Tomáš Prouza: Sankce mají trestat Rusko, ne poškodit EU

„V ruských médiích se zveličují jakékoliv skutečné i umělé rozpory v rámci EU,“ říká v rozhovoru státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. Ohrožuje Česko evropskou jednotu tím, že odmítá ekonomické sankce vůči Rusku? Jak bude EU jednotná v prosazování energetické bezpečnosti? Ukáže to blížící se evropský summit.

Prouza
zdroj: Úřad vlády ČR

Evropský summit se má na konci týdne mimo jiné zabývat energetikou. Na pořadu jsou klimaticko-energetické cíle pro rok 2030, ale také otázka energetické bezpečnosti. Čemu budou evropští lídři věnovat největší pozornost?
Dá se očekávat, že klimaticko-energetické politice věnuje summit jen velmi krátký čas, během kterého Evropská komise představí výsledky dosavadních jednání se členskými státy a pozice jednotlivých zemí. Primárně bude debata stát na nové strategii pro energetickou bezpečnost, kterou Komise představila na konci května. Debatu velmi dobře nastartovalo Polsko, které přišlo s vlastním návrhem na vytvoření energetické unie. Nejsložitější teď bude diskuze o tom, jak všechna hezká slova z papíru převést do reality a především jak všechny plánované kroky financovat. To je vždycky mnohem těžší, než strategie vytvářet.    

Česká reakce na zmíněný polský návrh energetické unie vzbudila poměrně velký mediální ohlas. Česko dalo najevo, že úplně nepodporuje všechny body polského návrhu. Šlo hlavně o plán na společné nákupy zemního plynu, které by mohly Evropě zajistit nižší ceny za dodávky. Proč myslíte, že by takový mechanismus nefungoval?
Jestli budu někdy dělat přednášku na žurnalistice o chybné práci s informacemi, tohle bude asi můj první příklad. Postavit zprávu renomované tiskové agentury na jedné větě z patnáctistránkového dokumentu mi přišlo hodně odvážné.  

U společných nákupů plynu jsme řešili, jak ten mechanismus uchopit, aby skutečně fungoval. V České republice nenakupuje plyn nějaká státní agentura nebo státem stoprocentně vlastněná firma. Stejně jako v mnoha dalších evropských zemích u nás plyn nakupuje řada soukromých společností, které musí mít pro spolupráci jasný důvod. Nesmíme zapomínat také na to, že existují dva druhy nákupů. V případě spotových nákupů by měl fungovat trh a každá firma by měla nakupovat plyn podle svých možností, pokud budou chtít agregovat svou poptávku, je to jejich volbou. U dlouhodobých kontraktů ovšem o to pečlivěji musíme hlídat rizikové záležitosti a součásti smluv, které ohrožují funkčnost jednotného evropského trhu.

Jak v tom může pomoci Evropská unie?
Příkladem může být fungování Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) v případě nákupů jaderného paliva. Když se podepisuje nová smlouva na nákup paliva, Euratom kontroluje, jestli neobsahuje nějakou nebezpečnou klauzuli. Pokud návrh schválí, kontrakt se pak může podepsat. Euratom zároveň sleduje nejrůznější údaje, například o cenách dodávek, které pak publikuje ve formě agregovaných dat. To je model, který by dával smysl.

Takže by Evropská komise mohla kontrolovat, jestli smlouvy nepřinášejí nějaké potenciální nebezpečí?
Díky tomu by se zajistilo, že smlouvy nebudou žádné nebezpečné klauzule obsahovat. V minulosti se například stávalo, že se Gazprom snažil některým státům do smlouvy zakotvit třeba zákaz reverzního toku. To je věc, která se dotýká evropské energetické bezpečnosti, protože tím můžete rozbít celou plynovou infrastrukturu. Pokud podepíšete zákaz reverzních toků, je už úplně jedno, jak máte soustavu namalovanou na mapě – v reálu prostě fungovat nebude.

Říkal jste také, že by se tak sledovaly důležité údaje z jednotlivých kontraktů. Co to konkrétně znamená?
Ceny stanovené v jednotlivých smlouvách by samozřejmě nebylo možné zveřejňovat. Pokud ale máte přehled o tom, za kolik peněz jednotlivé firmy zemní plyn kupují, a zveřejňujete to jako průměr, dáváte tím všem velmi dobrý benchmark. Dnes samozřejmě všichni vědí, jaké jsou spotové ceny. Ale nikdo nemá přehled o tom, za jaké ceny se nakupuje v dlouhodobých kontraktech. To zkrátka není veřejná informace a dominantnímu dodavateli umožňuje vytvářet silný tlak na odběratele, kteří nemají jiné alternativy.

Sankce nemají trestat nás

A jak se tedy s nesouhlasem vyrovnali Poláci? Co říkají na české připomínky? Nevzali to jako nějakou zradu? V současné situaci se přece jen jedná o citlivé téma.
My jsme celou záležitost s Poláky řešili už předtím, než svůj návrh zveřejnili. Běžela mezi námi velmi intenzivní technická komunikace, během které jsme se snažili zjistit podrobnosti o těch bodech návrhu, které nám nebyly úplně jasné. Roli třeba hraje i to, že Poláci nakupují plyn pomocí jiného mechanismu, než my. Je třeba říci, že s Polskem v současné době běží intenzivní diskuze na všech úrovních k řadě témat. Ještě nikdy neměla Česká republika s Polskem tak intenzivní debaty jako dnes.  

To znamená, že to nebrali dramaticky?
Poláci věděli, že s nimi naopak hledáme řešení, která mohou fungovat, a všichni byli v pohodě. To, že to téma použila některá česká média, pro která to byl zajímavý titulek, je druhá věc. Třetí věcí je, že tu zprávu aktivně roztáčela ruská média. Bylo velmi zajímavé, jak v dnešní době informační války každá drobnost nabude nebývalých rozměrů. A bylo to pro mě další poučení v tom, že je potřeba ke zveřejňování informací přistupovat úplně jinak, než před rokem. Před rokem by to bylo téměř každému jedno.

To je ovšem dost zajímavá věc.
Když se dnes podíváte, jaká témata se protlačují do ruských médií, klasických i sociálních, jasně vidíte důraz na jakékoliv skutečné i umělé rozpory v rámci EU, které se v ruském prostředí zveličují.

„V minulosti se stávalo, že se Gazprom snažil některým státům do smlouvy zakotvit zákaz reverzního toku plynu.“

S otázkou evropské jednoty vůči Rusku se pojí i sankce, kterými EU na Rusko tlačí kvůli Ukrajině. Česko patří mezi země, kterou jsou proti zavádění plošných ekonomických sankcí. Nepřispívá tím k evropské nejednotě?
To je zase velmi nebezpečná mediální zkratka. Většina zemí Evropy říká, že nechce plošné hospodářské sankce. Nežijeme totiž v době studené války. Jakkoliv byla komplikovaná, vždy platil princip „jedna ku jedné“ – vy nám vyhostíte jednoho diplomata, my vám vyhostíme taky jednoho; vy přestanete kupovat šroubky, my přestaneme kupovat matičky. Ale to už v dnešní době neplatí. Kdybychom přestali kupovat kaviár, tak ruská reakce nebude taková, že přestanou kupovat bordeaux, ale bude velmi asymetrická. Nedává smysl hledat sankce, které nás poškodí minimálně stejně jako Rusko. Pokud mají být sankce trest někomu za to, že se chová v rozporu s mezinárodním právem, musíme hledat takové sankce, které opravdu potrestají toho, kdo má být potrestaný, a ne toho, kdo hájí právo.

A co by tedy EU měla dělat?
Budeme-li potřebovat posílit sankční nástroje kvůli další destabilizaci Ukrajiny, měli bychom se výrazně více zaměřit na otázku investic nebo přístupu na finanční trhy. Tedy na to, co je důležité pro Rusko. Když přestaneme kupovat kaviár a oni zablokují dovoz vepřového z Polska, tak to zkrátka více poškodí Polsko jako součást Evropské unie, než by to poškodilo Rusko.

Před dvěma měsíci nám ministr zahraničí Zaorálek v rozhovoru říkal, že ekonomická válka by víc poškodila Rusko.
Když začala ruská invaze na Krym, během tří dnů prudce spadl moskevský akciový index kvůli velké nejistotě. Dnes už je zpátky na předinvazních hodnotách. Řada investorů má pocit, že se vlastně nic nestalo. Záleží také na tom, co ekonomická válka vlastně znamená. Když přestaneme vyvážet strojírenské výrobky do Ruska, Rusko si je koupí někde jinde. Na druhou stranu, z pohledu modernizace ruské ekonomiky je EU významným zdrojem investic, které ji pomáhají posilovat. Jde o to, abychom dokázali najít takové nástroje, které budou mít větší dopad na toho, kdo má být sankcemi potrestán. Pokud se dostaneme do takové ekonomické války, že si budeme vzájemně vršit blokované komodity, Rusové budou bez pochyby schopni vyhrotit situaci rychleji my. V Rusku rozhoduje jeden člověk, tady jich je dvacet osm. Rusové navíc vždycky měli dva národní sporty, ve kterých byli dobří. To jsou hokej a šachy. A Evropa v šachu není tak dobrá.

 

V energetice musí fungovat trh

Abychom se vrátili k summitu a energetice – říkal jste, že bude potřeba najít peníze na realizaci strategie pro energetickou bezpečnost. To se aktuálně týká hlavně plynového propojení. Dalo by se čekat, že existuje dost velká politická vůle k tomu, aby se ty peníze našly. Nebo je to naivní představa?
Nejde pouze o propojování plynové infrastruktury, která je aktuálně na pořadu dne. Pro EU je minimálně stejně důležitá elektrárenská soustava. V plynu i elektřině jsou tady baltské státy, které stále představují energetický ostrov, který není propojen se zbytkem Evropy. Podobně je na tom Pyrenejský poloostrov. Budeme tedy například debatovat o tom, jak využívat peníze z Nástroje pro propojení Evropy (Connecting Europe Facility, CEF). Důležitá bude jistá flexibilita. Když se například CEF plánoval, panoval velký tlak na rozvoj železnic, i když dnes je jasné, že železnice tak strategicky důležité nejsou. Peníze v rámci CEF by se tedy mohly přesunout na podporu energetické infrastruktury.    

Stejně důležité bude, jak se změní názor Komise na využívání kohezních peněz. Zatím na generálním ředitelství pro regionální politiku nebyla příliš velká ochota takové projekty financovat. Ovšem pokud se bavíme o nějaké evropské strategii, nedovedu si představit, že by Komise říkala: „Ano, je to priorita, ale nejsou na to peníze“.

Co DG Regio konkrétně vadilo na financování energetické infrastruktury z evropských fondů?
V kohezní politice se klade důraz především na malé a střední podniky a spousty drobných projektů. U budování energetické infrastruktury však hovoříme o investici do monopolu, což doteď nemělo potřebnou politickou podporu. Je ovšem nutné ten přístup vyvážit a slova o prioritách podepřít i penězi. Nepočítáme samozřejmě s tím, že by se z evropských peněz financovalo 100 % investic do infrastruktury. Ve chvíli, kdy ale existuje nějaký prostor, je podle mě férovější vzít si maximum možného, než náklady přenášet na zákazníky.

Dnes v Evropě nejde jen o fyzické propojení infrastruktury, ale také o legislativu, na které stojí fungování liberalizovaného trhu. Tam má Česko problém s tím, že řada zemí tuto legislativu ještě plně neimplementovala. Co s tím?
Ano, v energetice existuje třetí liberalizační balíček, na kterém se všechny členské státy shodly, ale v řadě zemí o něm pouze hezky mluví. Myslíme si, že Komise by měla tato pravidla vymáhat daleko důrazněji, než to dělala dosud. V současné době se dokonce fyzicky ukazuje, že řadě evropských zemí nefunkčnost jednotného trhu s energiemi ubližuje. 

Jak na to může třeba právě Česká republika tlačit?
Tyto otázky jsou v pravomoci Komise a žádný jednotlivý členský stát nemá páky na to, aby mohl něco změnit. Na druhou stranu je důležité, že se z toho stalo důležité téma, o kterém mluvíme na každé Radě pro energetiku i na Evropské radě. Řada zemí nyní pochopila, že je skutečně důležité, aby propojený trh fungoval. A bude důležité podporovat novou Komisi, aby měla odvahu existující pravidla skutečně vymáhat.

Jádro je základ

Když jsme u zajišťování energetické bezpečnosti – nedávno jsem Vás slyšela říkat, že pro Českou republiku neplatí rovnice „obnovitelné zdroje energie = energetická bezpečnost“. Do jaké míry je pro Česko rozvoj čisté energie strategická otázka a do jaké míry spoléháme na to, že nám otázky energetické bezpečnosti pomůže vyřešit jaderná energie?
Kdybychom byli zemí na jihu Evropy, která má rozsáhlé pobřeží, pak bychom měli pro rozvoj obnovitelných zdrojů logicky lepší podmínky a jejich podíl v energetickém mixu by mohl být daleko vyšší. Rozvoj OZE dává smysl tehdy, pokud jsou schopny ekonomicky přežít. Na začátku bylo samozřejmě potřeba nastartovat jejich rozvoj prostřednictvím podpory. Ale neumím si představit, že bychom masivně podporovali jeden zdroj energie dalších 40 let. Když se dívám na to, jaká má Česká republika omezení, jádro musí být vždycky základ. Nemá smysl rozvíjet spalování uhlí. Za chvíli nám dojdou domácí zásoby, dovážet uhlí nechceme a navíc to není přívětivé k životnímu prostředí. Nových vodních elektráren už v Česku moc nepostavíme. Pro další obnovitelné zdroje nemáme dobré podmínky. Biomasu můžeme sice pěstovat, ale její celkový přínos není příliš velký. Zbývá nám tu jádro jako základ, obnovitelné zdroje, které budou dávat ekonomický smysl, a také energetická účinnost. Ta pomáhá snižovat spotřebu, ale také dlouhodobě posilovat konkurenceschopnost průmyslu.

„Ještě nikdy neměla ČR s Polskem tak intenzivní debaty jako dnes.“ 

Je to zarámováno ještě jednou důležitou úvahou. Ve chvíli, kdy dovážíme ropu i zemní plyn, je rozumné, abychom alespoň v jednom zdroji energie byli exportéry. Což by nám elektřina z jádra umožnila. Mít absolutní závislost úplně ve všem je strategicky nebezpečné, zvlášť pro průmyslovou zemi, jakou je Česká republika.

Jádro má ale z hlediska energetické bezpečnosti také své slabiny. Podívejte se třeba, jak dlouho trvá rozhodnutí o tom, kdo a jak postaví nové bloky Temelína. A je otázka, jak dlouho se pak budou případně skutečně stavět. Nebudou nám tady ty zdroje chybět? Navíc jaderné palivo také dovážíme, a to z Ruska.
Na druhou stranu, jaderné palivo jsme si alespoň schopni nakoupit v dostatečném množství s dostatečným předstihem. Dnes máme zásobu na tři roky, a pokud bude třeba, není problém vytvořit si zásobu třeba až na šest let, během kterých je možné najít jiného dodavatele. Pokud jde o výstavbu, ano, ta trvá dlouho. Vždycky to trvat bude a vždycky to také bude debata o tom, co dává ekonomický smysl. Myslím, že České republice stačila lekce ze špatně nastavené podpory OZE. V souvislosti s Temelínem si vláda neuměla představit, že by dávala ČEZ garance na výkupní ceny elektřiny. Ale je také logické, že ČEZ jako veřejně obchodovaná firma hledá jistotu, že se mu investice vyplatí. Další tendr stojí na rozhodnutí, jak předělat celý energetický trh, aby opět fungoval.        

Když se vládě nepodaří najít cestu, jak nové bloky vystavět bez garancí, co se stane? Přepracuje se energetická koncepce, která už nebude obsahovat tak velký důraz na jádro?
Do konce roku bude mít vláda jasně nastavenou novou strategii v oblasti jádra. Materiály se dnes velmi intenzivně připravují na ministerstvu průmyslu a obchodu a na ministerstvu financí a už jsou relativně daleko. Myslím si, že shoda se najde. Zároveň je součástí debaty o nové energetické politice i to, zda zavádět kapacitní platby, nebo ne. Během několika měsíců navíc Komise rozhodne v otázce britské podpory pro novou jadernou elektrárnu Hinkley Point C. Ve chvíli, kdy bude rozhodnutí na stole, ukážou se hranice, ve kterých se bude možné pohybovat.

S tím vším souvisí také česká pozice ke klimaticko-energetickým cílům, o kterých jsme mluvili na začátku. Česko stojí za tím, aby EU přijala pouze jeden závazek – ten pro snižování emisí CO2. S jeho plněním má pomoci právě jádro. Cíl pro OZE naopak odmítáme. V návrhu Komise se s cílem pro snižování emisí počítá ve výši 40 %. Česko to podporuje, ale raději by tam vidělo napsáno 35 %. Jak vláda došla k tomuto číslu?
Existuje k tomu rozsáhlá dopadová analýza, kterou vypracovalo ministerstvo průmyslu a obchodu. Podle jeho výpočtů dnes 35% cíl vychází pro Českou republiku jako nákladově nejefektivnější. Jsme schopni ho splnit bez výraznějších problémů a bez masivních investic. Zároveň říkáme, že cíl ve výši 40 % je reálný, pokud pak globální klimatická dohoda nebude přinášet další náklady. Vyšší cíl může fungovat, pokud budeme mít dostatečné záruky ochrany našeho průmyslu. Určitě totiž nechceme, aby klimaticko-energetická politika vedla k tomu, že tady budeme zavírat podniky a vyvážet česká pracovní místa do ciziny. Bude také důležité dobře rozdělit plnění cíle mezi jednotlivé sektory mimo evropský systém obchodování s emisemi. Někde to může fungovat dobře, jinde, jako například v zemědělství, příliš mnoho prostoru bez masivních investic nemáme. Důležité rozhodnutí tedy bude spočívat v tom, jak cíl rozdělit uvnitř české ekonomiky.

Autor: Adéla Denková

REKLAMA

REKLAMA