Jiří Feist: Pokud bude EU řídit energetiku shora, odpovědnost nemohou nést státy

zdroj: Energetický a průmyslový holding

„Když vám doma přestane fungovat elektřina a vyteče mrazák, komu budete dávat odpovědnost? Místním lokálním operátorům sítí. Nezodpovídá za to Brusel, ale členské země. Proto se možná budeme muset vrátit k základním principům,“ říká k projektu energetické unie ředitel pro strategii skupiny EP Energy Jiří Feist. EurActiv s ním mluvil také o obchodování s emisemi a státní podpoře v energetice.

Rozhovor vznikl u příležitosti konference Dny teplárenství a energetiky, na které Jiří Feist vystoupil jako jeden z řečníků.

Jak se díváte na evropský projekt energetické unie?
Evropská unie v roce 1996 vyhlásila liberalizaci. Aniž by ji naplnila, připojila k ní klimatický rozměr a přišla s klimaticko-energetickými cíli. Teď to celé balí do obalu energetické unie. Je to jako letadlo – když už se Vám nedaří, nabalíte nějakou novou vrstvu a pokračujete dál, aniž byste musela vyhodnotit, co se podařilo a co ne.

Takže docela pesimisticky.
Energetická unie zahrnuje dosud nenaplněné cíle a přidává k nim rozměr koordinace v oblasti zajišťování primárních zdrojů a pátý pilíř svobody v dostupnosti energií, ale v podstatě dává stejné záruky jako předtím. Nakolik se ta vize naplní, nebo ne, to je otázka. 

„Jestli je naším hlavním cílem snížení emisí, zaveďme uhlíkovou daň.“

Zatím je koncepce hodně obecná, ale Komise chce – alespoň podle svých vyjádření – řešit právě ty věci, které se dosud nepovedly. Vy tam náznak řešení nevidíte?
Energetika jako celek samozřejmě očekává, že se něco změnit musí. Distorze na trhu s energiemi je významná. Nevyplatí se už stavět nové zdroje, nedaří se stavět infrastrukturu, a k tomu se hledají další regulatorní opatření pro zajištění bezpečnosti a spolehlivosti. Od původní myšlenky liberalizovaného prostředí jsme se postupně dostali do prostředí, které je téměř úplně regulované. Pokud se bude chtít Komise vrátit k tomu, čemu se říká energy-only market, pak je to výborný signál.

Může něco takového jako energy-only market fungovat? Nastala už někdy v minulosti situace, že by energetický systém fungoval čistě na tržních principech?
Nedá se říci, že by to někdy stoprocentně fungovalo, a obzvlášť ne napříč Evropou. Implementaci tržního prostředí totiž každý stát pojal po svém. Do tržních principů vždy zasahuje problematika bezpečnosti a dostupnosti dodávek energií. Pokud by ovšem situace zůstala taková, jaká byla na začátku století, trh by nějakým způsobem fungoval. My jsme ovšem začali zavádět umělé trhy, jako je systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS). Ten pracuje s umělou komoditou, která brzy ukázala své neduhy. A z teorie systému víme, že pokud systém neustále reformujeme, dovedeme jej k zániku.

Takže nevěříte v úspěch aktuálně schvalované reformy v podobě zavedení rezervy tržní stability?
Nevěřím, že zavedením stabilizační rezervy dojde v systému k oživení. Naprostá většina opatření ke snižování emisí se týká zdrojů nebo subjektů, které spadají pod EU ETS. Jenže ty nepředstavují 100 % evropských emisí. Evropě především chybí jistota v tom, co je vlastně hlavním cílem klimaticko-energetické politiky. Je to snížení emisí CO2, nebo je cílem postavit energetiku na obnovitelných zdrojích? Nebo zavedeme energetické úspory? Chybí mi tam jeden hlavní cíl, a ani projekt energetické unie ho nenabízí.

Co by se tedy mělo s uhlíkovým trhem stát? Podporujete zavedení uhlíkové daně, což je ovšem pravděpodobně politicky neprůchodná otázka?
Pokud uvalím nějakou regulaci pouze na část subjektů, vytvářím distorzi. To se v Evropě stalo. Dokázali jsme opravdu snížit emise skleníkových plynů? Německo své emise de facto zvýšilo,…

Během loňského roku začaly německé emise CO2 znovu klesat.
Ano, teď už mohou klesat, ale v posledních letech se zvýšily. Nejvýrazněji se snižovaly v původních spolkových zemích. Bylo to dáno zejména proměnou průmyslových odvětví a ekologizací zdrojů. Abych se ale vrátil na začátek – pokud si řekneme, že naším hlavním cílem bude snížení emisí, pak zaveďme uhlíkovou daň. Protože i v oblasti dodávek tepla jsou subjekty, které dodávají koncové teplo pod systémem EU ETS. Tím jsou de facto penalizovány, protože jsou tu jiné subjekty, kterých se to netýká.

Otevření Lisabonu

Říkal jste, že EU by měla mít v klimaticko-energetické politice pouze jeden cíl. Podle některých názorů to nestačí…
Jeden z nich by měl být ten hlavní, a především by se neměly navzájem kanibalizovat. Já jsem v projektu energetické unie například nikde nečetl sdělení, jak chce Komise zajistit, že se v dohledné době srovnají ceny energie mezi Evropou, Amerikou a Čínou. Evropa má stále 2,5krát dražší elektřinu a podobné je to u plynu. Jak to vyřešit, když obnovitelné zdroje stále nejsou konkurenceschopné? Možná budou konkurenceschopné za pět let, ale do té doby odsud odejde energeticky náročný průmysl. To je bludný kruh, a mně v této situaci chybí sdělení o tom, jaké náklady s sebou transformace ponese a jaká bude cena energií. Odhadů na toto téma je spousta, ale….

Z návrhu energetické unie je patrné, že Evropská komise si tenhle problém uvědomuje.
Dosud ale neexistuje celkově provázaná koncepce. Je tu například myšlenka podporovat mořské větrné elektrárny, které mohou být poměrně rychle konkurenceschopné. Začínáme je budovat a integrovat do systému, jenže na to nemáme vybudovanou dostatečnou infrastrukturu. Náklady na její budování se ještě do systému promítnou. K tomu je ale ještě třeba připočítat náklady na jeho technickou regulaci. V České republice k tomu konkrétní čísla nabízí národní akční plán pro chytré sítě. Ta čísla jsou poměrně vysoká. Bylo by férové si říci, že Evropa tedy chce snižovat emise a být lídrem v obnovitelných zdrojích, ale elektřinu kvůli tomu bude mít stále dražší než zbytek světa. Je to vývoj, který chceme?

Evropa se tedy bude muset smířit s tím, že bude mít dražší elektřinu, ale říkáte, že by měla mít alespoň jasno v tom, čeho chce dosáhnout.
Ano, je potřeba stanovit jeden jasný cíl a ostatní chápat pouze jako podpůrné. Samozřejmě je také nutné respektovat různé geografické podmínky jednotlivých zemí. Česko například nikdy nemůže soutěžit s Dánskem, pokud jde o rozvoj větrné energie. Na druhé straně jsou jiné možnosti, jak můžeme celoevropskému systému přispět. Pokud chce Evropská komise svou vizi naplnit, bude se ovšem muset vrátit k principům energetiky v celoevropském měřítku a jít třeba až k principům v Lisabonské smlouvě.

Tady se otevírá otázka, jestli nejsou suverénní národní energetické politiky na škodu té celoevropské.
S tím souvisí důležitá otázka. Když vám doma přestane fungovat elektřina a vyteče mrazák, u koho si budete stěžovat a komu budete dávat odpovědnost? Místním lokálním operátorům sítí. Nezodpovídá za to Brusel, ale členské země. Proto říkám, že se možná bude muset jít zpátky k základním principům. A pokud má fungovat celoevropská energetika řízená shora, odpovědnost bude muset nést právě Komise, která také bude muset platit škody.

Úplně jiný systém

Jedna z otázek, které by se měly v rámci energetické unie řešit, jsou pravidla státní pomoci. Měla by podle Vás státní podpora z energetiky zmizet?
Systém podpor už přerostl jakoukoliv míru. Dnes už se nesoutěží o dobrý investiční projekt, ale o podporu. To bychom skutečně měli zastavit. Podpořme výrazně výzkum a vývoj a technologie, které jsou smysluplné. To jsou například zmíněné mořské elektrárny. Pojďme to nakombinovat s klasickou energetikou, aby byl systém dostatečně stabilní. K tomu přidejme technologie pro skladování energie. Ty by ovšem měly být zapojeny jako součást trhu, abychom je nemuseli platit jako další „vyvolenou“ službu v poplatcích za přenos. 

Pokud mluvíme o narovnání trhu, podle některých názorů by bylo také potřeba skoncovat se skrytou podporou fosilních paliv.
Pojďme zrušit všechny podpory, s tím naprosto souhlasím. Pak to bude energy-only market, a je to vyřešené. Leckdo si ovšem uvědomuje, že za současné situace musí podpora fosilních paliv přetrvat, a pak mluvíme o podpoře za kombinovanou výrobu elektřiny a tepla. Představte si, že jste producent mrkve. Abyste ji prodala, musíte každý den trakařem odvézt mrkev na tržiště, zaplatit si tam místo a konkurovat se svou mrkví ostatním zelinářům. A teď přijde někdo, kdo řekne: „Potřebuju daň z té tvojí mrkve, protože já vypěstuju čistější mrkev. Ještě mi k tomu zaplať dopravu, zaplať mi místo na tržišti a já si s tebou zasoutěžím“. To přece nejde. A takový systém jsme zavedli v energetice.  

Když vypěstujete mrkev, nikdo kvůli tomu asi nedostane astma, zatímco když vyrábíte z fosilních paliv, má to na svět nějaké dopady.
Můžeme klidně použít příklad něčeho jiného. Důležité je ovšem podotknout, že ke snížení emisí a vyčištění technologií už došlo a skutečně dochází. 

„Za současné situace musí podpora fosilních paliv přetrvat.“

Vraťme se ještě k otázce, jestli má mít EU jeden nebo více klimaticko-energetických cílů. Podle zastánců více cílů je potřeba nabídnout investorům jistotu, že se některé sektory budou rozvíjet. Může to platit třeba pro energetické úspory. Podle zastánců má přitom smysl podporovat tuto oblast třeba pro to, že kromě snižování emisí přispívá k vytváření lepšího prostředí pro život. Například díky kvalitnějším budovám. S tím tedy nesouhlasíte.
Souhlasím s trendem úspor a snahou nemařit energie, ale vynaložené náklady na uspořenou energii musejí dávat smysl. A to se bohužel zatím neděje. Nevidím řešení v tom, že zalepíme všechny budovy do polystyrénu, a bude hotovo. Co pak s tím polystyrénem – to je taky dobrá otázka, ne? A kolik jsme vlastně uspořili energie, změříme to, nešlo to třeba udělat lépe?

Dám jiný příklad. Podívejte se, jak se rozběhly investice do klasických zdrojů mezi lety 2004 a 2008. Všichni, kteří v té době zainvestovali miliardy na základě tehdy platných pravidel, před pár lety uvedli zdroje do provozu v úplně jiném systému, který prostě nevychází. Samozřejmě k tomu přispěly změny na globálním trhu, cena plynu, ropy a černého uhlí a požadavky na technologii. Mluvím ale především o nestálosti pravidel, jejich neustálém vylepšování a přebíjení cílů. Myslíte si ale, že si můžu jít stěžovat na Komisi, že jsem postavil nebo rekonstruoval elektrárnu, a oni mi změnili BREFy (kvalitativní parametry pro zdroje – pozn. red.)?

Pokud chce Komise zvýšit jistotu investorů, má můj potlesk. Tímhle způsobem se to ale nedá dělat. Nová Evropská komise stáhla řadu připravovaných dokumentů, což je asi správný přístup. V rámci energetické unie teď ale začne vznikat hromada nových. Je otázka, jestli budou lepší.

Energetika stojí i na důvěře

Na druhé straně, teď už má EU dlouhodobé koncepční dokumenty, ze kterých by mohlo být patrné, kam ten vývoj směřuje.
Dnes jde hlavně o to, jestli dokážeme systém uřídit tak, aby třeba byla energetika schopna fungovat na bezemisních zdrojích. A jakou míru decentralizace dokáže snést. Odpověď neexistuje, protože – jak jsem říkal – systém jako celek není dopracovaný. Němci se rozhodli stát lídry v obnovitelných zdrojích a takzvaných smart technologiích, ale de facto za tímto účelem zneužili velký systém, do kterého jsou zapojeni. Vůbec se nekomunikuje o tom, kolik už muselo Česko zaplatit za přetoky elektřiny, které se sem z Německa valí. Stavíme transformátory a platíme miliardy na přenosových poplatcích. Proč to tedy nejdeme Němcům vyúčtovat?  

Domníváte se, že jedním z řešení může být německý podíl na financování české přenosové soustavy?
Řešení to není, ale samozřejmě, ať nám to zaplatí. Oni svou přenosovou soustavu de facto nestíhají stavět. Na základě čeho máme věřit, že do roku 2020 postaví a posílí nejen svou přenosovou soustavu, ale i tu distribuční, aby byli energii skutečně schopni spotřebovat? Tady selhal německý legislativní a regulační rámec. A také spolupráce s odborníky, kteří měli nadefinovat omezení, že pokud nebude vybudována silná přenosová soustava, nebude možné tolik elektráren na severu postavit.

Kdo Německo donutí k tomu, aby si přenosovou síť doplnilo?
Některé kroky budou muset zkrátka pozdržet, dokud přenosovou soustavu nedobudují. Od toho by tu měla být Evropská komise. Nemůže přece nechat žít jeden stát na úkor druhého. Nevím, co bude Německo s tou energií dělat, až Polsko i Česko vybudují na hranicích transformátory. I nástroje energetické unie by ale k řešení měly přispět – jedním z bodů, o kterém se tam hovoří, je vzájemná koordinace energetických politik, tak to pojďme dělat.  

Hlubší koordinaci by mohl přinést systém řízení energetické unie. Česko se ale brání tomu, aby byl příliš pevně nastaven, protože se obává o suverénní kontrolu nad energetickým mixem.
V průběhu let už se vybudovala určitá nedůvěra, a na ní tato otázka stojí a padá. Nemůžete věřit partnerovi, který ani nepřijde, aby řekl, že hodlá změnit strukturu své energetiky tak zásadním způsobem, který ovlivní i sousední země. Německo o tom komunikovalo v rámci Pentalaterálního fóra s Rakouskem, Švýcarskem, Francií a zeměmi Beneluxu, ale ne se zeměmi střední Evropy. Přes ně přitom teče největší porce přetokové elektřiny. Nemůžeme se vzdát vlastní kontroly a dát ji do ruky někomu, komu nemůžeme důvěřovat.

Adéla Denková