Juraj Krivošík: Testování úspornosti spotřebičů by se mělo přiblížit realitě

„Díky standardům máte jistotu, že informace o spotřebě je u dvaceti různých chladniček srovnatelná. Nevýhodou jsou rozdíly oproti reálným podmínkám. Doma nemáte standardizovanou teplotu, chladničku otevíráte a dáváte do ní různé potraviny. To spotřebu ovlivní,“ říká ředitel Střediska pro efektivní využívání energie SEVEn Juraj Krivošík. Jak testování spotřebičů přiblížit reálným podmínkám? A umí spotřebiče upravit svou spotřebu, když poznají, že prochází testem?
Krivošík
zdroj: archiv Juraje Krivošíka

Evropská komise přišla v létě s návrhem, který má revidovat pravidla pro energetické štítky. Co obsahuje?
Návrh Komise řeší vícero věcí. Z hlediska spotřebitele je nejviditelnější škála energetických tříd. Došlo totiž k tomu, že energetický štítek se stal obětí vlastního úspěchu. Většina produktových skupin se postupem času dostala do situace, kdy se 90 % a více výrobků ocitlo v nejvyšší energetické třídě A. Vyřešilo se to tak, že se zavedly třídy A+, A++, A+++ a pak se zjistilo, že zákazník nedokáže rozlišit, o kolik je výrobek třídy A+ lepší nebo horší než třídy vedle něj. Navíc, zároveň existuje paralelní legislativa o ekodesignu, která stanovuje minimální normy pro energetickou účinnost.

„Samotný produkt sice stojí několik tisíc korun, ale během deseti let za jeho provoz zaplatíme další tisíce.“

Chladničky, mrazničky a jejich kombinace pak například mají energetický štítek, kde se škála pohybuje od je A+++ až po D. Ale pouze třída  A+ a lepší mohou být na trhu. To znamená, že třídy A, B, C a D jsou na štítku vidět, ale nesmí se prodávat. Když si dnes zákazník koupí chladničku A+, má tak vlastně nejhorší možný výrobek, a ne ten nejlepší, jak by naznačoval název.

Jak se má tento systém zpřehlednit?
Podle návrhu by se měly kategorie výrobků pohybovat od A do G. Průměr trhu by měl být uprostřed štítku, tedy ve třídách C a D. Lze počítat s tím, že postupně se většina výrobků posune znovu do třídy A. V momentě, kdy by se to stalo s podstatnou částí trhu, provede se revize a výrobky se znovu rozdělí do tříd v rozsahu A až G, aby škála skutečně odpovídala úspornosti.

Následné revize by spadaly do pravomocí Komise, nebo by musel vzniknout další legislativní návrh, který by procházel obvyklým kolečkem?
Bylo by to v pravomoci Evropské komise. Zároveň by ale proběhl konzultační proces, v rámci kterého se mohou vyjádřit všechny zainteresované strany. Své stanovisko mohou k zapracování podat i členské země. Rámcová směrnice by tedy nastavila pravidla a důležité je, že pro každou produktovou skupinu by se pak změny prováděly individuálně, tedy v jiných časech.

Jaký je vlastně rozdíl v tom, jestli si koupím výrobek ve třídě A+, nebo A+++. Kolik peněz mi to pomůže ušetřit?
To se liší podle kategorie výrobku. V některých se může rozdíl ve spotřebě energie pohybovat okolo 30 až 40 %, jinde je to jen 10 až 20 %. Je pravda, že ne vždy se vyplatí vyměnit jakýkoli funkční výrobek za nový jen proto, že se na trhu objeví něco úspornějšího, protože návratnost se může pohybovat v řádu několika let. Co se však většinou vyplatí, to je pečlivý výběr v případě nákupu nových výrobků. Samotný produkt sice stojí několik tisíc korun, ale během deseti let za jeho provoz zaplatíme další tisíce. Proto je vhodné vybírat si ty úspornější. 

Jedno testování stačí

Co dalšího Komise navrhuje?
Směrnice nově zavádí povinnou elektronickou databázi výrobků na evropském trhu, do které budou výrobci své produkty registrovat. Tak to funguje ve většině vyspělých ekonomik světa. Díky takové databázi jsou informace o výrobcích k dispozici na jednom místě a mohou sloužit Evropské komisi, dozorovým orgánům a pravděpodobně i spotřebitelům, kterým to usnadní rozhodování.

Dá se říct, že důvodem pro tuto změnu je nedostatečná kontrola dozorových orgánů? Je to pro ně příliš složité nebo náročné?
V principu je to tak. Logika databáze spočívá v tom, že když například v Německu nějaký výrobek otestují a výsledky zanesou do databáze, mělo by být možné zjistit, pod jakým názvem se výrobek prodává v Česku, a výsledek bychom tedy měli být schopni uplatnit bez zvláštního testování. Testy jsou drahé a technicky náročné, ale databáze by měla v tomto ohledu situaci usnadnit.

Zdá se, že pro spotřebitele mohou být tyto změny pozitivní. Jak se na to budou dívat obchodníci?
Na databázi by si obchodníci neměli příliš stěžovat, protože je nezasáhne – údaje do ní budou vyplňovat výrobci. Pro obchodníky by mohla určitou zátěž představovat změna štítkování. Návrh předpokládá, že proběhne v průběhu deseti dnů – kdy musí zmizet starý štítek a umístit se nový. I to by měla usnadňovat elektronická databáze, protože z ní si mohou obchodníci potřebné informace stáhnout a vytisknout. Změna ale proběhne u každé produktové skupiny zvlášť. Znamená to, že třeba během jednoho týdne se bude přechod na nový systém týkat například jen vysavačů nebo praček. Pro zákazníka by to měla být dostatečně rychlá změna. Směrnice k tomu navíc předpokládá, že členské země uspořádají kampaně, které spotřebitelům celou situaci vysvětlí.

„Na dodržování pravidel mají zájem samotní výrobci.“

Jak to bude se spotřebiči, které jsou v prodeji už dnes? Budou se na ně změny také vztahovat?
Obecně platí zásada, že by se nemělo přistupovat k retroaktivním opatřením. Když se například stanoví, že se přestane prodávat určitý typ vysavačů nebo žárovek, obchodníci se mohou předzásobit a nakoupené produkty prodávat tak dlouho, jak potřebují. Od určitého data se už ale na trh nesmějí uvádět nové výrobky. U této konkrétní revize bych předpokládal, že dvě chladničky na jedné prodejně by neměly mít dva různé štítky – tedy starý a nový, aby nevznikal chaos. Lze předpokládat, že technické parametry výrobku zůstávají stejné, a tak bude stačit přidělit mu pouze nový index energetické účinnosti. To by neměl být pro vystavení nového štítku s jinou energetickou třídou problém.

Zmiňovali jsme se už o pohledu spotřebitelů i obchodníků. Co ale výrobci? Jak budou změny vnímat oni?
Když už nějaká legislativa platí, asociace výrobců mají zájem na tom, aby se dodržovala, protože velké zodpovědné firmy ji naplňují a žádají to i po ostatních. Právě tyto asociace volají po vyšší úrovni dozorových aktivit. Proto se někteří výrobci přímo zúčastnili projektů zaměřených na testování spotřebičů nebo měli zájem na tom, aby se uskutečnily. Ve chvíli, kdy se jedná o konkrétních technických požadavcích, jsou asociace výrobců samozřejmě aktivní, vstupují do diskuze a usilují o to, aby se standardy vyvíjely určitým směrem. Na to ale mají jako lobbistická sdružení nárok.

Jak otestovat televizi

Když hovoříte o projektech zaměřených na testování – středisko SEVEn se podílelo na projektu ComplianTV, který testoval spotřebu energie u televizorů na evropském trhu. V souvislosti s tímto projektem se objevily informace, že někteří výrobci možná používají speciální software, který televizoru umožňuje rozpoznat, že je testován – což se v principu podobá systému, k jehož využívání se přiznala automobilka Volkswagen. Jak k tomu vlastně došlo?
V rámci projektu jsme testovali televizory a zjistili jsme, že některé modely téměř okamžitě po začátku testování výrazně snížily svou spotřebu energie. V souvislosti s aktuálním skandálem okolo výsledků emisního testování v automobilovém průmyslu to vyvolalo otázku, zda je možné, aby spotřebič zjistil, že procházím testováním. Teoreticky se to stát může, protože testy probíhají ve specifických podmínkách. V případě televizorů se to týká konkrétního filmu, který se promítá a například teploty, při které testování probíhá.

Prokázalo se používání podvodného softwaru?
Možnost detekce podmínek testu pravděpodobně existuje, což se v minulosti ukázalo, ale v rámci našeho projektu jsme neprokázali, že by šlo o takový případ. Zjistili jsme, že se jedná o určitý režim provozu televizoru, který zákazník může, ale nemusí uplatnit. V televizích tedy nebyl potají nainstalován nějaký software, který by upravoval jejich normální chování. Toto zjištění však otevřelo otázku standardů, které se při testování výrobku uplatňují a které mohou být výrazně vzdálené reálné obsluze. Auto, televizor i chladnička budou mít v reálu vždycky jinou spotřebu, než jakou ukazuje štítek.

Proč se vlastně chování a úspornost spotřebiče netestuje v normálních provozních podmínkách?
Protože pak by nebylo možné jednotlivé výrobky srovnávat. Chladničky se nyní například testují v místnosti s teplotou 25 stupňů Celsia, jejich dveře se neotevírají a uvnitř spotřebičů se ještě nachází specifická hmota, ve které se měří teplota. Měří se i vzdálenost chladničky od zdi laboratorní místnosti. Záleží také na tom, jestli jsou v ledničce police a jak jsou rozmístěny. U vysavačů se používá jeden konkrétní koberec, v televizích se pouští jeden konkrétní film.

„Auto, televizor i chladnička budou mít v reálu vždycky jinou spotřebu, než jakou ukazuje štítek.“

Který film to je?
Není to přímo konkrétní film, ale uměle vyrobená sekvence, ve které jsou nastříhané světlé i tmavé obrazy a která představuje jakýsi průměr televizního vysílání – film, zprávy, hudbu a tak dále. U praček zase testy probíhají s konkrétní standardizovanou textilií, která je „standardně“ ušpiněná. Měří se pak nejen spotřeba energie, ale také vody a právě čistota prádla. U praček i myček ovšem nastává problém v tom, že se testuje jen jeden nebo na dva programy. Výrobky dnes ale mají programů mnohem více. Když pak jako uživatel nezvolíte ten úsporný program, ale nějaký další, výsledná spotřeba se může výrazně lišit. Pokud by se ale testovalo více programů, znamenalo by to vyšší náklady a hrozilo by například, že dozorové orgány budou kvůli tomu provádět méně testů. 

Testování má tedy smysl ve chvíli, kdy přede mnou stojí čtyři ledničky, a já si mám vybrat, kterou si koupím.
Přesně tak. Pokud by si každý výrobce podmínky trochu upravil, výsledky by už nebyly srovnatelné. Díky standardům máte jistotu, že informace je u dvaceti různých chladniček srovnatelná. Nevýhodou jsou právě rozdíly oproti reálným podmínkám. Doma nemáte 25 stupňů, chladničku někdy otevíráte, dáváte do ní různé potraviny, a to vše spotřebu ovlivní.

Jak lze problémy spojené s rozdíly mezi výsledky testování a reálnými podmínkami vyřešit?
Podmínky definované ve standardech by měly být co nejbližší reálnému prostředí v domácnostech. Zároveň je ale nutné zachovat takovou definici, aby byly testy technicky i finančně proveditelné.

Kontroly pomáhají

Kdo vlastně výsledky testování spotřebičů kontroluje?
Ve všech členských zemích EU platí evropská legislativa, která pokrývá všechny výrobky od bílých spotřebičů a televizorů přes vysavače, zdroje tepla a bojlery na teplou vodu. Údaje potřebné pro energetický štítek uvádějí výrobci v rámci takzvané samodeklarace. To znamená, že štítky vyrábějí sami podle vlastních testů. Každá členská země má však vlastní dozorový orgán, který umožňuje výrobky kontrolovat, ať už namátkou nebo podle výběrového vzorce. Zároveň by měli jejich zástupci navštěvovat obchody a sledovat, zda obchodníci štítky zveřejňují a poskytují zákazníkům dostatečné informace. 

Už jsme se ale zmiňovali o tom, že to moc spolehlivě nefunguje.
Není tajemstvím, že v řadě zemí EU neprobíhají příliš hloubkové kontroly. Seznam výrobků, které někdo skutečně zkontroluje, je opravdu malý. Což znamená, že malá je i šance na odhalení výrobku, který legislativu porušuje.

Proto vznikají projekty, jako byl ComplianTV?
Právě z těchto důvodů vstoupila do procesu Evropská komise, která začala finančně podporovat několik projektů zaměřených na konkrétní typ výrobku nebo na určitý segment trhu. Díky tomu se výrobky začaly kontrolovat ve větším měřítku.

Dá se to zachytit v číslech?
V letech 2011 a 2012 proběhl první projekt zaměřený na chladničky, který otestoval sedmdesát náhodně vybraných modelů evropského trhu. Zjistilo se, že polovina z nich měla nějaký technický problém a čtvrtina z nich uváděla nesprávnou energetickou třídu. Na základě těchto výsledků se podpora ze strany Komise zvýšila a uskutečnily se projekty zaměřené na pračky (50 modelů), televizory (160 modelů), žárovky (desítky modelů) a některé další produktové skupiny. Dnes je situace taková, že většina výrobků renomovaných výrobců je po technické stránce s největší pravděpodobností v pořádku.  To znamená, že když výrobce na štítku deklaruje nějakou energetickou třídu, je to nejspíš pravdivá informace. 

Nějaké jiné problémy přetrvávají?
Další problém spočívá v tom, že štítky nejsou v obchodech k dispozici v takové míře, v jaké by měly být. Na některých předepsaných produktech štítek chybí, jinde má zase špatný formát nebo neobsahuje potřebné informace. I v této oblasti se situace zlepšuje díky zmíněným projektům a díky spolupráci s výrobci a prodejci i dozorovými orgány. Je to ale běh na dlouhou trať. 

Juraj Krivošík vystoupil jako jeden z řečníků během debaty na téma Energetické štítky: Návrat ke stupnici A-G, kterou v Praze pořádala Česká podnikatelská reprezentace při EU (CEBRE) ve spolupráci se Zastoupením Evropské komise v České republice a Informační kanceláří Evropského parlamentu v ČR.

Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA