Martin Smolek: Uber už se nevyhne státní regulaci, právo EU mu nepomůže

Martin Smolek © MZV

Soudní dvůr EU před Vánoci ukončil více než rok trvající řízení o tom, jestli je společnost Uber pouhou internetovou platformou, nebo tradiční dopravní firmou. A výsledek není pro řidiče Uberu radostný. Soudci jej totiž zařadili pod klasické dopravní služby, které si mohou státy samy regulovat. Uber se tak už nebude moci vyhýbat vnitrostátní regulaci. Na druhou stranu rozhodnutí nemusí znamenat konec sdílené ekonomiky jako takové, říká v rozhovoru vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU Martin Smolek.

Martin Smolek je vládním zmocněncem pro zastupování České republiky před Soudním dvorem EU a zároveň  náměstkem pro řízení sekce právní a konzulární na ministerstvu zahraničních věcí. 

Soudní dvůr EU před Vánocemi po dlouhých měsících rozhodl ve věci předběžné otázky, kterou mu položil jeden ze španělských soudců, a to konkrétně v rámci sporu mezi španělskými taxikáři a společností Uber. O co v tomto sporu vlastně šlo a jakou otázku se daný soudce rozhodl položit?

Předmětem sporu před španělským soudem byla žaloba běžné taxislužby proti společnosti Uber. Tato taxislužba vinila Uber z porušování vnitrostátních pravidel upravujících místní dopravu, protože tento typ dopravní služby provozuje bez povolení, kterým musí běžná taxislužba disponovat. Podle nich šlo tedy o nekalou soutěž.

Španělský soud měl ale pochybnosti o tom, zda platforma typu Uber vůbec takové povolení potřebuje. Odpověď na tuto otázku se však odvíjí od začlenění činnosti Uberu pod příslušná ustanovení unijního práva. Pokud by se totiž jednalo o službu v rámci informační společnosti, tedy elektronického obchodu, činnost Uberu by spadala do působnosti směrnice o elektronickém obchodu a směrnice o službách, potažmo pod obecné ustanovení Smlouvy o fungování EU k volnému pohybu služeb. V takovém případě by Uber povolení nepotřeboval.

Druhou možností bylo, že taková služba spadá do oblasti dopravy, kde jsou stanovena na úrovni primárního práva specifická pravidla a kde, pokud jde o místní dopravu, dosud nedošlo k přijetí žádného sekundárního právního předpisu.

Třetí možností pak byla kombinace obou dvou předchozích variant. Španělský soud se tedy snažil v prvé řadě zjistit, jak se má činnost platformy Uber kvalifikovat z hlediska unijního práva a jaké důsledky je potřeba z této kvalifikace vyvodit.

A Soudní dvůr se při rozhodování přiklonil k jaké variantě?

Soudní dvůr řekl, že služba spočívající ve zprostředkování prostřednictvím chytrých telefonů je v principu oddělitelná od dopravních služeb, takže první z těchto služeb spadá do oblasti unijních směrnic, potažmo primárního práva, které upravují volný pohyb elektronických služeb. Druhá část služby pak spadá pod dosud neprovedená ustanovení o dopravních službách.

Jedním dechem ovšem dodal, shodně se stanoviskem generálního advokáta Macieje Szpunara, že platforma Uber není pouze zprostředkovatelskou službou, a to zejména kvůli svému charakteru. Uber totiž podle mínění soudu v reálu kontroluje veškeré relevantní aspekty služby dopravy, kterou provozuje, včetně ceny, minimálních podmínek bezpečnosti prostřednictvím vstupních požadavků na řidiče a vozidla, možnosti vyloučení z platformy atd.

Podle Soudního dvora je proto hlavním komponentem právě služba spočívající v dopravě, nikoli služba spočívající ve zprostředkování. Z tohoto důvodu došel k závěru, že činnost platformy Uber nelze kvalifikovat jako službu v oblasti elektronického obchodu.

Pro Uber a podobné platformy to znamená, že se nemohou odkazováním na unijní právo dovolávat neaplikování vnitrostátních pravidel.

Co to přesně znamená pro společnost Uber a její budoucí působení v EU?

Jelikož Soudní dvůr činnost Uberu kvalifikoval jako dopravní službu, a protože místní doprava dosud nebyla na úrovni sekundárního práva provedena žádným předpisem, záleží v současné době na členských státech samotných, jak budou činnost Uberu regulovat. Samozřejmě se tak musí dít při respektování obecných pravidel unijního práva, zejména svobod vnitřního trhu.

Jinými slovy řečeno, Soudní dvůr přehrál míč zpět na úroveň vnitrostátního práva. Pro Uber a podobné platformy fungující na podobném principu to znamená, že se nemohou odkazováním na unijní právo dovolávat neaplikování vnitrostátních pravidel, které regulují místní dopravu. Například ve zmíněném Španělsku to bude znamenat, že buď se národním pravidlům Uber podřídí, nebo se vystavuje riziku sankce.

K dané věci se určitě vyjádřilo i několik členských států. Lze jejich postoje nějakým způsobem shrnout? Nebo se jejich názory výrazně lišily?

Členské státy skutečně tento případ zajímal, řízení se účastnily v nadprůměrném počtu. Jak vyplývá ze samotného rozsudku, vyjádření předložilo Španělsko, Estonsko, Irsko, Řecko, Francie, Nizozemsko, Polsko a Finsko. Postoj těchto států se minimálně na první pohled značně lišil. Zatímco Irsko, Španělsko a Francie se domnívaly, že činnost společnosti Uber má být považována za činnost v oblasti dopravy, Polsko a Řecko viděly v platformě Uber dvě na sebe navazující služby, a konečně Nizozemsko a Finsko, shodně s Evropskou komisí, posuzovaly činnost platformy Uber jako služby spadající do působnosti předpisů informační společnosti.

Tato optika je ale zavádějící. Například Evropská komise sice tvrdila, že se jedná o službu elektronického obchodu, zároveň ale dodávala, že se to netýká té části služby spočívající v poskytování místní dopravy.

Před unijním soudem ale leží ještě jedna předběžná otázka, která se také týká Uberu. Položil ji, tuším, soud francouzský. Jak se toto řízení o předběžné otázce liší od toho, které zahájil španělský soudce?

Jedná se skutečně o odlišnou otázku, která je s kvalifikací služby Uber spojena pouze nepřímo. Konkrétně jde o to, zda ony vnitrostátní předpisy regulující platformu Uber představují technické předpisy, které podléhají oznamovací povinnosti ze strany členských států směrem ke Komisi, a to podle směrnice o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti.

Tato otázka je klíčová hlavně pro určení toho, zda jsou tyto předpisy vůči Uberu ve Francii vůbec aplikovatelné. Pokud by se totiž jednalo o technické předpisy podléhající oznamovací povinnosti, nebylo by je možné podle stávající judikatury aplikovat vůči jednotlivcům, jelikož nebyly francouzskými orgány v souladu se směrnicí oznámeny Komisi.

V této věci zatím Soudní dvůr nerozhodl. Své stanovisko vydal zatím jen generální advokát, kterým je v této věci opět pan Szpunar, s výsledkem, že dotčené předpisy oznamovací povinnosti nepodléhají.

Uber ztratil jeden z podstatných argumentů, jak se vyhnout vnitrostátní regulaci.

Už při prvním řízení se mluvilo o tom, že rozhodnutí SDEU v této věci bude mít zásadní dopad na sdílenou ekonomiku jako celek. Bude tomu tak?

Ano i ne, záleží na úhlu pohledu. Na první pohled se může zdát, že Uber ztratil jeden z podstatných argumentů, jak se vyhnout vnitrostátní regulaci, a profitovat tak z tohoto stavu vůči konkurenčním taxislužbám.

Je ovšem otázkou, zda měl vůbec kdy tento argument šanci na úspěch. I pokud by totiž dospěl Soudní dvůr k závěru, že platforma Uber je službou v rámci informační společnosti, neznamenalo by to automaticky, že se může vyhnout vnitrostátní regulaci místní dopravy. Generální advokát Szpunar se touto argumentací ve svém stanovisku zabývá a dochází k závěru, že i pokud bychom činnost platformy Uber považovali za službu informační společnosti, nebránily by unijní předpisy upravující elektronický obchod tomu, aby byly na vnitrostátní úrovni stanoveny podmínky týkající se samotné přepravní činnosti. Nebránilo by to tedy ani tomu, aby byla společnost Uber sankcionována za nedodržení těchto požadavků.

Co v rozhodnutí soudu vnímáte jako nejdůležitější?

Z mého pohledu je stěžejní, že Soudní dvůr kvalifikoval samotné zprostředkování jako službu informační společnosti, se všemi benefity volného pohybu, které jsou s tím spojeny. Teprve po tomto konstatování se – podle mého soudu zcela správně – podíval na reálnou podstatu Uberu a dospěl k závěru, že obsahuje takové prvky, které tuto platformu vylučují z předpisů informační společnosti.

To ovšem neznamená, že se tento závěr dotkne veškeré sdílené ekonomiky. Generální advokát Szpunar například zmiňuje příklad spolujízdy a dává ji do protikladu s Uberem. Taková platforma, která reálně skutečně pouze spojuje, aniž dotčenou činnost sama organizuje, by podle mne byla Soudním dvorem vyhodnocena jako služba informační společnosti.

Neznamená to, že se závěr dotkne veškeré sdílené ekonomiky.

Sdílená ekonomika je samozřejmě rozsáhlá oblast, nejznámějšími příklady jsou ale zmíněný Uber a Airbnb. Jak by podle vás soud postupoval v případě, kdyby nerozhodoval o Uberu, ale právě o Airbnb?

Výsledek by byl podle mého soudu obdobný závěrům Soudního dvora v tomto rozsudku. Samozřejmě s tím rozdílem, že v tomto případě by se neaplikovalo specifické ustanovení primárního práva o dopravních službách.

Zdůrazňuji ale, že by se musel podrobně vyhodnotit charakter platformy Airbnb podle obdobných kritérií, podle jakých Soudní dvůr posuzoval platformu Uber. Jelikož nemám žádnou zkušenost s touto platformou a neznám dopodrobna způsob jejího fungování, nejsem schopný její přesný charakter posoudit.

Několikrát jste zmínil stanovisko generálního advokáta, který při SDEU působí. Zdá se mi, že soudci jeho závěry a názory spíše následovali. Je běžné, že stanovisko generálního advokáta má na soudce takový vliv?

Ano, Soudní dvůr stanovisko generálního advokáta následoval. Na tom není nic neobvyklého, obecně se uvádí, že Soudní dvůr následuje stanoviska generálních advokátů v cca 60 % případů.

Toto číslo ale zmiňuji pouze pro ilustraci, vždy ho uvádím s dovětkem, že může být velmi zavádějící. Soudní dvůr se totiž může shodnout s generálním advokátem co do výsledku, každý k němu ale mohl dospět zcela odlišnou argumentací. Naopak někdy i stejná či podobná argumentace může vést k odlišnému výsledku.