Marta Nováková: Sdílená ekonomika pomůže nezaměstnaným i důchodcům

Český Svaz obchodu a cestovního ruchu mezi sebe přijal i společnost Uber. Proti sdílené ekonomice tedy vystupovat nehodlá. Problémem pro podnikatele jsou spíše přílišné regulace a přebujelá legislativa, říká prezidentka svazu Marta Nováková. Podle ní děláme ze spotřebitelů často nesvéprávné osoby, a to mnohdy kvůli Evropské unii.
Svaz obchodu
Marta Nováková

O fenoménu sdílené ekonomiky v poslední době slýcháváme poměrně často. Loni rostla dokonce rychleji než společnosti jako Google či Facebook a generovala transakce v hodnotě 28 miliard eur. Do roku 2025 se na ní má podílet až třetina Evropanů. Přikládáte Vy osobně sdílené ekonomice v kontextu České republiky také takovou váhu?
Nejdříve musíme oddělit dvě věci, a to kolaborativní a sdílenou ekonomiku. Sdílení jako takové není ekonomika, jde o vzájemnou výpomoc. V okamžiku, kdy se dostáváme do roviny byznysu a člověk má tyto aktivity jako součást svého zdroje příjmů, tak jde o podnikání, a tedy o kolaborativní ekonomiku.

V rámci České republiky má kolaborativní ekonomika své místo. Je ji však třeba dát onen obchodní kontext. A zde se dostáváme k obrovskému problému. Někdo podniká například jako provozovatel hotelu a musí splňovat obrovské množství podmínek, příkazů a regulací. Na druhou stranu provozovatel kolaborativní ekonomiky těmito překážkami zatížen není. Nejdůležitější pro nás tedy je, aby pro oba typy podnikání platily stejné podmínky. Nelze jednoho podnikatele regulovat ad absurdum a druhého naproti tomu přehlížet a nechtít po něm ani daně.

Typ ekonomiky založený na moderních technologiích a službách se bude rozvíjet a já osobně i SOCR jej podporujeme. Stát by ale měl mít nastavena taková pravidla, která platí pro všechny a zároveň podnikání příliš nezatěžují. Jedním z takových pravidel je placení daní, které je potřeba vybírat.

Vládní instituce by ale tento nový model ekonomiky chtěly dostat pod absolutní kontrolu, což není možné vzhledem k dynamice a flexibilitě informačních technologií i podnikatelských záměrů Sama Evropská komise doporučila členským státům tento typ ekonomiky spíše podporovat, nikoli regulovat.

Nelze jednoho podnikatele regulovat ad absurdum a druhého naproti tomu přehlížet a nechtít po něm ani daně.

Měla by tato stejná pravidla, respektive placení daní, platit i pro ty fyzické osoby, které kolaborativní ekonomiku využívají jen jako občasný přivýdělek?
Zde narážíme na jeden zásadní problém. V našem právním řádu nemáme jednoznačně definováno, co je to podnikání, protože současná zákonná formulace je nedostatečná. Co je to soustavná činnost? Je to opakovaná činnost – je 2x opakování? Půlroční činnost, nebo roční činnost? Jestliže někdo někomu půjčí svůj byt na tři měsíce, protože odjíždí na stáž do zahraničí, tak neprovozuje obchodní činnost. Ale když si byt koupím za účelem pronájmu, to už jde o podnikání, byť pronájem realizuji přes portál Airbnb. V českém právním řádu nám tedy chybí definice podnikání v rámci kolaborativní ekonomiky. Toto by se mělo vyřešit relativně rychle.

V okamžiku, kdy se taková činnost dostane do roviny podnikání, musí se dodržovat pravidla daná zákony. Ale zregulovat účastníky této kolaborativní ekonomiky do té míry, do jaké jsou zregulováni klasičtí podnikatelé, nebude možné. A proto se domnívám, že správnou cestou by v tomto ohledu kromě právní definice podnikání bylo i opuštění od mnohých regulací uvalených na klasické podnikatele. Jako příklad bych uvedla placení poplatků podle tzv. autorského zákona, který platí každý oficiálně registrovaný podnikatel v ubytovacích a stravovacích službách. Způsob výběru poplatků různým ochranným autorským svazům v současné podobě považujeme za přežité.

A nejde jen o taxislužby, ale i o ubytovací služby, půjčovny aut a o mnohé další segmenty ekonomiky. Všichni klasičtí podnikatelé se potýkají s obrovským množstvím regulací, nařízení a pokynů. Například ochrana spotřebitele je u nás až tak přehnaná, mnohdy díky EU, že často ze spotřebitelů děláme skoro nesvéprávné osoby.

Odhady předpokládají, že se kolaborativní ekonomika může v budoucnu podílet na českém HDP až dvěma procenty. Co pro to musí český stát a podnikatelé udělat? Jak by se měl stát tomuto fenoménu postavit?
Stát by měl především pochopit, že digitalizace je tady a že není rozumné se jí bránit, je nutné digitalizaci nejen akceptovat, ale především ji umět využít. Podívejme se ale, jak vypadá například digitalizace státní správy. Jak může naše státní správa chtít kontrolovat vysoce technologické společnosti, když sama není schopná v rámci jednoho ministerstva propojit své informační systémy? Proč není schopná daňovým poplatníkům nabídnout jednotný portál, na kterém by si mohli všechny své záležitosti spojené se státní správou vyřídit?

Stát by těmto novým trendům měl jít naproti, a nikoli naopak. Pokud jde o samotné podnikatele, pokud jim stát nebude bránit, s novými trendy si poradí sami, přizpůsobí se jim.

V našem právním řádu nemáme jednoznačně definováno, co je to podnikání, protože současná zákonná formulace je nedostatečná.

Rozvoji podnikání v ČR ale brání příliš složitá legislativa. Kreativní lidé tady jsou a technologický problém také nevidím. Oblast start-upů se rozvíjí poměrně rychle. Ale pokud nebudeme vytvářet příznivé podmínky pro nové typy podnikání, mnoho velmi šikovných lidí se usazuje jinde, zejména v USA.

Jak se na kolaborativní ekonomiku dívají klasičtí podnikatelé?
Mezi členy Svazu obchodu a cestovního ruchu máme i společnost Uber. Přijali jsme ji, protože při platbách využívá platební karty a každý klient, stejně jako provozovatel vozidla, je tak lehce dohledatelný. Vše je tedy kontrolovatelné. A sám Uber má v ČR společnost s ručením omezeným a zavázal se v případě vyžádání poskytnout své seznamy provozovatelů. A to je to, o co nám jde. O transparentnost, o dostupnost dat od provozovatelů podnikatelských portálů typu UBER nebo AirBnB. Takže ostatní podnikatelé se na tyto služby nemusí dívat nutně pejorativně. Je ale třeba dodržovat jistá pravidla.

Měl by člověk danit své jízdy, i když jezdí s Uberem třeba jen jednou za měsíc?
Pokud se touto činností dostane do oné chybějící definice podnikání, tak ano. Každý zaměstnanec platí daň ze všech svých příjmů. A stejně tak by to mělo být i u řidičů Uberu. Jak jsem ale řekla, základem je vytvoření nové právní definice podnikání v rámci kolaborativní ekonomiky. A zde samozřejmě bude existovat nějaká hranice, která nám řekne, co ještě pod podnikatelskou činnost nespadá, a tudíž nemusí podléhat stejným pravidlům a daňové povinnosti.

V čem vidíte přidanou hodnotu tohoto ekonomického modelu?
V současné chvíli máme velmi nízkou nezaměstnanost. Ekonomika ale pracuje v cyklech a opět nastane situace, kdy se nezaměstnanost zvýší. A v takovém okamžiku může kolaborativní ekonomika lidem pomoci.

Může ale jít i o lidi velmi mladé nebo naopak v předdůchodovém či důchodovém věku, kteří chtějí i nadále pracovat, ale nedaří se jim nalézt zaměstnání. Pro ně je takový typ podnikání někdy ideální. Dále se to může týkat matek na mateřské dovolené, lidi imobilních nebo lidí, kteří žijí v těžko dostupných místech.

Jaké odvětví české ekonomiky může z tohoto modelu nejvíce profitovat?
Pokud mám hovořit za náš svaz, tam jde především o podnikatele v oblasti cestovního ruchu, konkrétně pak o ubytovací služby. V cestovním ruchu je pro tento model ekonomiky obrovský potenciál, ale zároveň je to obrovské riziko.

Domnívám se ale, že kolaborativní ekonomika zasáhne i další odvětví. Například automobil je obrovská investiční příležitost. Vlastnictví automobilu již v dnešní době není znak nějakého společenského postavení. Především ve městech se automobily využívají čím dál méně. Skupina lidí si proto může pořídit jedno auto dohromady a následně jej mezi sebou sdílet či pronajímat jiným, což může ovlivnit množství vyráběných automobilů, jejich typy apod. Tento přístup pochopitelně může ovlivnit celá průmyslová odvětví, tím zaměstnanost a můžeme očekávat i dopady do sociální oblasti. Sdílet v tomto slova smyslu se mohou ale i luxusní kabelky, kožichy a jiné spotřební zboží.

Každý zaměstnanec platí daň ze všech svých příjmů. A stejně tak by to mělo být i u řidičů Uberu.

Otázkou je, jak bude pokračovat samotný vývoj společnosti. Existuje vize společnosti 4.0, ve které má být stěžejní automatizace a digitalizace. Rutinní práce budou automatizovány a logicky tak vznikne skupina lidí, kteří budou nezaměstnatelní především v nových digitálních oborech

Digitalizace a automatizace procesů dává jednoznačnou příležitost přesouvání pracovníků do oblasti služeb, lidé budou mít čím dál více volného času.  Rozvíjet se bude i byznys s naším zdravím, což zajímá každého bez ohledu na sociální postavení. Pracovní uplatnění pracovníků uvolněných z výrobního procesu díky digitalizaci však nemá pouze ekonomické dopady, ale také sociální dopady a stále významnější roli tak bude v naší společnosti hrát sociologie. V tomto ohledu je podle mého názoru sociologie oborem budoucnosti, protože musí pomáhat řešit nově přicházející problémy společnosti.

Jaká úskalí vidíte v tomto ekonomickém modelu?
Technologie jsou nedostižitelné v závodě s regulacemi a technologický náskok, který mají provozovatelé portálů, je tak obrovský, že chtít je postihnout nějakou rigidní legislativou, je téměř nemožné. Dnes můžeme žít na Novém Zélandu a provozovat byznys v České republice a legislativa nás prakticky nepostihne. Jako poskytovatel budeme mít obrovský náskok. Jestli a jak se povede nastavit „spravedlivé“ podnikatelské prostředí záleží na mnoha aspektech – na schopnosti legislativců využít nové podnikatelské modely, které neuznávají klasické hranice stejně tak jako na podnikatelské etice a historické kultivaci podnikatelského prostředí v dané zemi… Především bychom měli hledat společné podnikatelské prostředí, společná klíčová pravidla pro podnikání, protože kolaborativní ekonomika opravdu nezná hranice.

shutterstock_451990699

© Shutterstock / MaxxiGo

V tomto ohledu by asi nepomohla ani celoevropská harmonizace, protože problematika kolaborativní ekonomiky je globální. Situace to ale není bezvýchodná. Musíme si uvědomit, že svět takto funguje a je nutné začít hledat řešení jednotlivých problémů, mezi které mimo jiné patří bezpečnost. Konkrétně v pohybu lidí vidíme, že když se ubytujeme v hotelu, jsme evidovaní, jakmile se ubytujeme přes couchsurfing, evidovaní nejsme.

Jeden španělský soudce v minulém roce položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ve věci sporu mezi španělskými taxikáři a společností Uber. Ta se hájí, že je digitální platformou, nikoli přepravní společností, a spadá tudíž do oblasti e-commerce a mezi informační služby. Taxikáři však mají jiný názor. Letos se v tomto ohledu čeká přelomové rozhodnutí unijního soudu, které se může stát precedentem pro následné rozhodování ve věci sdílené ekonomiky jako takové. Na čí stranu byste se v tomto sporu postavila?
Je to o opět o tom, co je v dané chvíli podnikatelská aktivita. Souvisí to s tím, jak se na to bude pohlížet, jak bude definována hranice podnikání.

V oblasti obchodu bych uvítala, kdyby se Evropská unie byla schopná posunout do podoby Spojených států.

Principiálně by měl pravidla dodržovat samotný přepravce, protože využívá technologického „zprostředkovatele“ V takovém případě je společnost Uber skutečně jen technologickou platformou, pro kterou by ale měla platit povinnost poskytovat data o přepravcích a platit daně ze zisku plynoucího z provozování technologické platformy. Otevírají se ale i další otázky – platit daně ve všech zemích, které využívají digitální platformu nebo jen v zemi, kde je platforma evidována? Avšak v tomto ohledu si budeme muset počkat na rozhodnutí unijního soudu.

Pojďme se chvíli pobavit o on-line obchodování. Pokud jde o členy Svazu obchodu a cestovního ruchu, stavějí se k problematice e-commerce pozitivně? Respektive je to pro ně téma, kterým se zabývají, a služba, kterou nabízejí?
Jedním z členů Svazu obchodu a cestovního ruchu je i Asociace pro elektronickou komerci (APEK), ve které je dnes sdruženo asi 300 e-shopů. Všichni obchodníci si ale uvědomují, že o budoucnosti kamenných obchodů a e-shopů rozhoduje vždy zákazník. A tomu se jak e-shopy, tak kamenné obchody přizpůsobují. Existuje několik prodejních kanálů a obchodník, pokud chce na trhu zůstat, je musí využívat všechny.

Je pravdou, že klasický obchod bude v některých oborech „vytěsňován“ více, v jiných méně. Každý kamenný obchodník má dnes e-shop, každý lepší e-commerce obchodník má kamenné výdejny. V konečném důsledku ale vyhraje ten, kdo bude schopnější a kdo se dokáže lépe přizpůsobit potřebám zákazníků.

Soustředí se čeští obchodníci, nabízející své služby on-line, výhradně na Českou republiku, nebo míří i za hranice?
Je zde celá řada e-shopů, které působí i za hranicemi. U přeshraničního internetového obchodu však stále přetrvává řada překážek typu geo-blocking nebo placení daní. Evropská komise se v tomto ohledu snaží vytvořit jednotný digitální trh, což je určitě pozitivní. E-shopy nemají a neměly by mít hranice.

Osobně bych v oblasti obchodu jako takového uvítala, kdyby se Evropská unie byla schopná posunout do podoby Spojených států. Na mysli mám například vytvoření měnové unie a alespoň částečné vytvoření společné legislativy. Hlavně v oblasti daní. Teprve v takovém případě bychom mohli Spojeným státům skutečně konkurovat.

Nyní zažíváme období postupného příklonu zpět k ochranářství a ekonomickému izolacionismu i u některých členských zemí.

Máte představu o tom, jaká část ze zisků obchodníků plyne z e-commerce?
Myslím si, že sektor e-shopů prozatím pro kamenné obchodníky nijak extra výnosný není. To ovšem neznamená, že především velké internetové obchody v ČR nejsou ziskové. Mít vlastní e-shop znamená pro kamenné obchodníky budování nového prodejního kanálu a berou je zatím jako investici. Kamenní obchodníci je budují nikoli kvůli zisku, ale kvůli tomu, že zákazník jej vyžaduje, i když jej třeba prozatím nevyužívá tolik. A tím si vytvářejí významnější tržní podíl. Avšak trend v obchodě je takový, že zákazníci se stále více budou přesouvat do internetového nakupování i v doposud nestandardních sortimentech.

Do kamenných obchodů však lidé budou chodit i nadále, v obchodních centrech se lidé potkávají, tráví tam volný čas. Kamenné obchody budou zcela zásadně měnit „svou tvář“, protože na e-shopech budou zákazníkům podávat informace a lákat je k tomu, aby se přišli přesvědčit do jejich prodejny a tam si zboží prohlédnout, vyzkoušet, ochutnat… a obchodníkovi, který má vyřešenu správně komunikaci se zákazníkem je jedno, jestli je zboží nakoupeno v jeho e-shopu nebo v jeho kamenné prodejně.

Naznačila jste, jak byste si představovala Evropskou unii. Mohla byste to trošku rozvést?
Členské země se mnohdy nedokáží domluvit a způsob vzájemného vyjednávání je příliš nákladný, a to nejen finančně. Budoucnost unie bych skutečně viděla ve Spojených státech evropských, a to zejména v oblasti podnikání a obchodu. Opačný přístup nás jen brzdí.

Obchod totiž hranice nezná. A nejen ten internetový. Éra liberálního obchodu zde byla založena na principech jednotného trhu EU, nyní však zažíváme období postupného příklonu zpět k ochranářství a ekonomickému izolacionismu i u některých členských zemí. Zdá se, že mnoha lidem i v Evropě se líbí Trumpův přístup k problematice ochrany vlastního trhu. Prezident Trump ale chce chránit USA a my v EU bychom měli chránit Evropu! Ale i v tomto ohledu věřím, že tento ekonomický trend v globálním měřítku zase pomine a za nějakou dobu opět zvítězí myšlenky liberálního mezinárodního obchodu.

  • Lajos99

    Není “nesvéprávnost spotřebitele” skrytým cílem regulací občanů EU ?

  • Jan Vitasek

    Není důvod rozlišovat mezi nějakou sdílenou a kolaborativní ekonomikou ve chvíli, kdy nastavíme stejná pravidla pro všechny (tj. regulaci – protože ona do určité míry smysl má, musíme jen řešit míru) a změníme daňový systém. Zdanění práce mi v dnešní době přijde jako čím dál větší pošetilost. Ekonomická teorie říká,že je nesmysl danit to,co se lehce může zdanění vyhnout. A to práce mj. kvůli (ale nejen) kolaborativní ekonomice snadno může.Nebylo by pro státy lepší si ty daně vybrat jinde? Třeba na spotřebě(DPH,spotřební daň,progresivní daň směrem k luxusnějším statkům)? :)

REKLAMA
REKLAMA