Guvernér Singer: Nechápu, proč se pořád bavíme o Řecku

Miroslav Singer; zdroj: ČNB.

Pokud má odchod Řecka z eurozóny podobná rizika jako jeho setrvání v ní, pak podle guvernéra České národní banky platí rčení, podle kterého je hrůzné řešení lepší, než hrůza bez konce. EurActiv s Miroslavem Singerem krátce před nedělní schůzkou u prezidenta Miloše Zemana v Lánech hovořil o smysluplnosti vládního záměru zahájit debatu o přijetí eura i o současné politice ČNB a Evropské centrální banky.

Česká národní banka v prosinci loňského roku vládě doporučila, aby prozatím nestanovala datum vstupu do eurozóny. Kabinet Bohuslava Sobotky nedávno přišel s tím, že chce mít o přijetí eura jasno do konce roku 2020. Kdy by tedy Česká republika měla začít s přípravami?
To je debata, která nemá v tuto chvíli žádnou přidanou hodnotu. Tato vláda vstupovat do eurozóny nechce, a pokud počítám s tím, že bude vládnout až do řádných voleb v roce 2017, v podstatě jen požádala příští vládu, aby určila do roku 2020 termín, ve kterém zřejmě přespříští vláda přijme euro. Současná vláda to v programu nemá, a protože je to vláda, kdo bude rozhodovat, co k tomu více dodat? Můžeme mít jakýkoliv názor, ale bude to politické rozhodnutí.

„Na řecké situaci je frustrujících více věcí.“

Ptáme se z toho důvodu, že v neděli Vás, pana premiéra a pana ministra financí zve k sobě do Lán prezident Miloš Zeman. Důvodem této schůzky mají být diskuse o přijetí eura. Jak toto pozvání vnímáte?
Budu vždy ochoten pana prezidenta informovat, a pokud si to bude přát, rád přijmu jeho pozvání a podám mu hlubší vysvětlení.

Česká republika se ve své přístupové smlouvě zavázala k přijetí eura. Co by podle Vás bylo největším přínosem vstupu do eurozóny?
Je zřejmé, že naším hlavním obchodním partnerem je a do budoucna nadále bude Německo, spolu s Rakouskem a Slovenskem. V dlouhodobém horizontu to proto nepochybně bude eliminace kurzového rizika vůči našemu hlavnímu obchodnímu partnerovi. Je ale samozřejmě otázkou, jestli to riziko je velké nebo nikoli.

Rozhodnutí o vstupu do eurozóny má v každém případě svá negativa i pozitiva. Přijetím společné měny dochází k odstranění měnového rizika a naopak vznikají rizika vycházející z fixace měnové politiky na eurozónu. Česká republika se zkrátka musí rozhodnout, co je významnější.

Zároveň ale také musí vyhodnotit, jestli společná měna naplňuje cíle, kvůli kterým byla zavedena, především, že eurozóna poroste rychleji než jiné regiony vyspělého světa. A troufnu si tvrdit, že toto přímo demonstrativně nesplnila.

Druhým cílem při zavádění eura bylo politické sjednocení evropských národů. Pokud má dnes někdo pocit, že jsou Řekové v Evropě spokojenější díky euru, nebo že Finové jsou rádi, že jsou spolu s Řeky členem eurozóny, je to věc jeho osobního názoru.

Řecko: Hrůzný konec je lepší než hrůza bez konce

Pojďme se nyní podívat na aktuální situaci v eurozóně. Hovoří se o riziku možného odchodu Řecka z eurozóny, probíhají jednání, mluví se o různých kompromisech. Jak Vy na tento vývoj a tuto situaci nahlížíte?
Účastnil jsem se všech jednání, která se točila kolem zemí, které se dostaly během velké recese do problémů. Měl jsem možnost účastníky těchto jednání pozorovat a také s nimi hovořit a musím říci, že takovou míru frustrace jako nyní jsem ještě neviděl. Jde o to, jakým způsobem řecká vláda k jednání přistupuje. Když přijde nová vláda k jednacímu stolu, je běžné, že má v rukou nějaké požadavky, které slíbila voličům. Pokud se tváří hodně radikálně, vynutí si tím nějaké ústupky, ale v zásadě se i nadále jede podle původního plánu.

Nejsem si ale jistý, jestli to řecká vláda takto chápe. Dokonce si umím představit, že tuto fázi mohou vnímat jako „čím hůř, tím líp“, protože teprve krach jednání umožní zavést nějakou radikální změnu v Řecku. Bojím se, že to se trochu podceňuje.

Je možné, že některé proudy, které chtějí zůstat v politickém mainstreamu, touto cestou usilují o dosažení ještě dramatičtějších zisků, které pak budou moci „prodat“ svým voličům. Stejně tak je ale možné, že jiným proudům by úplný krach jednání nevadil, protože by měli příležitost zkusit něco nového. Může nám to připadat jako staronové, ale nic s tím nenaděláme. Tady nejde o nás, ale o Řecko.

Jaký by byl dnes dopad odchodu Řecka z eurozóny?
Uvědomme si, že význam Řecka pro evropskou ekonomiku, ani význam finančních nástrojů pro evropskou ekonomiku, není nijak klíčový. Finanční vztahy jsou dnes už v nadnárodních institucích a ne v privátním sektoru. Proč se tedy pořád bavíme o Řecku?

Na řecké situaci je frustrujících více věcí. Zaprvé, žádná jiná evropská země nedostala takové úlevy v podobě odpuštěného dluhu. A zadruhé, mám pocit, že namísto problémů, které se týkají celé Evropy, se na evropských summitech stále řeší situace v zemi, která představuje 2 nebo 2,5 % evropské ekonomiky.

V Řecku žije 11 milionů lidí a jeho ekonomika má tedy podobný rozměr jako ekonomika České republiky. Jen samotná část dluhu, kterou věřitelé Řecku odpustili, a to nemluvím o nových úvěrech, je velký zhruba jako čtyři roční rozpočty České republiky. Pokud bychom dostali totéž co Řecko, nemusíme čtyři roky platit daně, nehledě na to, že by ekonomika zřejmě rázem vypadala dramaticky lépe.

Evropská unie se snažila odchodu Řecka z eurozóny zabránit nejen z politických důvodů, ale i v obavě z lavinového efektu, který by mohly dále prohloubit problémy v jiných silně zadlužených zemích…
Každé řešení má nějaká rizika. Jenže pokud se vyhoví radikálním požadavkům řecké strany, spustí to jinou „lavinu“. Pokud ale mají všechny možné scénáře takto podobná rizika, tak platí staré německé rčení, že hrůzný konec je lepší, než hrůza bez konce.

Jaký by měl případný odchod Řecka z eurozóny vliv na Českou republiku?
Nejsem si žádného významného rizika vědom.

Měnová politika ECB je optimální

Pojďme se nyní věnovat roli Evropské centrální banky (ECB) při řešení evropské dluhové krize…
Evropská centrální banka nemůže řešit dluhovou krizi, pouze měnové podmínky v Evropě. V budoucnu bude mít možnost v podobě SSM (jednotný bankovní dohled, pozn. red.) řešit dohled, ale to se týká až budoucnosti.

Neházejme tedy všechno na Evropskou centrální banku. ECB udělá maximum možného. Ty kroky sice možná mohly přijít dřív, ale to je vždy problém kolektivního rozhodování. Nyní každopádně hraje jednoznačně pozitivní roli: evropské ekonomiky se oživují, dokonce včetně ekonomiky řecké. Více od ECB ani jiných centrálních bank nemůžete žádat.

O to ale jde. Ptáme se na to, jestli měnová expanze ECB nepřinesla politikům příliš velkou úlevu. Naléhavost řešit krizi politickými kroky polevila a s ní i tlak na politiky. Zdá se, že evropští politici nyní díky ECB nejsou tolik nuceni k opatřením, které by vedly k nápravě eurozóny…
Zaprvé, bankéř Evropské centrální banky je přeci zodpovědný za to, že evropská měna bude jako taková existovat. Představa, že někdo vezme mandát v ECB a nebude ho zajímat zdraví a existence eura, je absurdní. To je, jako by páchal velezradu. Draghi se stal prezidentem ECB a musel tedy udělat vše pro to, aby zachránil euro. A za druhé, je absurdní si představovat, že centrální banky mohou vlády k čemukoli nutit. Centrální bankéři sice někdy rádi slovy maskují své předchozí chyby a po období příliš tvrdé měnové politiky, v důsledku které jim klesala inflace, mluví o strukturální politice, ve skutečnosti jsou ale zodpovědní za to, že měnová politika bude sledovat inflační cíl.

„Neházejme všechno na Evropskou centrální banku.“

Současná měnová politika je tedy v zásadě optimální. Kritici centrálních bank před několika lety říkali, že pokud se rotačky roztočí, dojde k strašlivému zdražování. Jsme snad ale svědky toho, že lidé ztrácí víru v peníze a politika ECB rozpoutala hyperinflaci?

Rotačky se přeci roztočily proto, že peněz, respektive toho, co domácnosti a podniky byly ochotny přijímat jako peníze, v důsledku krize dramaticky ubylo. Centrální banky nemohou dělat nic jiného než finanční infrastrukturu a ekonomiku udržovat kolem rozumného a ne příliš riskantního vývoje. ECB to v posledních kvartálech začala dělat efektivně a dokladem toho je, že se Evropa začíná z krize dostávat. A to je pro Českou republiku velmi pozitivní.

Hrozba deflace, která po odeznění hospodářské krize obchází Evropou, vedla k aktivnější politice centrálních bank. Můžete srovnat přístup Evropské centrální banky a ČNB?
Česká národní banka řeší podobný problém jako ECB, tedy jak se na horizontu měnové politiky vracet k inflačnímu cíli. Podobně jako ECB tedy provádíme uvolněnou měnovou politiku, pouze k tomu účelu nepoužíváme prostředky, které používá ECB, a využili jsme k tomu kurzový závazek.

V principu ale děláme totéž, což se mimochodem projevuje i na tom, že kroky ECB vedly k oslabení eura vůči jiným světovým měnám. Naše výhoda vůči ECB nicméně byla, že jsme ten problém začali řešit dříve a energičtějším způsobem. Proto jsme také nemuseli reagovat na poslední vlnu protiinflačních šoků v podobě propadu cen komodit, které jsme si navíc vyhodnotili jako pozitivní pro ekonomiku.

ECB na ně oproti nám reagovat musela, přestože i pro evropskou ekonomiku jsou pozitivní. Vzhledem k tomu, že v posledních dvou letech žádné podobně výrazné kroky neučinila, bála se, že začnou klesat inflační očekávání většiny ekonomických agentů. Že by její nečinnost vůči dlouhodobému podstřelování inflačního cíle vedla k utažení evropské poptávky. A o tu jde centrálním bankám především. I ECB si ale uvědomuje, že pokles cen ropy je pro evropskou ekonomiku jako celek dobrý. Norové a občané na severu Británie by s námi asi nesouhlasili, ale my nejsme těžaři.

Záporná úroková sazba? 

Vy jste v ČNB přijali závazek, podle kterého chcete zabránit posilování měnového kurzu nad 27 Kč za euro, a kurz chcete jako nástroj měnové politiky používat minimálně do prvního pololetí roku 2016. Existuje nějaká možnost, že byste mohli po vzoru ECB nebo centrálních bank Dánska a Švédska situaci řešit také použitím záporných úrokových sazeb?
Nikdy nelze nic vylučovat. Nezdá se nám ale, že by to byl kdovíjak účinný nástroj.

Mluví se o tom, že by záporná úroková sazba mohla odradit spekulanty, kteří mohou sázet na to, jestli ČNB svůj kurzový závazek udrží…
To se pak ale bavíme o nějakém krátkodobém opatření proti spekulantům. Naši obchodníci mají nyní jasný pokyn nenechat v případě potřeby kurz posílit. Pokud centrální banka není vázána nějakým politickým omezením, například tím, že by musela svůj zisk odvádět regionům, pak může posilování vlastní měny bránit neomezeně.

Lze si tedy představit cokoliv, ale byl by to pouze nějaký krátkodobý substitut. V situaci propadu poptávky a dlouhodobých dezinflační šoků, navíc v době, kdy se úrokové míry nacházejí někde na dně, kurz představuje jednoznačnou možnost, jak měnovou politiku dále uvolnit. A troufám si tvrdit, že tato politika v naší otevřené ekonomice, která je poměrně hodně průmyslově a výrobně založená, velmi přesvědčivě zafungovala. Samozřejmě, pomohlo také uvolnění fiskální politiky a pomalé oživování poptávky v eurozóně a větší oživení u našich obchodních partnerů.

Vraťme se ještě na chvíli k eurozóně a jejímu oživení. Měla na něj politika ECB významný vliv? Komerční banky v zemích eurozóny pomalu znovu začínají půjčovat…
Rozhodně významný. Podívejme se na to z dlouhodobějšího hlediska. Vraťme se do doby před počátkem milénia, kdy byl implikovaný kurz eura vůči dolaru (byť tehdy euro ještě neexistovalo) pod jedničkou a nikdo to nepovažoval za tragédii. Na počátku tisíciletí pak euro posílilo o víc než 50 % vůči dolaru.

My jsme nyní zažili dekádu stagnace, kdy pořád řešíme, jestli naše struktury nejsou horší oproti Spojeným státům. Jisté ale je, že na začátku tisíciletí se evropské struktury rozhodně nezlepšily tak, aby to opravňovalo ke zdražení evropské produkce o 50 %. Nemůžeme se divit, že když zdražíme veškeré vytváření přidané hodnoty (tj. mzdy) takřka o polovinu, že se najednou začnou produkční aktivity přesouvat mimo eurozónu. Nejsme zkrátka schopni konkurovat.

Měnová politika má i svůj dlouhý cyklus a ten tuto situaci ovlivňuje. Euro teď zažilo poměrně výraznou korekci, byť zdaleka ne o tolik, o kolik posílilo. My jsme teď překvapeni, protože došlo k oživení a celá Evropa je najednou schopná snáze vyrábět a do světa snáze prodávat nebo se bránit konkurenci. To ale přeci není žádné překvapení. Vždyť se výrobní aktivity v eurozóně zlevnily zhruba o 30 %.

Možná zanedlouho všichni začnou psát články o tom, že se situace zlepšila proto, že Evropa začala dobře řešit problém učňovského školství nebo jak máme skvělé struktury úřady práce oproti Spojeným státům. Měli bychom si ale zachovat chladnou hlavu. Spojené státy se na počátku milénia nezhoršily o 50 % a stejně tak se ani Evropa o 50 % nezlepšila. Ta fyzická ekonomika není ani zdaleka tak pružná, jak bychom si rádi namlouvali.

Pojďme se ještě krátce vrátit ke stavu české ekonomiky. Poslední odhady hospodářského růstu jsou tak pozitivní, že překvapily prakticky všechny účastníky. ČNB také nedávno zveřejnila svou prognózu inflace, ve které očekáváte její přibližování k inflačnímu cíli. Pokud by si skutečně ekonomika polepšila tak, jak naznačují odhady statistického úřadu, mohlo by to ovlivnit Vaše rozhodnutí držet kurz pod 27 Kč?
Neumím si představit takovou baráž proinflačních šoků, která by volala po přitvrzení měnové politiky dřív. Na to, abychom začali zažívat takové tlaky, které potáhnou mzdy, bychom museli zažít úplně jiný rozjezd ekonomiky. To, že bychom do poloviny roku 2016 museli řešit, že když nepřitvrdíme měnovou politiku, přijde inflace, mi opravdu spánek neruší.