Josef Středula: Bojím se oligarchizace české politiky

Na přijetí eura není česká ekonomika ještě připravena, ale návrhy na vystoupení z Evropské unie jsou absolutně zvrácené a šílené, uvedl pro EurActiv.sk Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů.
středula
@ Twitter Josefa Středuly

Josef Středula je současným předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Po roce 1989 se podílel na přeměně Revolučního odbojového hnutí (ROH) na standardní odbory. V roce 1990 se stal předsedou založené organizace Odborového svazu KOVO. Jako předseda celorepublikového svazu KOVO působil mezi lety 2005 až 2014, kdy byl zvolen předsedou ČMKOS.

Asi nejrozšířenějším tématem nadcházejících parlamentních voleb v České republice je otázka nízkých mezd. Téma zdůrazňují představitelé většiny politických stran. Dokážete čtenářům vysvětlit, proč právě nyní a v takové míře?

Jednoznačně díky odborům. Před dvěma lety jsme zahájili kampaň „Konec levné práce“. Je to zásluhou našeho tlaku, cílení a jednoznačného odůvodnění požadavků, které politické strany nemohou dále ignorovat. Dovolím si souhlasit, že je to hlavní téma nadcházejících voleb.

Některá česká média Vás už nyní označují za vítěze voleb…

Kdybych to bral zjednodušeně, tak ano – české odbory vyhrály volby ještě před jejich začátkem. Na druhé straně, zadostiučinění přijde až ve chvíli, kdy budou české mzdy skutečně dynamicky růst a kdy se dostaví toužený synergický efekt a mzdy a platy ve veřejné správě budou růst současně s českou ekonomikou.

V případě celkového hospodářského růstu je to už trochu složitější. Náš tlak na růst mezd se jistě projeví i ve struktuře pracovního trhu a je úplně logické, že bez technického pokroku nás nečeká dobrá budoucnost. Odbory nyní nemohou řešit úplně všechno.

Náš tlak se po volbách nesníží.

U nás jsme 25 let mluvili o tom, jak využít, nebo spíše zneužít nízkou cenu práce. Jsme přesvědčení, že 25letý „mzdový polštář“ (dlouhodobé potlačování mezd pod úroveň produktivity práce – pozn. red.) byl dostačující. Proto volby z našeho pohledu nejsou momentem, který nás uspokojí. Náš tlak se po nich nesníží.

Vaše kampaň začala přesně před dvěma roky. Jste spokojeni s tím, čeho jste dosáhli v průběhu tohoto období?

Museli bychom být velice skromní, kdybychom mluvili jen o spokojenosti. To čeho jsme dosáhli, si před dvěma lety dokázal představit jen málokdo.

Politici po revoluci slibovali, že za pět nebo deset let doženeme Německo a Rakousko. My jsme si udělali analýzu a zjistili jsme, že to bude na 80 až 100 let. Tyto naše propočty zahýbaly se všemi včetně politiků, kteří to slibovali. Ano, oni se na tuto úroveň dostali, ale většiny obyvatel se to netýká.

Přesně před dvěma lety jsem vystoupil na sjezdu evropských odborů v Paříži, kde jsem žádal, aby hlavním odborářským tématem na úrovni EU byly nízké mzdy. No, a dnes to tak díky kampani „Pay rise“ opravdu je.

Vladimír Špidla: Nízké mzdy ohrožují Českou republiku. Více >>>>

Co ale samotná úroveň růstu českých platů a mezd za poslední čtyři roky? Je ten nárůst podle vašich představ? 

 Ta otázka má víc úrovní. Navýšení minimální mzdy na úroveň 40 procent průměrné mzdy, ukončení intervence České národní banky a růst platů a mezd vytvořilo skvělou kombinaci, jak se přiblížit mzdové hladině sousedských států. O úplné spokojenosti se ale mluvit nedá. Lidé dnes velmi otevřeně mluví o rozdílných pracovních podmínkách v dceřiných společnostech zahraničních firem. Zjišťují, že naše produktivita práce je často vyšší než v jejich mateřských společnostech a nikoli naopak, jak se nám někteří snaží tvrdit. Přitom jejich odměna za práci je na úrovni 30 procent té zahraniční, roste také cenová hladina. To vše vyvolává nervozitu ve společnosti.

Věřím však, že prostor pro zvyšování mezd je stále velký i bez hromadného propouštění, protože firmy potřebují kvalitní zaměstnance.

Kdyby tu nyní seděl zástupce zaměstnavatelů nebo firem, tak by mohl namítnout, že růst mzdové úrovně je v první řadě zásluha podnikatelského sektoru a hospodářského růstu.

 Není jednoduché určit, co způsobuje růst mezd. Je ale nepravděpodobné tvrdit, že rostou dobrovolně. To je čistý výmysl. To bych nesměl být v odborech 25 let, protože přesně takovou dobu měli zaměstnavatelé na zvyšování platů. Proč to tedy neudělali? Jak to, že české HDP je na úrovni 88 procent průměru EU, produktivita práce na úrovni 60 procent, ale mzdy jsou jen 30procentní? Je to jen pokus o zakrytí síly odborů, která je ale nezpochybnitelná.

Vyjednávání v roce 2018 bude proto jedno z nejdynamičtějších a nejviditelnějších. Dají se očekávat intenzivní střety.

Vyjednávání v roce 2018 bude proto jedno z nejdynamičtějších a nejviditelnějších. Dají se očekávat intenzivní střety. Právě tento týden byla po stávkové pohotovosti podepsána smlouva mezi zaměstnanci a firmou z kosmetického průmyslu na česko-slovenském pohraničí. Kdyby zaměstnanci nezabojovali, tak by jim firma nepřidala nic, ačkoli má výborné hospodářské výsledky.

Zmínil jste, že očekáváte střety. Předseda Hospodářské komory Vladimír Dlouhý po Vašem nedávném manifestačním meetingu řekl, že „podněcujete nenávist a současnou populistickou politikou chcete na svou stranu získat ty, kterým se nelíbí polistopadové směřování země.“ I když vezmeme v potaz logickou rivalitu mezi podnikateli a odbory, tak tato slova působí dost tvrdě.

Víte, je to tvrdé hlavně z úst člověka, který byl předsedou původní organizace Komunistické strany Československa. Myslím, že toto vyjádření jen potvrzuje dobrou práci odborů. Ale pokud se chce dožít populismu, tak to ještě netuší, co to ze strany odborů může znamenat.

Na manifestačním meetingu jste vyzvali odboráře, aby od zaměstnavatelů požadovali navýšení platů o 8 až 10 procent. Je to podlé vás skutečně reálné?

Úplně. Bez jakýchkoli problémů. Je však nutné dodat, že my nechceme, aby tento požadavek splnily všechny firmy. Uznáváme, že existují sektory, které na tom nejsou až tak dobře. Například v případě českého hornictví se dá těžko očekávat nějaký dynamický vývoj, ačkoliv bych to českým horníkům velmi přál. Máme tu i obory, které jsou na tom špatně z hlediska zahraniční poptávky, také může dojít k posunu světových cen některých základních produktů při výrobě či dumpingovému útoku. To vše my vyhodnocujeme při každém kolektivním vyjednávání s firmami.

Růst mezd o 8 až 10 procent nám v následujícím roce z makroekonomického hlediska nemůže nijak uškodit.

Náš požadavek 8 až 10 procent však nemůže z makroekonomického hlediska nijak uškodit. Naopak, do oběhu se dostane velké množství finančních prostředků, což pomůže hlavně malým a středním firmám. Současný růst českého HDP je z poloviny tvořen růstem spotřeby domácího obyvatelstva. Nakonec, potvrzují to i živnostníci a je to vidět i na dynamice turistického ruchu.

Sobotka odvedl dobrou práci

A co ostatní významná témata? Rezonují podle vás v předvolební debatě dostatečně?

Musím začít tím, co se děje mimo Českou republiku, čímž mám na mysli hlavně Evropskou unii. Jsme přesvědčení, že ještě stále není vhodná situace pro vstup Česka do eurozóny. To ale neznamená, že bychom euro neměli přijmout. Musíme splnit to, čemu jsme se při vstupu do EU zavázali.

Lidem je nutné důkladně vysvětlit, že to nebude tak, že se jednoho dne probudíme a místo korun budou v peněženkách eura. Musí pochopit, že to bude mít své následky. S tím také souvisí, zda bude Česká republika schopná splnit své závazky v případě, že nebude aktivován euroval.

Není možné, aby drtivá většina zahraničních firem neplatila našim zaměstnancům ani minimální mzdu, kterou mají v domovských zemích.

Otázkou také je, jak se posune kurz české koruny v rámci režimu EMR 2 (Evropský mechanismus směnných kurzů, jedno z konvergenčních kritérií pro vstup do eurozóny – pozn. red.). Umíme si představit dynamický pohyb našeho kurzu alespoň tak, jak to bylo v případě Slovenska. Dnes mluvíme o výměnném kurzu v hodnotě 20 korun za euro.

