Hilde Thysová: Nová směrnice problémy s vysíláním pracovníků nevyřeší

vysílání pracovníků

Hilde Thysová @ Archiv HT

Vysílaní pracovníci se podle sedmi členských států EU stávají obětí sociálního dumpingu. Evropská komise proto navrhla revizi směrnice, která má problém vyřešit. Hilde Thysová z belgické organizace zaměstnavatelů však tvrdí, že revize může vytvořit překážku ve volném pohybu služeb a pracovníků.

Evropská komise v březnu navrhla revizi směrnice o vysílání pracovníků, která má zamezit tomu, aby firmy zneužívaly rozdílů ve mzdách mezi členskými státy EU. Pokud nyní firma vyšle pracovníka, je povinna mu platit minimální mzdu hostitelského státu. Podle eurokomisařky Marianny Thyssenové je ale minimální mzda nedostatečná a pracovníci vyslaní do země s nižšími mzdami dostávají ve výsledku mnohem nižší plat než místní. Revize proto navrhuje, aby vyslaní pracovníci měli nárok na stejnou odměnu, jako mají pracovníci v hostitelské zemi, to znamená například příplatky určené v kolektivních smlouvách. Jinak bude v EU docházet k sociálnímu dumpingu. Návrh revize řada států odmítá, Komise si ale za revizí směrnice stojí.

Vysílání pracovníků se již dlouhodobě věnuje Hilde Thysová, vedoucí zahraničních záležitostí Agorie, největší belgické organizace zaměstnavatelů. Thysová také působí v Radě evropských zaměstnavatelů v kovozpracujícím, inženýrském a technologickém průmyslu (CEEMET), která reprezentuje až 200 tisíc společností.

Evropská komise navrhla revizi směrnice o vysílání pracovníků. Za návrhem stojí žádost Rakouska, Belgie, Francie, Německa, Lucemburska, Nizozemska a Švédska. Proč chtějí tyto země revidovat směrnici?

V určitých sektorech se proces vysílání pracovníků mezi členskými státy EU potýká s problémy. Sedm zmíněných zemí si stěžovalo na sociální dumping a neférovou soutěž, a zaslaly proto Komisi dopis s návrhem revize směrnice o vysílání pracovníků. Co je „férové“ a „neférové“ se ale může subjektivně lišit. Měli bychom proto hovořit spíše o nelegálnosti soutěže, tedy nerespektování zákonů.

Zmíněných sedm zemí navrhuje, aby bylo vysílání pracovníků v rámci EU založeno na principu „stejná odměna za stejnou práci na stejném místě“, což je problematické, protože pojem „odměna“ je příliš vágní. Odměna není jen hrubá mzda, navíc se mezi firmami liší. Současná směrnice uplatňuje princip minimální mzdy, kdy vyslaný pracovník dostává plat nejméně ve výši minimální mzdy hostitelské země.

EU je obětním beránkem. Členské státy chtějí, aby řešila rozdílnost ve mzdách, k tomu ale Unie nemá kompetenci.

Jaký je tedy podle Vás největší problém navrhovaného systému?

Země stěžující si na neférovou soutěž neberou v potaz sociální zabezpečení nebo daňové systémy, které se mezi členskými státy EU liší. Státy, které zaslaly dopis s návrhem revize, mají rozsáhlý a drahý systém sociální zabezpečení, a tedy velmi vysoké náklady na mzdy. Pokud vysílají pracovníky do zemí s nižšími mzdovými náklady, vytváří se tím problém v soutěži. Tyto země teď proto ukazují na EU, která má jejich problémy vyřešit. Unie ale nemá kompetenci k tomu, aby měnila systém sociálního zabezpečení či daní v členských zemích. EU se tak stává obětním beránkem.

Návrh je spíše protekcionistickou reakcí, nikoli řešením. Důležité je také, že problémy s vysíláním se objevují pouze v určitých sektorech, zejména ve stavebnictví. Měli bychom řešit problémy v sektorech, které to opravdu potřebují. Například sociální dumping spočívá v tom, že některé firmy v problematických sektorech nerespektují zákony, což je nelegální. Takové firmy bychom měli přinutit k tomu, aby zákony dodržovaly. Návrh revize na místo toho aplikuje nová pravidla pro všechny sektory.

Řešením může být prosazení existujících zákonů

Pokud by v EU platil společný systém sociálního zabezpečení a daní, mohli bychom pak dosáhnout stejné odměny za stejnou práci na stejném místě?

Každá země má svůj vlastní systém, který se časem vyvíjel. Je založen na sociální, ekonomické a politické situaci každé země. Pokud chceme pouze jednu evropskou legislativu, jeden systém sociální bezpečnosti a jeden daňový systém, všechny členské země by se měly vzdát svých kompetencí v těchto oblastech a předat je EU. Jednalo by se o politické rozhodnutí každého státu, ale i tak by takové řešení nesmazalo se dne na den rozdílnost mezi členskými zeměmi.

Problém je, že všichni vnímají směrnici o vysílání pracovníků jako zdroj veškerého zla, ale ve skutečnosti se jedná jen o problémy specifických sektorů. Pokud problémy vyřešíme prosazením existujících zákonů, změní se také způsob, jakým je na současnou směrnici nahlíženo.

Podle Vás tedy nemůže EU dosáhnout systému založenému na stejné odměně za stejnou práci?

Stačí se podívat na rozdíly mezi mzdami a náklady na žití v jednotlivých zemích. Odměna, kterou revize navrhuje, je mnohem víc než jen hrubá mzda. Odměna je celý mzdový balíček včetně připojištění, služebního počítače, telefonu, stravenek a dalších benefitů. I tyto položky jsou daněny v souladu s národním systémem.

Princip stejné odměny za stejnou práci na stejném místě může být překážkou pro volný pohyb služeb.

Pokud hovoříme o „stejné odměně“, musíme ji také porovnat s odměnou, kterou získávají pracovníci v přijímající firmě. Porovnání ale není snadné. Pro lepší pochopení uvedu příklad. Společnost potřebuje pro svůj projekt velmi specializovaného pracovníka a ví, že takový pracovník se nachází ve Francii. Dohodne se tedy s francouzskou firmou a přijme jejího pracovníka, který by měl být placen stejně jako všichni ostatní zaměstnanci přijímající firmy, kteří dělají stejnou práci. S kým ale porovná francouzského pracovníka, když sama tak schopného zaměstnance nemá? Firmy také neznají vzdělání a zkušenosti přijatých pracovníků, neboť to nejsou jejich zaměstnanci. Jak pak mohou ohodnotit přijatého člověka, aby skutečně zapadl do mzdových balíčků firmy? Jak může být odměna porovnána s platem, který měl zaměstnanec ve Francii? Stejná odměna za stejnou práci na stejném místě je až příliš zjednodušený návrh, který není legislativně ani prakticky možný. Stává se tak překážkou pro volný pohyb služeb.

Vysílání pracovníků projednával i Soudní dvůr EU

Soudní dvůr EU rozhodl v několika případech, které se týkaly vysílání pracovníků. Může verdikt soudu ovlivnit politickou motivaci reformovat vysílání pracovníků?

Případy týkající se vysílání jdou před Soudní dvůr EU, pokud se jej národní soudy zeptají na předběžnou otázku. Strany sporu také mohou přistoupit k Soudnímu dvoru EU poté, co vyčerpají všechna národní opravná řešení. Soud pak doručí rozhodnutí na základě problému, který se objevil v určitém sporu. Taková rozhodnutí mají roli precedentů – všechny národní soudy a zákonodárci jej musí vzít v potaz. Problém je, že někteří politici vybírají určité aspekty soudních rozhodnutí a zdůrazňují je, čímž ovlivní postoj lidí k směrnici o vysílání pracovníků. Musíme být proto velmi opatrní. Jedna věc je návrh zákona, druhá věc je, o čem všichni v souvislosti s návrhem hovoří. Abychom celou záležitost pochopili, měli bychom nejprve zhodnotit systém vysílání pracovníků, a až poté rozhodnutí soudu.

