Bezpečnostní expert: Plánované výdaje na obranu armádě stačí, víc peněz by neuměla využít

„Podstatnější než ukazatel 2 % HDP je dosažení potřebné nasaditelnosti, udržitelnosti a interoperability sil. To se při správném řízení rezortu obrany dosáhnout dá,“ říká k české debatě o výdajích na obranu vedoucí Střediska bezpečnostní politiky CESES UK Miloš Balabán. Jak podle něj může posílit česká i evropská zahraniční a bezpečnostní politika?
Balabán
Miloš Balabán; zdroj: Úřad vlády ČR

Na evropskou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku se v poslední době snáší kritika, že není dost akceschopná. Co by se mělo změnit?
Je to pravda. Myslím, že jádro problému leží v tom, že jednotlivé členské země mají různé zájmy a problémy na poli zahraniční a bezpečnostní politiky vnímají rozdílnou optikou. Svým způsobem je to vidět i na konfliktu na Ukrajině. Polsko a Pobaltí vývoj tamní situace vnímají jako bezprostřední bezpečnostní hrozbu, jinak to ale třeba vidí jižní křídlo Unie. Ty řeší zcela jiné urgentní bezpečnostní hrozby, jako je například v případě Itálie příliv nelegálních imigrantů.

„I když prezident, premiér a ministr zahraničí situaci na Ukrajině často komentovali rozdílně, neohrozilo to přijetí společných stanovisek v NATO a EU.“

Existuje nějaký recept, jak to vyřešit?
Popravdě řečeno je těžké ho najít. Hledání společného jmenovatele je velmi obtížné. Nicméně Unie má schopnost se dobrat konsensem jednotného stanoviska, což ukazuje sankční politika proti Rusku.

Jak vnímáte novou dvojici předseda Evropské rady Tusk-vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Mogheriniová? V souvislosti se jmenováním vysoké představitelky se objevily obavy, že je možná nakloněna Rusku.
Ještě jako italská ministryně zahraničí navštívila Moskvu a objevila se vůči ní kritika, protože se zdálo, že má možná trošku větší pochopení pro některé ruské postoje. Ale po jmenování do čela evropské diplomacie je nesporné, že ve svých vyjádřeních a praktických krocích silně akcentuje jednotnou evropskou kritickou pozici vůči Rusku.

Může hrát v zahraniční politice výraznější roli předseda Evropské rady, kterým se stává Polák Tusk?
Uvidíme. Dosavadní předseda Evropské rady Herman Van Rompuy byl spíše „nejvyšším úředníkem“, tedy spíše administrátorem. Nejsem si jistý, zda může předseda Evropské rady vnášet do zahraniční politiky nějaké zásadnější impulsy. Je ale třeba říci, že bývalý premiér Polska, které je v rámci EU vnímáno jako regionální mocnost, může mít v tomto směru silnější postavení. A pro nás je důležité, že předseda Evropské rady je z „nové“ členské země, která do Unie vstoupila po roce 2004.

Polsko bere hrozbu ze strany Ruska velmi vážně a posiluje svou obranu. Jiné země to vnímají jako trochu „extrémní“ postoj. Dají se obě pozice pochopit?
Polsko má hmatatelnou historickou zkušenost s konflikty, které se přehnaly přes jeho teritorium v uplynulých desítkách let, a má také neblahé zkušenosti se sousedy. Vnímavost Poláků vůči bezpečnostním hrozbám a snaha připravit se na to jak jim čelit vyplývá z této zkušenosti. Nepodezříval bych je z nějakého extremismu, je to zkrátka historická zkušenost. Některým zemím pochopitelně může polský postoj připadat poněkud vyostřený. Ale Poláci zvyšováním své obranyschopnosti přispívají k většímu obrannému potenciálu Severoatlantické aliance. To je nesporné.

„Mogheriniová ve svých vyjádřeních a praktických krocích akcentuje jednotnou evropskou kritickou pozici vůči Rusku.“

Co by měla dělat Česká republika, aby do evropské zahraniční a bezpečnostní politiky lépe prosazovala své zájmy?
Za prvé je potřeba, abychom v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky mluvili jednotným hlasem. Konflikt na Ukrajině ukázal, že to tomu tak vždy není. Ale i přesto, že prezident, premiér a ministr zahraničí situaci mnohdy komentovali rozdílně, je podstatné, že to neohrozilo přijetí společných stanovisek na úrovni NATO a EU. A ještě možný dovětek: viděl jsem třeba jako velmi umělou vyostřenou veřejnou debatu ohledně přípustnosti přítomnosti cizích vojsk na našem území. V daném případě je faktem, že každé zařízení Armády ČR je zároveň zařízením NATO. A my máme jako členský stát NATO povinnosti v případě potřeby přijímat spojenecká vojska na našem území. Tečka.        

V poslední době se v Česku debatovalo také o výdajích na obranu. Vládní koalice se dohodla, že do roku 2020 by se měly zvýšit na 1,4 % HDP. Je to dost?
Deklarace přijatá na summitu NATO stanovuje, aby členské státy směřovaly výdaje na obranu v horizontu dekády ke dvěma procentům HDP. Česká republika se zavázala k růstu na 1,4 % HDP. Pro potřeby naší armády by to mělo stačit. Podstatnější než ukazatel 2 % HDP je ale dosažení potřebné nasaditelnosti, udržitelnosti a interoperability sil. A to se při správném a kvalifikovaném řízení rezortu obrany dosáhnout dá. A pokud by do rezortu přiteklo najednou mnohem více peněz, jsem si jist, že by je rezort neuměl smysluplně absorbovat.       

Autor: Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA