Analytici: Debata o prolomení uhelných limitů se ještě vrátí

Tomáš Vlček a Martin Jirušek; zdroj: Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

„Přes veškerá negativa uhlí zajišťuje jednu z priorit energetické politiky, a to je bezpečnost dodávek. S ohledem na environmentální aspekty ale nejde zrovna o nejlepší řešení,“ zaznívá v dnešním rozhovoru o budoucnosti české energetiky. Jak česká koncepce zapadá do celoevropského vývoje? EurActiv o tom mluvil s Martinem Jiruškem a Tomášem Vlčkem z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Proč Česká republika tak dlouho čeká na aktualizaci Státní energetické koncepce (SEK), jejíž platná verze byla schválena už před deseti lety?
Tomáš Vlček: Komplikace kolem aktualizace souvisí se situací na české politické scéně. Vytváření koncepce nějaký čas trvá a kvůli změnám na politické scéně se tento proces několikrát přerušil. Druhá věc je, že během přípravy Státní energetické koncepce se bije celá řada názorových proudů a diskuze je velmi složitá.

„Celkově se dá říci, že Surovinová politika se staví proti tomu, aby byly zásoby hnědého uhlí odepsány.“

Martin Jirušek: Koncepce je ze své podstaty dlouhodobý dokument, který má přesahovat období jednoho volebního cyklu. Zároveň to není téma, které by bylo palčivé z krátkodobého hlediska, protože jde o výhled na delší dobu. Pro politickou reprezentaci tak není koncepce příliš atraktivní záležitostí, kterou by chtěla tlačit k co nejrychlejšímu vyřízení. Když k tomu připočteme, jak česká politická scéna v posledních letech vypadá, jak je roztříštěná a těžko schopná se na něčem dohodnout, těžko se pak hledá konsenzus. Když je to možné, dlouhodobé otázky se odsouvají do pozadí.

T. V.: Některé aspekty SEK, jako například otázka uhelných limitů, jsou skutečně hodně citlivé, a vlády tak nemají velkou motivaci tyto záležitosti rozhodným způsobem řešit.

Na adresu ministerstva průmyslu a obchodu se dlouho ozývala kritika, že koncepci nepřipravilo ve více různých variantách, mezi kterými by bylo možné nakonec vybírat. Jak se na tu kritiku díváte? Měla by energetická koncepce vznikat takovým způsobem?
M. J.: Od roku 2004 proběhlo několik pokusů o aktualizaci koncepce. Například zpráva Pačesovy komise, která měla pro SEK vypracovat určité návrhy pro různé možnosti vývoje, několik scénářů na výběr dala. V případě návrhu z roku 2012 se v rámci procesu posuzování vlivu na životní prostředí (SEA) ozvala právě kritika, že koncepce žádný výběr nedává. Odpověď na tuto výtku ze strany ministerstva zněla, že je potřeba předložit jasnou koncepci, která jednoznačně určí, jak by měla energetika vypadat. Aktuální verze koncepce z roku 2014 s variantními scénáři pracovala, do samotného textu koncepce je nicméně zahrnut takzvaný „optimalizovaný scénář“. Tendence k poskytnutí jednoho uceleného scénáře v rámci koncepce je pochopitelná, neboť je tak dáváno jasně najevo, jakým směrem by se energetika měla ubírat.

Energii z OZE nemusíme vyrábět sami  

SEK má určovat podobu české národní energetiky. Tu ovšem ovlivňuje vývoj v Evropské unii. Jak vlastně mohou dohromady fungovat suverénní energetické politiky členských států, které mají různé energetické mixy, a společná evropská strategie společně s jednotným evropským trhem?
M. J.: Podle evropské legislativy není problém, že existují suverénní energetické politiky států, unijní energetická politika a vnitřní trh s energií. Ve Smlouvě o fungování EU je zakotveno, že volba energetického mixu patří mezi otázky, jež spadají do gesce členských zemí. Právě energetický mix do značné míry ovlivňuje energetickou politiku státu a jeho zájmy v energetice. I v rámci střední Evropy spolu sousedí státy, které mají energetický mix a energetickou politiku nastaveny rozdílně. Polsko je ve výrobě elektřiny z 90 % závislé na uhlí. V České republice je to zhruba 60 % uhlí a 30 % jádra. Potom je zde Německo, které se od jádra odklání. A přesto trh s energiemi nějakým způsobem funguje. Není tedy v zásadě problém, že každý stát má vlastní energetickou politiku. Problém spočívá spíše ve vnější dimenzi, kdy EU není v energetice schopná mluvit jednotně.  

T. V.: Jedna věc je společný trh a druhá věc jsou národní strategie členských zemí. Obě složky mohou existovat nezávisle na sobě. To, kde se s energiemi obchoduje, neovlivňuje národní politiky. Země může být na zemním plynu závislá z 90 % nebo 10 %, ale stejně bude mít zájem na tom, aby fungoval společný trh, kde se s plynem obchoduje.  

Pak se ale může objevit podobný problém, jako když se Německo rozhodlo zásadním způsobem obrátit svou energetiku a ovlivnilo tím i vývoj v řadě evropských zemí, které si na to někdy stěžují. Mohou se takové situace opakovat i v budoucnu?
M. J.:
Je pravda, že narážíme například na přetoky energie, které vznikají kvůli přetlaku větrné energie ze severní části Německa, která přes území Polska a Česka putuje do Německa jižního nebo dále do střední Evropy.

Nová verze návrhu SEK oproti koncepci z roku 2004 mnohem více akcentuje spolupráci s okolními zeměmi a propojování infrastruktury, i když zatím spíše obecně. Pokud se podíváme na úroveň EU, která vydává koncepční dokumenty, tam se s větší spoluprací také počítá. Pokud jde například o obnovitelné zdroje, Evropská komise sice uznává právo států na suverénní energetický mix, ale jedním dechem dodává, že členské země budou nuceny hrát určitou systémovou roli. Například země na severu Evropy, které budou mít hodně větrných elektráren, budou posílat elektrickou energii do středu Evropy, kde tak vhodné podmínky nejsou. Tím pádem se větší důraz klade na propojení a na to, aby některé státy hrály systémovou roli výrobců, další systémovou roli přepravců energií a jiné roli spotřebitelů.

Klíčová je infrastruktura  

V případě České republiky se nabízí otázka, jestli by v takovém nastavení s vysokým podílem obnovitelných zdrojů bylo ve střední Evropě místo pro stát, který staví svou elektroenergetiku do velké míry na jaderné energii. Byly by obnovitelné zdroje a jádro kompatibilní?
T. V.: Zcela určitě, a to z jednoho prostého důvodu. Evropská elektroenergetická síť nemůže stát pouze na obnovitelných zdrojích. Šlo by to pouze v případě, kdyby se vyřešila otázka skladování energie, k čemuž ale zatím uspokojivým způsobem nedošlo. Pro pokrytí základního zatížení je tedy potřebný nějaký stabilní zdroj. Nemusí to být nutně jádro, ale zcela určitě to musejí být stabilní a předvídatelné zdroje.

„Země na severu Evropy, které budou mít hodně větrných elektráren, budou třeba posílat elektřinu do středu Evropy, kde tak vhodné podmínky nejsou.“

M. J.: Já bych tu problematiku neredukoval na otázku, zda jde o stát, který využívá jádro nebo který využívá uhlí. Některé země by zkrátka vyráběly energii pro špičkové zatížení, zatímco jiné právě pro základní zatížení. K tomu mohou typicky sloužit jaderné elektrárny, které mohou dlouhodobě vyrábět elektřinu na nějaké stabilní úrovni. Větrné a solární elektrárny pak dodávají energii jen v určitých momentech.

T. V.: Tento koncept ovšem úzce souvisí s rozvinutou infrastrukturou. Elektřinu z OZE, která může vznikat například na severu Evropy, je nutno transportovat do míst, kde je ji třeba. Právě to začíná být jedním z největších problémů, protože v podmínkách EU je v současné době velmi složité postavit cokoliv investičně náročnějšího a obzvláště složitá je výstavba liniových staveb.

Infrastruktuře ostatně Česko věnuje ve svých materiálech k energetice hodně prostoru, alespoň pokud jde o vyjednávání na evropské úrovni. Platí to i pro SEK?
M. J.: V otázkách infrastruktury se hodně mluví o spolupráci na úrovni regionální i na úrovni EU. To je také jeden z rozdílů mezi aktuálním návrhem koncepce a platné verze z roku 2004. Část problematiky se v tomto pojetí přenáší na nadnárodní úroveň. Ne snad, co se týče pravomocí, ale spíše řešení a jednání. Návrh SEK jasně říká, že je potřeba spolupracovat i na unijní úrovni.

T. V.: Úzké propojení elektroenergetické infrastruktury je ovšem trochu dvojsečná otázka. Čím větší je propojení národních systémů, tím bezpečnější je provoz sítě, protože nějaké výkyvy a neplánované události se mnohem snáz vykryjí. Na druhou stranu, větší nebezpečí spočívá v tom, že domácí síť je citlivější na to, co se děje v zahraničí. Typicky je to třeba právě naše propojení s Německem.

Konec uhlí? Ne tak docela   

Pokud se podíváme na jednu z konkrétních otázek české energetické koncepce – proč by se mělo uvažovat o prolomení zmíněných limitů na těžbu uhlí, když se v koncepci jednoznačně počítá s tím, že spotřeba uhlí v energetice bude klesat?
M. J.: Zásadní je, jestli bude Česká republika schopna odklon od uhlí realizovat. V návrhu Surovinové politiky ČR je řečeno, že aby bylo možné odklon od hnědého uhlí realizovat, bude potřeba naplnit určitá opatření. Připouští ovšem také, že i při realizaci těchto opatření bude zřejmě potřeba limity po roce 2035 prolomit. Je zde tedy patrný jakýsi nesoulad mezi návrhem SEK a Surovinové politiky. Surovinová politika také říká, že stát by se neměl zbavovat možnosti uhlí nadále využívat, protože při těžbě hnědého uhlí je klíčová kontinuita.

Abych se vrátil k tomu, za jakých podmínek se odklon od uhlí může realizovat, Surovinová politika jmenuje například maximální důraz na efektivní využití hnědého uhlí. Nabízí se otázka, co to vlastně znamená. Další věc je třeba dodržení výstavby dvou nových bloků jaderné elektrárny Temelín, což je v současné době ještě nejasnější otázka. Surovinová politika jmenuje také využití odpadního tepla z existujících bloků Temelína pro vytápění větších aglomerací, což je projekt, který byl v podstatě opuštěn.

Celkově se tak dá říci, že Surovinová politika se staví proti tomu, aby byly zásoby hnědého uhlí odepsány.

T. V.: V posledních několika letech bylo třeba řešit fakt, že uhelné elektrárny postupně doslouží. Řešily se proto určité alternativy. S klasickou výrobou elektřiny je to ovšem tak, že v ČR existují v podstatě tři uspokojivé možnosti – uhlí, plyn, nebo jádro. ČEZ postavil novou plynovou elektrárnu Počerady, která ale neběží, protože cena elektřiny je nízká a cena plynu vysoká. Proto se nevyplatí ji provozovat. Co se týče jádra, tak víme, jak dopadl temelínský tendr. Zbývá ještě uhlí. Náklady na výstavbu uhelné elektrárny jsou poměrně nízké a pokračovat v existující těžbě je investičně úplně nejjednodušší. Obzvláště po dubnovém rozhodnutí o zrušení temelínského tendru se debaty o prolomení limitů těžby uhlí nejspíše vrátí. Přes veškerá negativa, která uhlí přináší, totiž zajišťuje jednu z priorit energetické politiky, a to je bezpečnost dodávek. Nicméně s ohledem na environmentální aspekty těžby uhlí nejde zrovna o nejlepší řešení.

„Elektroenergetika EU nemůže stát jen na OZE. Šlo by to, kdyby se vyřešilo skladování energie. Pro pokrytí základního zatížení je zatím potřeba stabilní zdroj.“

M. J.: Dostáváme se zde do roviny strategického uvažování. V energetice je vždy problematické uvažovat v intencích ekonomické výhodnosti. To, co se nemusí momentálně ekonomicky vyplácet, se může v budoucnosti ukázat jako klíčové z hlediska energetické bezpečnosti.

Jaký je podle existujících materiálů stanoven pro případné prolomení limitů časový harmonogram?
M. J.: Pokud jde o požadovaná opatření, která jsem zmiňoval, k poslednímu prosinci 2014 by mělo být provedeno vyhodnocení jejich plnění. To ovšem zůstává otázkou, protože Surovinová politika dosud nebyla schválena. Přípravy na případné využití uhlí za limity by bylo, dle Surovinové politiky, potřeba realizovat nejpozději do roku 2016. Pokud se podíváme na programové prohlášení vlády, to také říká, že rozhodnutí o limitech by mělo proběhnout v horizontu dvou let. Času proto mnoho nezbývá.

A jaký má k této otázce vlastně postoj současná vláda? Budou mít politickou vůli limity prolomit, nebo naopak?
M. J.: Těžko říci, protože do hlavy jim nevidíme…

… a v poslední době se o limitech na celonárodní úrovni příliš nemluvilo.
M. J.: Je to tak, jak říkal tady kolega. Proces schvalování podobných dokumentů se táhne, protože jde o složité a citlivé otázky. A ještě více než u SEK, která je spíše obecným dokumentem, to platí u Surovinové politiky, která se více zaměřuje na konkrétní čísla a je tak citlivější.

T. V.: Proto se o ní také mnohem méně mluví. Dokonce bych řekl, že je to záměrné a energetická koncepce je trochu tlačena do popředí, protože je vágnější, zaměřuje se na delší období a odkazuje se na jiné, konkrétnější materiály. Včetně právě Surovinové politiky, která je velice přesná, pokud jde o konkrétní čísla a popisují se v ní konkrétní řešení.

Tradiční energetika je v Česku zakořeněná

Z čistě procedurálního hlediska ovšem není problém, že nejprve bude případně schválena SEK a Surovinová politika až později, pokud to chápu. Problém je spíše z hlediska vytváření nějaké dlouhodobé politiky, která by byla srozumitelná.
M. J.:
Přesně tak. Absentuje jednak celková koncepce energetiky, která by byla koherentní, a absentuje také vážná diskuze, která by se věnovala oběma dokumentům. Panuje ostatně řada nejasností. V mediálních debatách se například prolomení limitů dává do souvislosti s aktualizací SEK, což je nepochopení, neboť je řeší především Surovinová politika. Na závěr je třeba také podotknout, že i když se oba dokumenty nakonec schválí a budou koexistovat, stále není vyhráno, protože jde o právně nezávazné materiály.

T. V.: A může se stát, že když se schválí aktualizace SEK, okolo schvalování Surovinové politiky pak bude ještě složitější situace.  

Když už se bavíme o české debatě nad energetikou – souhlasili byste s názory, které říkají, že její kvalita je velmi nízká, zvlášť když ji porovnáme například se sousedním Německem?
T. V.: Řekl bych, že nemusíme mluvit pouze o energetice, ale o debatě nad důležitými otázkami obecně. Pokud bychom se chtěli srovnávat s Německem, kvalita veřejné debaty obecně v České republice chybí.

„O Surovinové politice se mluví méně. Může to být i záměrné. Energetická koncepce je tlačena do popředí, protože je vágnější.“  

M. J.: V  debatě o energetice u nás vládnou emoce. Mohli jsme to například vidět v posledních letech, kdy se hovořilo o potenciálu břidlicového plynu.

T. V.: Ať už mluvíme o médiích, konferencích, různých pracovních setkáních a podobně, debata málokdy směřuje k nějakému konsenzu. Prezentuje se vždy jeden nebo druhý extrémní názor a neustále probíhá jejich střet, aniž by se dospělo k závěru.

Má to nějaké konkrétní příčiny? Třeba nedostatečné expertní zázemí v politických stranách?
T. V.: Můj osobní názor je spíše takový, že u celé řady lidí, kteří jsou za odpovědní za důležitá rozhodnutí, to souvisí se vzděláním, které v minulosti získali. Lidé, kteří se v takových funkcích objevují, získali většinou vzdělání v některých z tradičních odvětví energetiky. S takovým náhledem na svět získaným v období formování člověka je složitější přijímat nové názory. Myslím si, že proto je v Česku určitým způsobem zakořeněno směřování k centralizaci a tradičním zdrojům energie.  

M. J.: Tím se dotýkáme i určitého nepochopení, se kterým se občas setkáváme kvůli tomu, že se energetice věnujeme na fakultě sociálních studií. Někteří lidé z „tradičních“ oborů nejsou ochotni pochopit, jaké všechny konotace energetická politika může mít. Že to není jen technická záležitost a otázka toho, kolik plynu proteče trubkou a kolik se ho spotřebuje, ale že má energetika dopady do různých sfér života.

Autor: Adéla Denková