Václav Bartuška: Nikdo soudný v Rusku nechce vyměnit evropské odběratele za Čínu

„Pokud si Rusko myslí, že opustí evropské odběratele ropy a plynu a nastolí lepší vztahy s Čínou, pak mu můžeme jen popřát hodně štěstí,“ říká v rozhovoru zvláštní zmocněnec pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška. Zbaví Evropu závislosti na Rusku vlastní břidlicový plyn nebo ten dovážený ze Spojených států? A jaké výzvy na evropskou energetiku čekají?
Bartuška
Václav Bartuška; zdroj: Úřad vlády ČR

Kvůli válce na Ukrajině se často mluví o dodávkách ruského plynu do Evropy. Když ale odhlédneme od letošní zimy, co je podle Vás největší hrozba pro energetickou bezpečnost Evropské unie a České republiky?
Pro Česko i celou Evropskou unii je dlouhodobě největším rizikem naše vlastní rozmazlenost. Ve většině případů si neuvědomujeme, jak složité je soustrojí, které udržuje naši civilizaci v chodu. Dobrým příkladem jsou koneckonců plynovody, které přivádějí zemní plyn ze severozápadu Sibiře. Na hranici EU do Velkých Kapušan vedou trasou dlouhou čtyři a půl tisíce kilometrů a cestou překračují hory, řeky i věčně zmrzlou půdu. Je fascinující, že něco takového funguje. Podobně je to se zásobováním pitnou vodou, elektřinou a vším, co naši civilizaci udržuje při životě. Zároveň se snižuje počet lidí s technickým vzděláním, kteří umí takové složité systémy udržet v chodu. Tyto dva protichůdné procesy vedou k tomu, že se velmi podobáme civilizacím, které v minulosti stály na vrcholu, ale před pádem.   

Děsí mě naše neochota přiznat si, že se svět proměnil. Realitu je možno ovlivnit, pokud si ji připustíte.

Co s tím naše civilizace může dělat?
Část problému je zakotvena v samotném nastavení naší civilizace. Máme příjemný život. Otočíte kohoutkem a teče voda. Zapálíte plyn, který přitéká ze severozápadu Sibiře, natankujete benzín vyrobený z ropy, kterou možná vytěžili v Saúdské Arábii, možná v Africe nebo Ázerbájdžánu. Ale vlastně je Vám to úplně jedno. Základem toho všeho je lhostejnost ke způsobu, jakým věci fungují. Nedobýváme dřevo v lese, abychom si zatopili, nelovíme v lesích srny, abychom se najedli. A je lidskou přirozeností, že člověk se nezajímá o věci, které ho nijak zvlášť nepálí. Řešení nenabízím. Jsem si jen vědom toho, že máme tento problém, a to poměrně velký.

Kdybychom mluvili o energetice, spočívá řešení třeba v přechodu k malým lokálním zdrojům, využívání obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti, jak říkají zastánci zelené energetiky?
Ještě pořád je okolo nás řada lidí, kteří si uvědomují, že současný stav není normální. Sílí povědomí o tom, že čelíme zvýšenému riziku a zároveň se snižuje naše odolnost. Řešení spočívá na mnoha úrovních. Jde o zvyšování odolnosti celé společnosti tím, že budeme mít doma zásoby potravin a pitné vody na podstatně delší dobu než dnes, budeme schopni vydržet v bytě vytopeném třeba jen na 15 stupňů Celsia a že stále více lidí bude mít k dispozici lokální zdroje tepla i elektřiny – ať už z obnovitelných zdrojů nebo ne.

Skutečný problém, který vidím, je problém sociální. Zhruba čtyřicet procent Čechů, kteří bydlí ve vlastních domech na venkově nebo menších částech měst, může žít v kompletně energeticky soběstačných ostrovech. Problém nastává ve velkých celcích, především na sídlištích. 

Přednášel jsem nedávno studentům v Ostravě a použil jsem větu, kterou jsem slyšel na jedné konferenci v Praze. Tam jeden vystupující řekl, že v dnešní době je možné mít kompletně energeticky samozásobený dům za investici „pouhých 450 tisíc korun“. Když tohle řeknete v Ostravě, v Chomutově nebo jiných městech, koledujete si o přesdržku. Sociální problém vidím především v tom, že ve velkých městech a na velkých sídlištích se příliš mnoho možností nenabízí. Můžete zateplit panelové domy, ale těžko tam navrtáte geotermální topení a solární panely celý dům pravděpodobně také nevyhřejí. Bude třeba hledat rovnováhu mezi tím, co můžeme udělat sami pro sebe jako jednotlivci, a tím, co bude muset udělat město, kraj nebo stát pro velká města a sídliště.  

