Oldřich Bureš: S radikalizací muslimů může EU dělat jen málo

Jak EU zareaguje na teroristické útoky v Paříži, které sledoval celý svět? Dělá v tomto ohledu evropská osmadvacítka dost? A jak porazit Islámský stát a stabilizovat situaci v Sýrii? Nejen o tom EurActiv hovořil s odborníkem na bezpečnost a protiteroristickou politiku EU Oldřichem Burešem.

oldřich bureš
zdroj: Oldřich Bureš

Oldřich Bureš je vedoucím Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií a vedoucím Centra pro bezpečnostní studia na Metropolitní univerzitě Praha. Zabývá se především protiteroristickou politikou EU, problematikou operací na udržení míru OSN a privatizací bezpečnosti. 

Paříží minulý pátek otřásly jedny z nejhorších teroristických útoků ve francouzské historii, při kterých zemřelo celkem 129 lidí. Jak by na ně podle Vás měly státy Evropské unie a Evropská unie jako taková reagovat?
Rozdělil bych to na krátkodobá a dlouhodobá opatření, přičemž ta krátkodobá už probíhají. Jedná se o přirozenou reakci na teroristický útok tak masivního rozsahu. Můžeme říci, že se jedná o určitou míru zvýšení bezpečnostních až represivních opatření, která se projevují zvýšeným nasazením jak policejních, tak zpravodajských služeb. Specifické je zejména vyhlášení výjimečného stavu ve Francii na tři měsíce, které v podstatě suspenduje určité běžné procedury a umožňuje dělat opatření typu prohlídek bytů nebo domů bez soudního souhlasu. To jev rámci EU poměrně bezprecedentní krok, zejména tou délkou tří měsíců.

V Belgii byl přístup ke zbraním zřejmě snadnější, než v jiných státech. EU to musí sladit.

Probíhá také vyšetřování toho, kdo útoky spáchal, jak byly financovány, kde se radikálové dostali ke zbraním a jak přicestovali do Evropy a jak zamezit tomu, aby se v budoucnu ke zbraním a finančním prostředkům teroristé dostávali.

Jak je to s dlouhodobými opatřeními?
Z dlouhodobějšího hlediska je klíčová otázka, proč ti lidé něco takového dělali. Většina z nich byli Francouzi, nebo obecněji můžeme říci Evropané, a to je problematika radikalizace a případně deradikalizace, protože většina z nich už je radikalizovaná, dokonce zřejmě bojovali či alespoň cvičili v Sýrii v řadách tzv. Islámského státu. Je to poměrně komplexní otázka, kterou se EU zabývá už v podstatě již od útoků v Madridu v roce 2004 a v Londýně v roce 2005. Řeší například i to, zda to odradikalizování dělat primárně represivně nebo způsobem spíše psychologickým a sociálním, kterým by byli znovu začleněni do společnosti.

Na útocích v Paříži se z velké části podíleli tito tzv. zahraniční bojovníci (foreign fighters), tedy občané EU, kteří jezdí na výcvik do konfliktních zón v Sýrii a Iráku, a od nichž následně hrozí, že budou páchat teroristické útoky na evropské půdě. Mohla by jedna z možností být těmto Evropanům, kteří se rozhodli bojovat na straně Islámského státu, odebírat občanství?
Je to jedna z možností, které jsou diskutovány. Problematika foreign fighters je horké téma v tzv. starých státech EU, zejména ve Francii, ale i v Belgii, Německu či Velké Británii. Na celoevropské úrovni se o tom hovoří tak dva tři roky a seznam možných opatření proti zahraničním bojovníkům je celkem rozsáhlý. Jeden z návrhů, který je považován za velmi kontroverzní a byl proto doposud nepřijatelný například i pro levicovou vládu Françoise Hollanda ve Francii. Jednalo se právě o odebírání pasů, ale pokud vím, tak pouze těm, kteří mají dvojí národnost. Doposud však nebyla příliš ochota na to přistoupit, protože je to opět velmi bezprecedentní krok. Vzhledem k momentálnímu rozpoložení společnosti ve Francii je ale možné, že to projde.

V boji proti terorismu totiž existuje osvědčená teorie o protiteroristickém cyklu. Ta říká, že se po každém větším teroristickém útoku přijímají opatření, o kterých se diskutovalo už delší dobu. Byla ale považována za kontroverzní, a to zejména z hlediska vztahu bezpečnosti k lidským právům a spravedlnosti a po teroristických útocích vždy minimálně krátkodobě převáží bezpečnostní hledisko. Pokud se tak ale stane, bude se podle mého jednat pouze o ty, kteří mají pasy dva. Nedovedu si totiž představit, jak by je úřady zabavovaly v případě, kdy by dotyčný žádný jiný pas neměl, pokud by s tímto opatřením bylo tedy spojeno i vyhoštění z Francie.

A na evropské úrovni?
Tam si nemyslím, že to projde. Spíš se bude řešit, zda lidi po návratu ze Sýrie a Iráku zatýkat, nebo je monitorovat prostřednictvím elektronických náramků či masovějšího nasazení zpravodajských služeb, jejichž lidské kapacity budou zřejmě v mnoha státech navýšeny.

