Štěpán Chalupa: Zelenou energii budeme potřebovat. Neumím si představit vládu, která by podepsala nové Dukovany

Kolik energie by se v Česku mohlo vyrábět z obnovitelných zdrojů? A jak by se měl nově nastavit systém podpory? Mluvili jsme o tom s předsedou Komory OZE Štěpánem Chalupou.
OZE v Česku
© EurActiv.cz

Štěpán Chalupa je předsedou Komory obnovitelných zdrojů energie – české asociace sdružující profesní asociace jednotlivých obnovitelných zdrojů včetně průmyslových výrobců technologií a vědeckých institucí.

Po chybně nastaveném systému podpory obnovitelných zdrojů (OZE) a solárním boomu v Česku dlouho trvala nechuť k podpoře výrobců obnovitelné elektřiny. Země EU a europoslanci teď projednávají novou směrnici o OZE, která má stanovit pravidla pro příští dekádu a která se otázce podpory také věnuje. Jak by podle Vás měl systém podpory do budoucna vypadat?

Česká republika má v tomto směru velký náskok, který bohužel kvůli negativnímu postoji k OZE nevyužila jako svůj vývozní artikl do jiných evropských zemí. Evropská komise již v dnešních pokynech pro podporu OZE a v návrzích obsažených v zimním energetickém balíčku požaduje co největší integraci elektřiny z obnovitelných zdrojů do trhu. To se v Česku praktikuje již od roku 2013 v podobě hodinového zeleného bonusu, která se vypočítává jako rozdíl pevné výkupní ceny a aktuální hodinové ceny elektřiny na trhu.

Hodinový zelený bonus je nejlepší schéma podpory, které přesně reaguje na trh. V budoucnosti by navíc mohlo být navázáno i na čtvrthodinovou cenu. Efektivně minimalizuje náklady na podporu a ve chvílích, kdy se trh dostává na úroveň výkupní ceny, se systém stává beznákladovým. Aniž by se měnila jediná čárka v cenovém rozhodnutí nebo nějaké vyhlášce. Pokud se teoreticky za pět let dostaneme do situace, že se tržní cena bude průměrně pohybovat okolo výkupní ceny, systém ty zdroje automaticky vyřadí z podpory a obnovitelné zdroje nebudou stát ani korunu.

V západní Evropě se začíná prosazovat systém aukcí, ve kterých investoři soutěží o to, kdo podporu získá a bude moci svůj projekt realizovat. Chcete, aby se něco podobného zavedlo v Česku?

Aukce vnímáme jako přijatelné, ale dosavadní zkušenosti ze západních zemí ukazují na několik rizik. Domníváme se zaprvé, že aukce by měly být technologicky specifické, a ne technologicky neutrální. To znamená, že by v nich o podporu měly soutěžit vždy zdroje stejného typu. Nejlevnější vítr by neměl soutěžit a vytlačovat například bioplyn, protože stát má zájem rozšířit OZE, ne jeden druh OZE. Pokud stát vypíše aukce zvlášť pro vítr, bioplyn a další zdroje, má také lépe pod kontrolou, kolik kterých zdrojů vznikne.

Aukce sice efektivně stlačují cenu OZE dolů, ale někdy výsledná cena může být tak nízká, že se projekty v podstatě nevyplatí realizovat.

Zadruhé je potřeba zabránit tomu, aby se vytvářely nereálné ceny. Aukce sice efektivně stlačují cenu OZE dolů, ale někdy výsledná cena může být tak nízká, že se projekty v podstatě nevyplatí realizovat. Existují vážné obavy, že to se aktuálně děje v Německu, kde někteří investoři nabízejí ceny na hranici rentability a očekávají, že cena technologie během tří, pěti let tak nízko spadne. Pokud nespadne, elektrárny nepostaví, ale stát o tyto nepostavěné kapacity přijde – nové zdroje nevzniknou. Stát by proto měl mít nástroj, jehož prostřednictvím bude moci stanovit minimální cenu.

Důležité také je, aby měly z aukcí výjimku komunitní a malé obnovitelné projekty. Pokud si bude chtít skupina občanů a podnikatelů z nějaké obce postavit za kopcem tři větrné vrtule, nemá šanci obstát v aukci proti velké energetické společnosti, která elektrárny nakupuje po desítkách a dosáhne na úplně jiné ceny. A obráceně – je škoda nevyužít místa, která jsou méně ekonomicky zajímavá pro podnikatele, přitom obce nebo takzvané komunity by o ně zájem měly. Nastává pak otázka, podle čeho určovat těmto projektům výkupní cenu – zdali například prostřednictvím koeficientu odvozovat cenu od vysoutěžených aukcí, jako se to dělá ve Francii.

Malé a komunitní projekty mohou zachránit pověst OZE

O komunitních energetických projektech se v poslední době hodně mluví. Budou podle Vás hrát v energetice budoucnosti významnou roli? 

Místní občané, podnikatelé a obce by se měli do přechodu na čistou energetiku zapojit co nejvíce. Přinese jim to jednak ekonomické benefity, a zároveň to podle nás pomůže rehabilitovat obnovitelné zdroje v českém veřejném povědomí. Na malé a komunitní projekty se hodně zaměřuje i zmíněný zimní balíček Evropské komise – umožňuje členským státům zavádět pro ně zvýhodnění. To považuji za velmi důležité.

Chceme, aby byly komunitní projekty velmi precizně definovány a bylo zajištěno, že v nich rozhodující podíl budou mít místní občané, menší podniky a obce.

Zkušenosti ze sousedního Německa ovšem ukazují, že někdy se za „komunitou“ ve skutečnosti skrývá velká energetická firma, která chce využít výhodnějších podmínek. Jak s tím bojovat?

To je významný problém a v důsledku nejde jen o to, že energetické společnosti získají výhody, které jim nepřísluší. Tato praxe by totiž mohla zbrzdit celkový rozvoj obnovitelných zdrojů. Příklady z Německa, ale také třeba ze Španělska totiž v minulosti ukázaly, že motivací některých firem je tu obnovitelnou elektrárnu na místě zkrátka nevybudovat. Jak už jsem zmínil, projevuje se to například extrémně nízkými cenami nabízenými v aukcích, které pak realizaci projektů vlastně znemožní. Proto chceme, aby byly komunitní projekty velmi precizně definovány a bylo zajištěno, že v nich rozhodující podíl budou mít místní občané, menší podniky a obce. Oceňujeme proto návrh evropské směrnice o OZE, který takové přesné definice obsahuje. A k tomu Německu – pokud vím, úprava nastavených podmínek pro komunity čeká jako jeden z prvních úkolů novou vládu začátkem příštího roku.

Které body ještě v nové směrnici o OZE podle Vás stojí za sledování?

Velmi pozitivně vnímáme návrh na vytvoření jednotného administrativního místa pro žadatele, kteří si chtějí postavit zdroj využívající obnovitelnou energii. Zájemce najde a vyřídí vše potřebné jen tam, nemusí běhat po několika úřadech. To může lidem a komunitám výrazně usnadnit potýkání s administrativním šimlem. Kolegové z Německa, kteří neznají českou realitu, jsou vždycky překvapeni z toho, jak se u nás připravují projekty. Jsou zvyklí, že přijdou na úřad, který jim radí, co mají dělat. V Česku musíte obcházet jednotlivé instituce a přesvědčovat a přetahovat se s úředníky o výklad každé drobnosti. Zřízení jednotného administrativního místa by celou proceduru výrazně zjednodušilo a zrychlilo a každý by věděl, kam se obrátit.

Kolegové z Německa, kteří neznají českou realitu, jsou vždycky překvapeni z toho, jak se u nás připravují projekty. Jsou zvyklí, že přijdou na úřad, který jim radí, co mají dělat.

Druhá zásadní věc je, že takzvaní samovýrobci by měli mít podle návrhu směrnice o obnovitelných zdrojích možnost prodávat přebytečnou produkci elektřiny z OZE bez zbytečných překážek. Pokud nepřekročí určitý limit dodávek do distribuční soustavy (10 MWh u domácností a 500 MWh u právnických osob ročně), neměli by být navíc zákonem vnímáni jako dodavatelé. A v neposlední řadě – elektrické tarify by měly samovýrobce podporovat, nikoliv potírat. To bude obzvlášť důležité sledovat v Česku, kde jsme loni jeden takový pokus zažili.

Vítr potřebuje podporu

V Česku se chystá novela zákona o podporovaných zdrojích energie. Na začátku jsme mluvili o tom, jak by měl podle Vás systém podpory vypadat. Budete se to snažit dostat už do té nejbližší novely?

Dlouhodobě prosazujeme změnu zákona, která by vytvořila komplexní schéma pro podporu obnovitelných zdrojů platné do roku 2030. Jeho pravidla by podle nás měla být nastavena co nejdříve. Pokud by ale mělo toto schéma začít platit až od roku 2021, prosazovali bychom navíc ještě dílčí změnu zákona, která by měnila i pravidla platná do roku 2020. A to kvůli větrným elektrárnám.

Pokud nějakou podporu zavedeme až v roce 2021, budou všichni, kdo jsou schopní větrné elektrárny stavět, dávno za kopečkama.

Všechny ostatní zdroje totiž mohou získat určitou formu investiční nebo provozní podpory, ale nejlevnější zdroj elektřiny – tedy vítr – má podporu zastavenou. Zájemci o stavbu větrných elektráren nedosáhnou na vůbec nic.  Proto se za poslední dva roky nepostavila žádná větrná elektrárna. Pokud nebude existovat vidina otevření systému, tak to na sektor bude mít negativní dopad a budeme to těžko dohánět. Příprava projektů trvá dlouho, a pokud nějakou podporu zavedeme až v roce 2021, budou všichni, kdo jsou schopní tyto projekty rozvíjet, dávno za kopečkama.

Ministerstvo průmyslu a obchodu říká, že provozní podpora nových OZE projektů v Česku není potřebná, protože ČR už splnila svůj cíl pro podíl obnovitelných zdrojů stanovený pro rok 2020. Není z tohoto pohledu určování evropských nebo národních cílů kontraproduktivní? V minulosti se stanovil cíl, vypsala se podpora, později se ukázalo, že byla přepálená, a končíme víceméně stopkou pro OZE… Jsou tedy cíle vhodné?

Já bych se na tu otázku podíval z jiného úhlu. Zvyšování podílu obnovitelných zdrojů bude Česká republika potřebovat tak jako tak a myslím si, že v horizontu dvou nebo tří už to bude muset veřejně přiznat i stát. V příštích letech se budou odstavovat uhelné elektrárny, v příštích dekádách i Dukovany a i když snížíme svůj rekordní vývoz, hrozí, že nebudeme mít dostatek zdrojů. Jsem přesvědčen o tom, že to bude právě obnovitelná energetika, která nám pomůže nahradit kapacitu odstavovaných zdrojů. Jaderné jsou násobně dražší i jen na papíře. Praxe nám navíc ukazuje, jak je stále obtížnější je dokončovat a pokud už ano, tak jak jejich celkové náklady neuvěřitelně rostou. Nedokážu si představit koalici, která by se chtěla podepsat pod rozhodnutí stavět nové Dukovany a nést odpovědnost za účet ve stovkách miliard.

Aktuální důraz EU na posílení bezpečnostní spolupráce se vedle otázek migrace a obrany dotkne také energetiky.

V dlouhodobém horizontu počítáme, že OZE budou nahrazovat i jaderné zdroje, v kombinaci s dodávkou elektřiny ze zahraničí. Koncept energetické unie dnes sice vypadá hodně vzdáleně, ale myslím si, že aktuální důraz EU na posílení bezpečnostní spolupráce se vedle otázek migrace a obrany dotkne také energetiky. Proto budou mít větší význam domácí zdroje – a to jsou právě ty obnovitelné, nikoliv jaderné, pro které musíte dovážet palivo z Ruska nebo Spojených států. Zájmem státu tedy nebude splňovat cíle, ale rozvíjet OZE. Proto je na místě, aby se na podpůrných schématech začalo pracovat co nejdříve. Cíle jako takové potřebujeme, abychom si byli celou dobu dobře vědomi, kam směřujeme.

Obnovitelné zdroje jsou už dnes levnější než uhlí a jádro, pokud zodpovědně přiznáme, že existují nějaké externality. V případě uhlí je lze analyzovat lépe a existuje několik studií. I pro ty, kdo zpochybňují škody na klimatu, jsou tu škody na zdraví nebo na budovách, které zpochybnit nemohou. U jádra je rozpětí daleko větší, protože některé náklady nejsme v současné době schopni vykalkulovat – nevíme, kolik nás jádro bude do budoucna stát. Podpůrná schémata pro OZE se vytvářejí právě proto, že v ceně energie nejsou zahrnuty externality klasických zdrojů. To je zásada podpory v EU a měla by to být zásada i u nás. Pomáhá nám to připomínat si, že nechceme rozvíjet OZE proto, že bychom si tu myšlenku vycucali z prstu, ale protože je to efektivní, ušetří to náklady do budoucna a posílí naši bezpečnost.

Nechceme rozvíjet OZE proto, že bychom si tu myšlenku vycucali z prstu, ale protože je to efektivní, ušetří to náklady do budoucna a posílí naši bezpečnost.

Pokud jde o ty obavy, že se něco „přepálí“ – už dnes je díky Národnímu akčnímu plánu pro OZE rozvoj obnovitelných zdrojů regulován. Do budoucna to bude podobně, protože členské země EU budou muset nově připravovat národní plány pro klima a energetiku v rámci systému řízení energetické unie. V nich budou stanoveny hodnoty instalovaného výkonu pro daná období. Stát tedy bude mít OZE pod kontrolou.

Jaký cíl by byl realistický pro Českou republiku?

V horizontu do roku 2040 až 2050 vidíme zcela realisticky v České republice možnost pokrytí minimálně 40 až 60 procent spotřeby energie z domácích OZE. Konkrétní číslo bude záviset na vývoji spotřeby a tomu, kam až klesnou ceny akumulace, které stále strmě padají. Pokud se bude celková spotřeba snižovat, podíl OZE se samozřejmě bude zvyšovat. Pokud zůstane stejná, bude se podíl OZE pohybovat okolo zmíněných 40 procent.

  • Kristýna Zaklová

    Zahraniční studie uvádějí, že pokud chtějí státy efektivně bojovat s emisemi oxidu uhličitého a plnit své klimatické cíle, je třeba, aby jaderná energetika a obnovitelné zdroje spolupracovaly. Nehledě na to, jak významnou roli hraje např. dukovanská elektrárna pro Vysočinu. Vzhledem k tomu, že s přechodem na ekologičtější elektromobily se očekává růst poptávky po elektřině, není rozumné spoléhat na dodávky elektřiny ze zahraničí, navíc to není ani bezpečné. Pokud by u nás nefungovaly nesmyslné dotace na solární energii, hned bychom měli odkud získat finanční prostředky na nový blok. Když zvážíme fakt, kolik panelů je třeba, aby se vyrovnalo jedinému dukovanskému VVER bloku, je jasno. Doufám, že se dostavba Dukovan podaří, nejvhodnější by bylo zůstat u technologie, se kterou máme bohaté zkušenosti.

  • Pingback: Dědictví Sobotkovy vlády. O dostavbě jaderné elektrárny nerozhodne nejspíš ani nový kabinet — HlídacíPes.org()

REKLAMA
REKLAMA