Jsou na přechod k novému systému připraveni výrobci a dodavatelé energie, což jsou hlavně velké firmy, které se nástupem decentralizované energetiky mohou cítit ohroženy? Jsme na to připraveni i technicky, například co se týče přenosové soustavy?
V případě přechodu k lokálním zdrojům bude přenosová soustava v mnohem větším klidu než dnes, protože zmizí část poptávky po přepravních kapacitách. Pokud jde o připravenost, tak si myslím, že dnes už nejsme připraveni na nic než příští Vánoce.

Vy jste dost negativní.
My jsme strašně zpohodlněli. Byl jsem nedávno na veřejném slyšení v Evropském parlamentu, které se týkalo bezpečnosti dodávek plynu v souvislosti s děním na Ukrajině. Říkal jsem tam, že se na Ukrajině odehrává válka, a viděl jsem, jak mě poslanci s každým vyslovením toho slova víc a víc nemají rádi. Velká část z nich si zkrátka nechce připustit, že máme nějaký problém. Neradi například slyšíme, že Libye je rozpadlý stát podobný Somálsku, přestože je to naprostá pravda. Naše neochota přiznat si, že se svět kolem zásadně proměnil – ať už na severu Afriky, na Blízkém východě nebo ve východní Evropě – je fascinující. To mě trochu děsí, protože realitu je možno ovlivnit, pokud si ji připustíte. Pokud Vám zním negativisticky, je mi to líto. Myslím si ale, že lidé, kteří si nejsou ochotni připustit nějaký problém, mají větší šanci se v tom problému utopit. 
  

Dopad amerického plynu už má EU za sebou

Možná je to tím, že o Evropské unii se stále hovoří jako o mírovém projektu. A ne každý je ochoten si přiznat, že i jako mírový projekt bude muset EU v budoucnu aktivně čelit nejrůznějších konfliktům, které se okolo odehrávají a budou odehrávat.
Evropská unie je mírový projekt vzešlý ze dvou světových válek. Otcové zakladatelé EU by nikdy nenašli sílu přesvědčit své národy, aby se začaly spojovat v nadnárodní celek, nebýt strašné hrůzy svou světových válek. Že dnes slovo „válka“ odmítáme slyšet, to je popření celého vývoje. Samozřejmě budeme muset reagovat na to, co se okolo děje, i když řada lidí věří, že „NATO se postará“. Protože o situaci na Ukrajině se bude Aliance starat výrazně méně, než bychom si přáli. A Libyi nechali Američané Evropanům v podstatě na starost.

Když se podíváme na vztahy s Ruskem a vrátíme se k energetice – je podle Vás pro Evropu hrozbou sbližování Ruska a Číny?
Být vehnán do kouta a osamocen jen s Čínou, to není šťastná situace. Pokud mluvíme o zemním plynu a ropě, nikdo soudný si v Rusku nepřeje vyměnit Evropu za Čínu. Evropu představuje devatenáct v zásadě milých odběratelů, kteří nejsou schopni se na ničem domluvit a jsou ochotni platit řádně a včas poměrně vysoké částky. Naproti tomu Čína je velmi drsný hráč, který si umí vyjednat bezprecedentně nízké ceny, což koneckonců prokázala v případě ropy, kterou dnes od Ruska nakupuje za zlomek světových cen. Pokud si tedy Rusko myslí, že opustí Evropu a nastolí lepší vztahy s Čínou, pak mu můžeme jen popřát hodně štěstí. Jen se pak nesmí divit, když budou mít o něco menší zemi.

Podle některých názorů je řešením pro energetickou závislost Evropy vlastní těžba břidlicového plynu. Tu prosazuje hlavně Polsko, zatímco postoj Česka je dost skeptický. Řada Poláků hledá vysvětlení, proč průmyslová země jako Česko nechápe obrovský potenciál, který břidlicový plyn podle nich nabízí. Co byste jim na to řekl?
Polsko samotné zaprvé dramaticky přehodnotilo odhady svých zásob zemního plynu. Nesouvisí to ani s politikou, ani s optimismem, ale s tím, že geologie Evropy je odlišná od Severní Ameriky. Amerika má geologicky rozsáhlé oblasti typu pole Marcellus Shale, které se táhne přes čtrnáct států Unie. V Evropě přejíždíte na dálnici geologický zlom každou hodinu. Přenášet očekávání ze Severní Ameriky do východní Evropy je odvážné. Břidličný plyn může mít v některých částech Evropy úspěch. Nezapomínejme ostatně, že nejstarší kontinuální těžbu břidličného plynu na světě najdeme v Dolním Sasku v Německu, kde se těží od 50. let. Těžba tam samozřejmě neprobíhá prostřednictvím hydraulického štěpení – tuto technologii dotáhl ke komerční úspěšnosti až George Mitchell před dvaceti lety. Způsoby těžby jsou různé, v Estonsku se ostatně ropné břidlice těží také po desetiletí.  

Když se řekne, že kvůli těžbě břidličného plynu se budou pod zem pumpovat tisíce tun vody s příměsí chemikálií, lidé mají pocit, že už to někde slyšeli.

V České republice nicméně existuje určitá skepse. Chemickou těžbou se v severních Čechách po dobu třiceti let těžil uran. Po roce 1990 byla těžba ukončena a státní podnik Diamo se v současnosti snaží vyčistit podzemní vody, což bude trvat desítky let. Takže když se řekne, že kvůli těžbě břidličného plynu se budou pod zem pumpovat tisíce tun vody s příměsí chemikálií, lidé mají pocit, že už to někde slyšeli. Myslím, že i samotné odvětví břidličného plynu má co vysvětlovat. 

S břidlicovým plynem souvisí i další téma, a to je dovoz zkapalněného zemního plynu ze Spojených států, po kterém se EU poohlíží. Je to něco, co podle Vás v dohledné době vyřeší evropský problém se závislostí na ruském plynu?
Největší dopad amerického břidličného plynu na Evropu nastal už v letech 2008 a 2009, kdy Amerika díky svému boomu přestala dovážet zkapalněný zemní plyn z Kataru a dalších míst.  Ten pak skončil na evropském a východoasijském trhu. Od roku 2008 je tak plyn na spotovém trhu v Holandsku o třetinu až polovinu levnější než ruský plyn v potrubích. Na spotovém trhu dnes stojí 18 eur za megawatthodinu, tedy v přepočtu 242 dolarů za tisíc kubíků, zatímco Gazprom si účtuje 385 dolarů. Není proto překvapením, že z českých energetických subjektů nakupuje ruský plyn od Ruska vlastně jen Vemex, který je dceřinou společností Gazpromu. Jinak jsme se díky fyzickému propojení i propojení trhů stali součástí plynového trhu západní Evropy.

Na výrazný export zkapalněného plynu z USA do Evropy ale v dohledné době nedojde. Hovořil jsem s řadou firem, které tam mají licence, a podle jejich vyjádření bude vývoz směřovat především k zákazníkům na Dálném východě. Jak jsem říkal, evropská cena je 18 eur za megawatthodinu, zatímco japonská cena činí v přepočtu 42 eur.

Pokud by cena plynu v Evropě měla šplhat k asijským hodnotám, měli bychom počítat spíše s výměnou zemního plynu za jiná paliva. Kromě chemického průmyslu, kde je zdrojovou surovinou například pro výrobu hnojiv, je zemní plyn plně nahraditelný ve výrobě elektřiny i tepla. A především v zásobování teplem čelí plyn plné konkurenci řady náhradních možností – můžete vytápět uhlím, dřevem, bioplynem, geotermální energií a tak dále. Nic z toho není levné a nejde to provést za jeden den, ale pokud někdo přejde z vytápění plynem na jiný zdroj, asi už těžko půjde zpátky. Proto je také jednou z obětí současné rusko-ukrajinské krize zemní plyn jako komodita. Od března slýcháme, že s plynem budou možná problémy. I v zemích jako Česká republika, které jsou dobře zajištěné, se lidé dívají na plyn s mnohem větší nedůvěrou než před rokem.

Autor: Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA