Lotyšští experti: Na Baltu budou další LNG terminály, pokud se to vyplatí

Rota Šņuka a Juris Ozoliņš; zdroj: Velvyslanectví Polské republiky v Praze

Při budování dalších LNG terminálů musí baltské země zvážit byznysový potenciál. Funguje už terminál v Klajpedě a existují plány na lepší propojení regionu. Hru ale může změnit využití zkapalněného zemního plynu v dopravě, říkají odborníci z lotyšských ministerstev, kteří nedávno navštívili Prahu. EurActiv s nimi mluvil o evropském projektu energetické unie.

Rota Šņuka je ředitelkou Odboru energetického trhu a infrastruktury na lotyšském ministerstvu hospodářství. Juris Ozoliņš působí jako poradce na lotyšském ministerstvu zahraničních věcí. EurActiv s nimi hovořil u příležitosti semináře na téma energetické unie, který v Praze pořádalo Velvyslanectví Polské republiky ve spolupráci s Velvyslanectvím Lotyšské republiky. Lotyšsko v současné době předsedá Radě EU, která reprezentuje členské země Unie.

Podporuje Lotyšsko posílení transparentnosti smluv pro nákup zemního plynu od vnějších dodavatelů, které má zajistit silnější pozici EU zejména vůči Rusku? Mezi členskými státy vznikla kontroverze ohledně toho, zda by se měla větší transparentnost týkat i smluv soukromých společností, nejen mezivládních dohod.
Rota Šņuka: Nebude to jednoduchý proces. Evropská unie prošla před několika lety podobnou debatou o mezivládních dohodách. S komerčními smlouvami je to ještě složitější, protože se jedná o záležitosti, které se týkají přímo jednotlivých podniků.

EU by mohla mít vzor pro modelovou smlouvu na dodávky plynu.

Důležité je udržet údaje soukromých firem v tajnosti a ujistit společnosti o tom, že to tak zůstane. Jinak ovšem samozřejmě podporujeme myšlenku, že smlouvy by měly splňovat podmínky evropského práva, zejména pokud jde o dohody se třetími zeměmi. Může to mít přínos pro všechny evropské země.

Jaké konkrétní typy údajů by se za tímto účelem mohly shromažďovat? A kdo by k nim měl mít přístup?
Juris Ozoliņš: Současná diskuze se týká především „citlivých obchodních informací“, což je velmi široký termín a není snadné ho vymezit. Je vlastně otázka, jak dlouho můžeme nějakou informaci považovat za „citlivou“. U cenových podmínek, se dá například říct, že několik týdnů po uzavření smlouvy už se nedá mluvit o žádné citlivosti. Když obchodujete na burze, informace jsou citlivé jen několik hodin před uzavřením obchodu. S dlouhodobými kontrakty je to stejné. Pokud se obchodní informace o cenách a podmínkách jejich vytváření drží v tajnosti příliš dlouhou dobu, je to hra se zákazníky.

Z tohoto důvodu bychom měli vždy začínat s nějakou standardně vytvořenou smlouvou, což by na firmy kladlo určitý tlak. Debata se však zatím vedla na půdě Rady, která reprezentuje členské země. Jsou ovšem státy, jako například Francie, které se do takových diskuzí nezapojují, protože byznys je čistě záležitostí firem.

Jaká je v tomto ohledu situace v Lotyšsku?
RŠ: Lotyšsko nemá mezivládní dohody, protože obchody uzavírají soukromé firmy. Měli bychom hledat pro smlouvy určitý model nebo přijít s určitým zněním článků, které by musely být ve smlouvě obsaženy a díky kterým bychom se z dlouhodobého hlediska mohli vyhnout neférovému jednání. Abych se dostala k Vaší otázce, kdo by měl mít k informacím přístup – měly by to být služby Evropské komise, které by měly údaje udržet skutečně v tajnosti.

JO: Ceny se zaznamenávají už dnes a vyčíst je pak můžete z účetních knih. Bohužel k tomu ale dochází až zpětně. Otázkou je, jak tento proces urychlit. Jak tyto – možná citlivé, možná vůbec ne – informace získat a vyvinout na Gazprom tlak v Polsku, v Lotyšsku, v Řecku. Transparentnost, to je ten klíč, protože to je vyjednávací síla nakupujícího.

Investice jsou na rozhodnutí firem

Tato debata se pojí také s možností společných nákupů plynu, což je nástroj, který z projektu energetické unie vlastně vypadl. Objevila se tam ale možnost dobrovolného sdružování poptávky. Je taková možnost zajímavá pro lotyšské společnosti? Jaká je situace na lotyšském trhu?
RŠ:
V Lotyšsku působí jedna monopolní společnost – JSC Latvijas Gāze, která uzavřela dlouhodobý kontrakt s Gazpromem a společností Itera Latvia na dodávky plynu do roku 2030.  Možné sdružování poptávky, například pro všechny baltské státy, by se muselo prodiskutovat s firmami. Je třeba pamatovat na to, že jakákoliv agregace musí být založena na dobrovolné bázi a musí být v souladu s evropskými pravidly pro hospodářskou soutěž. EU má několik dominantních dodavatelů – Rusko a Norsko jsou ti největší. Předpokládám, že Norsko by na evropském trhu uvítalo více prostoru pro hospodářskou soutěž.

JO: Trh se zatím formuje. Aby přilákaly více dodavatelů, musí se země zaměřit také na dobudování infrastruktury. O tom vlastně energetická unie je. Bez infrastruktury se nic nezmění. Než by případný „společný nákup“ začal fungovat, je potřeba udělat spoustu věcí. 
 

Jaké jsou plány pro plynové propojení baltských zemí?
RŠ: Existuje seznam projektů společného zájmu (PCI) a baltské země v něm také mají některé projekty, které by měly vylepšit propojení trhů s plynem. Mělo by dojít k propojení mezi Polskem a Litvou, které na seznamu PCI je, a které by poskytlo alternativní zdroj dodávek. Další možnost je propojení Finska a Estonska, což je projekt, který se postupně vyvíjí.

Očekáváme také dohodu o výstavbě terminálu pro zkapalněný zemní plyn (LNG) v Estonsku, který by měl sloužit celému Pobaltí. Existují i plány na rozšíření podzemních skladovacích kapacit, které by také mělo prospívat celému regionu. Můžeme také zmínit propojení mezi Lotyšskem a Litvou na jedné straně a Lotyšskem a Estonskem na straně druhé. To jsou projekty menšího rozsahu, ale mají svůj význam, pokud chceme, aby plyn proudil mezi všemi zeměmi regionu.

Chce Lotyšsko také vybudovat vlastní LNG terminál? Nebo jsou plánované kapacity v Baltském moři dostatečné?
RŠ: Jedna z lotyšských společností má v plánu vybudovat plovoucí terminál pro zpětné zplyňování. Je ovšem potřeba skutečně zvážit byznysový potenciál, protože v současné době už je tu zmíněný terminál v Klajpedě a plány na další propojení. Uvidíme, jak budou ty plány realistické. Záviset bude také na cenách na trhu.

Zkapalněný plyn je důležitá alternativa i v dopravě.

JO: Terminál v Klajpedě je typický PPP projekt, který propojuje veřejné a soukromé finance (public-private partnership – pozn. red.) a je to pravděpodobně dobrý příklad takového propojení. Klajpeda má ovšem velkou kapacitu, a proto bychom měli nechat na byznysu, ať rozhodne o případných dalších investicích. Vláda by měla být obezřetná, protože hrát si s veřejnými penězi je jednoduché, ale jednoduché je také udělat chybu. Na druhé straně, v EU dnes takzvaná „směrnice o obsahu síry“ klade nové požadavky na paliva pro lodní dopravu. LNG může být v Baltském moři důležitá alternativa vůči klasickým pohonům. To je další příležitost, která by mohla byznysu rozhodování ulehčit. Zkapalněný plyn ovšem může být také alternativním palivem pro pozemní dopravu. Tohle je přesně ta věc, která mění celý obraz – nové technologie a obchodní koncepty.

Máme větší štěstí než Maďarsko

Lotyšsko má velkou podzemní kapacitu pro skladování plynu v Inčukalnsu. Objevily se informace, že sice existovaly plány na využití této skladovací kapacity pro plyn z mořských terminálů v Baltském moři, ale objevil se problém kvůli tomu, že Gazprom má v Inčukalnsu vlastnický podíl. Je to pravda?
JO:
Skladovací kapacity v Inčukalnsu patří společnosti Latvijas Gāze, ve které má Gazprom 34% vlastnický podíl. Vlastnická struktura ovšem nedává Gazpromu žádná zvláštní práva. V Lotyšsku funguje pravidlo přístupu pro třetí strany. Je tu ovšem klasický problém – byla dřív slepice, nebo vejce? Latvijas Gāze má totiž stále povinnost dodávat plyn svým vlastním zákazníkům. To vytváří určité tenze. Firma už ovšem uzavřela devět smluv na skladování a dopravu plynu z Litvy do Estonska.

RŠ: Už byly uzavřeny také smlouvy mezi LNG terminálem v Klajpedě a Inčukalnsem ohledně skladování plynu. Pravidlo přístupu pro třetí strany platí od roku 2014, ale lotyšský regulátor a provozovatel zásobní soustavy zatím pracují na detailnějších pravidlech pro standardizované smlouvy. 

Některé země EU chtějí ve své energetice i dál spoléhat na Rusko. Co si o tom myslíte?
JO: Víme, co o Unii říká Řecko, a víme, co si o energetické unii myslí Maďarsko. Když se podíváte na mapu, na území Maďarska uvidíte spoustu přerušených propojovacích linek a plány, které se nerealizovaly – jako například South Stream. Kdybych byl maďarským premiérem a podíval bych se na ty mapy, řekl bych si, že je potřeba spolupracovat s Ruskem, protože díky tomu zajistím dodávky plynu a budu moci počítat s výnosy z tranzitu. Je třeba brát v úvahu geografické podmínky a průmyslovou politiku jednotlivých zemí. Nemáme je za co očerňovat. V Lotyšsku máme štěstí, protože na dosah ruky se objevila alternativa. Země bez přístupu k moři jsou ovšem v jiné situaci. 

RŠ: Měli bychom se na tu otázku také dívat z širšího hlediska, protože nejde jen o energetiku. Problém je také v tom, jakým způsobem pracovat se vzájemnými vztahy, které už jsme s Ruskem vytvořili v minulosti. Pokud jsme nějakou spolupráci zahájili, nemůžeme podniky obviňovat kvůli tomu, že v ní pokračují. Například náš energetický trh je historicky propojen s Ruskem a Běloruskem. Pro firmy není tak velký problém dále spolupracovat. Z geopolitického hlediska ovšem dobře chápeme, že je potřebné propojení s evropským trhem. To je proces, který běží a měl by být dokončen v roce 2025.   

JO: Energetická unie je strategický projekt. Neznamená to, že bychom chtěli zpřetrhat obchodní vztahy s Ruskem. Vytváříme si ale větší bezpečnost. To je klíč, ačkoliv pro běžné spotřebitele je složité pochopit, co to vlastně bezpečnost je – protože za ni v každém případě budeme muset zaplatit.  

Adéla Denková