Bývalý velvyslanec: Turecku nejde o peníze, chce se dostat do EU

bývalý velvyslanec ČR v Turecku Tomáš Laně.

Pro staronového tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana jsou uprchlíci „hrací kartou v ruce“, kterou využívá k jednání s Evropou. „Peníze nejsou to nejpodstatnější, co Turecko zajímá. Jde mu především o jeho odvěkou snahu dostat se na Západ,“ řekl v rozhovoru pro EurActiv bývalý český velvyslanec a znalec tamního prostředí Tomáš Laně.

V nedávných prezidentských volbách v Turecku zvítězil dosavadní držitel úřadu Recep Tayyip Erdogan, který si ziskem absolutní většiny ještě více upevnil vnitropolitickou pozici. EU nyní s Tureckem jedná o spolupráci při řešení migrační krize, protože právě z Turecka do Evropy míří obrovské vlny migrantů, které se nedaří zastavit. Jakého partnera může Evropa nyní očekávat?
Bude záležet, jak se svým vítězstvím Erdogan naloží. I pro něj samotného byl zisk 49,8 % hlasů překvapením. Pánem situace je on a jde o to, zda toho využije a bude dále upevňovat svoji diktátorskou pozici, avšak na úkor vztahů s Evropou. Nebo bude naopak na Evropu brát ohled a začne respektovat lidská práva a přestane porušovat svobodu projevu.

Nedávno dohodnutý akční plán mezi EU a Tureckem čítá několik opatření, která by měla příchod uprchlíků do Evropy zastavit. Výměnou za spolupráci s Evropou Brusel Ankaře přislíbil finanční prostředky za zlepšení podmínek v uprchlických táborech, obnovení několik let zmražených přístupových rozhovorů nebo třeba liberalizaci vízové politiky. Mohou být tato opatření skutečně účinná?
To je otázka. Turecko není spokojeno s částkou, kterou Evropa nabídla. Tvrdí totiž, že ho dosavadní boj s migrací stál mnohem více peněz. Finance ale nejsou zdaleka to nejpodstatnější, co Turecko zajímá. I když se jeho momentální ekonomická situace mírně zhoršuje v důsledku odlivu investic, tak by se s uprchlíky zvládlo vypořádat. Turecku jde o jeho odvěkou snahu dostat se na Západ.

Turci se považují, a to i z historických důvodů, za součást Evropy. Jsou členskou zemí NATO, kde jsou s druhou největší armádou opravdu platným členem. Jen to faktické členství v EU pořád nějak vázne. První asociační dohoda s tehdejším Evropským hospodářským společenstvím byla podepsána v roce 1963. V roce 1987 podalo Turecko oficiální žádost o členství, která mu ale byla zamítnuta. Už před tím však bylo přijato Řecko, což Turecko vzalo s urážkou. Turci se také ptali, jak je možné, že byly asociační dohody podepsány s takovými zeměmi, jako je Bulharsko a Rumunsko, které hospodářsky za Tureckem daleko zaostávaly, a nikoliv s ním. Dalším políčkem Turecku byla samozřejmě otázka Kypru. Přístupové rozhovory se zadrhly nejen na politických, ale i ekonomických záležitostech. Jak postupoval čas, Turecko postupně ztrácelo o členství zájem a západní země si začaly uvědomovat, že absorbovat tak velkou zemi do EU by znamenalo příliš mnoho problémů.

Nyní se situace mění. Erdogan chce současné situace s uprchlíky, které považuje za hrací kartu, využít a vytěžit z ní maximum. Jde mu samozřejmě o zrušení víz, uznání za bezpečnou zemi, v níž by mohli uprchlíci zůstávat, a urychlení přístupových rozhovorů s EU.

Jak by se k nynější situaci měla postavit EU?
Evropská unie dala s poukazem na zastrašování novinářů před tureckými volbami jasně najevo, že o svobodě projevu nehodlá diskutovat. Znamená to, že podmínkou členství v EU je nadále plnění politických kritérií. Evropa by ovšem neměla dávat Turecku plané sliby. Za současné uprchlické krize je nepochybně Turecko v lepší vyjednávací pozici. Obě strany musí jednat a najít přijatelný kompromis.

Může tím být třeba zavedení bezvízového styku pro turecký byznys?
Například. Turecká obchodní komunita je neobyčejně silná. Jedná se o sekulární, vzdělanou a do jisté míry politicky liberální část obyvatelstva. Největší turecká podnikatelská a průmyslová ústředna je čistě sekulární a má obrovskou moc díky tomu, že má v rukou většinu tureckých koncernů, a často, byť ne otevřeně, velmi důrazně varuje vládu.

Na území Turecka se v současné době nachází více než dva miliony uprchlíků. Jaká je jejich situace?
Část syrských uprchlíků žije v uprchlických táborech, kde je o ně postaráno. Většina však pobývá mimo tábory a protlouká se na vlastní pěst. Nesmějí legálně pracovat, i když mají omezený přístup k sociální péči. Mnozí zůstávají v oblastech podél syrských hranic, další odcházejí zejména do velkých měst na západním pobřeží, především do Istanbulu a do Izmiru, kde doufají nalézt lepší zdroj obživy.

Proč se zrovna nyní tito lidé vydávají na nebezpečnou cestu do Evropy?
Podmínky se nezlepšují, nezdá se, že by válka v Sýrii brzy skončila. Většina lidí ze Sýrie utekla nuceně a chtěli by se vrátit. Jedná se o lidi nejrůznějšího sociálního postavení. Najdou se mezi nimi i velmi vzdělaní lidé. Sýrie je civilizovaná země, kde civilizace existovala mnohem dříve, než vznikla třeba u nás. Je například zemí, do níž se poprvé z Palestiny rozšířilo křesťanství. Syřané jsou schopní a tolerantní lidé, protože Sýrie byla dosud multikulturní a multireligiózní země.

Za jejich odchodem z Turecka do Evropy stojí také do značné míry obchod s lidmi. Funguje tu normální tržní mechanismus. Tam, kde je poptávka, je i nabídka. Pašerácké sítě fungují efektivně a na cestu do Evropy ve velkém lákají. V první řadě je třeba zřejmě zamezit pašeráctví lidí, které v Turecku kvete již mnoho let. Jsou to v podstatě kriminální aktivity, které vydělávají na lidském neštěstí. A bohužel se na nich nepodílejí jen Turci.

Zejména sociální sítě v poslední době zaplavily obavy, že EU a vůbec Evropa je vlnou migrantů ohrožená a čeká jí střet kultur, ze kterého nemusí vyjít vítězně. Jsou tyto obavy oprávněné?
Evropa má půl miliardy obyvatel a migrantů, kteří sem dorazí, bude milion, možná půl druhého milionu. Ke všemu nebudou žít na jednom místě, ale rozprostřou se po většině zemí EU. Někteří navíc ani nezískají azyl a budou se muset vrátit. Nějaké ohrožení evropské kultury bych v tom neviděl.

To, co koluje na sociálních sítích, je uměle zveličované. Například systém šarí´a, za jehož znalce se u nás považuje snad každý diskutér na síti, znamená původně návod, jak žít podle islámu, zabývá se vztahem člověka k Bohu. V právní podobě se ho dnes většina muslimských zemí však striktně nedrží. Uplatňuje se například v rodinném právu, v dědických záležitostech. V oblastech, které ovlivňují chod státu, jako je trestní nebo obchodní právo, šarí´a neplatí snad v žádné zemi kromě Saúdské Arábie a Íránu.

Lucie Bednárová