Druhá věc je koheze v Evropské unii. Není možné, aby drtivá většina zahraničních firem neplatila našim zaměstnancům ani minimální mzdu, kterou mají v jejich domovských zemích. Česko je navíc absolutní rekordman ve výši odvodů v poměru k HDP.

Vy ale kritizujete návrhy politických stran na snížení odvodového zatížení.

 Myslíme si, že na to momentálně není prostor. A pokud chceme otevřít otázku odvodů, musíme otevřít celou daňovou soustavu. Je nutné si uvědomit, že stát finanční zdroje potřebuje. Je velmi naivní očekávat, že snižování odvodů nebude provázet zvyšování plateb na jiném místě.

Někteří politici navrhují snížení odvodů o 8 procent, což je částka přes 100 miliard korun. To by znamenalo, že nebudou prostředky na navýšení penzí. Pokud důchodce bude hlasovat pro stranu, které to navrhuje, tak hlasuje za život v bídě. Snížení zdravotního a sociálního pojištění nemůžeme řešit ani zvýšením daně z přidané hodnoty. Jakmile se DPH zvýší, tak to zaplatí na spotřebě ti nejchudší, protože zaplatí poměrově nejvíc. Bohatých lidí se to až tak nedotkne.

My jsme si to i přepočítali a dopady návrhů některých politických stran by byly pro český rozpočet zcela fatální: ODS mínus 279 miliard korun, u TOP 09 je to asi 230 miliard, u ANO by to byla díra v hodnotě 135 miliard, ČSSD asi 73 miliard korun. Já se obávám, že strany si ty nápady vůbec nepropočítaly.

Ačkoli byl za koordinaci hospodářské politiky zodpovědný ministr financí, tak ten neučinil skoro žádné kroky. Tuto práci odvedl premiér Bohuslav Sobotka.

Parlamentní volby už klepou na dveře, a tak neexistuje lepší čas na zhodnocení spolupráce s dosluhující vládou.

 Z hlediska vztahu k sociálnímu partnerství to podle nás byla jednoznačně nejlepší vláda. Nemohou si stěžovat zaměstnavatelé ani zaměstnanci. Byli jsme zapojeni do všech důležitých procesů týkajících se hospodářství a zaměstnanosti. Vidět je to i na nejnižší nezaměstnanosti v celé EU, jednom z nejvyšších růstů ekonomiky a také na růstu mezd. To se předešlým vládám vůbec nepodařilo.

Je nutné však říci, že ačkoli byl za koordinaci hospodářské politiky zodpovědný ministr financí, tak ten neučinil skoro žádné kroky. Tuto práci odvedl premiér Bohuslav Sobotka. Vytvořil akční plán na podporu hospodářského růstu a zaměstnanosti a fakticky řídil všechna zasedání tripartity.

To, že na politické scéně byly hádky a třenice, to už je na jinou debatu.

Podle předvolebních průzkumů se však dá předpokládat zásadní obměna složení vlády. Strana ANO s největší pravděpodobností suverénně vyhraje volby, možná sestaví celou vládu. Co to znamená pro vaše předsevzetí?

 Strany přicházejí a odcházejí, odbory ale zůstávají. My se zaměstnavateli jsme daleko stabilnější, než politické subjekty. Neusilujeme o moc, ale zastupujeme zájmy zaměstnanců.

Já bych si přál, a přeji si to při každých volbách, abychom měli moudrou vládu. Nezáleží na ideologii, ale na tom, aby byla země spravována rozumně. A to už není tak jednoduché. Mrzí mne, že mnoho lidí k volbám nejde a potom přijdou s otázkou, co nyní budeme dělat. Já v tomto případě vždy tvrdím, že odbory nejsou opraváři špatných rozhodnutí, naše úloha je jiná.

Myslel jsem si, že oligarchizace politiky se nás týkat nemůže.

A zda jsem nervózní? Ano jsem. Protože pokud něco rozhodně nechci, tak je to oligarchizace české politiky. Vždy jsem si myslel, že nás se to týkat nemůže. Bohužel, některé indicie ukazují, že ten klid není na místě…

Vystoupení z Evropské unie? Absolutní šílenost

Už jste naznačili i evropský rozměr voleb. Z pohledu vnějšího pozorovatele se zdá, že drtivá většina českých politických stran se šancí vstoupit do Poslanecké sněmovny – diplomaticky řečeno – není eurooptimisticky naladěná. To se děje na pozadí evropské diskuze o vícerychlostní Evropě. Vnímáte to jako hrozbu?

Považuji za absolutní šílenost, pokud někdo navrhuje vystoupení z Evropské unie. To je zvrácené, nemá to nic společného s realitou. Ti, kteří to navrhují, vůbec netuší, jaké by to mohlo mít dopady na Českou republiku. Jsme absolutně propojeni s ekonomikami ostatních evropských zemí. Pokud zavedeme hranice, zastavíme obchod.

Druhá věc je vícerychlostní Evropa – jsme proti tomu. Myslím, že je důležité neopakovat stejné chyby z minulosti. Na příkladu Řecka vidíme, že je lepší, pokud státy k účasti v eurozóně přistupují moudře a zodpovědně. Bezmyšlenkovitý politický tlak na přijetí eura může ohrozit celou měnovou unii.

Považujeme však za velmi, velmi nebezpečné, pokud se říká, že něco bude platné jen pro státy eurozóny a něco pro země mimo ní. Přitom dnes se dá už mluvit o třech a více rychlostech v EU – máme Schengen, eurozónu atd. V první řadě je nutné udržet politický rozměr Evropské unie.

Mluví se v současné době dostatečně o sociálních otázkách na evropské úrovni?

Nemluví a nezmínil to například ani Macron v dnes už slavném sorbonnském projevu. Česká republika navíc během vlády ODS při podpisu Lisabonské smlouvy vyjednala největší opt-out (výjimku – pozn. redaktora) na sociální práva v dějinách Evropské unie. Tehdy se to zastíralo tím, že se jedná o práva pro sudetské Němce, což však byla velká lež. Šlo o výjimku Charty základních práv EU a tedy sociálního práva. Byla to krvavá dohoda pro Česko a jsem rád, že už to není aktivní.

Ukažme, že EU není jen ekonomickým zastoupením zemí, ale také sociální, kulturní a bezpečností společenství.

Proto upozorňujeme i na to, že se při jednáních o možném vstupu Ukrajiny do EU nikdo neptá na sociální témata. Vyžadujeme od ukrajinského parlamentu, aby přijímal zákony, které chrání lidi. Ukažme, že EU není jen ekonomickým zastoupením zemí, ale také sociální, kulturní a bezpečností společenství.

Tabuizovaných evropských témat je však mnohem více. Kdyby byly například mzdy v zemích EU vyrovnané, tak se dnes nemusíme bavit o směrnici o vysílání pracovníků. V EU ale existují bohužel jen dvě profese, které dosáhly stejné mzdy, za stejnou práci na stejných pozicích – evropští komisaři a europoslanci. Dokonce ani jejich asistenti to nemají zajištěné.

Takže jste asi uvítal změnu postoje české vlády ohledně této směrnice po zářijovém setkání s francouzským prezidentem Macronem v rámci Slavkovského formátu.

My jsme se podíleli na její přípravě, tudíž o tom něco vím. Zlobil jsem se na nové členské státy ale i na naši vládu, když směrnici udělili žlutou kartu. Nejsme ale obzvlášť nadšení s tím posunem, protože najednou se do směrnice začleňuje i otázka diet, čemuž nerozumím.

Abychom platově doběhli například Norsko – při tempu mzdového růstu z posledních 25 let – museli bychom začít vyjednávat někdy ve středověku.

Na nedávném setkání evropských odborářů v Bratislavě, které bylo zaměřené na mzdové rozdíly mezi východními a západními členskými státy, vícekrát padlo označení „železná mzdová opona.“ K pádu takzvané železné opony na konci osmdesátých let přispělo, že lidé masově vyšli do ulic. Bude to potřebné i v případě „železné mzdové opony,“ o které hovoříte?

Není potřeba vycházet do ulic, ale musí si to lidé uvědomit. Přirovnání k železné oponě – výrazu, který jako první použil Winston Churchill – je ale zcela na místě. Po pádu socialismu se v Evropě odstranilo mnoho bariér, ta mzdová je však stále obrovská a zdá se nepřekonatelnou.

Abychom platově doběhli například Norsko – při tempu mzdového růstu z posledních 25 let – museli bychom začít vyjednávat někdy ve středověku. V České republice se velmi taktně mlčelo o tom, že jedním z hlavních důvodů Brexitu je nespokojenost s nízkými mzdami lidí z východní Evropy, kteří tam žijí. Proto tvrdíme, že pokud plánovitě lákáme ukrajinské pracovníky, není důvod dávat jim nižší mzdy. Ať dostanou stejnou mzdu jako naši pracovníci. To se ale neděje.

Rozhovor původně vyšel na stránkách EurActiv.sk. Ze slovenského originálu přeložil David Müller.

REKLAMA
REKLAMA