Michael Gahler: Z Bruselu nemůže přijít prakticky nic, co by neodsouhlasili národní politici

Může Česko reálně ovlivnit přijímání evropských regulací? Nebo všechno rozhodnou velké členské země? Změní se pohled na Českou republiku, když bude mít trestně stíhaného premiéra? O těchto a dalších věcech jsme mluvili s Michaelem Gahlerem, německým lidoveckým europoslancem, který se dlouhodobě zabývá děním ve střední a východní Evropě.
Michael Gahler
© archiv MG

Michael Gahler je poslancem Evropského parlamentu zvoleným za Spolkovou republiku Německo. Je členem CDU a koordinátorem a mluvčím bezpečnostního výboru za Evropskou lidovou stranu. Soustavně se zajímá o dění ve střední a východní Evropě, zejména pak v České republice, kterou pravidelně navštěvuje.

Co říkáte výsledkům voleb v České republice?

Považuji za dobrou zprávu, že vítězné hnutí ANO Andreje Babiše nechce spolupracovat se stranou Tomia Okamury. Pokud dobře rozumím situaci, nechce Babiš spolupracovat ani s komunisty. To je pozitivní signál. Jde teď o to, aby se mu podařilo sestavit vládu, která bude navenek čitelná.

Jaký je Váš názor na to, že se premiérem pravděpodobně stane Andrej Babiš, který je vyšetřován OLAFem (pozn. red.: Evropský úřad pro boj proti podvodům) pro podezření ze zneužití evropských dotací?

Něco takového je v západním světě těžko představitelné.

Lze očekávat jakékoliv kroky ze strany evropských institucí, pokud se do čela země postaví někdo, kdo čelí takovýmto podezřením?

Toto je především věcí české justice. Pokud vyšetřování poběží korektním způsobem, není důvod do věci vstupovat. Pokud by se však ukázalo, že Andrej Babiš chce vyšetřování ovlivnit ve svůj prospěch, že zasahuje do práce policie či soudů, museli bychom se k tomu vyjádřit.

Považuji za důležité, že Česko spolupracuje při prosazování sankcí proti Rusku.

Takže nepředpokládáte, že by Evropský parlament přijal rezoluci kritizující stav právního státu v České republice, podobně jako to učinil vůči Polsku?

Ty situace nelze srovnávat. Zatím nemáme žádné indicie, že by se Andrej Babiš pokoušel odstranit právní stát, nebo že by zasahoval do dělby moci. Pokud by například vyšlo najevo, že Babiš zastrašuje soudce či státní zástupce, aby ovlivnil vyšetřování své věci, pak bychom z toho vyvodili důsledky.  Otevřeli bychom diskuzi na půdě parlamentu.

Problém je Polsko, Česko ne

Jak je Česko vnímáno v Evropském parlamentu?

Není důvod jakkoli zpochybňovat současnou českou politiku. Snad kromě přístupu k uprchlíkům, ale v této otázce má Vaše země podobný postoj jako řada dalších členských států. Samozřejmě nelze přehlížet, jaké postoje zaujímá prezident Zeman. Ten má však v českém politickém systému spíš reprezentativní funkci, než výkonnou. Považuji za důležité, že Česko spolupracuje při prosazování sankcí proti Rusku.

Za problematickou považuji situaci v Polsku. Dochází tam ke každodennímu porušování ústavy, a aby to nevyšlo najevo, zasahuje se i do činnosti ústavního soudu. Je zapotřebí si uvědomit, jakou legitimitu má Kaczyńského vláda. Jeho strana obdržela necelých 40 % hlasů při zhruba padesátiprocentní volební účasti. To znamená, že pro ni hlasovalo okolo 20 % všech oprávněných voličů. V tomto kontextu je málo přijatelné, jakým způsobem Kaczyńského strana zasahuje do dělby moci, jakým způsobem se snaží vše ovládnout. Často i za cenu toho, že dosazuje do vedoucích funkcí neschopné lidi.

Jsou v Evropském parlamentu poslanci, kteří dokáží přesvědčivě obhájit kroky současné polské vlády?

