Ondřej Schütz: České strany jsou v zásadě tolerantní a proevropské

Podle Ondřeje Schütze, který na Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně zkoumá národnostní tendence v zemích Visegrádské čtyřky, jsou Češi na rozdíl od svých sousedů tolerantní k jiným národnostem. EurActiv.cz s ním hovořil i o mnohdy vyhrocené situaci mezi Maďarskem a Slovenskem a projevech národnostního cítění v Polsku.
Ondřej Schütz
Ondřej Schütz, externí spolupracovník Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy Univerzity (IIPS).
  • V prvních výsledcích dlouhodobého výzkumu na téma nacionalismus v zemích V4 dáváte nárůst národnostních tendencí v tomto regionu do souvislosti se vstupem do Evropské unie. Co Vás k tomu vede?

To neříkám pouze já. Dnes se již o tomto jevu nemluví pouze v akademické sféře, ale ve společnosti obecně. Nárůst národnostních tendencí přinejmenším koreluje s obdobím po vstupu do EU. Je to logické, neboť společenská témata dovedou identitární otázky vždy překrýt. Vstup do EU byl důležitým milníkem jak z pohledu sociologického, tak ekonomického. V momentě, kdy byl tento milník dosažen, se otevřel prostor. Ve chvíli, kdy už společenské téma neexistovalo a mnohá témata se přesunula na evropskou úroveň, vznikla poptávka po nových tématech, na kterých by se politické strany mohly profilovat. A národnostní nebo, jak raději říkám, „identitární“ otázka se přímo nabízela.

  • Témata využívaná tradičně spíše krajními politickými silami se tedy promítla i do programů zavedených politických stran. Jakým způsobem?

V každé zemi je to jinak. Například Maďarsko je ukázkou případu, kdy mainstreamové strany musely reagovat na poptávku ze strany voličů a na její nárůst. Fidész byl k převzetí části této agendy donucen vnějším okolím, voliči a jinými stranami. V Maďarsku spolu obě dvě scény tedy souvisí.

Česká republika je naprosto opačný příklad a ve střední Evropě v tomto smyslu tvoří k Maďarsku určitý protipól. Nacionalistická scéna je zde jasně oddělená od hlavních stran a žádné propojení tam neexistuje. Občas se najde politik typu pana Čunka, který má extrémnější názory, ale obecně o propojené světy nejde.

  • Podíváme-li se na země V4, do jaké míry se národnostní témata promítají do programů hlavních politických stran?

U hlavních politických stran v České republice nebyl ten nárůst tak prudký, jako v ostatních zemích. Nacionalismus ani národní socialismus zde po roce roce 2005 neučinil takový skok jako například v Polsku. Střední Evropu tím pádem dělím na Českou republiku a zbytek.

Na Slovensku to bylo velmi podobné jako v Maďarsku, také tam začal být mainstream velmi nacionalistický. Mezi těmito dvěma zeměmi a Polskem je pak rozdíl v tom, že na Slovensku a Maďarsku existuje v mainstreamové politice opačná tendence, která je velmi radikálně proti tomuto trendu, zatímco v Polsku je slabá. V Polsku existují velmi silně nacionalistické strany, silně národně uvědomělé strany a pak klasická pravice, která má ráda právo a pořádek. Chybí tam ale jak silná levice, tak proevropský liberalismus.

  • A vrátíme-li se k České republice?

Česká republika došla z historických důvodů nejdále. Existuje zde sice určitý kulturní nacionalismus, ale jen v jemné formě. V politickém mainstreamu platí, že Čechem je ten (a je jedno, zda je původem z Vietnamu nebo je Rom) pokud naplňuje občanskou definici Čecha.

Česká společnost, a to říkám jako člověk, který zde žije šest let a přišel z jiného kulturního prostředí, je velmi tolerantní. Na druhé straně si tato společnost myslí, že její způsob života je tím, co tu má být. Rozdělování lidí na základě primordiality Čechům není vlastní, stále ale věří, že kulturní tradice v podobě „českého sedláka“ je model, který by v České republice měl fungovat. Základem definice národní identity nic jiného není. Češi jsou tedy velmi tolerantní, ale na druhou stranu i velmi nároční – od lidí, kteří sem přijdou, vyžadují, aby se komunitě přizpůsobili.

  • Vidíte přesto v programech českých politických stran některé výjimky?

Samozřejmě, existují zde i některé podivné tendence. Například ČSSD měla ve svém volebním programu napsáno, že bude podporovat imigraci ze zemí jihovýchodní a východní Evropy se slovanským obyvatelstvem, což je velmi zvláštní, neboť to vůbec nekoresponduje se zbytkem jejich programu.

  • A s ostatními politickými stranami je to jak? Hovořil jste o ČSSD. Jednalo se o ojedinělou záležitost, nebo se národnostní témata projevila i v jiných bodech programu?

Neprojevila. To, o čem jsem hovořil, byl zřejmě pouze nechtěný manifest onoho podprahového vnímání.

Všechny strany jsou ve svých programech, ale i explicitně, v zásadě tolerantní a proevropské. Nezdůrazňují ani tak středoevropskou identitu, jako spíše tu evropskou. Lze říci jedině tolik, že většina stran, které jsme dosud analyzovali, v souvislosti s migrací říká, že nikomu nechce vnucovat svůj model, ale zároveň je třeba si dávat pozor na modely, které nejsou slučitelné s evropskou civilizací a hodnotami.

  • Posuňme se ještě k ODS a jejímu takzvanému euroskepticismu. Nemůže být toto projevem určitého, jak říkáte, identitárního směřování?

Euroskepticismus v českém prostředí je velmi zvláštní a je úplně jiný než v ostatních třech zemích. Rád bych ale připomněl, že hovořím na základě analýzy programů politických stran. Výroky jejích představitelů mohou být jiné a člověku, který politiku sleduje, se může zdát, že tyto závěry neodpovídají tomu, co vidí v televizi.

Nemyslím si, že by šlo ze strany ODS o projev nacionalismu. Spíš jde opět o projev obavy, že se sáhne na ten model života, který tu existuje, a který si Češi za posledních dvacet let velmi oblíbili. V České republice se žije dobře, na druhé straně se lidé ale bojí imigrace, která dnes způsobuje problémy v zemích na Západě. Češi ale jako by nechtěli východní model národa, který je přítomný v Polsku, Maďarsku a na Slovensku.

  • V České republice na rozdíl od zemí jako je Slovensko a Maďarsko neexistují příhraniční menšiny. Může to být podle Vás hlavní důvod, proč národnostní tendence nejsou v ČR tak vyhrocené jako jinde?

Na tuto otázku by asi lépe odpověděla nějaká osobnost, která má lepší vhled do českých dějin a lépe je chápe. Já jako vnější pozorovatel mohu pouze říct, že pocit neexistence přímého ohrožení pomáhá. Například na Slovensku je v určitých obdobích, kdy se tato témata příliš zdůrazňují, je cítit až reálný strach obyčejných lidí, když se jich ptáte na to, co by se v příštích dvaceti letech mohlo stát.

Existence koncentrované menšiny by mohla racionální uvažování, které Češi mají, narušit. Na druhou stranu si myslím, že kulturní a sociální vývoj české společnosti je dále, a že by to nebylo tak dramatické, jako je to dnes v Rumunsku a na Slovensku. To, že máte homogenní obyvatelstvo vám určitě pomáhá. To, že neexistuje výrazný strach ze slovenské menšiny, vietnamské menšiny nebo (s výjimkou extrémistů) romské menšiny, je myslím dokladem, že česká společnost je více orientovaná na český způsob života spíše než na českou krev, českou půdu a podobně.

  • Podívejme se nyní na Maďarsko a jeho relativně novou politickou situaci. Může podle Vás Evropská unii nějak dění v Maďarsku nějak korigovat? Vidíte zde určitou paralelu s Rakouskem a někdejším sankcím, o něž EU usilovala po vítězství Svobodných Jörga Heidera?

Pokud jde o Rakousko, je třeba říci, že mezinárodní tlak tehdy nebyl ve svých důsledcích tak masívní a tak účinný, jak by Evropská unie chtěla. To je tedy jedno poučení pro nynější situaci v Maďarsku.

Jednalo se navíc o diametrálně odlišný druh extremismu. V Rakousku jsou šovinisticky uvažující lidé, kteří mají problém pouze s cizorodými prvky, zatímco v Maďarsku jde o problém, který prochází celou společností. Každý Maďar podprahově cítí nějakou historickou křivdu a hrdost na maďarskou historii. Když Maďar přijede do Budapešti, tak to v něm rezonuje.

Pokud jde o tlak EU, identity fungují tak, že lidé začínají identitu a nějaký národní apel cítit ve chvíli, kdy se dostávají do kontaktu s něčím cizím. Takto přesně funguje ten slovensko-maďarský problém. Čím více jedna strana přidává, tím více na to ta druhá musí reagovat. Proto v momentě, kdyby se s tím Evropská unie snažila něco dělat, například vytvářením nějakého tlaku nebo nedejbože rezolucemi v Evropském parlamentu, vyvolala by z maďarského prostředí silnější reakci, a to by nebylo příliš šťastné.

Samozřejmě, tlak na konkrétní politiky, jako je například maďarský mediální zákon, jsou dobré, ale nesmí se tvářit jako tlak proti národnímu hnutí v Maďarsku. Neměly by být vnímány jako útok na identitu, ale spíše jako zásah kritizující určitou politiku.

  • Na začátku jsme hovořili o tom, že vstup do Evropské unie národnostní témata probudil. Nemůže je ale členství ve společné EU díky vzájemnému propojování naopak časem utlumit?

Pokud se podíváme konkrétně na maďarsko-slovenský a maďarsko-rumunský problém, bude záviset na tom, jakou interpretaci budou politici v těchto zemích používat.

Vezměme si za příklad Roberta Fica v roce 2006, kdy od něj nezazněly téměř žádné nacionalistické apely. Ve volbách v roce 2010 byl ale SMER téměř horší než Slovenská národní strana (SNS). To ukazuje, že si strany vybírají, kdy na co apelují a na jaké téma reagují. A tento výběr témat je v delším časovém období zcela nepředvídatelný.

Také vnímání vzájemného propojování v EU proto bude záviset na tom, jak to politici budou chtít v dané chvíli interpretovat. Pokud bude Robert Fico ve volbách v roce 2014 chtít přilákat maďarské voliče, může Schengen a proplétání se slovenského a maďarského pohraničí interpretovat jako dobrou věc. Může například říkat, že Maďaři o odtržení jižního Slovenska usilovat nebudou, protože už dnes cítí, že mohou žít a pracovat kdekoliv chtějí. Stejná věc jde ale interpretovat i opačně.

  • Troufáte si odhadnout, jakým způsobem se bude situace a nálady v Maďarsku vyvíjet? Existuje v dohledné době nějaká naděje na smíření se sousedy, nebo se bude spíše prosazovat idea velkého Maďarska?

Na úvod dvě poznámky. Zaprvé, Fidész až do posledních dvou až tří měsíců ideu velkého Maďarska neprosazoval, ale nyní to tím zavání. Zadruhé, před maďarskými volbami jsem předpokládal, že po volbách se Fidész uklidní a u Jobbiku jsem naopak očekával spíše stupňování.

Na Vaši otázku si proto netroufnu odpovědět. Velmi mě udivuje, co Fidész začal dělat po volbách, neboť je to v naprostém kontrastu s tím, co dělal od roku 1998 do roku 2002, kdy se (s výjimkou krajanského zákona) choval relativně rozumně. Orbánův kabinet tehdy přistupoval k vládnutí pragmaticky. Poslední půlrok tomu ale vůbec nenasvědčuje.