Česká vláda nedávno přijala prosazovací směrnici o vysílání pracovníků. Myslíte si, že prosazovací směrnice může problémy vyřešit?

Prosazovací směrnice je velmi důležitým nástrojem pro boj s nelegální soutěží. Sociálním inspektorům umožňuje získávat informace od zahraničních kolegů, a mohou také pokutovat firmy nerespektující zákony. Konečně tak máme nový nástroj, jak bojovat s nelegálními praktikami firem. Nejprve bychom tedy měli aplikovat prosazovací směrnici a zjistit, zda vyřeší problémy v určitých sektorech. Prosazovací směrnice by před zavedením nové legislativy měla získat šanci.

Prosazovací směrnici přijala česká vláda se zpozděním. Více >>>>

Existují i jiná řešení, než je právě prosazovací směrnice či revize původní směrnice o vysílání pracovníků?

Členské státy mohou sami přiložit ruku k dílu a pozměnit své zavedené systémy, třeba v souvislosti se mzdovými náklady. Belgická vláda například navrhla daňové přesuny, takže zaměstnávání není tak vysoce zdaněné, a belgické firmy jsou proto více konkurenceschopné. Podle mého názoru je to velmi dobrý postup.

Jednotlivé země si zaslouží odlišný přístup

Myslíte si, že kroky podniknuté belgickou vládou mohou být inspirací pro ostatní?

Musíme se zaměřit na problémy v každé zemi. Některé z nich již podnikají vhodné kroky, aby zabránily nelegální soutěži. Příklad Belgie může být užitečný, ale je nutné vzít v potaz situaci v jednotlivých zemích. Členské státy EU si mezi sebou mohou vyměnit své zkušenosti a postupy, a následně zhodnotit, zda tím vyřeší jejich problémy. Samozřejmě, že nelze jen kopírovat kroky jedné země a aplikovat je v jiné zemi.

Je současný systém vysílání pracovníků dostatečně transparentní, aby mohl čelit nelegálním praktikám firem?

Řada zemí zavedla notifikační proces. Zaměstnanci vyslaní do Belgie například musejí být evidováni v online systému. Inspektoři pak mohou vyhledat přijímající společnost a zkontrolovat, zda respektuje zákony. Zároveň ale není dobré nastavovat příliš náročný byrokratický systém, je zapotřebí najít vyváženost.

Pokud současný zákon není respektován, změna pravidel nemá smysl.

Česká europoslankyně Martina Dlabajová (ANO, ALDE) nedávno uspořádala seminář o vysílání pracovníků. Uzavřela ho myšlenkou, že problém spojený s vysíláním pracovníků není v samotných pravidlech, ale v tom, že pravidla nejsou respektována. Sdílíte tento názor?

S europoslankyní Dlabajovou plně souhlasím. Pokud máme zákon, který není respektován, a my ho změníme, firmy budou obcházet i novou verzi zákona. Změna pravidel v takovém případě zkrátka nemá žádný smysl.

Jak se podle Vás revize směrnice o vysílání pracovníků vyvine?

Ve většině případů probíhá vysílání bez problémů a firmy chtějí vysílat pracovníky v souladu se zákony. Pravidla porušují pouze některé z nich, a tomu musíme čelit. Revize směrnice přinese pouze více problémů, protože změní pravidla i pro firmy, které zákony respektují. Navrhovaná revize může negativně postihnout firmy nabízející své služby v zahraničí, a vytvořit tak překážky ve volném pohybu pracovníků.