Pavel Šolc: Na rozhodnutí o garanci pro jaderné bloky máme čas

zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR

„Neříkám, že česká vláda garance nikdy neposkytne. Pokud budou do energetiky intervenovat všechny státy, nemine to ani nás,“ říká o přístupu Sobotkova kabinetu k výstavbě nových jaderných bloků náměstek ministra průmyslu a obchodu Pavel Šolc. EurActiv s ním mluvil o závodě na výrobu jaderného paliva, využití zemního plynu, ale také o budoucnosti evropské energetiky. Kdy se členské země vzdají práva na vlastní volbu energetického mixu?

Minulý týden byl v Praze místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič, který chce cestou po členských zemích položit základy takzvaného systému governance. Tedy systému řízení, v jehož rámci by se měly koordinovat energetické politiky jednotlivých států tak, aby byla EU schopna vytvořit energetickou unii. Jsou už známé podrobnosti o tom, jak závazný má systém být?
Ze strany Evropské komise lze pochopitelně cítit snahu nastavit systém řízení tak, aby byl pro členské země co nejzávaznější. Členské státy včetně Česka naproti tomu pochopitelně usilují o to, aby se z governance nestala zadní vrátka, díky kterým se omezí jejich právo na vlastní zdrojový mix. Půjde o to, zda bude Komise pouze koordinovat výměnu informací ze členských států, nebo zda bude jejich schvalovat jejich národní plány.

„Když budou ctít tržní principy všichni, můžeme se vzdát práva na vlastní mix.“

Takže je možné, že se záruku suverénní kontroly nad energetickým mixem ještě podaří prolomit?
To je první klíčová bitva. Zdaleka ještě není dobojována, ale nedovedu si představit, že by členské země souhlasily s tím, že někdo bude schvalovat jejich národní politiku. Závazný schvalovací proces, o kterém Evropská komise původně přemýšlela, by znamenal evidentní popření Lisabonské smlouvy, ve které je právo na vlastní energetický mix zakotveno.

Co je ta druhá bitva?
Důležité také je, aby nebyl administrativní proces příliš komplikovaný a aby se z governance nestal moloch, v rámci kterého se bude vyměňovat obrovské množství informací a dodatečných upřesnění. To už členské země zdůraznily na několika zasedáních Rady.

Pokud jde o suverenitu mixu, otevírá se otázka, jak dlouho ji bude možné zachovat. Národní politiky jsou koneckonců podle některých zásadní překážkou k tomu, aby fungovala politika evropská. 
Národní mix a národní opatření ovšem v současné době představují pojistku, které se řada členských zemí nehodlá vzdát.

Pojistku před čím?
Musíme si být jisti, že Evropská komise bude schopna donutit k dodržování pravidel všechny členské země. V tuto chvíli neví, jak toho dosáhnout. Může pravidla vynucovat na menších zemích, ale velkým státům dá vždy výjimku, ať už jde o energetickou politiku nebo jinou oblast. Dokud nebudou fungovat ostatní pilíře evropské energetické politiky – absolutní a neporušitelná solidarita mezi státy a trh s energiemi – a pokud nebudeme mít garance, že Komise umí dodržování legislativy vynutit, bude přetrvávat náš požadavek na suverénní zdrojový mix. Česká republika má naštěstí díky přebytku kapacit čas vyčkávat, jak to dopadne. 

Na druhou stranu, silnější systém governance by mohl zajistit i hlubší koordinaci mezi státy navzájem. Mít nějaké slovo v tom, jak se v energetice rozhoduje Německo, to by pro Česko bylo dobré, ne?
Ano, pokud by to byly velké členské státy ochotné respektovat. Zatím tomu nemůžeme věřit. Schvalování státní podpory pro obnovitelné zdroje v Německu toho bylo v minulém roce důkazem. Pokud se podaří energetickou unii skutečně vytvořit tak, jak byla navržena, a všechny její pilíře budou fungovat současně, bude to pro Českou republiku velmi pozitivní. Proto myšlenku energetické unie jako takovou vítáme. Zatím ale platí, že každá země brání své zájmy a energetickou bezpečnost svých obyvatel. Změnit to bude velká politická výzva. 

Čas zatím máme

Junckerova Komise se v tomto smyslu tváří, že bude přísnější. A začíná něco dělat. Komisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestager začala nedávno zjišťovat, jestli mechanismy pro kapacitní platby v různých členských zemích odpovídají evropským pravidlům. To je asi určitý signál.
Signál to je. Zároveň tomu jde vstříc snaha Německa, které si uvědomilo, že zavedení kapacitních mechanismů znamená okamžité zdražení koncových cen elektřiny. A to ve chvíli, kdy jsou druhé nejvyšší v Evropě. Naproti tomu snaha o resuscitaci trhu sice znamená návrat tržních cen a postupné zdražování, ale ne bezprostřední zatížení kapacitní platbou.

