Josef Šíma: Klíčová místa TTIP nemají se svobodným obchodem nic společného

zdroj: Vysoká škola CEVRO Institut

„Z velké části jde o dojednávání nejrůznějších ústupků velkým firmám například v oblasti zemědělské výroby, za které je jim nabízena nějaká protihodnota,“ říká k jednáním o transatlantické obchodní dohodě rektor vysoké školy CEVRO Institut Josef Šíma. Jaký je podle něj recept na rozvoj volného obchodu?

Evropská komise v současné době chystá novou obchodní a investiční strategii EU. Obchodní politika je podle mnohých možnost, jak Unii definitivně vyvést z ekonomické krize a zajistit jí pevné místo v globálním světě. Jak tyto snahy vnímáte?
Obchod je nepochybně jednou z cest, které vedou z krize, a globalizace poskytuje řadu možností, jak ho rozvíjet. Je však otázka, zda je vhodné politicky stanovovat celokontinentální priority a upřednostňovat některé části světa jako odbytiště pro evropské výrobky. Podstatou obchodu je experimentování, flexibilita a inovativní chování podnikatelů, nikoliv rigidní politické plánování. Když se podíváme do minulosti, ukazuje se, že všechny obchodněpolitické evropské strategie obsahovaly hezky znějící prohlášení a strategie, jak „dohnat a předehnat“, ale realita byla vždy jiná. Politické vize se většinou ukázaly být jen cárem papíru.

Firmy nepotřebují, aby jim politici radili. Chtějí stabilní prostředí.

Z toho plyne poučení – hnací silou ekonomiky, která zajistí zvýšení naší životní úrovně, je flexibilní podnikatelské prostředí, nikoli setkávání politických špiček a vybírání priorit, které v praxi nebudou fungovat. Podívejte se, jak málo jsou politici schopni činit rozumná hospodářsko-politická opatření, jedná-li se o relativně jednoduché domácí problémy dneška. Z jakého důvodu bychom měli věřit, že budou úspěšnější, hovoříme-li o strategickém plánování obchodních toků mezi kontinenty v budoucích desetiletích. Věřme podnikatelům, kteří riskují vlastní peníze, spíše než politikům, kteří hazardují s penězi daňových poplatníků.

To znamená, že by se měl obchod rozvíjet jakýmsi přirozeným tempem, aniž bychom přemýšleli o hlubší strategii?
Je velmi svůdné sepsat politický dokument a říci: „Budeme podporovat export výrobků s vyšší přidanou hodnotou“, nebo „Budoucnost leží v Číně a celé pacifické oblasti“. Co to ale znamená? Neexistuje jedna nejlepší cesta pro všechny, neexistuje nejlepší partnerský region pro místní podnikatele. Existují podniky různých velikostí, které jsou zapojeny do obchodních sítí po celé zeměkouli. A v těchto podnicích jsou lidé, tisíce lidí, kteří neustále přemýšlejí o obchodní strategii pro daný podnik. Hledají nové trhy, nové obchodní partnery, zlepšují vztahy s dodavateli i odběrateli, učí se ze svých chyb a omylů, reagují na změny technologií, hospodářské krize a tak dále. Nikde nevzniká potřeba, aby politik – který toho v principu o podnikání příliš mnoho neví – podnikatelům a firmám říkal, co mají vyrábět a kde to prodávat. Ta celá myšlenka je směšná. 

Firmy potřebují jen stabilní prostředí pro své podnikání. Potřebují mít k dispozici stabilní právní rámec, funkční soudy, flexibilní zákoníky práce a nezpolitizované banky nebo důvěryhodné finanční trhy. Následně je jen třeba neodrazovat investory a obchodníky od jejich aktivit vysokým zdaněním nebo komplikacemi pro podnikání, jež mají povahu nedaňových překážek. To je osvědčený základ rozvoje obchodu a prosperity jak mezinárodně, tak pro domácí ekonomiku.

Má pak tedy uzavírání dohod o volném obchodu smysl?
Bilaterální i mezinárodní multilaterální smlouvy o obchodu jsou důležité, pokud skutečně odstraňují překážky obchodu, a tím vytvářejí prostor pro svobodný obchod.  To však vůbec není zaručeno, i když má daná smlouva posílení svobodného obchodu v názvu či preambuli. V minulosti některá jednání bariéry obchodu opravdu prolomila. Jako příklad lze uvést ustavení Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) a následně Světové obchodní organizace (WTO). Tyto dohody signalizují závazek smluvních stran, že učiní kroky směrem k odstranění překážek obchodu, a stanoví tak nediskriminační pravidla chování vlád, na jejichž plnění dohlíží nezávislá třetí strana.

Jak je to s bilaterálními smlouvami?
Bilaterální smlouvy samozřejmě mohou fungovat také, a stejně tak lze odstranit překážky obchodu unilaterálně. Každá vláda může o své vůli jednoduše říci, že nebude dovážené zboží zatěžovat daněmi, a tím svým občanům poskytnout ohromné výhody obchodu bez politických bariér. Vlády však typicky životní úroveň svých občanů snižují tím, že jim komplikují přístup k levnému zahraničnímu zboží, navzdory učení ekonomie i navzdory historické zkušenosti.  Zrušit překážky obchodu je v principu velmi jednoduché a lze to učinit na několika řádcích. Historické smlouvy či zákony odstraňující obchodní bariéry byly v podstatě vždy krátké a stanovovaly de facto pouze harmonogram otevírání trhu. Případně se v nich jednoduše prohlašovalo, že obchodu nebudou kladeny překážky. Smlouvy, které se uzavírají dnes, mají naproti tomu tisíce stránek a vznikají léta, někdy i desítky let. V tom právě spočívá velké nebezpečí, neboť jsou ukázkami politicky řízeného obchodu, nikoli aktu, který nastoluje svobodu obchodovat. I když se v  názvu takovýchto smluv může termín svobodný obchod objevovat, ve skutečnosti jde spíše o kompromis mezi silnými zájmovými skupinami, které si zajištují, aby to byly právě ony, a nikoli spotřebitelé, kdo bude rozhodovat, co a kdy si koupí.

Zamaskovaný protekcionismus

Pokud se podíváme na dohodu mezi Evropskou unii a Spojenými státy (TTIP), často se hovoří o tom, že by se mohla do budoucna stát vzorem například pro regulační pravidla i v jiných částech světa. To je ten problém, o kterém mluvíte – tedy že se dohoda může zaměřovat i na jiné otázky, než je prosté odstraňování obchodních překážek?
Z reality vyjednávání vidíme, že klíčová místa dohody TTIP vlastně nemají s obchodem, natož se svobodným obchodem nic společného. Jde o dojednávání nejrůznějších ústupků velkým firmám například v oblasti zemědělské výroby, za které je jim nabízena nějaká protihodnota. Ta dohoda nebude říkat, že se otevřou hranice a zákon již nebude klást překážky například americkým firmám, aby mohly nabízet své zboží evropským spotřebitelům, kteří projeví zájem o jejich výrobky. Bude říkat, že v okamžiku, kdy firma splní dlouhý seznam dodatečných podmínek, bude jí laskavě dovoleno obchodovat na druhém kontinentu. To ale není svobodný obchod!

Ten, kdo by se měl rozhodovat, zda si nějaké zboží koupí, nebo ne, by měl být samotný spotřebitel – každý jeden z nás Evropanů. Politici mohou zpočátku například podpořit informovanost o tom, že nyní budou mít lidé přístup k novým výrobkům, ale samotné rozhodnutí, zda koupit či nekoupit je věcí individuální volby, nikoli politického konsensu. Pokud evropskému spotřebiteli nějaký politik nebo představitel Evropské komise dle nové obchodní smlouvy zakáže výrobky některého typu kupovat, bude to jen potvrzení podezření, že jde o politicky řízený obchod, nikoli obchod svobodný. Že před zájmy spotřebitelů je dána přednost obchodním zájmům velkých firem; že pod hlavičkou svobodného obchodu je praktikován novodobý protekcionismus.

Na druhé straně, pokud existují určité standardy, nemusí se evropský spotřebitel příliš starat o to, co kupuje. Pokud by to přestalo platit, lidé by si museli sami vyhledávat informace, což někoho může zatěžovat.
Kdyby platilo, že standardy zajištují určitou minimální kvalitu, která garantuje například elementární bezpečnost potravin, dalo by se souhlasit s tím, že spotřebiteli to zjednodušuje situaci. Tak už to ale dlouhá desetiletí není. Standardy vzniklé pod hlavičkou ochrany spotřebitele ve skutečnost neřeší bezpečnost daného výrobku, ale ekonomické zájmy některých domácích výrobců či možná reflektují ideologické předsudky politických elit. Ti určují, zda laskavě dovolí domácím, například evropským spotřebitelům legální přístup k výrobkům z jiného kontinentu. Vezměme si např. americké potraviny či zemědělské produkty. Ty přeci nejsou nebezpečné, vždyť je desítky let požívají miliony lidí a Evropané si na nich pochutnávají na svých cestách za Atlantik! Do EU se však dnes často nedostanou, Evropané musí cestovat za zbožím, místo aby zboží cestovalo za lidmi, kteří o něj stojí. Nikdo nemůže chtít, abychom uvěřili, že je to kvůli bezpečnosti spotřebitelů. Dnešní systém takzvané ochrany spotřebitele nefunguje v zájmu spotřebitele, ale jde o protekcionismus v zájmu některých firem, který je zamaskovaný jako snaha o ochranu bezpečnosti a zdraví.

Pokud se podíváme na současný stav jednání, dá se podle Vás čekat, že TTIP bude v dohledné době dojednán, a že v určitém smyslu vzájemnému obchodu prospěje?
Lidé, již se vyjednávání přímo účastní, signalizují, že dojednání TTIP si vyžádá ještě roky. Je to právě kvůli silným obchodním zájmům vlivných zájmových skupin – typicky například zemědělců. Obdobně jako tomu bylo na konci vyjednávání o NAFTA, dohoda snad k určitému uvolnění obchodu povede, ale řada citlivých segmentů z ní bude pravděpodobně vyjmuta.

V souvislosti s dohodou zaznívá v EU řada obav. Existují podle Vás skutečná rizika, na které je potřeba během vyjednávání dávat pozor?
Existují rizika pro jednotlivé výrobce, kteří dosud díky překážkám obchodu žili na úkor spotřebitelů, nikoliv pro spotřebitele samotné. Pro evropského spotřebitele může být jakkoliv zjednodušený přístup k americkým výrobkům jedině výhodný. Kdyby mu americké výrobky nevyhovovaly, může dále kupovat stávající evropské produkty. Obecně můžeme čekat, že větší konkurence – tak jako všude jinde – povede k nižším cenám. Zvětší se také pestrost zboží ve všech úrovních kvality. Měli bychom všichni prosazovat systém, kdy to bude spotřebitel, nikoliv politik, kdo řekne, co se bude v Evropě nebo České republice konzumovat.

Evropští výrobci budou vystaveni větší konkurenci, což může znamenat potřebu přizpůsobení, ale to je přesně onen proces, který v důsledku přináší spotřebitelům nižší ceny. Evropské firmy na druhou stranu získají možnosti lépe se se svou produkcí prosadit v jiných částech světa. Čím více se Evropa s Amerikou propojí, tím více se přiblížíme vzniku jednoho velkého trhu, kde se bude vyrábět to, co si spotřebitelé přejí, a tam, kde si to spotřebitelé – a nikoli politici –  přejí. 

Jádrem TTIP musí být odstranění bariér

Z pohledu Evropské unie dává ovšem smysl, že se snaží do obchodních dohod prosadit i důraz na vysoké standardy – například v oblasti ochrany životního prostředí nebo zdraví. V EU totiž v tomto směru panují přísná pravidla, a má asi logicky zájem na tom, aby se šířila i do jiných částí světa.
Evropští politici v mnoha ohledech prosazují určitý specifický způsob života. Nesmíme ale zapomínat, že ony takzvané vyšší standardy mají své náklady, které jsou nemalé. Velmi brzy se může ukázat, že politický akcent na vysokou kvalitu – jakkoliv přesně nevíme, co to znamená – může dramaticky dopadnout obzvláště na lidi s nižšími příjmy. Uvědomme si, že politické prosazování jisté „kvality“ života vlastně znamená, že politici zakazují lidem přístup k nižší kvalitě za nižší cenu, kterou si tito lidé přejí. Pro příklady, které nám ukáží, že nejde o nějakou teoretickou diskusi, nemusíme chodit daleko. Vezměme si třeba údajně vyšší kvalitu života, které dle názoru politiků musíme všichni – bohatí i chudí – dosáhnout v podobě akcentu na obnovitelné zdroje energie. Výsledek? Vyšší ceny elektřiny, pole plná řepky a vyšší ceny potravin.

TTIP nesmí dopadnout jako nástroj na přesun peněz z kapes daňových poplatníků do kapes velkých firem.

Všichni dnes již chápou, že takovéto politiky přinášejí problémy, protože nízkopříjmové skupiny si onu politicky vynucovanou vysokou kvalitu nemohou dovolit. Každý hokynář ví, že věci mají své náklady. Politici se často tváří, že umí zařídit, aby pečení holubi padali sami do úst a že politika je jen soutěž v představě, kolik čeho bychom chtěli dopřát druhým lidem. Vysoká kvalita čehokoli je nákladná záležitost a je třeba si na ni vydělat. Vnutíme-li skrze politiku lidem vyšší kvalitu, na kterou nemají, budou v důsledku toho chudší. Je to jako kdybychom zakázali všechna auta kromě Mercedesů a tvrdili, že je to cesta k vyšší životní úrovni obyvatel Evropy. Bohatí by jezdili v Mercedesech (které by měli i jinak) a chudí by chodili pěšky (nebo jezdili v Mercedesu, ale místo bytu měli stan, protože na byt a drahé auto by jim nezbyly peníze).  Nemělo by nám zkrátka jít o globální vůdcovství ve vytváření naivních utopií, v rámci nichž jedni nutí druhým své hodnoty, ale o existenci systému, ve kterém budou chudí i bohatí kráčet společně na cestě k větší prosperitě. V tom je obchod nejlepším společníkem.

Mluvili jsme o tom, že TTIP může mít určitý dopad na evropské výrobce nebo že může prospět spotřebitelům. Co ale členské země? Často se hovoří o systému urovnávání sporů mezi investory a státy, který může země podle některých názorů příliš vystavovat zájmům soukromých firem. Hrozí tu tedy nějaké riziko pro evropské státy?
V obchodních vztazích, které sahají nad rámec jednotlivých zemí, samozřejmě dochází k tomu, že státy ztrácejí plnou kontrolu nad tím, jak se budou řešit případné spory. Nemyslím si, že by toto oslabování národních vlád bylo nutně negativní, obdobně jako není negativní, když státy ztrácejí dřívější moc nad firmami v podobě zdaňování, a nemohou je danit dle libosti. Daňová konkurence je nejlepší obranou před predátorskými vládami. Obdobně vyvázání se z monopolu domácího mechanismu řešení sporů vnáší prvek konkurence, která je i zde třeba. Řešení sporů už dnes funguje z velké části mimo vlády a mimo národní systémy obchodního práva. Arbitrážní a rozhodčí doložky jsou záležitosti, které nutí vlády k větší odpovědnosti ve svém konání.

Musíme si uvědomit, že přestože jsou vlády odpovědné za kvalitu domácího právního řádu a je jejich povinností, aby poskytly investorům jistou bezpečnost, mnohdy svou roli neplní řádně. Má-li investor možnost odvolat se na mezinárodní dohodu a žádat, aby vláda přestala svou politikou či svou nečinností jeho investici mařit, je to samozřejmě správné. A je také jasné, že se vládám nelíbí, má-li firma možnost účinně se bránit. Je však správné, že pravidla mezinárodního obchodního řádu mají větší moc než jednotlivé národní exekutivy, a omezují tím vládní svévoli. V takovém systému pak nezáleží příliš na tom, kdo je u moci, protože vládám pak bez ohledu na své politické zaměření nezbývá než dodržovat smluvená pravidla a dále kultivovat právní systém tak, aby byl pro investory bezpečný. Jediné nebezpečí, které lze identifikovat, je riziko pro daňové poplatníky, kteří by museli ze svých daní hradit případné škody, které nezodpovědné vlády svým chováním investorům způsobí.

V souvislosti s TTIP se také často zmiňuje, že může mít velký přínos pro malé a střední podniky. Na druhou stranu jsme tu mluvili o tom, jak si do dohody mohou své zájmy prosadit velcí hráči. Nepřijdou tedy malé podniky zkrátka?
Obchod je přínosný pro firmy jakékoli velikosti. Z otevření nových trhů budou mít prospěch i podniky střední a malé. Ovšem záleží na výsledné podobě smlouvy. A tady se vracíme k problému, jemuž jsme se věnovali na počátku rozhovoru. Bude-li jádrem dohody odstranění bariér obchodu, bude se to týkat velkých firem stejně jako malých. Každá firma by najednou měla přístup na nový trh a v důsledku toho by získali i spotřebitelé na obou stranách Atlantiku. Pokud ale bude jádrem smlouvy vyjednávání výjimek, což zdá se je z velké části ten případ, situace se mění. Vliv na vyjednávání mají malé a střední firmy významně menší než velcí hráči, a hrozí tak, že si velké firmy pod různými záminkami pro sebe vyjednají výjimky a výhody na úkor těch malých; případně dojde k tomu, že v důsledku výjimek ve svobodě obchodu pro některé velké hráče nebudou přínosy pro spotřebitele plynoucí z uvolnění obchodování tak velké.

Máte nějaké konkrétní příklady?
Myslím, že jako příklad rizik nám může posloužit vývoj v oblasti evropského sjednocování. Obdobně jako TTIP se i při zrodu myšlenky EU hovořilo o svobodách pohybu – zboží, služeb, kapitálu a lidí. Následně se ukázalo, že jádrem dohod vůbec není volný pohyb a obchod, ale že vznikla ohromná regulatorní mašinérie, která každým dnem plodí regulace podnikání, výjimky, politické priority, ze kterých tyjí velcí hráči, kteří se spolupodílejí na tvorbě regulací vlastních odvětví – bohatnou tak velcí podnikatelé v zemědělství, stavitelé solárních elektráren, příjemci dotací na vědu a výzkum, banky a podobně. V konečném důsledku se ukazuje, že podstata systému není obchod, ale rozsáhlá manipulace regulatorními podmínkami prováděná velkými hráči. Na druhou stranu je však třeba uznat, že řada bariér obchodu skutečně padla. Celkový výsledek je tedy směsí pozitiv a negativ. A obdobně to patrně bude i s TTIP. Jen doufejme, že nedopadne jako nástroj na přesun peněz z kapes daňových poplatníků do kapes velkých firem, které budou po státech vyžadovat kompenzace za podstupování rizika, stejně jako daňoví poplatníci eurozóny dnes v souvislosti s krachem Řecka doplácejí za rizikové chování bankéřů a politiků.

Adéla Denková