MEP Šojdrová: Větší problém než vysílání pracovníků představuje sociální dumping Číny

@ European Union, 2016

„Vadí mi, že se tu bavíme o sociálním dumpingu uvnitř EU a nezabýváme se daleko větším rizikem, které v této oblasti hrozí z Číny,“ řekla v rozhovoru pro EurActiv česká europoslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL; EPP).

Jedním z velkých témat, které v současnosti v EU rezonuje, je směrnice o vysílání pracovníků, kterou na jaře představila Evropská komise. Proti návrhu se zvedla obrovská vlna kritiky, například i v České republice. Národní parlamenty jedenácti zemí proti návrhu dokonce vznesly tzv. žlutou kartu, což se stalo potřetí v historii (Evropská komise žlutou kartu odmítla). Vy také patříte ke kritičkám revize této směrnice. Co se Vám na ní nelíbí?
Jsem přesvědčená o tom, že jde o politický požadavek, gesto, které má jasně deklarovat, že vlády některých starých členských států bojují proti sociálnímu dumpingu a také za to, aby jim neubývala pracovní místa. Realita je ovšem jiná. Sami podnikatelé z těchto zemí takové změny, s nimiž přichází Evropská komise, nepožadují. Jsou si totiž vědomi toho, že to nejsou nové členské země, které by jim byly v oblasti sociálního dumpingu hrozbou.

Tato hrozba totiž nespočívá ve vnitřním trhu, ale pochází ze třetích zemí. A mně moc vadí, že se tady bavíme o boji proti sociálnímu dumpingu uvnitř EU a nezabýváme se rizikem daleko většího sociálního dumpingu, který hrozí zejména z Číny. Do konce letošního roku má být rozhodnuto o tom, zda Číně bude udělen status tržní ekonomiky. Zatímco Evropský parlament se k tomu postavil naprosto jednoznačně záporně, stanovisko Komise a Rady dosud neznáme (rozhovor vznikl krátce před tím, než Evropská komise vydala své stanovisko – více v našem článku zde; pozn. red.). V konečném důsledku to může ohrozit podnikatele v celé Evropě. O čem se nyní tak intenzivně bavíme, představuje ve skutečnosti marginální problém, a to dokonce i pro podnikatele ve starých členských zemích.

Co konkrétně Vám tedy v návrhu směrnice vadí?
Souvisí to s tím, o čem jsem před chvílí v širších souvislostech hovořila. Vadí mi, jak k tomu přistupuje Evropská komise, která se zaměřuje na boj proti sociálnímu dumpingu na vnitřním trhu, který už ale v podstatě máme legislativně ošetřený. Původní směrnice z roku 1996 a také prosazovací směrnice z roku 2014 pravidla stanovují. Komise by se proto měla zaměřit na jejich provádění a nikoliv na jejich novelizaci.

Mzdy by měly být spravedlivé, srovnatelné a měly by v rámci EU konvergovat, ale formou, která nebrání konkurenceschopnosti a růstu.

Nelíbí se mi také, jak všichni operují se zásadou „stejná mzda za stejnou práci na stejném místě“. Všichni zastánci revize směrnice se o ni opírají, ale přece nejde o žádnou doktrínu! Jedná se o formulaci, kterou jednou pronesl předseda Komise Juncker, ale není to nijak oficiálně schválená strategie. Podle mého soudu to zjednodušeně řečeno jde proti tržnímu hospodářství, které EU uznává. Ani v České republice přece nemají všichni stejnou odměnu za stejnou práci na stejném místě. Ano, mzdy by měly být především spravedlivé, srovnatelné a měly by v rámci Evropské unie konvergovat, ale formou, která nebrání konkurenceschopnosti a růstu.

Evropská komise byla kritizována také za způsob předložení legislativy. Revize směrnice o vysílání pracovníků totiž byla představena mimo komplexní balíček o pracovní mobilitě, který slibovala Komise ve svém pracovním programu. Máte pro takový postup vysvětlení?
Nemám, a to jsem se na něj ptala. Od evropské komisařky Marianne Thyssenové, která revizi předkládala, jsem se odpovědi nedočkala. Měla jsem možnost s ní osobně hovořit, ale nedozvěděla jsem se to. Rozumím tomu, že se jí špatně říká, že reaguje na přání několika premiérů či ministrů vlád starých členských zemí, je totiž odpovědná především Evropskému parlamentu a Radě. Paní komisařka mne ujišťovala, že novelizace rozhodně nepůjde proti konkurenceschopnosti a tržnímu hospodářství, ale sami vidíte, že tomu návrh neodpovídá.

Na druhou stranu z jejích odpovědí jsem nabyla dojmu, že si dopady předloženého návrhu dopředu neuvědomila. Neměla jsem pocit, že by k tomu ona sama přistupovala nějak ideologicky, a pokud jí budou nějaké změny dávat smysl, je jim podle mého názoru nakloněna.

Kam by se nyní měla debata ubírat?
Jsem přesvědčena, že celá diskuse by se měla především odpolitizovat. Měli bychom se více zajímat, co si o věci myslí odborná sféra a podnikatelé nejen v nových členských zemích, ale i v těch starých. Myslím si také, že je velmi nebezpečné hovořit o rozdělování Evropy na staré a nové členské státy. Zájem je společný a já vlastně ani nemohu říct, že bych nějaké záměrné dělení pociťovala, prostě každý máme jinou historickou zkušenost a z ní vycházíme. Třeba v naší frakci Evropské lidové strany vidím velkou snahu se sjednocovat.

A pokud se mne ptáte, jak konkrétně nyní postupovat, tak si myslím, že je v první řadě nejdůležitější nejprve vyhodnotit dopady stávající legislativy a zjistit, co funguje a co ne.

shutterstock_405486526 (1)

@ Shutterstock.com/Microgen

Pokud se ještě vrátíme k navrhované legislativě. Je v ní něco, co by Vám dávalo jako změna smysl?
Logické mi přijdou změny ohledně boje proti subkontraktům a subdodavatelským řetězcům. To určitě dává smysl. Ale je otázka zda navržená změna směrnice bude i v tomto ohledu lepším řešením.

Evropská komise žlutou kartu, kterou návrhu vystavily národní parlamenty, zamítla s tím, že revize nejde proti principu subsidiarity. Čekala jste takovou odpověď?
Předpokládala jsem, že Komise musí vzít v úvahu nesouhlas 11 parlamentů členských států. S paní komisařkou jsme měly možnost na toto téma hovořit ve výboru, ale už tehdy to nevypadalo nadějně a následná zpráva z jednání Komise to potvrzuje. Paní komisařka se odkazuje na to, že žlutá karta souvisí s porušením subsidiarity, což není podle legislativy Komise tento případ.

Přesto se budeme snažit dál přesvědčit Komisi, aby hlas kritiků byl brán vážně. Myslím si, že Evropská unie čelí velké vlně znepokojení občanů z nebezpečí terorismu a pokračování nelegální migrace, stejně jako obavám o konkurenceschopnost zemí EU vůči Číně a dalším státům. Pokud na tyto výzvy nebudeme umět odpovídat, pak lidé nebudou rozumět našemu jednání. Ve starých členských zemích se bude v politických debatách nadále objevovat strašidlo „sociálního dumpingu“ ze strany nových členských zemí, přestože skutečné problémy leží jinde.