Takže potenciálně tu ochota „vrátit se k trhu“ je.
V současné době probíhá diskuze o přijetí společné deklarace zemí širšího Pentalaterálního fóra (původně iniciativa Německa, Francie a zemí Beneluxu, která směřuje k větší integraci jejich trhů s elektřinou – pozn. red.). V té by se státy měly zavázat právě k tomu, že budou ctít tržní principy. Pokud si budeme jistí, že to všichni myslí vážně, můžeme přestat prosazovat právo na vlastní mix a nechat fungovat trh. Po šestnácti letech zkušeností s liberalizací však bohužel máme důvod držet si pojistky. 

Jak by vlastně měla vypadat cesta k „energy-only market“? Je to vůbec realistická představa, když v současnosti existuje tolik mechanismů, které trh doplňují?
Na počátku musí stát velmi silný politický signál, kterým by mohla být například zmíněná deklarace. Pokud ji vlády podpoří a pak se budou vzájemně pozorně sledovat, zda tržní principy dodržují, může to mít pozitivní výsledek. Podmínkou samozřejmě bude nekompromisní postoj Komise. Bude to pomalý proces, který může trvat třeba deset let. Zatím však není potřeba panikařit. Skutečný problém nastane až po roce 2020, a to jen v některých zemích. Celé vzrušení okolo kapacitních mechanismů například vůbec není otázkou výpadků. Jde o byznys firem, které jsou za současných podmínek na trhu pod tlakem.

Už jste říkal, že zatím máme čas a můžeme čekat, jak to všechno dopadne. Na druhou stranu, podniky si v Česku spíš stěžují, že vládě trvá příliš dlouho, než se v energetice o čemkoliv rozhodne.
Česká republika si naštěstí může užívat ten luxus, že má sice zastaralou, ale funkční zdrojovou základnu. Kapacitní problémy na náš dolehnou později než na Brity, kteří musí nedostatek kapacity řešit už teď, Belgičany, kteří mají problém s odstavováním jaderných elektráren, nebo Francouze, kteří se mohou problémů obávat okolo roku 2023 nebo 2024. Jak říkám, do té doby je stále šance na resuscitaci trhu. Ta šance není časově neomezená a razantní kroky musí přijít nejpozději krátce po letošní klimatické konferenci v Paříži. Pokud nepřijdou nejpozději do konce příštího roku, pak už skutečně na návrat k energy-only market nezbude čas a my se budeme muset přizpůsobit.

A co pak budeme dělat?
Pak se budeme snažit využít naší výhody přebytku kapacit a zavádět kapacitní platby co nejpozději. Tak se nám může podařit ochránit spotřebitele přes nárazovým nárůstem cen co nejdéle. Musíme klást velký důraz na to, aby se kapacitní tarify zaváděly na regionální úrovni, protože jinak by to byla zadní vrátka k financování německého rozvoje obnovitelných zdrojů.

Když nebude jádro, bude plyn

Česká vláda se dlouhodobě staví za to, aby energetický trh fungoval v co nejčistší podobě. Kritizuje se podpora obnovitelných zdrojů, vláda je opatrná ke kapacitním mechanismům. Přesto se pořád ve vzduchu vznáší možnost, že jednou budeme mít garantovanou výkupní cenu pro elektřinu z nových jaderných bloků. Jak to jde dohromady?
Ta možnost se vznáší ve vzduchu v případě, že se nepodaří jít tou první cestou – tedy cestou tržní. V současnosti platí, že jsme odložili okamžik, kdy budeme muset o případné státní garanci rozhodnout. Nemůžeme ale ztrácet čas tím, že bychom nedělali nic, a proto musíme alespoň zahájit přípravu na případnou výstavbu nových bloků.

Což se setkává s kritikou, protože samotná příprava s sebou nese značné náklady.
Ta příprava nás stojí jednotky miliard, což jsme schopni pokrýt, a díky ní v budoucnu neztrácíme strategickou příležitost s výstavbou bloků začít. Zatím si ten luxus nerozhodovat o konkrétní garanci můžeme dopřát. Jsou totiž země, které budoucí nedostatek kapacit trápí naléhavěji než nás, takže se brzy musí rozhodnout, kterým směrem se Evropa vydá. Kdyby už se nakonec měly kapacitní mechanismy zavést, tak ať vzniknou na regionální úrovni a jsou standardizované. V takovém případě budeme schopni se jim přizpůsobit a věříme, že nakonec se do toho vejde i jádro. 

Takže vláda doufá, že garance třeba nakonec nebudou nutné.
Neříkám, že česká vláda garance nikdy neposkytne. Jestliže budou do energetiky intervenovat všechny státy, nemine to ani nás. Kdybychom se mohli spolehnout na solidární mechanismy, bylo by pohodlné neintervenovat a pak levně dovážet elektřinu odjinud.  To ale fungovat nebude.

„Jestli musí kapacitní platby přijít, věříme, že se do nich vejde i jádro.“

Garantovaná výkupní cena ve výši 92,5 libry za megawatthodinu, kterou nabídla britská vláda na Hinkley Point C, ovšem není referenční. Je možné dostat se ke garantované ceně na úrovni 70 eur a naše modely signalizují, že pokud bude náležitě oceněn uhlík, tak se na tuto úroveň po roce 2025 dostaneme. Případně nemusí být tak vysoká cena samotné elektřiny, ale pak budeme stejně platit třeba 50 eur za kapacitní platby.  

Takže nebudete souhlasit s kritikou, že je hloupost připravovat stavbu nových bloků, když vláda nemá jasno o financování. Naopak říkáte, že se vláda zkrátka rozhodla, že reaktory chce, a bude čekat, jestli na to přijdou vhodné podmínky.
Nevěříme, že je z dlouhodobého hlediska možné vyrábět elektřinu za méně než 80 eur za megawatthodinu. Z čeho se bude tato cena skládat a kdo ji zaplatí, to bude záviset na designu trhu s elektřinou. Zatím nevíme, jak bude ten design vypadat. Ale jsme si jistí, že ať už bude vypadat jakkoliv, elektřina se levněji vyrábět nedá. A ať už bude situace jakákoliv, decentralizované zdroje nebudou schopny napájet velké průmyslové podniky, ani kdyby ty firmy provedly všechna úsporná opatření.

Co se stane, když prostě nakonec k výstavbě nových jaderných bloků nedojde?
Implicitní variantou jsou plynové elektrárny, žádná jiná možnost prakticky neexistuje. Takové řešení je pořád na stole a můžeme se pro něj vědomě rozhodnout, pokud nakonec jádro nebudeme chtít stavět. Nebo k němu přistoupíme automaticky, pokud budeme rozhodnutí odkládat příliš dlouho. Z hlediska bezpečnosti a konkurenceschopnosti ovšem není plynová varianta tak výhodná. Pravděpodobně by znamenala, že nebudeme ve výrobě elektřiny plně soběstační.

„Nebudeme ve výrobě elektřiny plně soběstační“ znamená, že budeme muset dovážet surovinu pro výrobu elektřiny? Jaderné palivo musíme přeci také dovážet.
Plyn pro nás bude vždy dražší, protože Česko je dál od zdrojů, což samozřejmě přináší náklady na přepravu. Přenos elektřiny zatím díky jednotné síti tak vysoké náklady nepřináší. Pokud by taková situace přetrvávala, vyplatilo by se postavit plynovou elektrárnu v Německu a do České republiky dovážet elektřinu. To by pak pravděpodobně znamenalo právě nesoběstačnost ve výrobě elektřiny, byť okrajovou.

Dá se to tedy chápat tak, že u plynu jsou větším problémem ty cenové podmínky než otázka geopolitiky? Situace okolo dodávek plynu se ostatně v EU mění.
Primární problém je cenová nestabilita. Česká republika má ekonomiku postavenou na průmyslu, který potřebuje stabilní dodávky elektřiny a kvůli dlouhodobému cyklu investic také stabilní cenu energie. Zemní plyn je v některých obdobích velmi levný, ale cena může nečekaně vyletět nahoru. Nemůžeme odhadovat, jak se budou chovat světové trhy a která válka zrovna může cenu plynu ovlivnit. Problém ani tak nespočívá v dostupnosti suroviny. Během pěti let bude mít Evropa dobudované přepravní koridory. I kdyby došlo k úplnému přerušení dodávek z Ruska, plyn se do Evropy dostane, ačkoliv bude dražší.

Ještě zpátky k dovozu jaderného paliva – v národním akčním plánu pro rozvoj jádra se řeší i diverzifikace dodávek. Je už definitivně rozhodnuto o tom, že v Česku nebude stát závod, který by jaderné palivo vyráběl sám? Tento návrh byl často interpretován jako snaha o zajištění ruského monopolu na dodávky. Poukazovat se na to snažila i společnost Westinghouse. Je to pořád ještě jedna z variant?
Westinghouse má své zájmy, kterými je dodávat z jiných svých závodů, které nemají využité kapacity. Samozřejmě má zájem udělat vše pro to, aby tu nebyl žádný závod. Snadněji se tato obchodní taktika zabalí do hávu rizika ruské technologie. Rusové ovšem nejsou jediní, kdo kromě Westinghousu umí vyrábět palivo. Dovedou to i Korejci. Osvojili si sice technologii, která vychází právě z té od Westinghousu, nicméně v dnešní době ji sami plně ovládají.

Zcela otevřeně lze však říci, že otázka závodu na jaderné palivo budí tak velké vzrušení, že po diskuzi na vládě jsme se rozhodli tento bod z akčního plánu vypustit. Domníváme se, že pokud bychom měli závod na území České republiky, bude to bezpečnější než v jakémkoliv jiném státě. Tato diskuze už je ovšem uzavřená.   

Adéla Denková