Pavel Mertlík: Mám na to být kvalitním eurokomisařem

Pavel Mertlík.

„Pan Telička eurokomisařem byl, ale je to už deset let, což je poměrně dlouhá doba. V tom je jeho angažmá přibližně stejně staré, jako to mé vládní. A že mezi tím obíhal kuloáry Bruselu, je sice výhoda, ale do určité míry to může být i handicap, protože tam nevystupoval jako reprezentant ČR, ale zastupoval soukromé zájmy,“ říká v rozhovoru pro EurActiv kandidát na eurokomisaře za ČSSD a bývalý ministr financi Pavel Mertlík.

ČSSD Vás v polovině minulého týdne schválila jako svého kandidáta na pozici evropského komisaře. Vy jste v minulosti říkal, že se už do politiky vracet nechcete. Jak dlouho jste nabídku zvažoval?
Máte pravdu, že post evropského komisaře je politický. Podobně, jako u ministrů je to směs odbornosti a politiky. Byl bych proto tehdy přesnější, kdybych řekl, že se mi nechce do české politiky.  

Pozice evropského komisaře je velmi exkluzivní. Pokud člověk takovou nabídku dostane, je zodpovědné o ní seriózně uvažovat. Základní otázka pro mě ale nebyla, jestli se mi do toho chce, nebo ne, ale jestli si myslím, že na to mám, a jestli jsem schopen dobře reprezentovat Českou republiku a podat kvalitní výkon, který se od evropského komisaře očekává. A usoudil jsem, že ano. Důležitá byla samozřejmě i podpora rodiny.

„V Evropské unii nejsem úplně neznámý.“

Evropským komisařem jsem už mohl být v minulosti. Oslovila mě vláda Vladimíra Špidly, ale nabídku jsem právě z rodinných důvodů odmítl. Komisařem se tehdy nakonec stal Pavel Telička. Je zázrak dostat takovou nabídku podruhé, potřetí už by určitě nepřišla. 

Právě Pavel Telička byl doposud jediným člověkem, o kterém se v souvislosti s příštím českým komisařem mluvilo. Na vládní úrovni nyní probíhá diskuze mezi ČSSD a ANO o tom, kdo by měl komisaře jmenovat. Podle předsedy ANO Andreje Babiše by eurokomisaře měla navrhnout strana, která vyhraje evropské volby. Souhlasíte s tím?
Ten, kdo se stane členem Komise za Českou republiku, nebude reprezentovat jednu politickou stranu, ale Českou republiku jako takovou, na prvním místě reprezentovanou českou vládou. Pokud se do Evropské komise dostanu, tak budu v rámci mandátu, kterým samozřejmě není obhajoba národních zájmů dané země, ale zájmů všech občanů EU, politickým reprezentantem nejen sociálních demokratů, ale celé vlády včetně hnutí ANO a v širším slova smyslu všech českých občanů. Nevidím to tedy jako osobní souboj mezi mnou a dalšími nominanty jiných politických stran. 

Je to citlivá vnitropolitická otázka, ale musím říct, že jde primárně mimo mě. Je to věcí dohody vládní koalice, kterou nejsem schopný předvídat. Možnosti jsou v zásadě tři. Buď budu zvolen já, nebo ANO nominuje svého kandidáta a mezi námi dvěma se rozhodne, nebo dojde ke kompromisu a bude to někdo třetí, jako se to stalo před pěti lety. 

Budete do vyjednávání nějak aktivně zasahovat?
Pokud bude vhodné, abych se jednání zúčastnil, tak to rád učiním. Není to ale tak, že bych obíhal a lobboval mezi členy vlády. To by nebylo vhodné a nikdo by to ani pozitivně nebral. Je to věc předsedů vládních politických stran a širších stranických grémií. Bude to nejspíš řešeno v rámci dalších oblastí domácí a zahraniční politiky, protože otázka, kdo bude Česko zastupovat v EU, není jediným sporným bodem české politiky. 

Jsem rád, že za mnou sociální demokracie stojí. Já k tomu můžu přispět tak, že se budu snažit přesvědčit všechny zúčastněné, že jsem schopen naplnit to, co se od této role žádá.

Odvážíte se odhadnout, kdy by mohlo být o tom, koho Česká republika navrhne, rozhodnuto?
Jelikož je to věc poměrně závažná, předpokládám, že by vláda měla rozhodnout někdy krátce po evropských volbách. Jako hraniční bod bych viděl vládní prázdniny. 

Ministr Babiš o Vás řekl, že nemáte tolik přímých zkušeností z unijních institucí, jako jeho favorit Pavel Telička, protože jste byl ministrem financí ještě v době, kdy jsme nebyli členem EU. Není to přece jen pro práci komisaře určitý handicap?
Je pravda, že jsem nepůsobil deset let jako lobbista v Evropské unii. Nemám tolik kontaktů, které jsou sice důležité, ale lze si je poměrně rychle vytvořit. Jsem komunikativní člověk, takže v tom problém nevidím. Není to ale tak, že bych byl v EU neznámý. 

Pan Telička evropským komisařem byl, ale je to už deset let, což je poměrně dlouhá doba. V tom je jeho angažmá přibližně stejně staré, jako to mé vládní. A že mezi tím obíhal kuloáry Bruselu, je sice jeho výhoda, ale do určité míry to může být i handicap, protože tam nevystupoval jako reprezentant České republiky, ale zastupoval soukromé zájmy.

Na začátku rozhovoru jste řekl, že se domníváte, že jste pro post evropského komisaře kompetentním uchazečem. Mluvil jste s panem premiérem Sobotkou o jeho představě, jaká kritéria by měl evropský komisař splňovat?
Existují obecná kritéria, která jsou dána profesní, politickou a lidskou zkušeností. Myslím si, že tři roky na ministerstvu financí v Zemanově vládě, v níž jsem byl zároveň místopředsedou, mi dala určitý náhled, jak funguje administrativa nejen v České republice, ale i v Bruselu a v řadě dalších zemí, se kterými jsem často jednal. Přicházel jsem do styku jak s ministry, tak státními tajemníky. V tom mám na co navázat.  

Je sice pravda, že je to zkušenost patnáct let stará, na druhou stranu světy moci výkonné a zákonodárné jsou nastaveny určitým způsobem, který se tak radikálně nemění. Nikdy jsem s jednáním jak s kolegy, nebo komisaři v té době neměl žádné problémy, naopak to byla práce, která mi přišla smysluplná. 

Důležité jsou dále odborné kompetence. Jsem národohospodář, vyznám se v některých oblastech hospodářské politiky, ve fiskální, monetární, průmyslové politice a některých dalších navazujících oblastech. Nebylo by tedy asi příliš vhodné, kdybych byl nominován třeba na komisaře pro rybolov, protože o tom nic nevím.

 

Nemít euro je jednoznačně handicap

Do čela kterého portfolia byste se tedy postavil nejraději?
Ekonomických portfolií je asi polovina a o velkou část z nich jsem nějakým způsobem profesionálně zavadil, a to ne úplně povrchně. V oblasti financí samozřejmě nejde jen o hospodářskou a měnovou unii, ale i o řadu dalších oblastí – od rozpočtu EU až po finanční kontrolu. Portfolií, která by v České republice spadala pod ministerstvo financí, je, myslím, pět a ne všechny jsou vázány pouze na členství v třetí fázi hospodářské a měnové unie, tedy zavedení eura.

Nerad bych se ale pouštěl do úvah, která portfolia by byla vhodná. To je citlivá věc, o které bude vyjednávat předseda vlády, ať už bude kandidátem České republiky kdokoliv, s příštím předsedou Evropské komise, který také není dosud známý.  

Může nás ve vyjednáváních omezovat to, že nejsme členy eurozóny?
Zcela určitě, to je náš handicap. Pokud to řeknu politicky nekorektně, v tomto smyslu jsme členským státem druhé kategorie. Eurozóna se určitým způsobem institucionalizovala a má svého předsedu a vlastní mítinky, na které zve pouze ministry financí zemí eurozóny. Představa, že dostane jedno z klíčových portfolií důležité z hlediska fungování hospodářské a měnové unie nečlenská země, která navíc ani neví, jestli do třetí fáze vstoupí, je nemožné a bylo by to i nelogické. 

Například Polsko, které také dosud nevstoupilo do eurozóny, má ale v současnosti komisaře pro rozpočet…
V tomto případě nemluvíme bezprostředně o hospodářské a měnové unii. Polsko je navíc země jiné váhové kategorie, které se dlouhá léta staví ke vstupu do eurozóny jinak než Česká republika. Polsko sice neplánuje rychlé přijetí eura, ale důvod je ten, že si uvědomuje slabost své ekonomiky a neschopnosti splnit kritéria udržitelným způsobem. Nejsou to ale žádní euroskeptici. 

„Pozice evropského komisaře je velmi exkluzivní. Pokud člověk takovou nabídku dostane, je zodpovědné o ní seriózně uvažovat.“

Už nyní však najdeme další zajímavá portfolia v rukou eurokomisařů ze zemí menších, než je Česká republika. Příkladem je Estonec Siim Kallas, který je eurokomisařem pro dopravu. Estonsko je sice dnes členem eurozóny, ale v době, kdy se Kallas stal eurokomisařem, tomu tak nebylo.

Důležitá je proto otázka vyjednávání. Musíme počkat, jak dopadnou evropské volby. Teď nemám na mysli vnitropolitické aspekty, ale celoevropskou úroveň. Tedy jaký bude poměr sil mezi sociálními a křesťanskými demokraty a kdo se stane předsedou Evropské komise. 

Členství v eurozóně je jedna věc, ale portfolia, o kterých mluvíme, jsou i otázkou prestiže. Důležité je, jak se země profiluje v Evropské unii a jak přistupuje ke svým partnerům. Neměli bychom se toho v souvislosti s portfolii přece jen obávat?
Kolegové ve vládách ostatních zemí EU a evropští poslanci si uvědomují, že v České republice došlo k politické změně. Máme jinou vládu, než která tady byla s přestávkami předchozích deset let, i jiného prezidenta. Postoje České republiky se hodně změnily, a to nejen deklaratorně, ale i z hlediska prvních praktických kroků Sobotkovy vlády. Navíc ODS i některé další strany byly poměrně výrazně oslabeny. 

Důležité je, že ČSSD má velmi dobré postavení ve Straně evropských socialistů a premiér Sobotka má dobré vztahy s Martinem Schulzem, který stranu vede do evropských voleb. Čeští europoslanci odváděli velmi dobrou práci, příkladem může být dnes již bohužel zesnulý Jiří Havel, který měl velmi dobré postavení v odborných výborech. Je na co navazovat, naše pozice rozhodně není nejhorší možná. 

Kolem výběru českého evropského komisaře bývá velký rozruch, ale jeho pozice sama o sobě mezi veřejností příliš velký zájem nevyvolává. Budete se to snažit nějak změnit?
To, že komisař nepatří mezi „celebrity“, není problém pouze České republiky, ale i jiných zemí. Výjimkou jsou jen komisaři, kteří jsou pro určitou zemi v určité oblasti v daný moment významní. Příkladem může být komisař pro rozšíření Günther Verheugen v době, kdy Česko vstupovalo do EU, nebo příkladně v současnosti všeobecná známost některých komisařů v Řecku. Záleží tedy na tom, jak viditelné jsou zásahy daného komisaře, případně celé Komise, do vnitřního života země.  

Proč si myslíte, že se lidé o práci komisařů a potažmo Evropské komise příliš nezajímají?
Mohou za to politici – jak v Bruselu, tak ve členských zemích, kteří veřejnost neinformují o tom, k čemu reálně v unijních institucích dochází. Lidé netuší základní skutečnost, že velká část evropské legislativy v celé řadě oblastí včetně daní, průmyslové politiky apod. nevzniká v českém parlamentu, ale v unijních orgánech. 

Pokud bych byl českým komisařem, tak bych se snažil, a snažím se o to i teď ve své publikační činnosti, toto falešné povědomí veřejnosti změnit. Budu lidem říkat, že je EU důležitá. 

Budete tedy jako eurokomisař zasahovat do národní debaty?
Zcela určitě tak budu činit v oblasti odborně politické, která by odpovídala mému portfoliu. Pouštět se však do vnitropolitických debat nad rámec mé kompetence nemám v úmyslu. Zvažoval bych to pouze v případě, že by nastala nějaká vypjatější situace. Podobně k tomu přistupuji posledních dvacet let v případě vnitrostranické diskuse v ČSSD. 

Byl bych pro evropskou konfederaci

V EU nyní probíhá velká diskuse o tom, jakým způsobem by měl být vybírán šéf Evropské komise. Myslíte si, že by v tom měly mít větší vliv evropské politické strany?
Z dlouhodobého hlediska ano. Někdy bývám označován za eurofederalistu, spíš ale razím vizi evropské konfederace. Federalistický projekt v té podobě, v jaké ho známe třeba z USA, je v případě EU zcela nerealistický, ale dovedu si představit volnější uspořádání federaci blízké, což koneckonců v řadě oblastí existuje již dnes. 

Z tohoto pohledu je proto logické, aby Evropský parlament měl jednou zákonodárnou iniciativu a aby evropské volby probíhaly jako jednotné volby, v nichž budou proti sobě kandidovat evropské strany. Kroky v tomto směru včetně toho, že budou mít dezignovaní předsedové Evropské komise větší volnost úvahy, koho vyberou do Evropské komise, jsou proto logické. Jiná věc je, jakým tempem by se tyto změny měly odehrávat. 

Jak rychle by mělo dojít k dalším reformám?
V současné době není kam spěchat, ale je třeba pracovat na tom, aby to, co je na papíře, tedy ve smlouvách, reálně fungovalo, především pak z hlediska každodenního života občana. Tam, kde se ukazují nedostatky, je třeba reagovat. Na velké reformy tedy zatím neuzrála doba, protože jsme ještě nedokázali zcela vstřebat reformy minulé.  

Lisabonská smlouva v tomto ohledu udělala krok kupředu a také dala budoucímu šéfovi Evropské komise a Evropskému parlamentu větší prostor při výběru jednotlivých komisařů. Všichni zúčastnění by proto měli těchto práv využít. Je to legitimní demokratický proces.

To ale povede k větší politizaci Evropské komise. Je to podle Vás správné? Neměla by být Komise spíše nestranická?
Myslím si, že neměla. Mělo by to být samozřejmě v rovnováze, ale nestranickost a odbornost ztělesňuje aparát, tedy generální ředitelé a jejich týmy, které se s výměnou komisaře, tedy té politické složky, nemění. Jsem přesvědčen, že je to tak v pořádku a navíc to funguje. Bylo by proto logické, aby ta strana, která významně zvítězí v celoevropském měřítku, měla větší vliv na chod EU. Je to přece vůle voličů. 

„Je třeba pracovat na tom, aby to, co je na papíře, tedy ve smlouvách, reálně fungovalo, především pak z hlediska každodenního života občana.“

Hovoříte o vůli voličů, ale evropské volby se nemohou chlubit přílišnou volební účastí. To přece také hraje svou roli a měl by se na to brát ohled…
Je pravda, že účast v evropských volbách má v České republice sestupnou tendenci. Základní problém vidím v tom, že je Brusel a Štrasburk daleko a lidé si neuvědomují, jak velkou roli mají instituce v jejich každodenním životě.  

Za dva týdny proběhnou volby do Evropského parlamentu. Máte pocit, že v nich ve srovnání s volbami v roce 2009 hrají v České republice větší roli evropská témata a nikoliv témata národní? Nedochází v tomto ohledu v případě Česka a jeho postoji k EU k nějakému posunu?
Nejsem si tím úplně jistý. Máte pravdu, že před pěti lety byly evropské volby jakýmsi pomyslným referendem o stávající vládě, což tentokrát neplatí. Otázkou je, co to ale udělá s volební účastí. Naštvanost vůči vládě může být silným motivem jít k volebním urnám. 

Pokud se podíváme na volební kampaně politických stran, tak velmi viditelná je kampaň ODS, která se opírá o to, že je báječné mít pevnou korunu. To ale přece není evropské téma, nýbrž téma národní. Evropa se přece dávno rozhodla, že chce mít společnou měnu a nehodlá to změnit. Je to téma, které si musí Češi prodiskutovat mezi sebou a k tomu slouží mj. české parlamentní volby. 

Autor: Anna Kuznická/Lucie Bednárová.