Pavel Sobíšek: Bankovní unie ovlivní i české banky, klienti to ale nepocítí

Pavel Sobíšek

I když se Česká republika k bankovní unii nepřipojí, českých bank se její vznik dotkne. Podle hlavního ekonoma UniCredit Bank Pavla Sobíška se však klienti obávat nemusejí, protože půjde především o organizační záležitost bank.

  • Jedním z hlavních témat začínajícího summitu Evropské rady je bankovní unie. O něm včera mluvili i ministři financí zemí EU na svém mimořádném zasedání. V jaké fázi vyjednávání se nyní nacházíme?

Bankovní unie by měla stát na třech pilířích. Z toho podstata dvou pilířů je jasná od samého začátku. Třetí je částečně přebudováván.

Prvním pilířem je dohledový mechanismus (Single Supervisory Mechanism; SSM). Ten je již schválený a nyní probíhá jeho implementace. Supervizí neboli dohledem nad důležitými bankami v eurozóně je pověřena Evropská centrální banka. Přesun pravomocí má být dokončen před koncem příštího roku. Pokud vím, tak všechny potřebné instrukce k tomuto kroku jsou již schváleny.

  • Jako druhý pilíř je označován jednotný rezoluční mechanismus (Single Resolution Mechanism; SRM). Ten by měl mimo jiné založit společný fond pro eurozónu. Je reálné, aby byl dokončen do konce tohoto roku?

U druhého pilíře zůstává otevřena řada technických otázek, o nichž se jedná právě v této době. Je snaha dokončit všechna jednání do konce letošního roku tak, aby byl zhruba rok čas na implementaci. Celý mechanismus by tak mohl být spuštěn od 1. ledna 2015. Jestli se povede dokončit všechna jednání do konce roku, ale nevím, a není to ani zas tak důležité.

  • Jako nejspornější se zdá být třetí pilíř, kterým je označován jednotný systém pojištění vkladů (Single Deposit Guarantee Scheme). Jak to vypadá s jeho schválením?

Systém pojištění vkladů byl považován za třetí pilíř v době, když byl celý koncept bankovní unie tvořen. Postupně se ale přicházelo na to, že možná není zas tak úplně nutné, aby fungoval na nadnárodní bázi. Jedním z důvodů je zřejmě i fakt, že dosažení takového stavu brání řada těžko překonatelných technických i politických problémů.

Ve všech zemích sice existují fondy pojištění vkladů, ale ty jsou často na rozdílné právní bázi. Naplňování jejich prostředků navíc není založeno na jednotlivých pravidlech. Bylo by nesmírně komplikované spojit prostředky dohromady.

  • Jak by se to dalo vyřešit?

Poslední úvahy jdou sice směrem sjednocování pravidel, na základě kterých budou fondy pojištění vkladů v jednotlivých zemích fungovat. Zároveň by ale fondy měly zůstat na národním principu a pouze jim bude umožněno si vzájemně vypomáhat na základě bilaterálních či multilaterálních dohod. To znamená, že když v nějaké zemi klekne velká banka a fond pojištění vkladů  nebude mít prostředky na pokrytí všech pojištěných vkladů, tak bude moci požádat o půjčku fond pojištění vkladů z některé jiné země.

  • Jednalo by se tedy ještě o součást bankovní unie?

To je těžké říct. Už jsem se setkal s tím, že za třetí pilíř byl považovaný spíš takzvaný fiskální backstop.

To je systém pravidel, na základě kterých by se měly vlády zapojovat do záchrany bank, aniž by to bylo zhoubné pro veřejné rozpočty, jak tomu bylo například v Irsku. Zároveň by jim mělo být umožněno pomoc z peněz daňových poplatníků zachránit banku, pokud usoudí, že je to žádoucí.

  • Vstup do bankovní unie je povinný pro země eurozóny. Jak by ale ovlivnil země, které společnou měnu nepoužívají?

Bankovní unie je koncept, který je tvořen tak, aby byl použitelný pro všechny země Evropské unie bez ohledu na to, jestli používají euro, nebo ne. Nicméně u zemí, které euro používají, není žádná diskuze o tom, že do bankovní unie vstoupí. U ostatních záleží na jejich rozhodnutí.

  • Přístup České republiky se zdál být dosud spíše ostražitý…

Český postoj je zatím vyčkávací. Představitelé bývalé vlády i České národní banky říkají, že zatím je v konceptu bankovní unie příliš mnoho neznámých, což je celkem pochopitelné. Potřeba učinit rozhodnutí přijde v okamžiku, kdy se neznámé odstraní, což nemusí být zadlouho.

  • Ovlivnil by vznik bankovní unie české banky i v případě, že bychom se k ní nepřidali?

Určitě. České banky by nějaký nepřímý dopad pocítily. Už jen proto, že jsou vesměs součástí nadnárodních skupin, a jejich mateřské banky často pocházejí ze zemí, které do bankovní unie vstoupí. Pokud se pro tyto bankovní skupiny změní místo dohledu, lze předpokládat, že přijdou nějaké dodatečné nebo jinak znějící požadavky i na banky působící v Česku. To znamená, že se budou muset naučit komunikovat s jiným supervizorem. Přestože pokud jsou dceřinými společnostmi, tak pro ně hlavním místem regulace a dohledu zůstane Česká národní banka.

Například UniCredit je součástí italské skupiny, takže má určité vazby na Italskou centrální banku jako místo dohledu. To se nyní posune směrem do Frankfurtu. Z toho mohou vyplývat například některé změny v reportování. Pravděpodobně to ale není nic, co by muselo zajímat klienty bank, jedná se spíš o záležitost organizace bank.

  • Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek podmínil český souhlas se vznikající bankovní unií na začátku roku tím, že v zemích, které nejsou součástí eurozóny, měly mít o případné změně dceřiné banky na pobočku rozhodující slovo předem určené národní autority. U nás by tedy šlo o Českou národní banku (ČNB). Důvodem je obava, že by z nich odtékaly prostředky na záchranu jiných bank. Je tato námitka oprávněná?

Kdokoliv v Bruselu potvrdí, že je chimérou, že bychom nevstoupením do bankovní unie tomuto zabránili. Fungujeme v jednotném ekonomickém prostoru EU, takže když se rozhodne některá matka české dceřiné společnosti převést tuto banku na pobočku, najde způsob, jak toho docílit. V konečné instanci je to otázka svobodného podnikání a tomu žádná instituce v rámci Evropské unie nemůže bránit.

  • Myslíte si ale, že je převedení dcer na pobočky reálným scénářem?

To je správná otázka. V tomto okamžiku důvod k realizaci tohoto scénáře nevidím. České banky jako dceřiné společnosti fungují z hlediska zajištění potřeb ekonomiky bezproblémově. Zároveň jsou všechny v zisku, který se celkem bez problému rozděluje tak, jak je ve svobodném ekonomickém prostoru zvykem. Není moc důvodů, proč by mateřské společnosti chtěly tento stav měnit.

  • Zeptám se tedy jinak, co by se muselo stát, aby byl tento scénář reálný?

Kdyby politické reprezentace finančnímu sektoru začala házet klacky pod nohy, mohly by se mateřské společnosti obávat o zajištění svých investic. Zdůrazňuji ale, že se jedná o čistě hypotetickou situaci, která se nyní nejeví příliš pravděpodobně.

  • V listopadu příštího roku by Evropská centrální banka měla provést zátěžové testy největších evropských bank, tedy těch, jejichž aktiva přesahují třicet miliard eur. To by se mělo v Česku týkat České spořitelny, ČSOB a Komerční banky. Měly by se tyto banky stress testů obávat?

Domnívám se, že české banky projdou těmito stress testy dobře. K tomuto tvrzení mě přivádí jejich nadprůměrná kapitálová přiměřenost a také to, že jejich kapitál je v průměru kvalitnější, než bývá zvykem u západoevropských bank. Jinými slovy, jeho drtivá většina je tvořena první vrstvou, tedy vlastním jměním bank.

S tím zároveň souvisí i to, že stress testy českého bankovního sektoru pravidelně provádí ČNB. Ta sice když zveřejňuje výsledky testů, nejmenuje žádné konkrétní banky. Předpokládám ale, že stresové scénáře, které se testují, musí vypadat velmi podobně těm, na které zaměří Evropská centrální banka. Pokud tuzemské banky procházejí bez problémů stress testy ČNB, lze z toho vyvodit, že budou podobných výsledků dosahovat i ve stress testech ECB.

S Pavlem Sobíškem mluvila Anna Kuznická.