Ve straně evidentně došlo k obrovským změnám. Někteří kandidáti Fidészu před volbami měli vysloveně antisemitské a rasistické názory. Někteří za to ze strany byli také vyhozeni, ale přesto v ní nyní existuje silně rasistické a nacionalistické křídlo. Netroufám si proto odhadnout, jak se Fidész bude dále vyvíjet. Na něm ale závisí všechno, neboť on bude minimálně v jednom volebním období maďarské politice dominovat.

  • Navzdory politice současné maďarské vlády, která by slovenskou politickou scénu, podle toho co jste říkal, měla mít tendenci spíše radikalizovat, se současná situace zdá být daleko mírnější než za dob Ficovy vlády…

To souvisí s tím, že na Slovensku existuje velmi silný liberální tábor, který je v ostré opozici proti národně-socialistickému táboru a většina slovenských politologů (i českých politologů, kteří se věnují Slovensku) se shodne na tom, že dělící linie mezi nimi je velmi ostrá a dá se pozorovat od roku 1990 až do dneška.

Tím pádem si dovolím tvrdit, že je jen historickou náhodou, že tím, že ve volbách v roce 2010 vyhrála (v těchto podmínkách) pravice, se nyní zdá, že je slovenská politika méně identitární, méně vázaná na národní symboly a více na občanskou symboliku, Evropskou unii, atd.

Vychází to tedy spíše z toho, že tato vláda je liberálnější a více občanská, než předcházející. Vždy ale bude záviset na to, jak bude slovenská levice, především SMER, chtít konkrétní témata interpretovat. Levici momentálně vyhovuje asociovat se s nacionalisty a národními populisty, a proto i ona tuto agendu přebírá.

Za posledních dvacet let se v obou blocích čas od času objevovaly tendence k vytvoření určitého středu. V historii Slovenska to ale nikdy nefungovalo a je otázkou, zda se o to strany ještě budou snažit a zda to bude úspěšné. Není to podle mě ale příliš pravděpodobné.

  • Přesuňme se na závěr do Polska, kde se rovněž zdá, že poté, co strana Právo a spravedlnost propadla v posledních volbách, národnostní tendence ustoupily do pozadí…

V Polsku propadli hlavně dva koaliční partneři Práva a spravedlnosti, kteří byli o mnoho radikálnější. Polsko, a to platí i pro Slovensko a Maďarsko, je země, kde existuje určitá úroveň národního cítění všeobecně přijímaného a rozloženého v celém vzorku populace. To, co z toho poté vyčnívá, vypadá jako nacionalistické. Chci tím říci, že i Občanská platforma má hrdý národní apel, který by například v České republice vyčníval nad většinu českých stran.

Vezmeme-li určitou základnu, která by odpovídala nulovému nacionalismu, Občanská platforma by většinu českých stran překonávala. Na polské poměry je ale poměrně liberální. Nacionalismus (či spíše křiklavý patriotismus) tam existuje v každé politické straně. Podpora křesťanských radikálů ale poklesla.

To se dá podle mého interpretovat tak, že polská veřejnost byla vyděšená z toho, jak daleko zašla identitární a konfrontační politika vůči Rusku, Německu a Evropské unii. To, že se na Poláky v EU hledělo jako na divné fundamentalistické křesťany, polskou veřejnost asi děsilo. Jak ale vidíme na sporu o kříž před prezidentským palácem, velká část polské veřejnosti je této křesťansko-nacionalistické interpretaci Polska, národa a identity velmi nakloněna.


Ondřej Schütz je externím spolupracovníkem Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy Univerzity (IIPS) a vedoucím řešitelského týmu výzkumného projektu "National Populism in the Countries of Visegrad", který IIPS s podporou Mezinárodního visegrádského fondu zpracovává se svými zahraničními partnery.

REKLAMA
REKLAMA