Monika Laušmanová k evropské regulaci bank: Chceme větší flexibilitu

Monika Laušmanová

České banky jsou znepokojené chystanými evropskými pravidly, která mají zajistit, že se na záchraně bank do budoucna nebudou podílet daňoví poplatníci, ale jejich akcionáři a věřitelé. Zatímco evropským bankám, které během finanční krize musel zachraňovat stát, může nová regulace pomoci, český bankovní sektor při nevhodném nastavení spíše destabilizuje. Možné dopady chystaných změn vysvětluje v rozhovoru s EurActivem Monika Laušmanová, předsedkyně komise pro bankovní regulaci České bankovní asociace.

České banky se s novými požadavky vycházejícími z legislativy pro kapitálovou přiměřenost smířily relativně snadno. Předpis MREL, na základě kterého bude regulováno složení pasiv tak, aby do budoucna nebylo banky nutné zachraňovat z peněz daňových poplatníků, Vás ale silně zneklidňuje. Proč?
Český bankovní sektor je dobře kapitalizovaný a disponuje spoustou likvidity. Zavádění nových pravidel, které vyplývají ze směrnice a nařízení ke kapitálové přiměřenosti nás proto nechává relativně chladnými. Přináší s sebou sice nutnost úpravy některých procesů a systémů, ale do našeho obchodního modelu jinak nijak nezasahuje. Návrh standardizovaného požadavku na minimální objem tzv. způsobilých závazků, který připravuje EBA, náš obchodní model ale mění.

V jakém smyslu?
MREL nastavuje minimální požadavky na objem způsobilých závazků, které musíme mít ještě navíc ke kapitálovým zdrojům tak, abychom v případě, že dojde k nějakému selhání, byli schopni nejen uhradit ztráty, ale banku také následně rekapitalizovat. Na uhrazení ztrát se nemají jako dosud podílet pouze akcionáři, ale také investoři a držitelé vkladů. Standard tedy určuje, jaký objem pasiv, která jsou „způsobilá“ k použití na záchranu a rekapitalizaci bank, musí banky mít.

Potíž je z pohledu českého bankovního sektoru v tom, že pasiva, která je možné uznat jako „způsobilá“, naše banky prakticky nemají. Za způsobilá pasiva jsou přitom považovány vklady velkých korporací a finančních institucí se splatností delší než jeden rok. Jenže v Česku mají korporace málokdy důvod k takto dlouhodobým investicím a ani na mezibankovním trhu neexistují delší než tříměsíční úložky.

Jak je možné, že u nás tento typ dluhu neexistuje a jinde ano?
V našem bankovním sektoru panuje jiná situace než v západních evropských zemích. České banky jsou velmi konzervativní: jsou primárně financovány z vkladů a disponují vysokou likviditou. Poměr úvěrů ke vkladům (tzv. loan to deposit ratio) je u nás jeden z nejnižších v rámci EU. Zdrojů tedy máme dost a dluhopisy vydávat nepotřebujeme. Proto se u nás sekundární financování ještě nerozvinulo.

Jak by se situace změnila, pokud Vás regulátor k vydávání dluhopisů donutí?
Pokud by se tak stalo, budeme zbytečně zvyšovat své zadlužení nehledě na to, že část dluhu, který nebude náš trh schopný absorbovat, budeme muset vydat s vyššími náklady v zahraničí. České banky jsou dnes financovány hlavně z vkladů občanů, což je z pohledu bank samozřejmě levnější.

Zároveň si tím ale budeme vytvářet novou likviditu, kterou bude třeba někam uložit. Na domácím trhu ale nemáme kam. Můžeme sice investovat do státního dluhu, ale státních dluhopisů už ve svých portfoliích máme nezdravě moc. Navíc by to vedlo k prohlubování závislosti mezi bankami a státním sektorem.

Druhou možností je investovat v zahraničí. Vzhledem k tomu, že bude třeba alespoň částečně pokrýt zvýšené náklady na financování, budeme muset investovat do rizikovějších nástrojů. To je ale zcela v rozporu s původním záměrem evropské legislativy, která měla vytvořit zdravější a stabilnější prostředí.

Navíc, pokud by se v bankovním sektoru zvýšilo riziko, automaticky bychom museli zvýšit i objem způsobilých pasiv (tj. vydat nové dluhopisy). Tím se ale dostaneme do spirály, která by kvalitu bankovního sektoru dále zhoršovala.

Tak přísná pravidla by neplatila ani pro velké globální banky

Rozumím, že Vás nové požadavky znervózňují. Zapojení akcionářů, investorů a vkladatelů je ale světovým trendem a řeší se i na globální úrovni. Souběžně s MREL vzniká na úrovni zemí G20 podobný standard pro globálně významné banky…
Problém je ale v tom, že v tomto případě vzniká harmonizovaný standard na základě něčeho, co harmonizováno není.

Jak tomu mám rozumět?
Návrh standardu vychází při výpočtu způsobilých závazků ze součtu kapitálových požadavků a všech dalších kapitálových rezerv, které bankám stanovují jejich národní regulátoři. Problém je, že kapitálové požadavky každý národní regulátor stanovuje jinak, jinak přistupuje k využití přechodných období.

MREL je konstruován tak, aby systémově důležité banky měly dostatek prostředků nejen na pokrytí ztrát, ale také na svou vlastní rekapitalizaci (u malých bank, které v případě selhání nepředstavují hrozbu pro bankovní systém, standard není navržen tak přísně, pozn. red.). Celkový limit se tedy skládá z těchto dvou složek.

Pokud jde o první složku, která má být použita k absorpci ztrát, EBA navrhuje, aby odpovídala objemu kapitálového požadavku a všech kapitálových rezerv, které bankám předepisuje jejich národní regulátor. Zároveň ale říká, že systémové banky mají mít stejně velkou částku na rekapitalizaci. Celkový limit může být tedy až dvojnásobkem veškerých kapitálových požadavků.

Jaký vliv by tedy takový standard měl na české banky?
Znamenalo by to, že požadavek na systémově významné banky by v České republice byl daleko přísnější, než požadavek na systémové banky jinde v Evropě.

Minimální kapitálový požadavek, který národní orgány dohledu ukládají bankám, musí činit minimálně 8 % rizikově vážených aktiv dané banky. Regulátor může ovšem podle evropské legislativy ke kapitálové přiměřenosti nařídit bankám vytváření dalších rezerv. A to stalo v České republice. Vzhledem k tomu, že české banky jsou velmi dobře kapitalizované a existoval tudíž prostor pro navyšování kapitálových požadavků, Česká národní banka nám je zvýšila. A tak zatímco západoevropské země mají Tier 1 kapitál na úrovni 10 % rizikově vážených aktiv, v případě českých systémově významných bank se kapitálový požadavek blíží k 15 % rizikově vážených aktiv.

Pokud by MREL začal platit v podobě, v jaké je navrhován, znamenalo by to, že banky u nás budou muset mít objem způsobilých nástrojů na úrovni zhruba 30 % rizikově vážených aktiv. Tak přísná pravidla přitom neplatí ani pro celosvětově významné banky (banky jako jsou Deutsche Bank, BNP Paribas, či Société Général musí mít podle standardu vytvořeným státy G20 způsobilé nástroje pouze v rozsahu 16-20 % rizikově vážených aktiv, pozn. red.).

Jestli tomu dobře rozumím, nejenže by české banky musely vydávat dluh, který v současné době nepotřebují, ale na rozdíl od jiných zemí by ho kvůli přísnějším kapitálovým požadavkům musely vydávat v poměrně velkých objemech…
V této souvislosti je velmi zajímavá dopadová studie, která vznikla během příprav standardizovaného požadavku MREL. EBA si v něm sice udělala průzkum u zhruba poloviny evropských bank, ale potíž je v tom, že průzkum vycházel z dat celých bankovních skupin a nezohledňoval specifickou situaci dceřiných bank (většinu českého bankovního sektoru tvoří dcery evropských bank; týká se to i čtveřice nejvýznamnějších bank na českém trhu – jde o dcery belgické KBC, rakouské ERSTE, francouzské Société Général a italské Unicredit Bank; pozn. red.).

Studie ukázala, že splnění požadavku MREL nebude pro banky představovat zvláštní problém, protože v průměrném evropském státě mají banky zhruba 158 % dlouhodoal,bého dluhu oproti vlastním zdrojům. Jinými slovy, znamená to, že evropské banky mají dlouhodobé dluhy v objemu, který zhruba o polovinu převyšuje objem vlastních zdrojů. Jenže to je evropský průměr. Jak už jsem říkala, české banky takový typ dluhu prakticky nemají.

Znamenalo by to, že zatímco průměrné evropské bance bude stačit zvýšit objem způsobilých pasiv jen o hodnotu, která odpovídá pouze 0,04-0,11 % celkových aktiv, bilance českých bank (zejména systémových) by se musely v průměru nafouknout o 5 % a to už je docela dost.

Jaké řešení byste tedy navrhovali? Jak by se měl standard podle Vaší představy změnit?
Požadujeme větší flexibilitu. Národní regulátor by měl mít možnost při stanovování minimálních požadavků na způsobilé závazky vzít v úvahu, že už tu máme vysoké kapitálové požadavky a není přiměřené je tudíž zdvojnásobit.

Mělo by se tedy spíše pracovat se zdravým rozumem a mělo by se zohledňovat, jak by se banky chovaly v případě, že by došlo k realizaci nějakého stresového scénáře – jaké by v takovém případě měly ztráty a kolik by potřebovaly na rekapitalizaci.

Bez zohlednění národních specifik hrozí destabilizace

Český bankovní sektor ustál finanční krizi výrazně lépe, než banky v západní Evropě. Zatímco v zemích eurozóny se banky dostávaly do potíží, české banky po celou dobu krize generovaly dvojciferné výnosy. Žádnou banku navíc nemusel zachraňovat stát. České banky naopak pomáhaly svým západním matkám. Čím je český trh jiný? Ptám se proto, že národními specifiky bankovního sektoru argumentujete i nyní…
Český bankovní sektor má velmi konzervativní obchodní model. Banky se soustředí na lokální trh a z většiny jej také financují. Vzhledem k tomu, že jsou převážně financovány z vlastního kapitálu a primárních depozit (všechny vklady s výjimkou vkladů finančních institucí), jsou vysoce likvidní. Jsou navíc opatrné a neinvestují velké objemy likvidity do vysoce rizikových aktiv. Toxická aktiva měly naše banky ve svých portfoliích jen v zanedbatelných množstvích, která je neohrozila.

Proto také bankovní sektor krizi přežil v dobré kondici, a to nejen z pohledu kapitalizace, ale i z pohledu likvidity a výnosů. Ukázalo se tím, že pro tento typ krize jsou naše banky odolnější, než evropské. Máme zkrátka jinou strukturu pasiv a aktiv.

Proč se vlastně české banky drží hlavně na českém trhu?
Do značné míry je to dáno strukturou bank. Zahraniční matky mají tendenci hlídat si velká rizika samy a nám povolují pouze operace, které nejsou tak nebezpečné. Proto jsme neměli ve svých portfoliích tolik toxických aktiv. A pokud jde o stranu pasiv a vysoký podíl vkladů, zde se projevuje psychologie společnosti. Češi tradičně spoří a investicím jiného druhu tolik nedůvěřují. Průměrný evropský občan využívá daleko větší množství investičních nástrojů. U nás mají lidi své úspory v bankách ve formě pojištěných vkladů.

Očekáváte, že se obchodní model českých bank s nově standardizovaným požadavkem MREL promění?
Pokud bude mít tu podobu, v jaké byl navržen, dojde v Evropě ke konvergenci obchodních modelů napříč EU. Jenže zatímco západoevropské banky tato změna stabilizuje a pročistí, české banky půjdou opačným směrem. Trh začne být rizikovější. Banky začnou vydávat dluhopisy a dojde k prohloubení vazeb mezi bankovním sektorem a státem a mezi bankami navzájem. Budeme více investovat do státních dluhopisů, banky si budou vzájemně nakupovat své dluhopisy, aby splnily limit, a zvýší se i provázanost směrem do zahraničí. Takže ano, dopady na obchodní model to zcela jistě mít bude.

Zaznamenal jsem, že české banky se cítí v té argumentaci proti návrhu EBA, poněkud osamocené. Nemělo by být zachování současného obchodního modelu také v zájmu zahraničních matek, kterým Vaše zisky v době finanční krize generovaly chybějící kapitál?
Ony se tomu věnují, ale jde o komplikovanou problematiku. Top management mateřských bank obvykle vychází z konsolidovaných dat a z těch jim vyplyne, že skupina jako celek má způsobilých pasiv dostatek. Skutečnost, že některé banky skoro žádné financování ze sekundárního trhu nemají, je vyvážená tím, že jiné jsou z dluhopisů financovány ve větší míře. Konkrétně naše skupina si je tohoto problému ale díky nám dobře vědoma. Zcela osamoceni však nejsme, obdobná situace je třeba i na Slovensku a možná i jinde.