Štefan Füle: Zahraniční politika Turecka expanduje rychleji než Turkish Airlines

„Přístupové rozhovory s Tureckem jsou procesem s otevřeným koncem, ve kterém nejsou zaručeny výsledky,“ řekl v rozhovoru pro EurActiv eurokomisař pro rozšíření a Evropskou sousedskou politiku Štefan Füle. Kromě Turecka se řeč vedla i o dalších zemích, které jsou součástí iniciativy známé pod názvem Východní partnerství.
Štefan Füle - u vlajek
Štefan Füle, komisař pro rozšíření a politiku sousedství; zdroj: EurActiv.cz.
  • Vzhledem k nelehké situaci, která nyní panuje v evropském hospodářství, se množí názory, že rozšíření EU představuje „další hladový krk“, jinými slovy, je to jakýsi nadstandard, který si Unie může jen obtížně dovolit. Co na takový názor říkáte?

Rodina čelící nějaké obtížné situaci je vždy silnější. A Evropská unie, která je zaměřená směrem ven a nikoliv dovnitř, má mnohem větší šanci postavit se současným ekonomickým výzvám. Rozšíření je proces, který probíhal v několika vlnách, a my jsme se díky tomu poučili.

Ale žádné z těchto ponaučení nenasvědčuje tomu, že by rozšíření nějakým způsobem brzdilo ekonomický rozvoj starších členských států. Ve skutečnosti je spíše opak pravdou: rozšíření je o nových příležitostech a také o tom zvolit tu nejlepší možnou cestu.

Rozšíření má rovněž pomáhat zemím s těžkou historií, aby se staly součástí největšího mírového projektu na našem kontinentě. Nejedná se tedy o „krmení dalších hladových krků“, ale o možnosti, jak se vypořádat s výzvami, jimž čelíme.

  • Španělsko, které posledních šest měsíců předsedalo EU a které se členem Unie stalo až po pádu diktátorského režimu, tomuto vysvětlení porozumí. Ale nyní je tu belgické předsednictví a nezdá se, že by rozšíření patřilo mezi jeho hlavní priority. Z toho se dá vyvodit toto: rozšíření představovalo v roce 2004 velký úspěch, ale nyní je odsunuto spíše někam do kouta. Souhlasíte?

Ne, to si nemyslím. Když se podívám na priority belgického předsednictví, tak mezi nimi rozšíření vidím. Ano, platí, že jsme strávili několik let tím, že jsme se zabývali novým institucionálním a ústavním uspořádáním Evropské unie. Přijetím Lisabonské smlouvy jsme ale odstranili největší překážku a Unii jsme institucionálně připravili na pokračování rozšiřovacího procesu.

Od roku 2006 máme jasnou politiku rozšiřování, která se opírá o kondicionalitu. Díky ní si můžeme být jisti, že kandidátská země může uspět, pokud je více či méně na 100 % připravena. Vedle kondicionality je také důležité politické povzbuzování. O to se snažilo španělské předsednictví a já to také očekávám od belgického předsednictví.

Belgie bude mít unikátní příležitost zažít celou řadu důležitých mezníků, a to nejen v souvislosti se západním Balkánem. Za jejího předsednictví dojde k zahájení jednání s Islandem. Dále předpokládám, že bude vydáno stanovisko ohledně přihlášky Albánie a Černé Hory, a bude na Belgičanech, aby zvážili, zda již uzrála doba na to, aby byla Komise požádána k vydání stanoviska ohledně Srbska.

Doufejme, že to bude zrovna toto předsednictví, které zahájí přístupové rozhovory s bývalou jugoslávskou republikou Makedonií. Pak je tu také Bosna a Hercegovina a Kosovo, jejichž případy nesmí být uloženy k ledu. A v neposlední řadě nesmíme zapomenout ani na Turecko.

V každém případě belgické předsednictví bude mít podle mého názoru v oblasti rozšíření napilno. A to nejen ve smyslu obecných záležitostí, ale v reálných mezních situacích, jako je například závěrečná fáze přístupového procesu s Chorvatskem.

Odhaduji, že belgické předsednictví nebude rozšíření pouze politicky povzbuzovat, ale přinese konkrétní výsledky. A to je přesně to, co je potřeba k tomu, aby změnili názor lidé, kteří hovoří o jakési „únavě z rozšiřování“, jež prý panuje mezi členskými státy. To totiž může vést až k tomu, že mezi zeměmi aspirujícími na členství v EU a kandidátskými zeměmi vznikne vůči rozšíření apatie.

  • Vyzdvihl jste kondicionalitu. Souhlasil byste i s tím, že v případě rozšiřování EU na velikosti přece jen záleží? Pokud by bylo Turecko stejně velké jako Albánie, představovala by kondicionalita menší překážku?

Problémy a výzvy se samozřejmě odvíjejí od velikosti té které země, to je zřejmé. Ale neznamená to, že kondicionalita funguje nějak u malých a jinak u velkých zemí. Je v každém případě stejná, ať už se jedná o zemi s pěti či se 70-80 miliony obyvatel.

  • Během českého předsednictví v první polovině loňského roku byl odstartován ambiciózní projekt, který spadá pod Evropskou sousedskou politiku, tzv. Východní partnerství. Od té doby nebylo o této iniciativě příliš slyšet. Nemáte pocit, že španělské a belgické předsednictví ve šlépějích České republiky nepokračuje? Že se duch pražského summitu, který iniciativu spustil, nějak vytratil?

Ne, nemyslím si to, protože Východní partnerství se již podařilo slušně rozběhnout. Belgické předsednictví se může opřít o dobré konkrétní výsledky, a to nejen v případě Ukrajiny, ale také v případě Moldavska, Gruzie, Ázerbájdžánu a Arménie.

V jednáních o asociační dohodě a dohodě o hospodářské integraci s Ukrajinou jsme dosáhli pokročilé úrovně a zároveň jsme zahájily jednání o asociačních dohodách s Moldávií a chystáme se tak učinit i v případě zakavkazských republik.

Časem přejdeme i k jednání o dohodách o hospodářské integraci a ujasníme si tak, jaký druh domácího úkolu musí Moldávie a tyto tři zakavkazské republiky vypracovat. Je to moc důležité, protože tyto komplexní dohody jdou do mnohem větší hloubky než například dohody o volném obchodě. Jejich smyslem je, že se evropské acquis otevře naším východním sousedům, a to zvláště v oblastech obchodu a vnitřního trhu. To je koneckonců to, co jsme těmto zemím slíbili – že je přiblížíme Unii, jak nejvíc to půjde.

A přesuňme se k financím. Ve druhé polovině tohoto roku a začátkem příštího roku se 350 milionů eur, které se vybraly od členských států, přerozdělí ve prospěch těchto zemí. Peníze mají přispět k uzavření jednání o zmíněných dohodách a následně pomoci i s jejich implementací. Zároveň jsou určeny na podporu reforem, ze kterých budou tyto země a jejich občané těžit.

  • Myslíte si, že by sblížení, k němuž došlo mezi Ukrajinou a Ruskem, mohlo ohrozit plány, které má s Kyjevem EU? Je tu riziko, že Evropská unie Ukrajinu ztratí?

Ne, ne. EU záleží na tom, aby mezi Kyjevem a Moskvou panovaly dobré vztahy, protože víme, že zlepšení vztahů mezi těmito dvěma zeměmi přinese i jisté výhody nám.

O co Unii v souvislosti s Ukrajinou jde, je reformní proces v této zemi: aby nová ukrajinská administrativa usilovala o kvalitní, komplexní a strategicky orientované vztahy mezi Ukrajinou a EU. Reformní proces musí být navíc kompatibilní s evropskou agendou.

V naších vztazích s Ukrajinou nesoupeříme s jinou zemí: jedná se o oboustranně prospěšnou věc.

  • Pravdou zůstává, že Rusko se také trošku mění. Některé moskevské kruhy mají na evropské integraci velký zájem. Nemůže proto Ukrajina sloužit Rusku jako jakýsi „zkušební panák“, na kterém si může Moskva otestovat, jak má s EU zacházet?