Snaží se o to polští poslanci spojení se současnou vládou. Podporují je rovněž poslanci britské separatistické strany UKIP nebo například francouzští nacionalisté. Argumentují tím, že jde o vnitřní záležitosti Polska, do nichž nemá Evropská unie zasahovat. S takovým názorem však nelze souhlasit. Polští poslanci, kteří jsou v naší liberální frakci, se dostávají do těžké pozice. Na jednu stranu vystupují proti současné polské vládě. Když však hlasujeme o rezolucích, které kritizují poměry v Polsku, netroufnou si pro ně zvednout ruku a hlasování se zdrží. Obávají se, že by mohli být v Polsku označeni za vlastizrádce. Řada polských poslanců však otevřeně říká, co si myslí a tímto způsobem také hlasují. Například Jarosław Wałęsa, syn Lech Wałęsy, poslankyně Róża Thun-Hohenstein, nebo dřívější eurokomisař Janusz Lewandowski.

Evropská unie není pouhým spolkem, který sdružuje finance, či vytváří zónu volného obchodu. Jsme mnohem víc.

Jak mohou evropské instituce pozitivně ovlivnit dění ve východoevropských členských zemích, aniž by se přitom stavěly do role jejich poručníka?

Musíme si neustále připomínat, jaké hodnoty nás spojují. Evropská unie není pouhým spolkem, který sdružuje finance, či vytváří zónu volného obchodu. Jsme mnohem víc. Jsme společenstvím hodnot. Národní vlády by to měly neustále připomínat svým občanům. Pokud to nedělají, nesou svůj díl viny za falešné vnímání Evropské unie. Svou práci musí samozřejmě odvést i samotné evropské instituce. Evropská komise má v každém členském státě svůj zastupitelský úřad. Vedle toho má Evropský parlament svou kancelář ve Varšavě a Vratislavi. Jejím úkolem je vysvětlovat v Polsku postoje Evropského parlamentu a obhajovat rezoluce kritizující politické poměry v zemi.

Kritiku ze strany Evropy lze ale snadno odmítnout zmíněným argumentem, že jde o vměšování do vnitřních záležitostí země.

Samozřejmě. Kritika musí přijít především zevnitř. Od opozičních stran a občanské společnosti. A ty se v Polsku hlasitě ozývají. Nemám žádné pochybnosti o tom, že si Poláci nedají svou svobodu vzít. Málokterý národ miluje svobodu právě tak, jako oni. U Němců občas pochybnosti mám. U Čechů též, protože mají sklony problémy obejít, „nějak proklouznout“.  Ale i oni prokázali vůli žít svobodně, když uskutečnili sametovou revoluci a následné reformy.

Z Bruselu nemůže přijít prakticky nic, co by neodsouhlasili národní politici.

Nespočívá problém v tom, že například na české národní úrovni prakticky neexistuje žádná významná politická síla, která by evropskou politiku vysvětlovala a obhajovala? Pak lze velmi snadno označit jakoukoliv kritiku zvenčí za vměšování.    

Tohle je velký paradox. Z Bruselu nemůže přijít prakticky nic, co by neodsouhlasili národní politici. Pokud Evropská komise přijde s návrhem nového opatření, například v dopravě nebo ochraně životního prostředí, musí jej schválit Rada ministrů členských států, kteří se sjedou ad hoc do Bruselu, aby tyto návrhy odhlasovali. Takže si můžete být v 90 % případů jistí, že pro návrh Komise zvedl ruku váš ministr dopravy nebo životního prostředí zasedající v Radě. Může být sice přehlasován většinou, ale to se stává velmi zřídka. V evropských institucích panuje kultura diskuze a kompromisu. Neshody se v prvé řadě odstraňují jednáním. Přehlasování je poslední možnost.

Jak to bylo s křivými okurkami

Takže se nestává, že by velké státy, popř. většina států převálcovala menšinu?

