Analytik Kruliš: Bránit se polským potravinám na českém trhu nemá smysl

Kryštof Kruliš; zdroj: Asociace pro mezinárodní otázky

„Kdyby došlo k extrémnějšímu vystupňování sporů a v důsledku toho k rozčlenění vnitřního trhu na národní dvorečky, pak by na to Česko jako exportně orientovaná země doplatilo,“ říká analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Kryštof Kruliš k česko-polským hádkám o kvalitu potravin. Má v rámci vnitřního trhu EU smysl visegrádská spolupráce? A jakou roli hrají na jednotném trhu média?

Rozhovor proběhl u příležitosti mezinárodní konference „Economic Journalism and Internal Market“, kterou v Praze pořádala Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) s podporou Mezinárodního visegrádského fondu a Nadace CERGE-EI. Akce byla součástí projektu „Smooth Functioning of the Internal Market between V4 Countries“, který se věnuje problematice fungování vnitřního trhu mezi zeměmi Visegradské skupiny.

Jaký význam má visegrádská spolupráce v rámci jednotného trhu EU?
Spolupráce v rámci Visegrádské skupiny dává zemím střední Evropy třeba možnost společně lobbovat za finální podobu určité regulace. Vhodným příkladem je princip země původu v otázce volného pohybu služeb. Jeho zavedení je v zájmu zemí našeho regionu a naopak země západní Evropy se mu brání. Z původního návrhu směrnice o službách komisaře pro vnitřní trh Fritze Bolkesteina v roce 2005 tento způsob liberalizace trhu vypadl a ve vztahu k volnému pohybu služeb dosud nebyl zaveden. To je jeden ze styčných bodů, na kterém mají visegrádské země stejný zájem.

Jaké jsou další příklady společných zájmů?
V současné době se například řeší problém, který pro sousední země představuje německý zákon o minimální mzdě. Ten může mít dopad například na středoevropské dopravce. Na osobní dopravu pak spíše dopadne zaváděné zpoplatnění německých dálnic. Pro náš region se svým způsobem mění pravidla hry. Polsko i Česká republika mají nedokončenou infrastrukturu a do určité míry se zatím opíraly o německou dálniční síť. Do západních regionů Rakouska se například jezdilo přes Mnichov. Nebyla to sice nutně nejbližší cesta, ale byla to rychlá a pro osobní dopravu nezpoplatněná dálnice přes Německo.

Existují tedy společné zájmy. Potenciál pro další spolupráci V4 v rámci vnitřního trhu hledá právě nový projekt AMO podpořený Mezinárodním visegrádským fondem. Nejde však jen o spolupráci na vládní úrovni. Ta do určité míry závisí na tom, kdo je zrovna u moci a jak si rozumí s politiky z ostatních zemí. Důležitá je také spolupráce občanské společnosti, obchodních komor, spotřebitelských organizací nebo i médií. Vzájemný obchod mezi zeměmi V4 je poměrně významný a dává smysl vytvářet základy užší spolupráce.

Nemůže být pro spolupráci obchodních komor překážkou to, že podniky z jednotlivých zemí si vzájemně konkurují?
Země visegrádského regionu spolu přirozeně soutěží o příliv zahraničních investic nebo v expanzi na zahraniční trhy. I tam má ale smysl hledat společné projekty. Například v Kapském městě v Jihoafrické republice mají země V4 od března 2010 tzv. Visegrádský dům. Vedle konzulárních aktivit pro občany zprostředkovává například i prezentační akce zaměřené na rozvoj obchodu. 

V4 by mohla legitimně vytvářet tlak na to, aby eurozóna neodsouvala problémy s řeckým dluhem do budoucna.

Zahraniční investice nemusí směřovat jen do jednoho státu. Když si firma založí výrobní centrum v Polsku, distribuční centrum v Česku a něco dalšího na Slovensku, je to přínos pro celý region. Velcí investoři často vnímají náš region jako celek, který je díky jednotnému trhu EU vzájemně propojený. Dává proto smysl zvážit i potenciál společné propagace regionu, zejména ve vzdálených destinacích. S obchodními komorami ze zemí V4 bychom se chtěli také zamyslet nad tím, zda je pro ně reálně přijít například se společnou strategií pro přijetí eura.

Mohl by společný postup k přijetí eura nějak přispět?
V baltských zemích postupovalo přijímání eura jako lavina, i když je třeba říci, že v jejich regionu má přijetí jednotné měny i jinou motivaci než pouze ekonomickou. Slovensko je nejmenší člen Visegrádské skupiny, a to může být důvod, proč se ta lavina nespustila i tady. Pokud by se k eurozóně připojilo i Polsko nebo Česká republika, na zbytek regionu to vyvine mnohem větší tlak.

Slovensko se tady někdy používá jako negativní příklad kvůli tomu, že bylo nuceno posílat peníze zadluženému Řecku, i když samo prošlo náročným obdobím úspor. Je to něco, čeho se mají země střední Evropy stále obávat?
To vlastně souvisí s tím, o čem jsem mluvil před chvílí. V eurozóně se vytváří dva pomyslné tábory. Jeden by preferoval, aby se Řecku ulevilo, restrukturalizoval se jeho dluh a část dluhu se Athénám případně odpustila. Druhý se staví striktně proti tomu a trvá na podmínkách záchranného programu. Existuje však ještě třetí hledisko. Je to právě hledisko zemí, které mají povinnost přijmout euro, ale zároveň se obávají, že spolu s přijetím eura na ně dopadne účet za problémy, které se nakumulovaly před jejich přistoupením do eurozóny. Ze zemí Visegrádské čtyřky (až na Slovensko, které euro již má) by tedy mohl být legitimně vytvářen tlak na to, aby eurozóna neodsouvala problémy s řeckým dluhem do budoucna, zejména pokud je zřejmé, že se tyto problémy vrátí jako bumerang za nějaký čas zpátky a ještě s větší silou.

Řešením, které ale nikdo ze stávajících členů eurozóny v současnosti nechce, je nabídnout Řecku možnost opustit eurozónu výměnou za odpuštění části dluhu, respektive výměnou za to, že část řeckého dluhu bude převedena na jeho novou měnu a v důsledku jejího pravděpodobného oslabení dojde vlastně k onomu odpuštění dluhu. Eurozóna by se tak stala ekonomicky více homogenní a byla by i atraktivnější pro země, které zatím s přijetí eura otálejí, přestože ekonomická kritéria pro jeho přijetí splňují dokonce ve větší míře než řada stávajících členů eurozóny.

Polské jídlo, česká auta

První kulatý stůl v rámci vašeho projektu se zaměřil na média. Proč? Mají média významnou roli, pokud jde o vnitřní trh? Zaměřují se přeci většinou na národní aspekty, i když samozřejmě existují média orientovaná přímo na EU jako celek nebo významné ekonomické tituly, které se vnitřním trhem zabývají.
Média specializovaná na problematiku vnitřního trhu mívají spíše určitou agenturní roli. Ovlivní další média, která jejich informace převezmou a v upravené podobě je „dávkují“ širší populaci. Když jsme v Česku hledali autory zaměřující se na vnitřní trh, zjistili jsme, že většinu článků v běžných médiích tvoří převzaté agenturní zpravodajství. Podobná situace ale je v celé Evropské unii. Na naší konferenci vystoupil například novinář z nizozemského NRC Handelsblad, což je celostátní deník specializovaný na problematiku Evropské unie. Také on charakterizoval úroveň informování o problematice vnitřního trhu za jednu velkou „tragédii“. Má přesto smysl zajímat se o to, proč tomu tak je. Vnitřní trh je esencí naší ekonomiky. Přesto v celé Evropě je zřetelný nedostatek čtenářů, kteří by takové zpravodajství vyhledávali. Specializovanější média proto budou ještě dlouho dobu psát spíše agenturní typy článků a jejich dopad se bude šířit kaskádovitě.

Je to proto, že vnitřní trh je pro řadu lidí vlastně docela nudné téma?
Zahraniční žurnalisté, kteří vystoupili na naší konferenci, se shodli, že Brusel je nezajímavý až do doby, kdy se začnou hádat dva komisaři z různých zemí nebo zástupci různých států v Radě EU a vznikne nějaký střet. Ten se dá čtenářům prodat. Sami čtenáři pak mají o téma zájem, i když někdy nejde o ten úplně nejdůležitější problém, který je právě na stole. Pozitivní zprávy se prodávají těžko.

Na to máme v regionu hezký příklad s polskými potravinami na českém trhu. To je z pohledu některých médií hodně atraktivní téma, protože ke střetům dochází poměrně často.
Na naší konferenci to byl právě polský žurnalista, který novinářské hledisko v tomto případě vysvětloval. Kdyby někdo do titulku napsal, že nějaká neznámá firma dodala do Česka máslo, ve kterém je o 2 % živočišného tuku méně, těžko se takový článek prodá. Když se ale napíše, že je to polské máslo, které nesplňuje standardy, článek ihned získá atraktivitu. Stejně tak je tomu v Polsku se zbožím z české republiky. Výjimkou snad je, když závadné zboží pochází od nějaké věhlasné značky. Jinak národní stereotyp v médiích převládnou. Média tak mohou stereotypy výrazně posilovat. Řada lidí se pak v supermarketu dívá, jestli si nekupuje potraviny z Polska a už nerozlišuje kvalitu jednotlivých dodavatelů.

Patriotismus má při naplňování košíku své místo, ale pokud Polsko vyrábí kvalitnější a levnější potraviny, proč bychom je nejedli?

Patriotismus při naplňování nákupního košíku má samozřejmě své místo, ale pokud je Polsko schopné vyrábět kvalitnější a levnější potraviny, proč bychom je v Česku neměli konzumovat? Poláci zase naopak jezdí našimi auty. Na podobné bázi ostatně stojí evropská integrace od svého počátku.  Mám na mysli symbiózu Západního Německa a Francie při vzájemném otevření trhů se zemědělskými a průmyslovými výrobky v rámci Evropského hospodářského společenství. Tehdy platilo rčení: jsme ochotni jíst vaše potraviny, pokud vy budete řídit náš Volkswagen. Svým způsobem bychom to mohli aplikovat i na současný vztah Česka a Polska.

Což zatím příliš nefunguje. Mají ale česko-polské tahanice o kvalitu potravin potenciál stát se v nějakém smyslu skutečným rizikem?
Jistě nemá smysl vytvářet nějaké vzájemné bojkoty. Na polské straně se například ozvaly reakce na kontroly v oblasti potravinářství, které se podle uniklých interních materiálů české inspekce měly zaměřit speciálně na potraviny z Polska. Některé polské organizace pak hlásaly bojkot české produkce, českého piva nebo třeba zemědělských strojů z Česka. Pokud jde jen o takovou „vlnku“ vzájemných rozepří, časem celá záležitost zapadne. Kdyby ale došlo k nějakému extrémnějšímu vystupňování sporů a v důsledku toho k rozčlenění vnitřního trhu na národní dvorečky, pak by na to Česká republika jako exportně orientovaná země doplatila. Ano, vyplatí se nám podporovat naše zemědělství, protože díky němu se například daří udržovat krajinu a život na venkově. Nemá ale smysl bránit se za každou cenu polským potravinám. Nakonec by to mohlo skončit třeba tak, že budou Poláci vytvářet nějaké stereotypy vůči českým automobilům.

Jaký potom mají význam kampaně na podporu spotřeby domácích potravin? Má smysl v dnešní době něco takového dělat?
Má smysl udržovat domácí zemědělství kvůli krajinotvorbě a také ze strategického hlediska dává smysl udržovat domácí produkci potravin. Riziko těchto kampaní spočívá v roztáčení spirály, o které jsme mluvili před chvílí. Není to pouze věc našeho regionu. Z historie je velice dobře známá kampaň „Buy Irish“, kterou po svém vstupu do unie zahájilo Irsko. Byl to první případ, ve kterém Evropský soudní dvůr rozhodoval o legalitě takové kampaně. Velkou roli hrálo, že Irsko přerozdělovalo peníze daňových poplatníků a výnosů z poplatků, které platili všichni producenti potravin, a dávalo je výhradně na kampaně, které podporovaly potraviny domácí. Takové kampaně pak dostaly určité mantinely a v rámci judikatury soudního dvora se tyto mantinely dále tříbí.

Co to znamená pro české kampaně?
Nedá se říct, že v rozporu s evropským právem by byla a priori jakákoliv kampaň, která podporuje českou potravinu a ukazuje její zvláštní kvality, které jsou například regionálně dané. Takové kampaně mohou být legitimní., zvláště pak v okamžiku, kdy si takovou kampaň platí domácí výrobci sami z vlastních prostředků. Vždy ovšem existuje riziko, že někdo bude kampaň považovat za rozpornou s evropskými smlouvami. A když to nezabere, může dotčená strana zahájit kampaň vlastní. Tím už se ale zbytečně může roztočit spirála, o které jsem mluvil.

Proč budí takové emoce zrovna potraviny? Souvisí to s tím, že jde o výrobky, které každý z nás přímo konzumuje?
Líbilo se mi, co na naší konferenci o ekonomické žurnalistice a vnitřním trhu říkala slovenská žurnalistka Eva Mošpanová – že jde o určité mystérium, protože potraviny procházejí zažívacím ústrojím každého z nás. Jde jistě o to, že člověk zvažuje, co všechno společně s potravinami přijme. Větší roli hrají i emoce a třeba i to, že potraviny ze zemí, kde rádi trávíme dovolenou, považujeme za delikatesy. Slováci například podle ní rádi tráví dovolenou v Maďarsku a na sever do Polska jedou jen na rychlý nákup. To se pak odráží v idealizaci maďarských potravin a i ochotě za ně více zaplatit.

Zmiňoval jsem také krajinotvorbu. Pokud se zemědělství rozumně rozvíjí, zabraňuje se vylidňování venkova. Na to jsou navázány služby, dopravní dostupnost a tak dále. Proto má zemědělství pro stát i strategický význam.

V našem regionu pak hraje specifickou roli vyšší konkurenceschopnost Polska. Podle aktuálních studií je polské zemědělství v rámci našeho regionu nejkonkurenceschopnější, a jako jediné je schopné uplatnit se ve větší míře i na trzích ve světě.  V některých letech je na tom podobně Maďarsko, ale ostatní země nemají kapacitu, aby Polsku na trhu s potravinami konkurovaly. Jakmile by se všechny okolní státy vyznačovaly podobnou konkurenceschopností, vedlo by to pravděpodobně k menším tenzím. Když jsou ale výhody na straně jen jednoho hráče, ostatní mohou mít pocit, že je třeba vytvářet určitý obranný protitlak.

Autor: Adéla Denková