Velmi doufám, že jakýkoliv úspěch, kterého se nám společně s Ukrajinou a jinými zeměmi Východního partnerství podaří dosáhnout, bude sloužit jako inspirace pro další země, konkrétně pak pro Rusko.

Rusko je strategickým partnerem a pokoušíme se pro naše vzájemné vztahy vytvořit nový institucionální rámec. Je nám jasné, že je tu spoustu oblastí, ve kterých pouze jednáme, diplomaticky řečeno: v diskusi se shodujeme, ale výsledné kroky se různí.

Ať už ve vztahu s Ukrajinou postupujeme jakkoliv, nechceme odsunout Rusko stranou. Naopak, jde nám o to ukázat, že evropská politika má o východoevropské země rozhodný zájem a že Rusko je považováno za strategického partnera. 

  • Turecko, Ukrajina a Rusko jsou země,  které se od sebe velmi liší. Pokud se na ně ovšem podíváme zblízka, najdeme jeden společný rys – všechny tři trpí frustrací z toho, že nemají na evropskou politiku, která se jich v mnoha případech přímo dotýká, pražádný vliv. Turci jsou například frustrování z toho, že i přesto, že jsou členy celní unie, nemohou její chod prakticky žádným způsobem ovlivnit. Ukrajina a Rusko v minulosti absorbovaly část evropského acquis, ale jeho podobu nemají šanci změnit. Co můžeme udělat proto, aby se tyto země na acquis communautaire, které ovlivňuje například jejich hospodářství, nedívaly skrz prsty?

To je dobrá otázka, ale odpověď nemá společného jmenovatele. Co se týče Turecka, určitého pokroku jsme v přístupovém procesu dosáhli, ale co s ohledem na rostoucí postavení této země v regionu postrádáme, je posílení politického dialogu, který by probíhal paralelně s přístupovými rozhovory.

Když se podíváte na tureckou zahraniční politiku, expanduje dokonce rychleji než Turkish Airlines. Podle mého názoru je v našem zájmu a zároveň ku společnému prospěchu najít odpovědi na společné výzvy a nikoliv neustále vytvářet dodatečné otázky. Je to příležitost, která se musí chytit za pačesy.

Turecká „nekonfliktní“ politika vůči sousedním zemím by měla být posílena tím, že odstraníme pochybnosti o tom, že Evropská unie již nechce pokračovat v přístupovém procesu a Turecko v reformách. To je klíčem k úspěchu.

Vhledem k nedávným událostem v Turecku tu musí být ještě „nulová tolerance“ vůči terorismu. A tady se nabízí možnost pro mnohem intenzivnější spolupráci mezi EU a Tureckem.

  • Koncem roku se do Turecka chystá francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Jeho názor o zřízení „privilegovaného partnerství“ namísto plného členství nemusím příliš připomínat, všichni ho moc dobře znají. Očekáváte v důsledku jeho návštěvy nějaké změny?

Doufám, že se nám podaří obnovit důvěru na obou stranách. U Turecka, protože když nebude Ankara přijímat nové zákony, tak se jen těžko dočkáme nějakého pokroku v přístupových rozhovorech. A na naší straně, protože musíme dostát závazkům, které jsme přijali na základě konsensu a které jasně říkají, že cílem tohoto všeho je přistoupení. Jde ale o proces s otevřeným koncem, ve kterém nejsou zaručeny výsledky.

Na základě tohoto závazku věřím, že se nám podaří dosáhnout takové úrovně, že Turecko bude připraveno naplnit své členství v EU. Už toto zcela změní pohled veřejnosti a také se to podepíše na současné debatě o jiných formách partnerství, včetně partnerství privilegovaného. To už ale bude tou dobou minulostí.

  • V odpovědích na otázky týkající se Turecka ani jednou nepadla zmínka o Kypru. Bez pokroku v jednání o jeho opětovném sjednocení přece nelze očekávat, že se přístupové rozhovory s Tureckem někam posunou…

Ano, máte pravdu. Prvním krokem musí být implementace dodatkového protokolu k ankarské (asociační – pozn. redakce) dohodě a otevření tureckých přístavů lodím, které mají kyperskou vlajku. Pokud se tohle stane, rámec přístupového procesu se rozšíří, protože se odblokuje celá řada dosud zmražených kapitol.

Turecko nyní podporuje mírová jednání na Kypru a snaží se dosáhnout uspokojivého řešení. Je velmi důležité, že tato podpora roste a že v horizontu několika měsíců, a nikoliv let, dosáhneme úspěchu. Turecko se může stát členem EU, pouze pokud normalizuje své vztahy se všemi členskými zeměmi EU. To je ale jasné od samého počátku.

  • Vraťme se ještě na moment k Ukrajině. Přerušil jsem vás zrovna v momentě, kdy jste hovořil o vztazích s touto východoevropskou zemí…

Jsem přesvědčen o tom, že asociační dohoda a dohoda o hospodářské integraci, kterou nyní s Ukrajinou vyjednáváme, vytvoří institucionální rámec pro ještě aktivnější spolupráci. První reakce, které se nám dostaly od nové ukrajinské vlády, byly ty, že nemůžeme od Ukrajiny čekat, že bude vždy a automaticky podporovat stanoviska EU.

Na to mají zcela samozřejmě právo. Ale doufám, že se nám podaří pokračovat v práci a že na konci budeme mít, když ne stejné, tak alespoň podobné pozice.

Hospodářský plán, který schválila ukrajinská vláda, vytváří dobrý základ pro rozšíření vzájemné spolupráce. Mimochodem na stole stále leží nabídka na to, aby se Ukrajina zapojila do tzv. twinningového projektu, který jí má pomoci s implementací reforem a zároveň přinést ujištění, že ji tyto reformy přibližují Evropské unii.

  • V poslední době se stala velmi populární jednání volného uskupení států jako je například zasedání G20. V evropské politice se s podobnými schůzkami nesetkáme. Nevedla by cesta tudy? 

Finanční krize, ale i jiné důvody nás tlačí k tomu, abychom se pokusili reformovat instituce, které máme k dispozici. Cílem je, aby byly schopny vypořádat se velkými výzvami, a G20 je velmi dobrým příkladem takové spolupráce. 

Zároveň usilujeme o to, aby Unie začala na globální scéně hrát větší roli. Předseda Evropské rady vede skupinu, která jedná o „ekonomickém řízení“, a očekává se od něj, že v průběhu roku představí konkrétní výsledky i na témata, o kterých se tu dnes bavíme. 

EU se pokusí se svými sousedy, zeměmi, které usilují o členství v EU, a strategickými partnery jednat na základě platformy „evropské G-jakékoliv číslo“. Ponese se to v duchu sdílení zkušeností. 

  • Dokážete si představit, že by se před zasedáním G20 pořádaly neformální schůzky, kterých by se společně s Hermanem Van Rompuym a dalšími lídry členských zemí EU účastnili i zástupci Turecka, Ruska a Ukrajiny? Že by vytvořili jednotné „panevropské“ stanovisko, které by společnými silami hájili na zasedání G20? 

Nechtějte po mě, abych načrtnul, jak to má vypadat, ale dovolte mi sdělit něco mnohem důležitějšího. Rád bych zdůraznil synergii, která je patrná v EU, ale i s našimi partnery.

„Evropa 2020“ je prvním strategickým dokumentem EU, který má i externí dimenzi. Je to první dokument, který poskytuje příležitost nejen zemím, jež se chtějí stát členy EU, ale i našim sousedům, k tomu, aby se společně s námi podíleli na plnění našich cílů. 

Je to první důležitý krok a neměl by být posledním. Posilování důvěry na trzích a ve finanční instituce by nemělo končit s hranicemi EU, ale mělo by je překročit. 

Celý rozhovor v angličtině si můžete přečíst zde.

REKLAMA
REKLAMA