Velvyslanec Karfík: Nová polská vláda není protievropská

„Některé kontroverzní otázky mohou mít hlubší kořeny, než se na první pohled může zdát, a jsou především tématy polské vnitřní politiky,“ říká český velvyslanec v Polsku Jakub Karfík ke krokům nové polské vlády, které se dostaly do hledáčku Evropské komise. V rozhovoru s ním EurActiv hovořil také o polském pohledu na migrační krizi nebo postoji k reformním požadavkům britského premiéra Camerona.

Jakub Karfík
Velvyslanec Jakub Karfík; zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí Polské republiky

Přečtěte si také rozhovor s polskou velvyslankyní v České republice pod tímto odkazem.

V jakých oblastech se podle Vás může nejlépe rozvíjet spolupráce České republiky a Polska, například pokud jde o otázky projednávané na úrovni EU? Co obě země nejvíc spojuje?
Není nikdy na škodu si připomenout, že Česko a Polsko jsou zeměmi středoevropského regionu, zeměmi, které v posledním čtvrtstoletí prošly významnou politickou a hospodářskou transformací a zeměmi, které ve stejné době vstoupily do NATO, EU, ale také schengenského systému. Z toho vyplývá řada společných zkušeností i zájmů, které však nutně nemusí být zcela totožné. Obě země se totiž nemálo liší velikostí, počtem obyvatel a do určité míry i hospodářskými parametry a strukturou.

„Energetickou bezpečnost nechápeme jen v úzkém národním zájmu. S partnery jsme solidární.“

Příklady pro ilustraci: hodnota polského exportu převyšuje v posledních letech hodnotu českého exportu asi o jednu čtvrtinu, nikoli v násobcích. Domácí spotřeba hraje v celku polské ekonomiky mnohem významnější úlohu než v českém. Polský stát je v národním hospodářství mnohem významnějším vlastníkem než u nás stát český. Podíl zemědělské produkce a potravinářského průmyslu je v Polsku podstatně větší. A tak dále.

V zahraničněpolitickém kontextu je pak pro Polsko velmi významný baltský region a východní sousedé EU jsou s ním spjati bytostněji než s českými zeměmi. Česko zase věnuje historicky větší pozornost Balkánu a Středomoří. To nalezneme již v českém a moravském folklóru. Tato připomenutí na úvod sice mohou znít banálně, nejsem si však jist, zda je vždy zcela doceňujeme.

Odtud také nutně vycházejí zájmové okruhy, shody, a také nuance v politikách obou zemí. Evropský trh a jeho svobody jsou pro obě země mimořádným přínosem. K jeho zdokonalování je zapotřebí nejen legislativní práce na unijní úrovni, ale také zlepšení dopravní infrastruktury v regionu obecně a v severojižním směru zvláště. Bezpečnost – vojenská, energetická a dnes také vnitřní – jsou další oblastí výrazného společného zájmu. To jsou hlavní okruhy, které dle mého soudu obě země spojují, třebaže v konkrétních otázkách přirozeně můžeme nalézt i trochu rozdílné akcenty.

Vnitřní trh a jeho svobody se často skloňují v souvislosti s reformními návrhy britského premiéra Davida Camerona. Polsko, Česká republika i ostatní středoevropské země k nim zaujaly společný postoj. Podařilo se Cameronovi přesvědčit středoevropské partnery, a jak se mu to povedlo? Zdá se, že v případě Polska sehrál roli příslib podpory v bezpečnostních otázkách a také podpora ve sporu s Evropskou komisí. Je to pravda? 
Společný průnik pohledů zemí Visegrádské skupiny na reformní návrhy vlády Spojeného království je, jak je patrné, velmi vysoký. V oblasti volného pohybu pracovníků a čerpání britských sociálních benefitů je polský postoj nejenom principiální, ale brání zájmy téměř jednoho milionu Poláků, kteří žijí a pracují na Britských ostrovech.  Další statisíce pracují v jiných zemích EU. Je to tudíž i významné vnitropolitické téma. Nemyslím si, že toto by byla otázka, ve které by sama polská vláda takto jednoduše provázala své možné ústupky s bezpečnostní problematikou nebo jinou politickou otázkou. Především však vyjednávání probíhají v rámci celé EU a v tomto rámci bude také dojednán výsledek.

Myslíte si, že se dá očekávat, že Polsko po vzoru Velké Británie vystoupí s vlastními požadavky na určité výjimky z evropské politiky nebo změny v evropském rozhodování? Často se hovořilo o tom, že by se o něco takového mohla Varšava pokusit v klimaticko-energetické politice. Je takové téma stále na pořadu dne? Podporovala by v tom Polsko Česká republika?
I zde, musím říci, v zásadě platí totéž, co se týká předešlé otázky: obě témata jsou mnohem komplexnější a úvahy o jejich propojení více než značně zjednodušující.

Jsou si Polsko a Česká republika v otázkách klimaticko-energetické politiky tak blízké, jak se může zdát? V posledních měsících a letech době se několikrát ukázalo, že Česká republika je ochotnější ke kompromisu se zbytkem EU. Jaké v pohledu obou zemí na klimaticko-energetickou politiku panují rozdíly, a v čem se naopak shodnou?
Stačí porovnat energetickou infrastrukturu i dlouhodobé koncepce obou zemí, abychom viděli, že klimaticko-energetické politiky obou zemí nemohou být totožné. Optimalizovaný scénář státní energetické koncepce ČR z loňského roku předpokládá snižování fosilních zdrojů v energetickém mixu, což vyplývá i z domácích zásob, polská energetika naopak chce v maximální možné míře využívat bohatých domácích zdrojů hnědého a především černého uhlí. V Polsku je to nejenom otázka ekonomická nebo věc energetické bezpečnosti, ale také velmi významná otázka sociální. Shoda panuje v zajištění energetické bezpečnosti, v podpoře využití jaderné energetiky – v polských podmínkách stále budoucímu – a v tom, že obě složky klimaticko-energetické politiky by měly být, zjednodušeně řečeno, v širokém kontextu vyvážené.

Česká vláda na konci minulého roku nepodpořila společný dopis několika středoevropských ministrů pro energetiku, který se kriticky stavěl k plynovodu Nord Stream II. Jak to bylo vnímáno z polské strany, pro kterou je rozšiřování Nord Streamu citlivou otázkou? Otázky energetické bezpečnosti byly vždy doménou Visegrádské čtyřky. Znamená to, že se v tom začíná skupina rozcházet?
Ne, tak to není. Otázka bezpečných dodávek zemního plynu (a ropy) je pro obě země mimořádně důležitá. Energetickou bezpečnost zajišťuje diverzifikace zdrojů a cest od zdrojů. Obecně: čím více zdrojů, kde je možné suroviny nakoupit, a cest, jimiž je dopravit, tím lépe. Plynovod Nord Stream II v tomto smyslu polská vláda nepovažuje za projekt, který přispívá těmto diverzifikacím, naopak, považuje jej za projekt politický a obává se zvýšení závislosti na zdrojích v Rusku. Nord Stream II rovněž neřeší potřeby zemí jihovýchodní Evropy a jejich zajištění je rovněž otázkou energetické bezpečnosti. Česká republika při diverzifikaci dodávek obou surovin učinila v posledním čtvrtstoletí a zvláště v posledních letech obrovský kus práce, která energetickou bezpečnost země velmi posílila. Energetickou bezpečnost ale zdaleka nechápeme pouze v úzkém národním zájmu. Již po plynové krizi v roce 2009 jsme prokázali solidaritu s našimi partnery a také nedávno se předseda české vlády v tomto smyslu jasně vyjádřil.

Program vítězné strany

Pokud jde o současnou migrační krizi, zdá se, že se Polsko i Česká republika shodnou v pohledech na to, jak by měla být vyřešena. Největší rozdíl pravděpodobně panuje v názoru na společnou evropskou pohraniční a pobřežní stráž. Česko by souhlasilo s tím, aby stráž mohla zasahovat na území členského státu i bez jeho souhlasu, zatímco Polsko ne. Jak probíhá mezi oběma partnery komunikace v této otázce a bylo by Polsko za nějakých okolností ochotno tuto myšlenku podpořit?
Česko i Polsko zdůrazňují potřebu ochrany vnější schengenské hranice jako nezbytnou podmínku v komplexu řešení migrační krize a Evropská pohraniční a pobřežní stráž je při této ochraně významným elementem, který Česká republika v logice věci jednoznačně podporuje. Její nasazení na území členského státu i bez jeho souhlasu je jistě problematickou otázkou pro řadu států, které odpovídají za vnější schengenskou hranici. Takovým státem je i Polsko. Jde, opět, o nalezení konkrétního řešení, na kterém se dohodne celá EU.

V Česku probíhá o migrační krizi a přijímání uprchlíků poměrně intenzivní společenská debata. Jak je to v Polsku?
Po nástupu nové polské vlády se v zemi vede živá diskuse o celé řadě vnitropolitických témat a ovšem také o migrační krizi. Tato debata je v Polsku významná, myslím však, že na diskusi v České republice se odráží i skutečnost, že Česko je přece jenom blíže aktuálně nejvýznamnější migrační trase. Za pozornost stojí, že také podíl cizinců na obyvatelstvu Česka je podstatně vyšší a strukturovanější než v Polsku.

„Polsko předpokládá, že zhoršení situace na Ukrajině by mohlo způsobit migrační vlnu, v níž by bylo cílovou zemí.“

Panuje v Polsku stále přesvědčení, že v případě dalšího zhoršení situace na Ukrajině nebo jinde ve východní Evropě by mohlo očekávat uprchlickou vlnu z těchto oblastí? Připravuje se Polsko na takový scénář?
Ano, v Polsku je již nyní na základě různých pobytových titulů – a asi i bez nich – mnoho Ukrajinců. Nemálo ukrajinských občanů se také hlásí k polskému původu. Samotných azylantů, stricto sensu, je ovšem mezi nimi zanedbatelné procento. Polská vláda předpokládá, že zhoršení bezpečnostní situace na Ukrajině by mohlo způsobit větší migrační vlnu, v níž by Polsko bylo cílovou zemí. To by se jistě netýkalo jenom Polska – ostatně u současné migrační vlny vidíme, že zájem je především o ty země, v nichž mají běženci rodinné příslušníky nebo větší etnické komunity.

Evropská komise v lednu zahájila s Polskem dialog kvůli podezření na porušování principů právního státu. Jak to vnímá Česká republika? Podle některých názorů se české diplomacii nabízí příležitost stát se jakýmsi zprostředkovatelem mezi Bruselem a Varšavou, které by měla využít. Je to podle Vás realistické?
Upřímně řešeno nevím, odkud takové názory přicházejí, ani co by Česká republika měla zprostředkovat. V Polsku se po dlouhém období osmi let změnila vláda a navíc vítězná politická strana získala silný, většinový mandát v parlamentu. Ze stejné strany vzešel i nový polský prezident. To samo o sobě je velká změna a nelze očekávat, že by se do politiky země nepromítla. Vítězná strana šla do voleb s vlastním programem a chce jej uskutečnit.

Musíme si rovněž uvědomit, že některé dnes kontroverzní otázky mohou mít hlubší kořeny, než se na první pohled může zdát, a že jsou především tématy polské vnitřní politiky. Zároveň je třeba si připustit, že jednotlivé instituce nejsou stejně konstruované ve všech zemích Evropské unie a i rozdíly mezi Polskem a Českem jsou někdy velmi významné: soudci polského Ústavního soudu jsou voleni dolní parlamentní komorou, čili navrhují je politické strany, rozhlas a televize veřejné služby mají jiné postavení než v České republice, prostředí soukromých sdělovacích prostředků je názorově velmi ostře diferencované a projevuje příchylnost k hlavním politickým stranám více, než jak jsme tomu zvyklí u nás. Dále, poutá-li pozornost sloučení funkce ministra spravedlnosti a generálního prokurátora, měli bychom také vědět, že tak tomu bylo až do roku 2010.

Je jistě dobře, že polská vláda vede dialog s evropskými institucemi, stejně jako je dobře, že vláda česká s novou vládou sousedního státu rychle navázala komunikaci o otázkách, které jsou ve společném zájmu, ať již jsou ryze dvoustranné nebo se týkají témat unijních, bezpečnostních a dalších.

Podle některých názorů Evropská komise riskuje, že kvůli kritice vůči Varšavě vzroste v Polsku negativní postoj veřejnosti k EU. Ukazuje se, že by k něčemu takovému docházelo?
Lze to asi do určité míry očekávat. Elektoráty hlavních politických proudů, stručně řečeno liberálního a konzervativního, jsou však zároveň poměrně ustálené. Polsko si také velmi dobře uvědomuje výhody, které ze členství v EU plynou, a nová vláda země není protievropská.

Adéla Denková

Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.

REKLAMA

REKLAMA