Miloslav Zaur: České energetické politice chybí kus odvahy a inovace

„Chtě nechtě nejsme tak silná ekonomika jako Německo, které tlačí vývoj určitým směrem a bude ovlivňovat i koncepci sousedních zemí. Kus osobní odvahy politiků a snahy o inovaci energetiky by Česku při definování energetické koncepce prospěl,“ říká v rozhovoru předseda Rady Českého plynárenského svazu Miloslav Zaur. EurActiv s ním mluvil také o evropském projektu energetické unie.
Zaur
zdroj: Český plynárenský svaz

Trh se zemním plynem vypadá jinak než před několika lety, a roli v tom hraje i obchod se zkapalněným zemním plynem (LNG). Počítá se s tím, že by mohl zvýšit i energetickou bezpečnost Evropské unie. Může se ale Evropa v brzké době zbavit ruského plynu přepravovaného plynovody?
Pro Evropu je zatím stále levnější přepravovat surovinu plynovody. Proto nejsou ani stávající evropské LNG terminály plně využívány. Zkapalněný plyn je dražší kvůli nákladům na přepravu, zkapalňování a opětovné odpařování. Přeprava prostřednictvím tankerů má pro některé regiony smysl, ale pokud má Evropa k dispozici plynovody, LNG se jí zatím cenově nevyplatí. Nicméně pro krátkodobé krizové zásobování mohou sehrát klíčovou roli.

Dá se v brzké době očekávat zlevnění například díky lépe zvládnutým technologiím?
Technologie jsou v tomto odvětví dobře známé a propracované. Nakonec i v České republice působí firma Chart Ferox, která vyrábí nádoby a technologie vhodné skladování a distribuci zkapalněného plynu a úspěšně je exportuje. Rozhodující je cena přepravy. Na volném trhu skutečně rozhoduje otázka ceny. Těžko donutíte nějakého obchodníka, aby nakupoval jen LNG, pokud se mu nabízí levnější surovina. Pokud by cena plynu z Ruska nebo Norska či od jiných dodavatelů převýšila cenu zkapalněného plynu, pak by to samozřejmě fungovalo. 

Zatím je tedy primárním trhem pro vývoz LNG Asie.
Vývozci zkapalněného plynu ho mají stále kam umístit, a to právě do Asie. Například Jižní Korea využívá výhradně LNG, protože přeprava plynu přes území Severní Korey není možná. Pokud jde o Evropu, předpokládám, že si Rusko bude hlídat, aby byl jeho plyn na trhu vždy výhodnější.  

Na druhé straně, některé země EU začínají zkapalněný plyn využívat. Stačí se podívat na Pobaltí.
Ano, ale tyto státy jsou na Rusku vyloženě závislé, a navíc s ním mají komplikované vztahy z minulosti. Proto se zákonitě musí vybavit i nějakým dalším zdrojem. Ale i tady může významnou roli sehrát konečná cena takto importovaného plynu. 

Na vyhrocené vztahy s Ruskem musí ovšem reagovat větší část Evropy. Vypadá to, že EU donutí k významnějším krokům v zabezpečení dodávek vždy až nějaká plynová krize.
V roce 2009 šlo spíše o komerční hrátky. Dnes však spolu Rusko a Ukrajina válčí. Může se zdát, že jde o rozmíšky, ale na východě země opravdu panuje válečný stav. A v takové situaci se vývoj může vymknout z rukou a dodávky plynu se mohou zastavit. Bez přepravy přes Ukrajinu zatím Evropská unie nemá řešení pro dlouhodobé zásobování plynem. Je to situace, kdy je třeba jednat.

Co když bude EU krásně propojená, ale řadu plynovodů ani nevyužijeme?

Může to vyřešit plánovaný vznik energetické unie?
Myslím si, že právě na základě této situace a snahy získat silnější pozici pro vyjednání vznikl v minulém roce polský návrh na vytvoření energetické unie, která by pomohla bezpečnost dodávek zvýšit. Je ovšem potřeba rozmyslet, co by vlastně měla tato unie řešit. Z pohledu Evropy vidím dva důležité aspekty. Prvním je zvýšení stability nebo bezpečnosti dodávek, ale toho může EU dosáhnout i bez energetické unie. Druhým aspektem je silnější vyjednávací pozice pro získání výhodnější ceny plynu. V tom zatím panuje rozdílnost názorů, respektive ochoty pro tento důvod unii vytvořit.

Říkáte, že bezpečnějších dodávek plynu může EU dosáhnout i bez energetické unie. Jak?
Lze toho dosáhnout, pokud si členské země dobře zmonitorují stávající infrastrukturu – přepravní systémy, kapacitu zásobníků, kapacitu LNG terminálů a tak dále. Taková analýza by poskytla dobrý základ. Pak by bylo možné existující infrastrukturu efektivně doplnit tak, aby se bezpečnost dodávek zvýšila.

Na tom ostatně EU svou myšlenku energetické unie staví. Jde například o lepší propojení evropských zemí.
Evropská unie staví na myšlence, že je potřeba budovat větší provázanost přepravních systémů. Otázka zní, zda je to skutečně potřeba. Budeme umět infrastrukturu dostatečně využít? Dokážeme prodat vybudovanou kapacitu? Nezatíží takové investice ceny plynu, protože Evropa sice bude krásně propojená, ale řadu plynovodů možná nevyužijeme?  Příkladem může být kapacitně nevyužitý plynovod OPAL.

To znamená, abychom nestavěli zbytečně nějaká propojení, která nebudou potřebná?
Přesně tak. Politici mohou odhlasovat, že čtyři krát čtyři je dvacet, ale reálný svět vám ukáže, že to tak doopravdy není. Pak musíte tu situaci narychlo řešit. Jak jsem říkal, vhodná by byla podrobná analýza, ze které by vycházelo rozhodnutí, že na některých místech infrastrukturu doplníme. Aby se však nestalo, že vystavíme robustní infrastrukturu, kterou využijeme jednou za pět nebo deset let, měli bychom počítat s tím, že v krizových situacích budeme muset Evropu na krátký čas zásobovat i nestandardní cestou. I když to třeba krátkodobě bude nákladnější, ale v celkovém pohledu efektivnější. Ostatně i Rusko evropský trh potřebuje a dlouhodobé odpojení pro něj není ekonomicky výhodné. Zrušilo sice výstavbu South Streamu, ale snaží se teď plyn přivést tureckou cestou. Neumím odhadnout, do jaké míry jde o politickou hru a jakou roli hraje ekonomika.

Má podle Vás Rusko zájem skutečně vybudovat nějaký velký plynovod do EU?
Jak jsem říkal, Rusko evropský trh potřebuje. Usiluje samozřejmě o to, aby trh nebyl jednotný, protože jednota by posílila evropskou vyjednávací pozici. Udělá tak cokoliv, aby zabránilo jinému plynu v přístupu na evropský trh. Zrušení South Streamu píše beru jako taktiku. 

Kam s plynem?

Dají se na globálním trhu s plynem v blízké době očekávat velké změny podobné břidlicovému boomu v USA? Například že by s těžbou břidlicového plynu začala Čína?
Čína má velkou ambici zvýšit spotřebu zemního plynu, protože ochrana životního prostředí je tam jednou z nejpalčivějších otázek. Zdá se však, že technologie, které se pro těžbu břidlicového plynu využívají ve Spojených státech, není možné použít v Číně. Je to kvůli odlišnému geologickému složení břidlic a hloubce jejich uložení.  Další možnost je zplyňovat uhlí přímo pod zemí. Jak rychle ale dokáže Čína vlastní produkci zmobilizovat, to lze jen těžko říct. 

Nějaké jiné velké pohyby se čekat nedají?
Trh se zemním plynem i ropou je v současné době poměrně stabilní. Do cen mohou výrazně zasáhnout pouze problémy na Blízkém východě. Neočekávám zásadní třesk, který by trhem významně zahýbal. 

Jak vlastně může spotřebu plynu ovlivnit rozvoj obnovitelných zdrojů?
V současnosti například podrobně analyzujeme, co se přihodí, až nastoupí rozvoj malé fotovoltaiky na střechách domů. Panují samozřejmě obavy, že by domácnosti mohly utíkat od plynu. Na druhé straně, distributoři elektřiny se zase obávají rozvoje kogenerace. Nemyslím si, že by v průběhu pěti nebo deseti let mohly obnovitelné zdroje způsobit nějaké větší výkyvy z pohledu spotřeby plynu. Větší vliv zatím mají programy na úsporu energií a počasí.

Trend odchodu od velké energetiky směrem k decentralizovanému systému částečně postavenému na obnovitelných zdrojích je ale patrný.
To jistě, zejména v Německu. Česká republika má však robustní energetiku, které se zatím nechce vzdát. Úplný odchod od centrální energetiky i sítí a orientace na samovýrobu není zcela možná. Chtě nechtě zůstaneme jako spotřebitelé na síť připojeni.  Čas od času totiž bude potřeba nějakou energii od sítě přijmout. Fixní náklady na síť budou vznikat a bude nutné je někam alokovat. Připojení na síť tak nemusí být úplně levné. 

Takže se nebojíte, že lidé budou utíkat od plynu?
Pokud jde o spotřebu plynu, je tu ještě oblast, která do budoucna nabízí významný prostor pro rozvoj, a to je využívání stlačeného zemního plynu (CNG) v dopravě. Plyn naplňuje ekologické parametry, cenově je poměrně výhodný, síť plnicích stanic se rozvíjí, automobilky vyrábějí vozy na zemní plyn. Pokud se podaří udržet zvýhodněnou spotřební daň, myslím, že dalšímu rozvoji CNG nic nebrání. Další prostor nabízí i kombinovaná výroba tepla a elektřiny – tedy už zmíněná kogenerace. Otázkou jsou ovšem kapacity přenosových a distribučních elektrických sítí. Investoři dnes často naráží na to, že připojení na elektrické sítě nedostanou. Obecně je třeba říci, že není zcela lehké odhadnout budoucí vývoj spotřeby plynu.
 

Čím to je?
Je obtížné zorientovat se v tom, kam dnes kráčí Evropa a jaký je například vliv Německa na českou energetiku.  Druhým důvodem je silná uhelná a také jaderná lobby. Chtě nechtě nejsme tak silná ekonomika jako Německo, které tlačí vývoj určitým směrem a bude ovlivňovat i koncepci sousedních zemí. Kus osobní odvahy politiků a snahy o inovaci energetiky by Česku při definování energetické koncepce prospěl.

Měla by mít energetickou koncepci i EU?
To je zásadní problém. Energetický koncept jako takový Evropě chybí. Přitom by ho měla mít. Každý stát v EU si vytváří vlastní energetický mix, což je sice v souladu s lisabonskou smlouvou, ale dohromady to přestává fungovat. Ať už technicky nebo i komerčně.

Je ovšem možné něco takového vytvořit?
Jsem bohužel skeptický k tomu, že se něco takového povede. V každém státě panují jiné ekonomické podmínky, každý stát má jiné regulační podmínky, geografickou polohu, propojení na evropskou síť a tak dále. Těžko si dovedu představit, že by se nějaký stát, který má dobré postavení, dovedl vzdát svých výhod ku prospěchu toho slabšího. Jde o tak citlivé a složité záležitosti, že realizace skutečné energetické unie bude trvat desítky let, pokud se kdy povede.

Dá se říct, že nadnárodní firmy, mezi které patří i velké plynárenské společnosti, budou Komisi ve snaze o sjednocování evropské energetiky podporovat? Rozdílné politiky národních států jim nejsou vždycky ku prospěchu.
To je velmi složitá otázka. Panuje řada vlivů, které ovlivňují chování energetických společností i jednotlivých států. Když se podíváme na plynárenství, v některých zemích se reguluje konečná cena plynu, jinde zase výnosy, jako v České republice. Každý stát rozdílným způsobem podporuje obnovitelné zdroje a podobně. Vytvořit jednotný trh, který by byl férový vůči všem zemím i vůči všem hráčům na trhu bude vyžadovat obrovské úsilí a nápravu v harmonizaci pravidel.  To se nestane ze dne na den. Každý stát má také jiné zájmy. Stačí se podívat, kdo debatu o energetické unii vyvolal – Polsko. To patří mezi státy, které jsou nejvíce ohrožené kvůli absenci plynárenské infrastruktury.

Pokud země není na liberalizaci připravena, sankce to nevyřeší.

Jsou to země, kde trh s plynem příliš nefunguje. Možná proto volají po evropském řešení. Je otázka, jestli je může zbytek EU obviňovat, že neplnily „domácí úkoly“.
Každý stát má jiné geopolitické postavení, každý stát má jinou ekonomiku, každý stát je jinak ochoten vstoupit do liberalizace. Ta má také různé důsledky. V České republice se po otevření trh s energiemi velmi rozvinul.  V loňském roce změnilo 200.000 zákazníků dodavatele plynu. Letos se stále pohybujeme okolo 15.000 měsíčně. V jiných státech se přitom počet změn dodavatele plynu pohybuje v řádu desítek ročně. V různých zemích tedy panuje různé prostředí a dá se očekávat různé chování v přístupu k úrovni liberalizace trhu.

Pomůže v tomhle přísnější vymáhání evropské legislativy ze strany Evropské komise?
Otázkou je, jak posoudit ekonomiku a stabilitu dané země a její připravenost na liberalizovaný trh s energiemi, aby bylo prosazování volného trhu a případné sankce správně načasované. Jedna věc je politická ochota a druhou je připravenost trhu. Trh nemusí být vždy na liberalizaci připraven. Pokud nemáte obchodníky a dobře nastavená pravidla, trh se nerozjede, případně se najde tolik spekulantů, že vám trh nakonec úplně rozloží. To sankce nevyřeší.

Na plynové propojování evropské peníze

Vytváření energetické unie začíná na regionální úrovni. Už dlouho se mluví o lepším plynovém propojení Česka se sousedy. Na čem to vázne?
Realizace různých projektů ztroskotává na diskuzi, jakým finančním objemem by se na ní měly podílet jednotlivé členské státy. Jestliže postavíme například plynové propojení z Polska až do Chorvatska, které celkově přispěje evropské energetické bezpečnosti, je k diskuzi, jakou částku by měl zaplatit český nebo polský zákazník? Do takové debaty pak vstupují i národní regulátoři.  Na tom stojí i realizace plánovaného plynovodu propojení s Polskem, Stork II. Jsem toho názoru, že jsou to diskuze oprávněné.

Může pomoci financování z evropských peněz?
Bezpochyby. Pokud má daný plynovod význam pro celou EU, měly by se na výstavbě podílet evropské peníze.

Je v tomhle smyslu lákavý takzvaný Junckerův balíček?
Původně jsme projekty do tohoto programu předběžně přihlásili. Když ale vyšly najevo podrobnější informace o nastavení programu, rozhodli jsme se od něj v březnu odstoupit. Nabízelo se totiž několik možností, ale ani jedna z nich pro nás není atraktivní. Prostřednictvím programu je možné získat garanci, půjčku nebo kapitálový vstup. Jenže ani jedno nechceme. Preferovali bychom přímé vložení financí do konkrétního projektu. Za těchto podmínek jsme se však rozhodli, že budeme projekty financovat ze svých zdrojů. Týká se to například projektů pro užití zvýšené kapacity domácí těžby plynu na jižní Moravě. 

Takové projekty jsou v zájmu zvyšování bezpečnosti státu, investice ale záleží na soukromých společnostech. Jak je stát k investicím motivuje?
Primární jsou pro nás podmínky regulace, od které se bude odvíjet návratnost investic. Potřebujeme tedy dlouhodobě stabilní a transparentní regulaci nastavenou minimálně na pět až deset let dopředu. Z dosavadních vyjádření regulačního úřadu vyplývá, že má zájem dlouhodobě stabilní regulaci vytvořit. Za takových podmínek do investic půjdeme.  

Jak vás v podobných plánech ovlivňuje politika snižování spotřeby energie?
To je pro nás popravdě velký oříšek. Prognózy spotřeby plynu v České republice byly podstatně vyšší, než jaké spotřeby dnes reálně dosahujeme – není to ani osm miliard kubických metrů ročně, přičemž prognózy odhadovaly spotřebu převyšující více než deset miliard kubíků ročně.  Podílí se na tom jednak klimatické podmínky, a pak právě opatření, která vedou ke snižování energetické náročnosti.

Zvyšování energetické účinnosti nemusí pro energetické firmy na první pohled vypadat úplně pozitivně. Jak se na snižování spotřeby díváte?
Je to bezpochyby dobrá cesta. Nutí nás to samozřejmě úplně jinak uvažovat o výstavbě sítí a budoucím rozvoji. V minulosti například developerské projekty vypadaly tak, že se zasíťovaly pozemky, vybudovaly se desítky přípojek, které plynárenské společnosti odkoupily, a čekalo se, až se pozemek prodá a přípojka využije. Dnes nastavujeme developerům v odkupu sítí úplně jiné podmínky. S nástupem nových technologií, nízkoenergetických domů nebo tepelných čerpadel totiž dochází k tomu, že se třeba třetina plánovaných objektů k plynu vůbec nepřipojí. Odkup sítí tedy podmiňujeme určitým procentem využití.

Takže vám vlivem energetických úspor klesají výnosy?
Tady se dostávám zpátky k regulaci. V České republice je regulace nastavena na principu povolených výnosů. Pokud jich nedosáhneme, regulátor nám rozdíl v dalším období zahrne do distribučních tarifů a naopak, pokud máme povolené výnosy vyšší, budoucí tarify se naopak sníží.  Jde o klasický „vodárenský efekt“. Čím méně plynu protéká, tím dražší začíná být distribuce. Spolehlivost a bezpečnost distribuční soustavy generuje fixní náklady, které je nutné vynakládat bez ohledu na množství distribuovaného plynu. V roce 2014 jsme z trhu každopádně nevybrali asi 1,5 miliardy korun. Přesto jsme plně investovali do soustavy asi 3 miliardy.  Programy energetických úspor tak vytváří nové podmínky pro rozvoj distribuční soustavy. Jako distributor nemáme zájem na zvyšování ceny distribuce budováním kapacitně nevyužívaných soustav nebo přípojek. 

Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA