Petr Kratochvíl: Pokud jde vládě o diverzifikaci dodavatelů, je ruská firma v Temelíně chybou

O problémech a perspektivách ve vztazích EU a Ruska hovořil EurActiv s Petrem Kratochvílem z Ústavu mezinárodních vztahů. Pro mnoho otázek je podle něj zcela klíčové, zda Unie bude schopna vystupovat jako jednotný aktér a jestli Rusko tuto změnu bude schopno reflektovat a přijmout.
Petr Kratochvíl
Petr Kratochvíl, Ústav mezinárodních vztahů.
  • Ve vztazích EU a Ruska došlo v poslední době zejména v důsledku válečného konfliktu v Gruzii a letošní plynové krizi ke zřetelnému ochlazení. Ani více než rok po skončení války není situace v Gruzii klidná a nadále existuje riziko střetu. Jak se bude podle Vás situace v Gruzii dále vyvíjet, jak by měla postupovat EU a jak moc bude tento zamrzlý konflikt ovlivňovat vztahy mezi EU a Ruskem?

„My prostě jasně říkáme, že nehodláme platit další peníze navíc – nějaké výpalné,“ uvedl v rozhovoru pro EurActiv velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška s tím, že Ukrajina zatím neplní základní podmínky, a proto od Unie nemůže očekávat ani půjčky na obnovu zastaralých plynovodů. Krize podobná té z letošního ledna bude podle Bartušky hrozit každou další zimu.

Válečný konflikt v Gruzii momentálně nehrozí, ale konflikt v názorech EU a Ruska ano. Situace v Gruzii je z pohledu EU zajímavá hlavně tím, že velmi dobře ukazuje, jak nejednotná EU zůstává ve vztahu k Rusku.

Dnes se nedá říci, že by existovala nějaká ucelená unijní strategie vůči východoevropskému prostoru. Máme zde poměrně kompaktní politiku Východního partnerství, středoasijskou dimenzi (která moc nefunguje) a pak je zde oblast Ruska, kterou se Evropská unie snaží držet na technické úrovni. Avšak kdykoliv dojde na otázky, které se týkají politiky, dochází mezi členskými zeměmi ke střetům. A tím se dostávám k vaší otázce ohledně Gruzie.

Nedávno vyšla hodnotící zpráva EU, v níž je do nejmenších detailů rozebráno, kdo první vystřelil nebo kdo měl kde jaké jednotky. Zpráva se ale vyhýbá jakýmkoliv politickým výrokům. Samozřejmě, je důležité zjistit, kdo první vystřelil, ale my víme (a tato zpráva to koneckonců také nepřímo říká), že rozhodující byl politický kontext a jeho dlouhodobý vývoj, který vedl až k válce.

Tato zpráva tak vlastně potvrzuje moji interpretaci, že neexistuje jednotná evropská politika. Jde o téma, které je jednoduše tabu a EU se jej dotýkat nechce, neboť kdykoliv se o něco podobného pokusí, nastane ostrý střet mezi křídlem, které tvoří Velká Británie, Skandinávie a nové členské země ze střední a východní Evropy na straně jedné, a Francií, Německem, Španělskem, Itálií a dalšími zeměmi na straně druhé. Druhá jmenovaná skupina zemí má k Rusku odlišný postoj a nevnímá jej tolik jako hrozbu.

  • K účinnému řešení situace v Gruzii je z pohledu Evropy tedy nezbytné, aby Evropa nejprve sjednotila svoji politiku vůči Rusku?

Ano, ale to je alespoň ve střednědobém horizontu krajně nepravděpodobné, a proto další postup EU bude podle mě podobně rozpačitý jako dosud. S velkou pravděpodobností to bude taková neurčitá taktika, kdy EU bude velmi zdrženlivá k tomu, aby se výrazně přiklonila na jednu nebo druhou stranu.

EU sice říká, že v Gruzii došlo k porušení její teritoriální suverenity, ale z praktického hlediska, když se podíváme na kroky, které Unie přijala, tak zjistíme, že se jedná pouze o kroky vedoucí k poválečné rekonstrukci (např. dárcovská konference) nebo ke stabilizaci situace, ale v žádném případě nevedou k reintegraci obou oblastí do Gruzie. Situaci ale samozřejmě ještě komplikuje domácí politická situace v Gruzii.

  • S blížící se zimou rostou obavy z opakování výpadků dodávek zemního plynu a podle expertů existuje vysoké riziko, že k něčemu podobnému dojde. Jak hodnotíte počínání EU v její politice energetické bezpečnosti?

Zde je potřeba rozlišit dvě podotázky. První z nich je to, jakým způsobem se EU snaží propojovat vnitřní energetické sítě – to se týká např. dohody mezi Českou republikou a Slovenskou republikou nebo Slovenskou republikou a Rakouskem. Druhým tématem jsou energetické vazby Evropské unie s dodavateli i tranzitními zeměmi.

V první otázce je určitý posun patrný, byť samozřejmě o jednotné energetické politice ani zdaleka hovořit nemůžeme. Druhá je mnohem problematičtější. Během českého předsednictví došlo k oživení některých plánů, např. Nabucco, ale závislost na Rusku roste a nejistota např. ve vztazích Ruska a Ukrajiny zůstává.

Na druhou stranu si myslím, že Rusko bude tentokrát v souvislosti s ukrajinskými volbami opatrné, aby nemohlo být obviněno ze zasahování do vnitřních záležitostí svého souseda, takže podle mě tuto zimu nebude situace tak dramatická jako v lednu 2009.

  • Nedávno se rozhodlo o tom, že od příštího roku se stane jediným dodavatelem paliva pro atomové elektrárny Temelín i Dukovany ruský polostátní podnik Tvel. Další ruská společnost Atomstrojeksport se přihlásila do tendru na dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Jak vnímáte názory, že ruská společnost by tuto zakázku získat neměla, aby se nezvyšovala závislost ČR na Rusku?

Pokud prohlásíme, že důvodem, proč chceme rozšiřovat jaderné elektrárny nebo třeba v budoucnu postavit další jadernou elektrárnu, je diverzifikace zdrojů, tak potom je samozřejmě naprosto nelogické, aby i tyto elektrárny byly závislé na Rusku.

Mluvíme-li ale o diverzifikaci energetiky ve smyslu získání jiných zdrojů než ropy a plynu, tak tento argument padá. Myslím si, že to je klíčový problém. Pokud nám jde skutečně o diverzifikaci z hlediska dodavatelských zemí, je rozhodnutí o ruském dodavateli naprosto chybné. V případě, že vláda nemá z Ruska strach a důvodem jejího rozhodnutí je, že to je energeticky výhodnější nebo že cena výroby energie bude nižší, pak je to samozřejmě v pořádku.

Vezmeme-li to čistě ekonomicky, tak nabídky ruských firem asi budou skutečně výhodnější. Ale toto rozhodnutí je primárně politické a diverzifikace z hlediska strategické závislosti na Rusku je obecně považována za prioritu, takže z tohoto pohledu jde jednoznačně o chybný krok.

  • EU jedná s Ruskem o nové dohodě o partnerství a spolupráci, která by nahradila tu současnou (podepsanou v roce 1994 a ratifikovanou v roce 1997). Její součástí má být i balík rámcových pravidel pro energetickou spolupráci. Jaká cesta povede k tomu, aby se obě strany na nových pravidlech dohodly?

První problém spočívá v tom, že se obě strany liší v názoru na podobu tohoto dokumentu. Rusko preferuje krátký text, který podtrhne strategické partnerství EU a Ruska, ale nebude se zabývat společnými hodnotami ani žádnými dalšími detaily. Taková představa je pro EU a zejména některé její členy mnohem méně přijatelná.

Ale i v případě, že by nový dokument nakonec skutečně byl podrobný, bude klíčový problém stejný, jako jsem říkal na začátku, a sice oddělení oblastí východní politiky Unie. Dohoda s Ruskem samozřejmě nebude brát v potaz roli tranzitních zemí, jako je Ukrajina a Bělorusko, které nejsou ani členy EU ani stranou nově projednávané dohody, což je podle mého zásadní problém, který se týká úplně všech otázek počínaje tranzitem, energetickou spoluprácí, konfliktů v postsovětském prostoru a vlastně i ekonomické spolupráce.

EU totiž vlastně tvrdí, že má dvě odlišné oblasti – jedna je s Ukrajinou a dalšími zeměmi Východního sousedství, kde se snaží vytvořit tzv. Deep Free Trade Area, tedy „hlubokou zónu volného obchodu“, a pak jsou tzv. Čtyři společné prostory (Four Common Spaces) ve vztazích s Ruskem, kde se snaží v podstatě o totéž, ale jde to mnohem pomaleji.

Rozdělení je tam vlastně jenom proto, že Rusko odmítlo se účastnit Evropské politiky sousedství. Takže tu máme opět dva velmi podobné legislativní rámce. Rusko vlastně unijní legislativu přejímá, byť to takto formálně neformuluje. Přibližování legislativy, ke kterému dochází mezi EU a zeměmi Sousedství, existuje i ve vztahu s Ruskem, ale EU a Rusko to uměle drží zvlášť. To si myslím, že je další problém, který se znovu odrazí i v nově projednávané dohodě. A z tohoto důvodu jsem skeptický.

Základní nastavení a oddělení sfér, neslouží podle mě ani Unii, ale dokonce ani Rusku – právě proto, že se zbytečně replikuje to, co již existuje mezi Unií a některými jinými zeměmi.

  • Co budou muset obě strany udělat, aby došlo k jejich sblížení v obchodních vztazích a k odstranění překážek, které rozvoji obchodu brání?

Obě strany se staví odmítavě k určitým krokům, které jsou pro partnera důležité. Typickým příkladem na straně EU je liberalizace vízového režimu nebo dokonce jeho úplné zrušení. V EU se často objevují dva argumenty – jeden je, že kdyby byl vízový režim zrušen úplně, tak by se umožnilo třeba nějakým mafiím v pronikání do EU, což je argument lichý, protože tyto struktury si jsou schopny i dnes, kdy vízový režim existuje, velmi snadno zajistit přístup do EU.

Druhý argument je ten, že to je velmi důležitá karta EU, protože pro Rusko by bylo symbolicky velmi významné, kdyby se mu podařilo získat bezvízový režim. A to se týká i ostatních postsovětských zemí, jako je Ukrajina.

Existují oblasti, jako jsou citlivé sféry ve vzájemném obchodu. Jedná se o takové sektory jako například zemědělství, ocelářství nebo textilní průmysl, kde pokud nedojde ke skutečné úplné liberalizaci, tak jsem si jist, že se EU bude stále pokoušet o nějaké kvóty nebo netarifní opatření. To jsou tedy oblasti, kde nechce ustoupit EU.

Ze strany Ruska je problémů ale mnohem víc a ten základní problém jsem již zmínil. Rusko se sice již pomalu přibližuje a přijímá některé normy EU, ale zároveň obecně odmítá přijmout ten zásadní princip, který je jediný, který EU umí, a to že dochází k transpozici norem, kdy partnerské země přijímají normy, které si dohodnou členské země EU. Ze strany EU proto skutečně není možné, aby došlo k nějakému vyjednávání a ke změně normy uvnitř EU na základě toho, že to požaduje Rusko. V tomto ohledu jsou jednání vždy asymetrická a Rusko, pro které je důležitý určitý velmocenský status, se vždy brání tomu, aby se ocitlo v této asymetrické situaci. Proto nechce být součástí Evropské politiky sousedství, proto vždy zdůrazňuje, že jde o strategické partnerství mezi Ruskem a celou EU. To jsou možná iracionální námitky, ale přesto jsou pro ruskou diplomacii velmi důležité. Takže bariéry existují na obou stranách a vzájemné sblížení bude určitě velmi pomalé.

  • Rusko se po 16 letech úsilí přiblížilo vstupu do WTO. Co bránilo, aby se Rusko stalo jejím členem dříve? Pokud k jeho přijetí do WTO dojde, co to bude znamenat pro EU?

To je otázka určitě ekonomická, ale z větší části samozřejmě politická. Vyjednávání byla tak dlouhá, protože každý z jeho klíčových partnerů, zejména tedy EU a USA, měl svůj seznam výhrad, které Rusko muselo nějakým způsobem splnit. Ono se už členství přiblížilo v minulosti, podobně jako v případě Ukrajiny, která se již členskou zemí Světové obchodní organizace stala. Rusko se ale v jednu chvíli rozhodlo, že vyjednávání začne znovu, aby mohlo do WTO vstoupit spolu s některými dalšími zeměmi. A v tomto momentě do toho vstoupila politika.

Rusko se totiž stále snaží oživit projekt na vytvoření celní unie se zeměmi v postsovětském prostoru jako třeba s Kazachstánem nebo Běloruskem. To je také klíčová neshoda mezi Ruskem a Ukrajinou, která se nyní v souvislosti s nadcházejícími volbami znovu objevuje. Ukrajina totiž nechce být součástí tohoto na Rusko zaměřeného obchodního prostoru. Přestože bylo Rusko mnohem dál, začalo být svými partnery jakoby zdržováno a tím se vyjednávání výrazně zdrželo a zdrží. Proto také Ukrajina již členem je a Rusko není, což opět z toho symbolického hlediska nese Rusko velmi nelibě.

Co se týká praktického dopadu, tak jím je velká výhoda pro Rusko samotné. Protože když jde například o antidumpingová cla, která může EU nebo jiní zavádět, tak WTO poskytuje celou řadu nástrojů, jakým způsobem může Rusko vyjednávat – např. žádat o arbitrážní řízení a snažit se o odstranění překážek v exportu svých výrobků do zahraničí. Těch nástrojů má Rusko nyní mnohem méně. Ale samozřejmě je vstup Ruska důležitý i pro EU. Tak například pro Čtyři společné prostory, o kterých jsem již mluvil, je minimálním standardem právě splnění podmínek WTO. A na tomto pak můžeme budovat zónu volného obchodu Ruska a EU.

  • Co podle Vás bude v blízké i vzdálenější budoucnosti určovat vztahy mezi EU a Ruskem? Jaké jsou perspektivy jejich rozvoje?

Klíčová je otázka aktérství EU – bude Unie schopna vystupovat vůči Rusku jednotně? Tutéž otázku si ale můžeme položit i z druhé strany a ptát se, zda z pohledu Ruska budou dominantním způsobem jednání s Unií bilaterální vazby, jinými slovy, jestli Rusko bude jako dnes i nadále preferovat úzkou vazbu s Německem, s Francií, s Itálií nebo zda se podaří, a to oboustranně, nahradit tyto bilaterální vazby multilaterální vazbou Ruska k Evropské unii jako takové.

To má celou řadu důsledků pro EU, protože pokud se nové členské státy snaží o změnu evropské unijní politiky vůči Rusku, tak to má na zmiňované bilaterální vztahy s Německem, Francií, Itálií a dalšími poměrně malý vliv. Na druhou stranu tyto snahy ovlivňují relativně silně politiku EU jako celku, protože se nejedná, jak už jsem říkal, jen o nové členské státy, ale třeba i Velkou Británii.

Toto je podle mě naprosto klíčové a zde potom najdeme odpověď na celou řadu dalších otázek, jako třeba jestli se podaří vytvořit společnou energetickou politiku Unie, jestli se podaří řešit zamrzlé konflikty, jako např. ten v Podněsteří, nebo jestli se skutečně podaří do vztahů mezi EU a Ruskem zapojit i ty země, které jsou vlastně jen objekty politiky EU a Ruska, jako je Ukrajina nebo jako jsou země na Kavkaze.

Všechny tyto otázky podle mého závisí na klíčové odpovědi na to, zda Unie bude schopna vystupovat jako jednotný aktér a jestli Rusko tuto změnu bude schopno reflektovat a přijmout. A musím říct, že v tomto jsem, alespoň pokud jde o horizont několika let, velmi skeptický. Dlouhodobě si myslím, že k tomu vývoj směřuje, ale krátkodobě bude Rusko tuto změnu odmítat, protože pro něj je to jednodušší jednat individuálně s menšími zeměmi, než jednat s Unií jako s celkem, který stojí ekonomicky, politicky, v životní úrovni a v některých oblastech i vojensky daleko výše než Rusko.

REKLAMA
REKLAMA