska místo čekání na to, až se najde konsensus mezi všemi členskými státy?

Nezdá se, že by Evropská komise sdílela pohled, že by státy měly mít v oblasti migrační politiky větší volnost. Návrhy reformy dublinského systému stále obsahují automatické přerozdělování uprchlíků, což řadu středoevropských zemí dráždí…
Upřednostňoval bych, abychom se dohodli na vzorci pro přerozdělování uprchlíků založeném na výši HDP na osobu, situaci na trhu práce atp. Obávám se však, že to se v dohledné době nestane. Bez limitu omezujícího počet uprchlíků, které jednotlivé země musí přijmout, k žádnému konsensu ve věci přerozdělování nedojde.

Místo toho, abychom trestali ty, kteří se nechtějí [na přerozdělování] podílet, bychom se měli zaměřit na pobídky. Unie například může nabídnout finanční pomoc městům, která jsou ochotna přijmout relevantní počet uprchlíků.

Tzv. uprchlická krize je proces, který nás učí, že bychom neměli lpět na jednotném řešení pro všechny státy ve všech politických oblastech, ale musíme hledat koalice ochotných a stavět na dobrovolné spolupráci. Tyto ochotné země mohou vytvořit předvoj, který dříve nebo později přesvědčí ostatní, aby se k němu přidaly. Přístup k uprchlíkům můžeme změnit pouze tehdy, když některé státy dokážou, že začlenění uprchlíků může být úspěšné.

ralf fücks

© Flickr Heinrich-Böll-Stiftung

To zní jako základ nového modelu evropské integrace…
Jistě. Podle mého názoru bychom měli znovu promyslet model evropské integrace a hledat novou kombinaci společných standardů a zásad s větší pružností. Evropská unie je vystavěna na jednotě v rozmanitosti. Neměli bychom se pokoušet narušovat tuto rovnováhu jedním směrem. Již dnes je EU příliš ekonomicky, politicky a kulturně rozmanitá na to, aby bylo možné prosadit ve všech zemích stejné politiky. Tím spíše tomu tak bude v případě Evropské unie s pětatřiceti či více zeměmi. Proto potřebujeme více prostoru pro odlišné stupně integrace v různých politických oblastech. Myslím tím třeba společnou obrannou politiku: proč nezačít s budováním nadnárodní armády za účasti Německa, Francie a Polska místo čekání na to, než se najde konsensus mezi všemi členskými státy?

Nemáte obavu, že takový přístup EU ještě více rozdrobí namísto toho, aby ji spojoval?
Právě naopak. Pokud budeme všem nutit stejnou politiku, jen tím posílíme odstředivé tendence. Samozřejmě, že potřebujeme bránit společné evropské instituce – Evropský parlament, Komisi, jednotný vnitřní trh – a základní hodnoty evropských smluv. Přitom je ale potřeba rozšířit prostor pro rozdílnost. To má ještě větší platnost, pokud se nechceme vzdát možnosti rozšiřování EU. Jak bylo řečeno v Kodani, každá evropská země splňující základní kritéria EU se může stát členskou zemí. To by se mělo, za předpokladu, že bude chtít přijmout evropské zásady, vztahovat i na Ukrajinu.

Pokud se upneme k myšlence „spojené a volné Evropy“, musíme sladit rozšiřování s hlubší integrací. Proto potřebujeme, aby architektura EU byla flexibilnější. Možná by to mohl být i způsob, jak udržet Brity v EU.

Duch roku 1989

Toto jsou tedy Vaše hlavní doporučení, jak v rámci EU čelit populismu a extremismu?
Odklonit se od představy, podle níž evropské sjednocování automaticky znamená centralizaci moci v evropských institucích, je jen jedna část řešení. Hlasování ve všech členských státech o evropském projektu obsahují jasnou zprávu, že lidé si chtějí zachovat kontrolu nad politickým rozhodováním. Proto silně doporučuji lpět na principu subsidiarity. Zároveň zastávám názor, že schopnosti politiků jsou neméně důležité než ústavní záležitosti. Vlády zkrátka musí plnit, co se od nich očekává, ať už jde o infrastrukturu, veřejné služby, bezpečnost a ekonomické příležitosti.

Vaše nadace aktivně podporuje veřejnou debatu v zemích střední a východní Evropy. Mezi Vašimi tématy je mimo jiné i boj proti antiliberálním tendencím a politickému extremismu. Co je z Vašeho pohledu třeba na národní úrovni udělat?
Nejsem v takové pozici, abych říkal státům, co mají dělat. Ale jsem přesvědčený o tom, že posilování demokracie spočívá v integritě a kvalitě veřejných institucí, spolehlivosti vlád, integrita stran a parlamentů, nezávislosti soudů, svobodě tisku a kvalitě veřejného vzdělávání. Zásadní roli musí hrát také občanská společnost a to jak pokud jde o kontrolu vlády, tak o přejímání odpovědnosti za věci veřejné. A konečně, podpora liberální demokracie také závisí na hospodářské výkonnosti a sociálním začlenění.

Pokud budeme všem nutit stejnou politiku, jen tím posílíme odstředivé tendence.

Česká republika sice netrpí ekonomickými problémy, ale máme ministra financí s několikanásobným konfliktem zájmů a prezidenta pod ruským vlivem…
Ptáte se mě na lék? Je to opět otázka rozdělení moci, nezávislosti médií a aktivní občanské společnosti. Nechte parlament, média a občanskou společnost dělat svou práci a voliči nakonec svůj úsudek obrátí. Zajímavé je, že ve většině evropských zemí aktivně funguje občanská společnost s mnoha idealisty. Tito lidé však většinou do politiky nevstupují. To je jedna z největších výzev – jak zapojit aktivní občanskou společnost do institucionální politiky.

V řadě postkomunistických zemí lidé považují politiku za špinavý obchod. Nechtějí tak být do politiky zapojeni i přesto, že jsou občansky aktivní. Václav Havel tuto hranici překročil a převzal politickou zodpovědnost. Noví vůdci nerostou na stromech, musejí vzejít z občanské společnosti.

Pojďme skončit něčím optimističtějším. Pozorujete ve středoevropských občanských společnostech nějaké pozitivní tendence?
Pokud se podíváte na Polsko, vládnoucí strana se tam pohybuje na hranici neliberální politiky, monopolizace moci a kontroly médií. Na druhou stranu má Polsko povzbudivou zkušenost silného občanského odporu. Takovým povzbudivým signálem byl nedávný spor týkající se zákona zakazujícího potraty. Občanská společnost byla schopná donutit vládnoucí koalici k tomu, aby se v této věci umírnila. Občanská společnost má tedy svůj význam a já stále věřím, že duch roku 1989 převládne. Nepřenecháme pozice těm silám, které zrazují základní ideály Evropy.