Po každém teroristickém útoku, ať už to byl například útok na Charlie Hebdo nebo naposledy zmařený pokus ve vlaku na trase Amsterdam – Paříž, Evropská unie zintenzivnila snahu nějakým způsobem bezpečnost v Evropě posílit. Po uklidnění situace se ale prvotní razance vytrácí. Dělá EU podle Vás v tomto směru dost a dostatečně rychle?
Osobně se domnívám, že EU je pouze jedna z úrovní, na které nová opatření vznikají. Třeba v případě již zmíněného boje proti radikalizaci jde spíše o lokální záležitost. Ti lidé se sice mohou radikalizovat například prostřednictvím médií a internetu, spíš ale jde o lokální faktory, jako třeba do jaké mešity chodí, jaké lidi potkávají a do jaké míry se cítí být akceptovaní v lokální komunitě. Kromě financování výzkumu, jak tyto radikalizační procesy probíhají a hledání osvědčené praxe možných protiopatření, s tím EU podle mého může dělat jen velmi málo.

Jedna z oblastí, kde může mít EU přínos, je sdílení informací. Zde je však stále problém, že neexistuje evropský seznam lidí, kteří do Iráku nebo Sýrie odešli bojovat na stranu Islámského státu. EU se sice snaží vytvořit tzv. Focal Points Travellers (kontaktní místo Europolu s informacemi o zahraničních bojovnících a teroristických sítích, pozn. redakce), kde by státy měly sdílet informace o těch, kteří do těchto zemí cestují. Problém ale je, že zdaleka ne všechny státy údaje doposud byly ochotny sdílet, či neví, jaký typ informací mají poskytnout, popřípadě se bojí, aby se ostatní nedozvěděli o jejich zdrojích. Uvádí se, že jen čtyři až pět států tam posílají informace, jeden z nich je shodou okolností Francie. Ostatní státy tam ale zatím neposílají v podstatě nic.

U EU je obecněji také vždy potřeba reflektovat, že může dělat pouze to, co jí evropské státy dovolí, anebo chtějí, aby dělala. EU tak má právě s implementací návrhů v oblasti boje proti terorismu často problém právě proto, že členské státy neimplementují dohodnutá opatření včas či dostatečně.

Pro mnohé sunnity je Islámský stát funkční alternativa, byť nám se to může zdát paradoxní.

Ozývají se i hlasy, že jedním z problémů může být i to, že Evropská unie nemá dostatečně ucelenou protiteroristickou strategii. Souhlasíte?
Evropská unie akční plán boje proti terorismu již od roku 2001 a má také specifickou protiteroristickou strategii se čtyřmi pilíři už od londýnských útoků v roce 2005. Je nicméně pravda, že ta třeba dlouhou dobu vůbec neřešila již zmiňovaný fenomén foreign fighters. Opět ale platí, že strategie EU je ale co do obsahu a implementace vždy tak dobrá, jak jí jednotlivé členské státy dovolí. Evropská unie proto sice může přicházet se strategiemi a vyvíjet vlastní aktivity skrze Europol nebo Eurojust, ale pokud členské státy a jejich zpravodajské a policejní složky nespolupracují, EU s tím příliš nenadělá, respektive maximálně může k přesvědčování národních států a jejich bezpečnostních složek využívat onen zmíněný efekt protiteroristického cyklu.

Hovořili jsme o tom, co by EU měla dělat. Jak si ale myslíte, že EU ve skutečnosti zareaguje? Dnes mají například jednat ministři vnitra spravedlnosti členských států. Co od podobných jednání v nejbližší době očekáváte?
Očekávám, že se bude snažit protlačit opatření, která doposud průchozí nebyla. Například se jedná o EU Passanger Name Record (jmenná evidence cestujících PNR, pozn. redakce), což je monitoring lidí, kteří letecky cestují do a možná i z EU. PNR je ale poměrně kontroverzní opatření, což ukazuje i dosavadní fungovaní jeho amerického ekvivalentu. Proto leží na stole už dlouho a zejména Evropský parlament byl doposud velmi proti, a to z důvodů přílišného zasahování do soukromí občanů EU. Existují také návrhy na aktualizaci společné minimální definice terorismu z roku 2002, která je do určité míry zastaralá. Kritikům například vadí, že až příliš počítá s organizovaným rekrutováním, výcvikem či financováním terorismu nějakou teroristickou skupinou, ale neřeší například explicitně individuální cesty občanů EU do Iráku nebo Sýrie.

Zajímavá bude také debata o legislativě sjednocující národní opatření k zabránění přístupu k ilegálním zbraním. Například v Belgii byl zřejmě přístup k nim snadnější, než jinde v EU, proto je potřeba tuto oblast alespoň minimálně sladit. Očekávám také větší důraz na boj proti financování terorismu, což je opět poměrně stará a kontroverzní záležitost, která znamená další rozšiřování seznamu lidí na teroristických seznamech, jejichž finance a majetky by měly být zmrazeny. Dále čekám další návrhy v již zmíněné oblasti radikalizace a deradikalizace.

To, co ale považuji za zcela nové, je, že Francie na rozdíl od předchozí evropské rétoriky volá po válce, tedy po vojenském zásahu proti Islámskému státu v Sýrii. Evropa doposud sledovala tzv. kriminální model, v rámci kterého s terorismem nehodlala vést války a bojovala s ním prostřednictvím policejních a zpravodajských služeb. Dnes tak poprvé, podobně jako to udělaly Spojené státy po 11. září, země EU jasně volá po vojenské akci, což je v Evropě v oblasti boje proti terorismu bezprecedentní.

Ministři obrany EU v této souvislosti poprvé v historii schválili aktivaci článku 42 Lisabonské smlouvy, na základě kterého mají ostatní státy EU poskytnout napadené členské zemi pomoc všemi prostředky. Co podle Vás bude Francie konkrétně požadovat?
Zatím to vypadá, že bude hlavně chtít, aby se Evropa angažovala v těch částech Afriky, kde dnes působí francouzská armáda, ať už to je Mali nebo Středoafrická republika. To by francouzské armádě uvolnilo vojáky na zajištění bezpečnosti ve Francii, kde jsou po pařížských útocích nasazováni ve velkém počtu, ale také na případné větší akce proti Islámskému státu v Sýrii. Ale jak konkrétně bude využití tohoto opatření vypadat, je podle mě velká otázka. I NATO například po útocích 11. září 2001 aktivovalo článek 5 o společné obraně v případě napadení jednoho členského státu, nakonec to ale praktický dopad velký nemělo.

Jak porazit Islámský stát?

Jaké by podle Vás mělo být řešení syrského a iráckého konfliktu a poražení Islámského státu?
To je otázka za milion, na kterou není snadné odpovědět. Jsou tu však lekce z minulosti, kterým bychom se měli vyvarovat, nebo se nad nimi alespoň zamyslet. Zaprvé, pouze leteckými útoky to určitě nepůjde. Je také jasné, že bude nutné do řešení zainteresovat sunnitské obyvatelstvo v Sýrii a Iráku, které pokud si má vybrat mezi Bašárem Asadem, iráckou šíitskou vládou a Islámským státem, zatím v mnoha případech volí správu Islámského státu. Pro mnohé místní sunnity to je totiž funkční alternativa, byť nám se to může zdát paradoxní. Nejedná se ale samozřejmě ani o všechny sunnitské obyvatele, spousta z nich před Islámským státem prchá. Nicméně, v konečné fázi to bez místního sunnitského obyvatelstva nepůjde. Pokud budou Islámský stát nějakým způsobem tolerovat nebo dokonce podporovat, Islámský stát tu stále bude.

Po pařížských útocích začala být zdůrazňována možnost pozemní operace. Má podle Vás tento scénář šanci na úspěch?
Pozemní intervence dává určitou logiku a případy Iráku a Afghánistánu před deseti lety nám ukazují, že může vést ke svržení režimu, v našem případě k eliminaci vedoucích kádrů Islámského státu a jeho fyzické kontroly nad územím v Sýrii a Iráku. Neznamená to ale konec terorismu Islámského státu, a ani této teroristické skupiny jako takové. To je zřetelná lekce z boje proti Al-Kajdě po smrti Bin Ladina a na chaosu, který v Iráku a Afghánistánu doposud panuje.

Většina teroristických kampaní a vnitřních konfliktů v minulosti skončila v případě, kdy jedna strana porazila druhou. To ale v Sýrii v dohledné době jako pravděpodobné nevidím. Druhá možnost je, že si všichni aktéři sednou za jednací stůl. To ale znamená, že tam bude sedět i Bašár Asad, zástupci Íránu a Saudské Arábie, tedy země, které aktéry konfliktu podporují. Je také otázka, jak to bude v případě Ruska, které už v Sýrii také zahájilo vojenskou intervenci, ale ne primárně proti Islámskému státu. Podobné je to i Turecka a kurdské otázky. Tento scénář sice momentálně také nevnímám jako vedoucí k rychlému řešení situace, ale dlouhodobě je podle mého pravděpodobnější, než že tam jedna strana vojensky zvítězí nad druhou.

Objevují se i názory, že by situaci v Sýrii mohla pomoci peacekeepingová operace Organizace spojených národů, které jsou nasazovány v zemích rozvrácených konfliktem. To podle Vás možné není?
Slovo peacekeeping je v češtině nejčastěji překládáno jako udržování míru a v Sýrii žádný mír není. Alespoň mise pro udržování míru pod hlavičkou OSN navíc konkrétně předpokládají, že tam existuje minimálně příměří, a také vyžaduje souhlas všech frakcí, které tam bojují. Pochybuji, že by Islámský stát nebo syrský režim s něčím takovým souhlasily, nemluvě o desítkách dalších místních bojujících skupin. Podmínkou takové operace je i to, že participující vojenské jednotky využívají sílu pouze v nutné sebeobraně. Proto to jako smysluplné řešení pro současnou situaci v Sýrii nevidím.

Eliška Kubátová

REKLAMA

REKLAMA