Jan Fousek: Do roku 2019 se nemá systém emisního obchodování o co opřít

„Cena povolenky neustále padá, velmi silně reaguje na ceny energetických komodit a další vývoj je proto těžší predikovat než kdykoliv předtím,“ komentuje situaci na trhu s emisemi Jan Fousek, výkonný ředitel a partner ve společnosti Virtuse, která obchoduje s emisními povolenkami. Firma má také blízkou zkušenost s rozvojem emisního obchodování v Čině. S jakými problémy se asijská velmoc potýká?
Fousek
Jan Fousek; zdroj: Virtuse

Cena emisních povolenek se pohybuje pod 5 eury – což je mnohem méně, než se očekávalo. Byly už schváleny dvě dílčí reformy, které by měly trh stabilizovat. Obecně se soudí, že za nízkou cenou stojí celková situace na trhu s energetickými komoditami. Reaguje cena povolenek na něco dalšího? Když se minulý rok projednávalo zavedení tržní stabilizační rezervy (Market Stability Reserve – MSR) a ještě rok předtím dočasné stažení části povolenek z trhu (backloading), povolenky citlivě reagovaly na sebemenší náznaky informací z unijních institucí. Aktuálně se začíná projednávat revize systému pro období po roce 2020, to ale trhu pravděpodobně nepřináší podobné impulsy.
Právě tady podle mě začíná podstata problému. V roce 2008, kdy jsem začal působit na emisním trhu, cena povolenky korelovala pouze s cenou elektřiny, plynu, uhlí a ropy. V následujících letech, vlivem finanční krize, vyšlo najevo, že trh je přealokovaný a začalo se hovořit o stažení části povolenek. V té chvíli přestala cena povolenky s čímkoliv korelovat a reagovala už pouze na výsledky jednání v Bruselu.

„Nevíme, jestli skutečně stojíme na začátku nové krize, ale minimálně takovou možnost nevyvracíme.“

Minulý rok v létě jsme však viděli, že politická jednání už s trhem nehýbou. Ve chvíli, kdy bylo finálně odsouhlaseno vytvoření MSR, trh již nereagoval. Díky předchozím jednáním bylo zřejmé, že ke schválení dojde a trh s tím tudíž počítal. Předpokládali jsme naopak, že po konečném schválení reformy půjde cena ještě dolů. Již několikrát v minulosti totiž došlo k tomu, že pozitivní zpráva se do ceny promítla dříve, než se stala realitou. V angličtině pro to existuje termín „buy rumours, sell facts“ – nakupují se „drby“ a pak se prodávají fakta. A jakmile se fakta začala prodávat, cena opravdu rapidně klesla.         

Od té doby se trh hledal a poté začal znovu korelovat s energetickými komoditami neboli energetickým komplexem, jak to nazýváme. To byl začátek konce, protože se trh náhle nemá o co opřít. Vytvoření MSR bylo schváleno, ale první povolenky se začnou stahovat až v roce 2019. Backloading sice probíhá – v roce 2014 bylo staženo 400 milionů povolenek, minulý rok to bylo 300 milionů a letos to má být podle plánu 200 milionů – ale příští rok už žádné povolenky staženy nebudou. Vyhlídky jsou tedy takové, že příští rok může být trh znovu nadalokován. A vypadá to, že do roku 2019 mu nemá co pomoci. Negativnímu sentimentu vývoje cen neprospívá ani teplá zima, jelikož elektrárny a teplárny, které celkově tvoří nejmasivnější poptávku po povolenkách, nepracují na plný výkon a na přelomu roku proto na trhu prodávaly zpět část svých dříve nakoupených emisí.

Takže se dá těžko předvídat, co se bude s cenou povolenky dít dál?
Ceny všech energetických komodit jsou na historických minimech a už nějakou dobu lze na trhu vysledovat určité indicie o potenciální další vlně finanční krize. Po rozhovorech s významnými lidmi na energetických i finančních trzích v uplynulých letech se utvrzujeme v tom, že se skutečně může „něco“ stát a že to může být i horší než krize v roce 2008. Nevíme, jestli skutečně stojíme na začátku nové krize, ale minimálně takovou možnost nevyvracíme.

Kdybychom si představili, že je emisní povolenka inertní vůči všemu ostatnímu a nic dalšího ji neovlivňuje, pak by se dalo z dlouhodobého hlediska předpokládat, že její cena vystoupá k 9 eurům, tam několik let vydrží a od roku 2019 začne znovu růst díky tomu, že se začnou přebytečné povolenky stahovat do stabilizační rezervy. Navíc se předpokládá, že povolenky stažené v rámci backloadingu se už nevrátí zpět na trh, resp. budou rovnou zahrnuty do MSR. V takovém případě bychom tedy v současném období očekávali dlouhodobou stagnaci cen, nebo maximálně mírný lineární růst. Jenže se děje něco jiného, cena povolenky neustále padá, velmi silně reaguje na ceny energetických komodit a další vývoj je proto těžší predikovat než kdykoliv předtím.

Zatím si však stále ještě stojíme za názorem, že dlouhodobě by se cena povolenky měla pohybovat mezi 8 a 9 eury.

Doprava v ETS? Zatím si to neumím představit

Kdybych se vrátila ještě k projednávané revizi systému – ta tedy nemůže cenu povolenky nějak výrazně ovlivnit?
Projednávání revize systému je zatím v počátečních fázích. Evropský parlament například teprve na konci ledna rozhodl o rozdělení zodpovědnosti mezi Výborem pro životní prostředí (ENVI) a Výborem pro průmysl a energetiku (ITRE) k této legislativě. Tato jednání nebudou mít sílu ovlivnit cenu emisní povolenky tak, jako to bylo v případě MSR. Výsledek je totiž víceméně očekávatelný a bude se vztahovat až na příští obchodovací období.

V debatě o emisním obchodování se pravidelně objevuje názor, že do systému ETS by měla být zahrnuta i doprava. Cenu povolenky by to mohlo zvýšit. Je ale něco takového reálně možné?
V návrhu legislativy pro čtvrté obchodovací období se nic takového nenavrhuje. Vždy, když se taková iniciativa vynořila, narazila na tuhý odpor. V rámci globálních klimatických jednání o nástupci Kjótského protokolu, která vrcholila loni v prosinci na pařížské konferenci, se například mluvilo o tom, že do globální dohody o ochraně klimatu by měla být zahrnuta i letecká a lodní doprava. To se však nestalo. Samotná EU měla velmi ambiciózní plán, když chtěla zahrnout do EU ETS právě leteckou dopravu. Emisní obchodování se mělo vztahovat nejen na lety v EU, ale na všechny lety z Unie a do ní, a to na celou délku letů. Proti tomu se samozřejmě vzbouřila jak Čína, tak Indie, USA i Rusko. Aviatika tak sice nadále součástí EU ETS zůstává, ale v méně ambiciózním měřítku.

Člověk nemusí být klimatolog, aby mu bylo jasné, že se doprava na znečištění ovzduší významně podílí. Novináři v západním světě s oblibou píší o tom, že smogem zavaluje čínská města průmysl. Nakonec ale zjistíte, že ve městech skoro žádný průmysl není. Zato tam má každý auto, protože střední třída v poslední době citelně posílila. Zapojení dopravy do systému emisního obchodování by tedy například v Číně dávalo velký smysl – a v pilotních systémech se ta myšlenka skutečně objevuje. Nevidím ale způsob, jak by se s emisemi dalo obchodovat, aby to zároveň nemělo negativní dopad na lidi. V horizontu 10 až 15 let si něco takového neumím představit.

Pilotní systémy v Číně nefungují

Právě Čína by od roku 2017 měla spustit celostátní systém emisního obchodování. Jak jsou na tom?
I největší optimisté došli k závěru, že spuštění v roce 2017 je naprosto nesplnitelný cíl, a že se termín posune spíše na rok 2018. Pesimisté dokonce hovoří o roku 2020 nebo ještě vzdálenějším datu. Čína se na spuštění celonárodního systému snažila připravit prostřednictvím sedmi pilotních fází, na kterých bylo odvedeno velké množství práce. Potýkají se ovšem s podobným problémem jako Evropa, a tím je nadalokace. Potíže jim působí také vzájemné překrývání zelených politik. Na Západě se o tom málo mluví, ale Čína je už několik let velmi významným propagátorem obnovitelných zdrojů energie.

Ve všech sedmi provinciích jsou pilotní trhy nefunkční. Pokud se něco málo zobchoduje, je to díky vzájemnému obchodu dvou takzvaných market makerů (dva profesionální obchodující subjekty, které jsou placeny burzou, aby uměle vytvářely nabídku a poptávku zároveň). Mezi regiony také panuje poměrně velká rivalita. Předpokládali bychom sice, že v Číně centrální vláda regionům nakáže, aby spolupracovaly a problémy vyřešily, ale ve skutečnosti spolu spíše soupeří. I to je myslím jeden z důvodů, proč se do roku 2017 nemohou na spuštění celonárodního systému domluvit. Každá provincie má vlastní emisní povolenky, vlastní legislativu i rozdílné parametry obchodování. Liší se například i sektory, které jsou do obchodování zahrnuty.

Dá se čínský systém nějak porovnat s tím evropským?
Nemůžeme zatím samozřejmě porovnávat situaci v roce 2017, protože nikdo ještě nezná ani náznak jednotlivých parametrů celonárodního čínského trhu. Ty ještě dokonce ani nekolují v kuloárech. Mluví se o celkovém množství emisí (cca 4 miliardy tun ročně, tj. více než 2x větší systém než ten evropský), známe nějaké základní informace o zahrnutých sektorech, ale to je vše. Nevíme, odkud bude systém řízen, kdo bude určovat množství emisí nebo jestli bude existovat něco jako tržní stabilizační rezerva. Co je zatím hmatatelně porovnatelné, to je právě těch současných sedm pilotních regionálních systémů.

„Čína se v emisních obchodování potýká s podobným problémem jako Evropa, a tím je nadalokace.“

A ty příliš nefungují.
Přesně tak. Nejbližší konkrétní zkušenost máme s provincií Šen-čen (Shenzhen), která obchodování spustila jako první a přizvala nás jako odborníky z Evropy, abychom jim v počátcích pomohli. Situace je teď však taková, že všichni chtějí povolenky prodávat, ale nikdo je nechce kupovat. Když navštěvujeme tamní firmy, projedeme každý den přibližně pět firem a jednou za tři dny narazíme na nějakou, která chce nakoupit dva až tři tisíce tun. Pak ale navštívíme firmu, která má na prodej 1,4 milionu povolenek, další třeba 800 tisíc. Ten nepoměr je obrovský. Oproti nakupujícím firmám, které by potřebovaly desetitisíce tun, stojí prodávající, kteří mají k dispozici desítky milionů tun. 

Evropský systém zahrnuje ochranu proti takzvanému úniku uhlíku z obavy, že kvůli přísné klimatické politice se budou podniky přesouvat do jiných částí světa. Existuje něco podobného i v Číně? Ta je přeci jen v dost odlišném postavení.
Čínské firmy vědí, že utéct nemohou, pokud jim to vláda nedovolí. V tomhle mají situaci „jednodušší“.

To je také zajímavý aspekt. Proč se zrovna direktivně řízená komunistická Čína rozhodla řešit klimatickou otázku na tržní bázi?
V Číně ve skutečnosti najdeme mnohem více tržního přístupu, než si západní země uvědomují. Čtenářům zde v Evropě, kteří Čínu ještě neměli možnost navštívit, se to bude zdát zvláštní vzhledem k tomu, co slýcháme z médií, ale při pobytu ve větších městech brzy pochopíte, že s plánovaným hospodářstvím už má tato země pramálo společného. V soukromých rukou se tam nachází už téměř vše. A přestože jde stále o jakýsi hybrid, jelikož na většinu aspektů života stále dohlíží komunistická vláda, jedná se možná již o největší kapitalismus světa – se všemi pozitivy i negativy. Neřekl bych ani, že by byla země řízena diktátorským způsobem. Vládne tam komunistický režim, jak to oficiálně nazýváme, ale gigantické podniky jsou v rukou jednotlivců. Nemám pocit, že by bylo vše organizováno shora tak, jak se dočítáme v západním tisku. Samozřejmě významné posty jsou nadále obsazovány protekčně, ale řekněme si upřímně, že toto se děje i všude jinde na světě, a vždy se dělo, stejně jako masivní korupce.

Emisní trh může být dobrou ukázkou, že ne do všeho automaticky zasáhne vláda. Když jsme zjistili, že je zahlcený povolenkami, očekávali jsme, že vláda zakročí. Zakročila jen v jedné provincii, kde naráz stáhli z trhu jeden milion tun. Tím sice projevili nějakou aktivitu, ale problém zdaleka nevyřešili. Čekali jsme ovšem, že když systém nebude fungovat, řekne vláda „dost“ a povolenky masivně stáhne, protože to není jako v EU, kde se musíte tři roky scházet, abyste nějaký problém vyřešili. Zatím to ale vypadá, že v tom vláda podniky obrazně řečeno „nechává vykoupat“.     

Propojení světa

Co bude znamenat spuštění čínského systému emisního obchodování pro zbytek světa?
Primárně to nebude mít vliv žádný, protože bohužel nedochází k propojení systémů na úrovni více zemí. Zatím sice pozorujeme určité snahy některých dalších států o tržní řešení snižování emisí (Jižní Korea, Kazachstán, částečně pak USA či Japonsko), ale ty nejsou prakticky vůbec propojené.

A do budoucna se s tím dá počítat?
Už Kjótský protokol z roku 1997 uvádí, že by svět k takovému propojení směřovat měl. Proto byly vytvořeny projekty CDM (Clean Development Mechanism) a JI (Joint Implementation), v rámci kterých vznikly mezinárodně využitelné emisní kredity CER (Certified Emission Reduction), ERU (Emission Reduction Unit) a státní kredity AAU (Assigned Amount Units, z jejich prodeje se u nás např. financoval program Zelená úsporám). Do budoucna je propojování skrze podobné projekty samozřejmě možné, ale na konferenci v Paříži se této problematice příliš velká pozornost nevěnovala.

Mluvíme tak spíše až o nástupci pařížské dohody. Podívejme se, jak dlouho trvalo, než tento dokument vůbec vznikl. O další smlouvě se tak může vyjednávat klidně dalších dvacet let. A za třicet nebo čtyřicet let může být svět emisním obchodováním skutečně propojen. Dříve se to pravděpodobně nestane.

Vznik mezinárodního systému obchodování je nicméně něco, k čemu by měla planeta postupně směřovat, jinak stále bude docházet k diskriminaci průmyslu mezi regiony světa (např. konkurenceschopnost výroby oceli mezi EU a Čínou apod.)

Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA