Německý politolog: Ukrajina není pasivní oběť, ale mezinárodní hráč

Evropská unie si musí vytvořit jasnou východní politiku. V určitém momentu by také měla zahájit jednání s Ruskem. Výsledkem má být takové upořádání, které bude respektovat země mezi EU a Ruskem jako nezávislé státy. V rozhovoru to zdůrazňuje vedoucí Středo- a východoevropského oddělení Friedrich Ebert Stiftung v Berlíně Reinhard Krumm.
Reinhard Krumm
Reinhard Krumm; zdroj: FES Mittel- und Osteuropa

Evropská unie v posledních letech rozvíjela svou politiku Východního partnerství a zdálo se, že Rusko se o ni příliš nezajímá. Když se ale přiblížil podpis asociační dohody mezi EU a Ukrajinou, Moskva si uvědomila, že se něco děje a začala podnikat kroky, aby tomu zabránila. Souhlasíte s takovou interpretací vývoje na Ukrajině?
Evropská unie zahájila program Východního partnerství, aby nabídla šesti partnerským zemím určitý cíl a šanci na rozvoj, aby nezůstávaly pouhým regionem mezi EU a Ruskem. Zároveň ale bylo vždy v zájmu Ruska mít tyto země ve své sféře vlivu. Rusko má zájem na rozvíjení regionální spolupráce. Ve Společenství nezávislých států nefungovala tato spolupráce příliš dobře. Proto Rusko přišlo s projektem Eurasijské unie. Rusko chápe, že je obtížné existovat bez nějakého druhu regionální unie. Bezpečnost založená na takových organizacích, jako je Šanghajská organizace pro spolupráci, není dostatečná. Odpověď na Vaši otázku zní „ne“. Není možné tu situaci interpretovat tak, že by Rusko začalo podnikat určité kroky až poté, co si uvědomilo, že se má něco stát. Byli aktivní už dlouho předtím.

Měla být Evropská unie lépe připravena na ruskou reakci?
Podíval bych se na to z jiné perspektivy. Jednou z hlavních příčin problémů, ve kterých se teď nácházíme, je nedostatečné pochopení nákladů, které reformní proces na Ukrajině vyžaduje. Myslím, že Evropská unie si ve skutečnosti nikdy neudělala propočet, aby tyto náklady odhadla. Pokud by to udělali, mohly probíhat rozhovory s Ruskem o možné spolupráci. Nemyslím si, že by se EU dostatečně nesnažila nebo nebyla připravena. Ale nebyla připravena na tak rozsáhlou finanční podporu a nebyla připravena na to, s jakou vůli se bude chtít Moskva ujistit, že Ukrajina se stane součástí Eurasijské unie. My tady ale stále mluvíme tak, jako by byla Ukrajina pasivní obětí mezinárodní politiky. To je ovšem špatně, Ukrajina je hráč na mezinárodní scéně a musí si vybrat svou vlastní správnou cestu.  

Na jaký vývoj by se teď měly Ukrajina a Evropská unie připravit?
Ukrajina má nyní úkol uspořádat prezidentské a parlamentní volby a provést ústavní reformu. To bylo obsaženo také v dohodě z 21. února a je to první národní projekt, na kterém se lidé mohou shodnout. Pokud k tomu skutečně dojde, domnívám se, že pak má Ukrajina do budoucna šanci. Ačkoliv poslední vývoj na východní Ukrajině může být s mými nadějemi v rozporu.

A Evropská unie?
Je to pro EU hezký pocit, když vidí vlát na Majdanem evropské vlajky. Ale Evropská unie by si měla také rozmyslet, jak se vypořádat s následky toho, co se děje. Měli bychom si připomenout, kolik nadějí jsme vkládali v 90. letech do Ruska. Tyto naděje se bohužel nenaplnily a EU by se měla ujistit, že takový scénář se nebude opakovat.  

Měla by EU provést změny v uspořádání své zahraniční politiky?
Evropská unie dosud nemá svého ministra zahraničních věcí, a tedy ani žádnou společnou zahraniční politiku. To, co se ale dělo v Kyjevě, bylo jasné vystoupení Výmarského trojúhelníku (Francie, Polska a Německa). Zmínil bych také země Visegrádské skupiny, které mají na Ukrajině silné zájmy. Co by teď měly země EU a Unie udělat, to je formulování jasné východní politiky. A také – což bude obtížné – zahájit v určitém momentu rozhovory s Ruskem o jeho zájmech a o možnostech východní politiky, ve které budou všechny země mezi Ruskem a EU považovány za to, co jsou – za nezávislé státy.  

Rozhovor vznikl v rámci konference Quo vadis Ukraine, kterou v Praze pořádaly Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupení v České republice a Středisko bezpečnostní politiky (CESES) Fakulty sociálních věd Karlovy Univerzity v Praze.

Autor: Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA