Ivo Šlosarčík: Odchod Řecka z eurozóny může přijít nečekaně jako rozpad Československa

Ivo Šlosarčík, EUROPEUM.

Na počátku devadesátých let to vypadalo, že Češi a Slováci budou bez problému žít v jednom státě. Politici ale postupně zjistili, že se jejich představy o podobě společného státu liší, a Československo se rozpadlo. Podobně tomu může být i v případě Řecka a jeho členstvím v eurozóně. V rozhovoru pro EurActiv to uvedl právník a docent evropských studií Ivo Šlosarčík.

V souvislosti s předčasnými volbami, které se budou v Řecku konat tuto neděli, se znovu začalo hovořit o možném vystoupení Řecka z eurozóny. Strana, která pravděpodobně ve volbách zvítězí, totiž neuznává řecký dluh, nebo minimálně jeho část, a chce jej přestat splácet. Jak se na možnost odchodu či vyloučení státu z eurozóny dívá evropské právo?
Lisabonská smlouva ošetřuje pouze situaci dobrovolného vystoupení z EU a nikoliv možnost, v níž by mohl být stát z EU vyloučen. Pokud by se stát rozhodl z EU odejít, měl by to být výsledek jednání mezi členskými státy. Vystoupení či vyloučení z eurozóny evropské právo neupravuje vůbec, ale to neznamená, že to není možné.

„Vystoupení z eurozóny evropské právo neupravuje, ale to neznamená, že to není možné.“

Proč smlouvy EU obsahují klauzuli o možném odchodu z EU, ale na možnost vystoupení z eurozóny zapomínají?
V době, kdy se připravovala Lisabonská smlouva, eurozóna vypadala jako velmi úspěšný projekt, na kterém se státy chtěly podílet. Pro politiky bylo v té době nemyslitelné, aby země opustila eurozónu a zároveň zůstala členem EU. Z tohoto důvodu jim přišlo zbytečné a nedůležité uvažovat nad podobou klauzule, která by to umožňovala.

Vystoupení z EU je trochu něco jiného. Pro státy to bylo důležité z demokratické podstaty, EU přece nemůže být žalářem pro ty, kdo v ní nechtějí zůstat.

Když se teď situace změnila a o odchodu z eurozóny se minimálně v případě Řecka již nějakou dobu hovoří, nebudou státy požadovat onu klauzuli nyní?
Myslím si, že ne. Dalším důvodem, proč Lisabonská smlouva klauzuli neobsahuje, byla i obava, aby se se nestala sebe proroctvím. Pokud by existovala, státy by o odchodu automaticky uvažovaly a bylo by snazší se pro tuto možnost rozhodnout.

Znovu otevírání smluv EU nepřipadá podle mě v úvahu také kvůli tomu, že by se muselo znovu podstupovat ratifikační kolečko ve všech členských státech. Toho se všichni po zkušenostech s ratifikací Lisabonské smlouvy obávají.

Jak by tedy případné vystoupení z eurozóny vypadalo v praxi?
Pokud by Řecko, nebo jiný stát, skutečně euro opustilo, probíhalo by to zřejmě stejně improvizovaným způsobem, jako se v letech 2010 a 2011 vytvářely za pochodu záchranné mechanismy. Ani tehdy se do smluv nezasahovalo a bylo to necháváno na politických dohodách a sekundární unijní legislativě.

Myšlenka možného odchodu Řecka z eurozóny ale není nová. V minulosti k tomu existovalo několik scénářů, které se zabývaly tím, jak by obnovení národní měny mohlo vypadat. Všechny spojovalo to, že se v nich počítalo s řadou omezení v jiných oblastech evropské integrace, například by došlo k omezení toku kapitálu a pravděpodobně by byly obnoveny kontroly na hranicích.

V malém měřítku jsme se s tím mohli setkat při finanční krizi na Kypru v roce 2013. Kypr byl tehdy v podstatě odseknut od zbytku eurozóny. Bohužel pak vyšlo najevo, že ještě před ohlášením jednorázového zdanění vkladů v kyperských bankách, politici napojení na vládu vyvedli ze země několik miliard eur. Proces proto nebyl chápan jako legitimní, protože neměl na všechny stejný dopad.

Jak velká je pravděpodobnost, že Řecko z eurozóny vystoupí?
Nemyslím si, že je to pravděpodobné. Jsou tu obavy zejména z destabilizujícího účinku na celou eurozónu. Pokud by k tomu došlo, znamenalo by to politickou prohru nejen pro Řecko, ale i pro celou EU. Dopadnout to ale může samozřejmě všelijak.

Nabízí se tu analogie s rozdělením Československa. Nejprve byly obě strany přesvědčené, že chtějí žít ve společném státě. Pak se ale postupně ukazovalo, že jsou jejich představy o podobě společného státu natolik odlišné, že se poměrně rychle dohodly na rozdělení. Pomohlo k tomu i to, že ani na jedné straně neexistovala dostatečná politická vůle nadále hledat kompromis.

Radikální levice v Řecku nyní zmírňuje rétoriku a dává najevo ochotu bavit se s EU. Německá kancléřka Merkelová standardně mlčí a čeká, jak dopadnou volby. Situace tedy nevypadá vyhroceně, ale jak říkám, může se stát cokoliv.

Řecko několikrát balancovalo na okraji bankrotu. Pokud by se země ocitla v platební neschopnosti, znamenalo by to vystoupení z eurozóny?
Mezi bankrotem a členstvím v eurozóně není žádná formální vazba a kolaps státu sám o sobě neznamená automatické opuštění eurozóny. Pokud by Řecko přestalo plnit své závazky, pravděpodobně by nastal chaos a možná by jej ostatní členové eurozóny zdvořile požádaly, aby samo jejich řady opustilo.

„Kolaps státu sám o sobě neznamená automatické opuštění eurozóny.“

Znovu bych ale připomněl, že myšlenka nechat Řecko zbankrotovat a odstřihnout jej od eurozóny, není nová. Přední evropští politici o ní v minulosti vážně uvažovali. Konečně rozhodnutí udělala kancléřka Merkelová, která řekla, že se podniknou kroky na záchranu Řecka. Situace by se samozřejmě mohla opakovat, problém ale spočívá v tom, že netušíme, na základě čeho se tehdy kancléřka rozhodla. V každém případě to ještě bude velmi komplikovaná hra s otevřeným koncem.

Eurozónu a celou EU tak může čekat další krize. Jsou na to nyní unijní instituce lépe připraveny, než tomu bylo před lety? Poučily se z předchozího vývoje?
To je, jako kdybyste se ptala, zda je sklenice napůl plná, nebo prázdná. Krize byla v minulosti řešena z velké části mimo klasické unijní instituce. Osvědčily se mimořádné summity a objevily se i zcela nové struktury, jako je Troika nebo záchranné mechanismy. Velký posun určitě zaznamenala Evropská centrální banka a stejně tak politici, kteří jsou nyní kreativnější, ochotnější flexibilněji vykládat pravidla a jít do většího rizika.

Klasické unijní Instituce tedy neměly možnost se tolik vyvíjet, protože se řešení hledala mimo ně. Pokud by přišla nějaká další krize, postupovalo by se zřejmě opět improvizovaně na úrovni Evropské rady, která je sice klasickou institucí EU, ale opírá se o mezivládní princip, kde mají silné slovo političtí lídři.

Eliška Kubátová, Lucie Bednárová