Ředitelka Svazu průmyslu: Když z exportu vyškrtneme Rusko, můžeme škrtnout půlku světa

„Musíme místo Ruska hledat nové trhy, ale nepůjde to mávnutím proutku,“ říká nastávající generální ředitelka Svazu průmyslu a dopravy Dagmar Kuchtová v rozhovoru o postoji firem k obchodní válce s Ruskem, zájmu podniků o Ukrajinu, nové podobě exportní strategie, Číně a politice lidských práv.
Kuchtová SPČR
zdroj: Svaz průmyslu a dopravy ČR

Ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL) si minulý týden stěžoval, že jsme v Česku zbytečně „připodělaní“ z dopadů obchodní války mezi EU a Ruskem. Což je v české veřejné debatě poměrně vzácné vyjádření. Jak to vidíte Vy? Neměli bychom se na tu situaci dívat aspoň trochu pozitivněji?
Podle toho, co jsme prozatím zjistili od firem, se na tu situaci vůbec pozitivně dívat nemůžeme. Provedli jsme mezi našimi členy průzkum a zeptali se jich, zda se sankcemi souhlasí a jaké očekávají dopady. Z odpovědí vyplynulo, že dvě třetiny českých firem jsou proti sankcím a jedna třetina je podporuje.

Jaký typ podniků byl pro a jaký proti?
Ty názory jsou přítomné v podobné míře mezi různě velkými i různě zaměřenými podniky. Co je ale důležité – z té jedné třetiny, která sankce podporuje, se zhruba dvě třetiny vyjádřily v tom smyslu, že očekávají vážné dopady sankcí. Nešlo tedy o firmy, kterých by se sankce vůbec netýkaly.

„Sankce jsou riziko podnikání. Firmy musí počítat s tím, že se může něco stát.“

Na veřejnosti se objevují různá čísla, která se snaží vystihnout, jak velké by ty dopady mohly být. Jaké údaje máte k dispozici jako Svaz průmyslu?
Je to trochu věštění z křišťálové koule. Nevíme, jak dlouho budou sankce trvat a jestli nastane nejhorší varianta, která by znamenala konec obchodů s Ruskem. V krátkodobém termínu, tedy během letošního a příštího roku, lze počítat se ztrátou desítek miliard korun. V dlouhodobějším horizontu, tedy pokud by došlo ke ztrátě ruského trhu, by šlo o stovky miliard. Pro české firmy představuje největší problém zboží dvojího užití. Do této kategorie spadají například obráběcí stroje a další zařízení, která mohou případně sloužit i pro vojenské účely. Firmy mají možnost požádat o licenční povolení, při kterém se zkoumá, jestli koncový uživatel působí v civilním sektoru. Otázkou ale zůstává, jak dlouho bude posuzování trvat a jestli to třeba ruské partnery neodradí.

Není to s těmi čísly trochu podobné jako na jaře, se teprve začalo mluvit o možných sankcích a hned se začaly objevovat dohady o tom, kolik pracovních míst nás to bude stát – přestože tehdy ještě vůbec nebylo zřejmé, jak by sankce měly vůbec vypadat?
V tuto chvíli už to ovšem známo je. Byly vyjmenovány čtyři oblasti sankcí. Pokud pominu finanční sektor, kde se sankce našich členů tolik týkat nemusí, tak jsou to právě zařízení a technologie dvojího užití a ropný sektor, ve kterém se sankce vztahují na definovaný seznam technologií. To znamená, že dopady současných sankcí se odhadovat dají. Nevíme však, co bude dál.

Svaz průmyslu se definuje jako apolitická organizace. Nepřísluší nám posuzovat, jestli jsou sankce správné, nebo ne, ale musíme upozorňovat na jejich dopady. A bohužel nejde o nějakou katastrofickou vizi, ale realitu. Čísla se samozřejmě mohou lišit, ale každopádně to bude problém. Jako nejhorší aspekt vnímáme ztrátu ruského trhu. Místo českých firem tam mohou přijít podniky z Asie nebo jiných částí světa a bude velmi obtížné se tam vracet. Ať chceme nebo ne, Rusko pro nás bylo a stále je významným partnerem. Rozvoj obchodních vztahů jsme podporovali i v zájmu exportní diverzifikace, abychom nevyváželi jen do zemí EU.

Po letadle nebylo zbytí

Ale proč zrovna Rusko?
Existuje řada důvodů, proč je ruský trh pro české firmy zajímavý. V tomto směru panuje určitá dlouholetá tradice. Roli hrají znalosti podmínek, znalosti jazyka a kompatibilita mezi tím, co české firmy vyrábějí, a ruskými potřebami. To se týká například výrobních zařízení pro průmysl, protože oni si řadu věcí vyrobit neumí. Prozatím stojí ruská ekonomika především na vývozu surovin. Současnými kroky je ale můžeme nepřímo donutit k vlastní industrializaci, o které už se v Rusku dlouho mluví – a pozici tam ztratíme. 

Můžeme se bavit o tom, jestli jsou ekonomické sankce účinným nástrojem pro nějaký nátlak. Z mého pohledu nejsou. Když se podíváte do historie třeba na sankce proti Íránu, ta opatření vždy nejvíc postihnou obyvatelstvo dané země nebo soukromé firmy, které s ní obchodují. Ne toho, koho by postihnout měly.

Takže podle Vás sankce svůj účel neplní?
Myslím si, že ne. Dají se označit spíše za určitou „promo akci“ pro veřejnost a média. Ale ve finále nejspíš účinné nebudou. Jak už jsem ale říkala, nám jako Svazu tuto situaci z politického hlediska hodnotit nepřísluší. Takže tento názor nemusí být relevantní.

Ona je taky otázka, jestli se může Evropská unie zachovat jinak.
Určitě. A je také jasné, že po sestřelení malajsijského letadla nebylo jiného zbytí, než s nějakými přísnějšími sankcemi přijít.

Říkala jste, že firmy si už dovedou dopady sankcí docela jasně představit. Dají se vyjmenovat konkrétní příklady podniků a zboží, které do Ruska dodávají a které by to mohlo postihnout?
Konkrétní firmy bohužel nebudu uvádět, mohlo by to poškodit jejich jméno u obchodních partnerů i v jiných zemích. Je to oblast dodavatelů pro těžební průmysl, výrobci obráběcích strojů a řada dalších dodavatelů technologií a zařízení například pro letecký, ale i zpracovatelský průmysl.

A jsou firmy, které budou mít problém s financováním svých projektů kvůli sankcím ve finančím sektoru?
To konkrétně říct neumím. Na informační schůzce, kterou pořádalo ministerstvo průmyslu, ale padaly i dotazy na toto téma. Jedna firma uvedla, že korespondenční banka, která financuje jejich případ, zadržela platbu. A to přesto, že k tomu nebyl žádný důvod, protože to nebylo zboží, na které by se vztahovaly sankce. Ty navíc platí jen pro smlouvy uzavřené po 1. srpnu 2014, což nebyl ten případ. Kvůli opatrnosti nebo kvůli vnitřním předpisům ovšem došlo k zadržení platby. Pak také existuje obava, že Česká exportní banka například poskytla úvěr na financování nějakého projektu, ale ten nebude nikdo splácet. Některé firmy mají samozřejmě také kontrakty s ruskými bankami, které jsou přímo na sankčním seznamu.

Kompenzace přijdou těžko

Zmiňovala jste ten případ se zadrženou platbou, na kterém se ukazuje, že nepřímý, psychologický dopad sankcí, je také dost silný. A může trvat i déle, než sankce samotné…
To je pravda. Rusové jsou velmi hrdí, to je třeba brát v úvahu. Současnou situaci berou jako určitou zradu. Je otázka, jak se budou v budoucnu dívat na Českou republiku. My jsme měli v Rusku vždy velice dobrou pozici. Současný vývoj ale může vést k dlouhodobé ztrátě důvěry, což je vážnější než sankce.

Dá se na to ale dívat taky opačně. Rusko bude mít problém s tím, že ztratí řadu dosavadních partnerů. A na druhé straně pro české firmy to může být impuls k objevování jiných trhů. Mohou třeba tlačit na vládu, aby stát ještě více podporoval export do nových zemí.
Platí to jen do jisté míry. Nikdo asi nečeká, že stát řekne: „Od 1. ledna budete vyvážet do Ameriky a my vám k tomu vytvoříme podmínky.“ Co vlastně může stát udělat? Může vytvořit fondy pro exportní banku, které by poskytovaly zvýhodněné úvěry, může otevřít ambasádu nebo kancelář Czech Trade, může vypravit delegaci s firmami nebo uspořádat veletrh. To je asi všechno. 

„Sankce jsou spíše ‚promo akce‘ pro veřejnost a média.“

Navíc, řada firem, které s Ruskem obchodují, musely v případě některých výrobků projít složitým procesem a získat různé certifikáty a povolení. Někteří dokonce vyrábějí přímo na míru pro ruský trh, protože ruské normy jsou rozdílné a neplatí tam evropská standardizace. Takže změna nepřijde mávnutím proutku. Bude to bolet. Pochopitelně nám ale nic jiného nezbude. Svaz bude na stát vyvíjet tlak, aby ukázal směry, kterými se vydat. Možná se zaměříme na USA. Vyjednává se transatlantická dohoda, což by nějaké usnadnění přinést mohlo.

Od začátku roku český pokles do Ruska poklesl. Bylo to ještě předtím, než vůbec přišly sankce. Dá se to v podstatě vyložit tak, že je to výsledek aktivity ruského státu. Když chtějí některé firmy žádat kompenzace po vládě a po EU, neměly by se také obrátit na Ruskou federaci?
Na to by Rusové samozřejmě reagovali s tím, že si začala Unie. Nepřipouštějí, že by na Ukrajině něco podněcovali, ačkoliv všichni víme, že to tak asi je. Svaz se ovšem na kompenzace dívá skepticky. Jsme realisté a víme, že k nim dojde jen těžko. Také je to do určité míry riziko podnikání. Firmy musí počítat s tím, že někde může vypuknout válka, může se něco stát a ony o své obchody přijdou. Tak to prostě je.

Právě z tohoto pohledu je Rusko riziková země. Proč je v exportní strategii do roku 2020 definováno jako jedna z dvanácti prioritních zemí? Ve strategii se uvádí, že priority byly nastaveny podle požadavků podniků. Už jste říkala, proč je pro ně Rusko zajímavé. Není tady ale stát od toho, aby takové požadavky zvážil i ze strategického hlediska? Zvlášť když je Česko malá země, která může jen obtížně hájit své zájmy.
V tom případě bychom mohli vyškrtnout Čínu, středoasijské země a další státy. To by myslím mezi firmami vyvolalo velkou nevoli. Byli bychom sami proti sobě. Když se podíváte třeba na Německo, myslíte si, že by kvůli něčemu takovému přestalo s Ruskem obchodovat? Je to pro ně jeden z nejdůležitějších partnerů. Nemůžeme se na to dívat tímhle způsobem. Pak by se nedalo obchodovat s polovinou světa. Firmy se dívají na to, kde je pro ně zajímavý trh a kde mohou se svým zbožím dlouhodobě uspět.

„Číně není dobré ukazovat přílišnou podřazenost.“

Na druhé straně, exportní strategie se nyní aktualizuje. S největší pravděpodobností se upustí od konceptu pregnantně vyjmenovaných prioritních zemí. V budoucnu se bude strategie zaměřovat spíše na to, aby se firmám ukázalo co mohou vyvážet, a teprve potom kam to mohou vyvážet. Je to asi správný krok. Zatím totiž třeba docházelo i k tomu, že některé státy považovaly za negativní signál, když mezi prioritními zeměmi nebyly.

Zmiňovala jste Německo. To je ovšem mnohem silnější stát než Česká republika. Má třeba Česko k dispozici nástroje, jak své zájmy bránit díky členství v EU? Třeba pokud české firmy obchodují s Čínou a mělo by dojít k nějakému problému.
Pominu teď případy, ve kterých by došlo třeba k narušení duševního vlastnictví, pokud hovoříme konkrétně o Číně. Pro takové případy platí pravidla, na která se lze odvolat. Pokud jde ale o strategické záležitosti, jedinou cestou je vytvářet neformální aliance, ať už se zeměmi Visegrádské čtyřky nebo například skandinávskými zeměmi, které jsou nám často názorově blízké. Sami ovšem tu sílu mít nebudeme.

Jak chytře na Čínu

Když jsme u Číny – jak je to s politikou obrany lidských práv? V Česku na tohle téma běží už dlouho diskuze. Je podle Vás možné nastavit politiku tak, že lze skutečně kombinovat důraz na lidská práva a rozvíjení obchodních vztahů?
Nepochybně se to tak nastavit dá. Jenže právě to jsme nikdy nedělali. Uvedu konkrétní příklad. V roce 2009 přijal tehdejší předseda vlády pan Fischer dalajlámu. Nikoliv na neoficiální půdě, což se předtím běžně dělo a Čínané to nějak skousli. Přijal ho ve Strakově akademii. Tím v očích čínského režimu potvrdil legitimitu tibetské vlády. Co z toho vyplynulo? Pět let ochlazených oficiálních vztahů. Což je v případě Číny problém. Protože do Číny nemůžete jen tak přijet s delegací několika firem. Tam musíte přijet oficiálně, ideálně s premiérem nebo prezidentem. Pak to má teprve odezvu.

A jak to dělat chytře?
Němci nebo Američané sice Čínu kritizují za lidská práva, ale delegace tam vozí a mají úspěchy. My jsme šli vždycky hlavou proti zdi. Nemyslím si, že bychom se měli jako malá země snažit vyniknout jako obránce lidských práv. Chápu třeba některé lidi z ministerstva zahraničí, kteří to považují za cennou značku zahraniční politiky. Já osobně to tak ale nevnímám a přijde mi to někdy až směšné. Snažíme se dělat něco, na co nám nestačí síly. Čína je velmi složitá země a je třeba brát v úvahu, že mezi námi panují odlišnosti. Jako Evropa se někdy snažíme jiným zemím vnucovat náš model, který ovšem nemusí být jediný správný. Chtělo by to větší citlivost. Čínané dnes o lidských právech naprosto otevřeně hovoří. Nemůžeme jim ale něco vnucovat. Na druhé straně, pokud budeme politiku provádět chytře, nemusíme ani ustupovat z našich zásad. Číně ostatně podle mého názoru není dobré ukazovat přílišnou podřazenost nebo příliš „tlačit na pilu“.

Nakonec ale rozhodují spíš činy než slova. Hovořit o lidských právech a kritizovat Čínu, to jsou hezká slova. Uzavřít obchod, to je konkrétní čin. Problém pak je, když obchodní zájmy převáží právě nad nějakými vyššími zásadami. Říkala jste, že Česko je malá země a mnoho toho nezmůže. To nás znovu přivádí k otázce, jestli není lepší se na podobné země „vykašlat“ a poohlédnout se po obchodech jinde.
Je to otázka k diskuzi. Neumím si ale představit, že by právě tato vláda, která si vzala vztahy s Čínou za své, v tomto směru začala provádět nějaké výrazné změny. Čína je i přes obtížnost a složitost trhu velmi perspektivní teritorium. Jak jsem už ale říkala, ministerstva průmyslu a zahraničí připravují aktualizovanou verzi exportní strategie, která nutně nemusí obsahovat důraz na konkrétní země.

A co Ukrajina? Jak se na ni firmy dívají z hlediska exportu? Zmiňovala jste, že v Rusku dělají komplikace například rozdílené normy. Ukrajina se naproti tomu měla v tomto směru přibližovat EU. A to se začalo dít ještě před podpisem asociační dohody. Takže z tohoto pohledu tam byla situace pozitivnější…
Pozitivnější to určitě je, ale realita byla často jiná. Nemám s tím osobní zkušenost, ale čerpám z informací firem, které tam už nějakým způsobem aktivní jsou. Pro podniky bylo spíše zajímavé, že postupně k tomu v budoucnu dojde. Jinak reformy postupovaly dost pomalu, pokud vím. Firmy si také stěžovaly na známé problémy s korupcí nebo nespolehlivostí úředníků, a to víc než v případě Ruska.

„Třetina podniků sankce podporuje. Většinou to přitom nejsou firmy, kterých by se nedotkly.“

Jako Svaz máme ovšem určité indikátory zájmu o jednotlivé země. Jedním z nich je například zájem o účast na misích. Vždy, když jsme organizovali delegaci východním směrem, ať už to byla Ukrajina nebo Rusko, tak se vždycky objevil obrovský zájem. Loni v říjnu jsme s prezidentem Zemanem pořádali cestu na Ukrajinu a byla to největší mise, jakou kdy v České republice někdo organizoval – zúčastnilo se jí sto firem. Bylo to právě v době před summitem ve Vilniusu, kde se měla podepsat asociační dohoda. Pak se to ale zvrtlo. Pro firmy to byla dobrá motivace, doufaly, že se Ukrajina stane asociovanou zemí a podmínky se zlepší. To by byl impuls i k dlouhodobým investicím v zemi. Jenže Ukrajina bohužel ztratila dvacet let. Mají velké problémy s dluhy a zima ukáže, co bude s ruským plynem. Jestli se ptáte na současný postoj firem, tak řada z nich Ukrajinu odepisuje. Na druhou stranu se řada z nich zajímá o možnost zapojit se po skončení konfliktu do obnovy a rekonstrukce.

Mluvila jste o průzkumu o postoji firem k sankcím. Máte představu, jaká byla mezi podniky nálada, když se ukázalo, že s podpisem asociační dohody s Ukrajinou bude kvůli nátlaku Ruska problém? Byl mezi nimi zájem o nějakou aktivitu vůči státu, která by vládu nutila více se v této věci angažovat? Aby například na evropské úrovni zdůrazňovala, že jde o důležitou věc?
Nevím o tom. Kdybychom v té době udělali průzkum a zeptali se firem, jestli chtějí, aby Svaz nějakým způsobem tlačil na vládu, myslím si, že většina by odpověděla kladně. Podniky si tu situaci uvědomovaly. Neslyšela jsem ale o tom, že by někdo takovou aktivitu vyvíjel.

Autor: Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA