Elisabeth Walaas: Možný vstup do EU není v Norsku na programu politických jednání

Elisabeth Walaas, zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí Norska

Většina lidí v Norsku vidí, že si můžeme dovolit zůstat pouze blízkým spolupracovníkem EU, uvedla v rozhovoru pro EurActiv.cz tajemnice norského ministra zahraničních věcí Elisabeth Walaas.

Změnilo se nějak veřejné mínění o možném vstupu Norska do EU od posledního (neúspěšného) referenda z roku 1994?  

Ne, v podstatě je ta situace stabilní. Myslím, že se dá říci, že během té dlouhé doby bylo veřejné mínění občas pro a občas proti vstupu Norska do EU, ale v celku je to víceméně stále stejné.

Ovšem tato záležitost není na programu politických jednání. Žádná politická strana nenavrhuje, aby se rozjela kampaň za nový pokus o členství v Evropské unii.

Probíhá v Norsku nějaká veřejná debata o možném vstupu Norska do EU? A jestli ano jaká témata převažují?

V naší zemi probíhá debata o vztazích Norska a EU, o co vlastně v Unii jde, jak se Unie vyvíjí, ale ne vždy to potom vede k otázce, zda by mělo Norsko vstoupit do EU nebo ne. Mezi lidmi, kteří se účastní této veřejné debaty nenajdeme žádné síly, které by chtěly otázku vstupu Norska do eurozóny znovu otevírat.

Myslím si, že většina lidí v Norsku vidí, že si můžeme dovolit zůstat pouze blízkým spolupracovníkem EU. Jsme těsně přidružení k Unii a jsme součástí unijního vnitřního trhu prostřednictvím Evropského hospodářského společenství.

Situace je taková, že si nemyslím, že by měli ať už politikové či veřejnost pocit, že je pro Norsko nezbytné vstoupit do EU třeba hned zíra. Je samozřejmé, že by nás tam někteří lidé rádi viděli, ovšem na druhou stranu někteří lidé zase ne. V podstatě v Norsku nenaleznete žádnou kampaň za jeho vstup do EU a myslím si, že se neobjeví ani v následujících letech.  

Členství Norska v Evropském hospodářském prostoru (EHS) dává Vaší zemi právo zapojit se do vnitřního trhu EU, ale nikoliv hlas potřebný ke změně legislativy. Nalezneme ve Vaší zemi nějakou debatu o možných změnách tohoto nastavení ve prospěch jiných typů spolupráce s Unií?

Ano, takovou debatu u nás naleznete. Samozřejmě, že někteří lidé nepokládají za příliš demokratické, když nemáme žádný vliv na tvorbu právních norem, které jsme pak nuceni začlenit do norské legislativy, ale jiní zase říkají: “Ano, tohle je ten způsob, jakým naše spolupráce funguje a je samozřejmé, že musí probíhat v nějakém (právním) rámci.”  

Zdá se, že je naše spolupráce s EHS obecně podporována všemi politickými stranami. Je to přijímáno jako současné smluvní vztahy mezi EU a Norskem. To neznamená, že všichni tleskají, protože jsou tam přeci jen zřejmé nedostatky. Ale na druhou stranu to je otázkou velmi zásadních zájmů Norska, neboť norským společnostem zajišťuje EHS rovné podmínky na trhu stejně jako českým společnostem nebo německým společnostem, a také všem ostatním okolo.

Víme o všech těch nedostatcích v demokratickém smyslu slova, ale spolupracujeme a spolupracujeme velmi těsně.

Stálé posilování norské koruny v porovnání s eurem poškozuje Vaši ekonomiku, což vede k debatám o možném vstupu Norska do eurozóny nehledě na členství či nečlenství Vaší země v Unii. Jaký je nedávný vývoj v této debatě a jaká je pozice Vaší vlády?

Myslím si, že je finanční situace státu velmi dobrá. V současnosti se mluví o tom, že by bylo třeba spojit naši měnu nějakým typem dohody se společnou měnou. Norsko je závislé na ekonomikách používajících euro, vývoji amerického dolaru, ale také dalších měn. Fáze hospodářského oživení v Norsku ale nejdou vždy ruku v ruce s hlavními vzorcem, který vidíme v Evropě, takže by bylo problematické takovou dohodu vytvořit.

Také si myslím, že by naše spojení s eurem nebylo za předpokladu, že nejsme členy Unie, tak docela výhodné. Kdyby se Norsko stalo členem Unie, pak bychom přijali také její jednotnou měnu. Ale pokud nejsme členem Unie, nejsme součástí eurozóny a politik vytvořených s ohledem na měnovou unii, nebyl by to životaschopný projekt.  

Také musím říci, že se tato otázka nenachází na programu politických jednání a nevzpomínám si, že by se tam v uplynulých letech objevila. Vztah mezi těmito dvěma měnami je víceméně stabilní, norská koruna vzhledem k euru nijak výrazně neposiluje. Ne tolik, jako například česká koruna. Nepotřebujeme se napojit na euro.

Ale může se to stát, neboť nikdy nevíme, jak se ekonomická situace v budoucnu vyvine.

Jakožto země ležící daleko na severu může být Norsko dramaticky zasaženo globálním oteplováním – změny klimatu znamenají vysoké nebezpečí pro lokální ekosystémy. Jaká je odpověď Vaší země na tato nebezpečí a jaká by podle Vás měla být optimální reakce světového společenství (především v kontextu nové dohody, která přijde po Kjótském protokolu).

Je pravda, že se nacházíme daleko na severu. Vidíme na akrtických oblastech mnohem jasněji, že se něco děje. Tyto procesy potvrzují argumenty těch, kteří se domnívají, že se stane něco vážného, pokud se nepokusíme změnit kurz. Norská vláda a celé politické prostředí se shodlo, že právě boj se změnami klimatu je jedna z největších a možná opravdu největší výzva naší doby.

Je třeba učinit všeobecnou dohodu o tom, že bychom neměli dopustit růst teploty o víc než dva stupně Celsia. Norsko připravilo několik bodů, které více méně odpovídají cílům Evropské unie. Za prvé, dostojíme svým závazkům vůči Kjótskému protokolu a dokonce je překročíme o více než deset procent. Za druhé, do roku 2020 omezíme své emise o třicet procent a konečně za třetí máme v úmyslu dosáhnout do roku 2030 úplného odstranění emisí CO2.

Dále jsme určili tři oblasti, ve kterých může Norsko přispět ke globálnímu snižování emisí skleníkových plynů. Za prvé jsou to investice do technologie zachytávání a ukládání CO2. V této oblasti počítáme s velmi těsnou spoluprácí s Evropskou unií. Za druhé jsme se na Bali zavazali, že se zapojíme do boje proti odlesňování. Zavázali jsme se vydat na tyto účely více než pět miliard norských korun. Samozřejmá je spolupráce s zeměmi jako je Brazílie, kde budeme bojovat proti kácení deštných pralesů. Třetí oblast, ve které bychom chtěli přispět k boji proti klimatickým změnám, je práce na celosvětovém systému obchodování s emisními povolenkami. Nejslibnějším prostředkem v tomto směru je systém obchodování s emisními kvótami, jaký vidíme v Evropské unii. Takže toto jsou v podstatě ty tři nejdůležitějsí body, které bychom chtěli naplnit.

Zároveň doufáme, že se na summitu v Kodani v roce 2009 podaří dosáhnout všeobecné dohody nad tím, jak bude vypadat nová smlouva po Kjótském protokolu.

K dosažení našeho cíle ovšem potřebujeme spolupráci USA a potřebujeme získat na svou stranu nové silné ekonomiky, jako je Čína, Indie, nebo Brazílie.  

Již jste mluvila o tom, že se Norsko zavázalo snížit emise CO2 do roku 2020 o 30%. V Evropské unii se však ozývají hlasy, že tyto závazky mohou mít neblahý dopad na konkurenceschopnost místních firem. Má Norsko podobné obavy?

Tyto obavy nastanou za všech okolností. Debatu o těchto tématech naleznete na národní úrovni mezi různými průmyslovými odvětvími. V současnosti je čtyřicet procent norského průmyslu přímo napojeno na unijní trh. Mezi těmito čtyřiceti procenty naleznete mnoho rozdílných názorů.

Tuto debatu ovšem zaslechnete také v globálním kontextu. Rozvojové země mají například pocit, že se snažíme omezit jejich konkurenceschopnost, když je žádáme o zavedení určitých technologických standardů, které nemají. To je třeba překonat. Je to otázka budování důvěry na lokální i národní úrovni, mezi námi a průmyslem či investory. Měli bychom se snažit nevidět tyto nástroje zaměřené na boj proti změnám klimatu jako omezení – měli bychom je vnímat také jako ekonomickou výhodu pro podnik.

Norsko je první zemí, která zavedla zdanění CO2 u průmyslových podniků. Před nějakými patnácti lety to bylo velmi kontroverzní téma, ale náš průmysl se tomu nakonec přizpůsobil a nyní investuje peníze na vývoj nových účinných technologií.