Rozhodně se nedá říct, že by se při hlasování pravidelně spojovaly velké státy proti malým. O to nejde. Koalice se utvářejí případ od případu. Vezměme si příklad zákazu jízdy kamionů v neděli. Ten byl navržen pro celou Evropu. Proti návrhu se společně postavilo několik malých států jako např. Portugalsko, či Estonsko, spolu s velkým státem, jako je Španělsko. Zákaz jim nevyhovoval, protože se nacházejí geograficky na okraji Evropské unie. Dojet kamionem z okraje Unie do jejích centrálních oblastí trvá minimálně jeden den. Naopak centrálně položené země, jako např. velké Německo, nebo malé Rakousko či Česko společně volaly po zákazu. Díky své poloze totiž trpěly intenzivní tranzitní dopravou, kterou chtěli omezit alespoň v neděli. Nakonec byl zákaz přijat. Byl však zmírněn výjimkou pro kamiony převážející čerstvé potraviny, které se nedají zamrazit. Výsledek představuje vyvážení zájmu na volném pohybu zboží oproti zájmu na ochraně před nadměrným tranzitem. Přitom zájmy jednotlivých států neurčovala jejich velikost, ale geografická poloha.

Pokud jsme tedy měli regulované zakřivení okurek, bylo to pouze na přání jejich producentů a většiny členských států zastoupených svými ministry. 

Máte v Německu politiky, ministry, kteří se doma přihlásí k tomu, že hlasovali v Bruselu pro nějakou regulaci a taky ji svým občanům vysvětlí?

I v Německu je patrná tendence svalovat různé problémy na Brusel. Naštěstí panuje v našich médiích opravdová názorová pestrost, takže se občan nakonec dozví, jak se věci mají. Je základní povinností politiků vysvětlovat voličům, proč rozhodují tak, jak rozhodují. Klasickým příkladem byla evropská regulace ohledně zakřivení okurek. To přece nebyl nápad bláznivých eurobyrokratů, ale jasný požadavek producentů okurek. Pokud jsou totiž okurky rovné, vejde se jich do jedné bedny mnohem více, takže je efektivnější distribuce. Na požadavek producentů připravila Komise návrh „okurkové regulace“ a ministři zemědělství jednotlivých členských států ji pak většinově schválili v rámci zasedání Rady. Pokud jsme tedy měli regulované zakřivení okurek, bylo to pouze na přání jejich producentů a většiny členských států zastoupených svými ministry.

Východoevropské země jsou v rámci EU často kritizovány jako potížisté, kteří se jen vezou. Vnímáte takto například i české a polské europoslance? Nebo mezi nimi vidíte zástupce, kteří mají pozitivní vizi a jsou opravdovým přínosem pro EU?

Z mého pohledu je mezi nimi řada kvalitních lidí. V naší frakci je například velmi aktivní Pavel Telička, který je jedním z místopředsedů evropského parlamentu. V zahraničních otázkách je hodně slyšet Jaromír Štětina. Nebojí se říct svůj názor, tvrdě kritizuje Putinovu politiku i vystupování prezidenta Zemana.  

V obraně nemůžeme spoléhat jen na Američany

Do jaké míry podle Vás Německo přijme Macronův plán na reformu Evropské unie? Macron mimo jiné navrhnul vytvoření společných ozbrojených sil a společného obranného rozpočtu.

Na poli bezpečnosti jsme toho za poslední rok dosáhli více než za předchozích deset let. V této oblasti máme překvapivě široký konsenzus.

Jak daleko sahá tento konsenzus? Kdy budeme mít evropskou armádu?

Současné evropské smlouvy neumožňují vytvoření společné armády. Máme však společné obranné plánování, máme Evropskou obrannou agenturu. Každý rok připravujeme přehled našich obranných kapacit, tj. zbraní i vojáků, které mají členské státy k dispozici. Díky tomu je vidět, co nám chybí a co musíme dohánět. Mimo jiné jde o to směřovat k soběstačnosti evropské výroby vojenského materiálu. Nemůžeme se spoléhat na to, že nám všechno dodají Američané.

V bezpečnostních záležitostech je Macronova vize reálná.

Macronova vize je tedy reálná?

V bezpečnostních záležitostech rozhodně. V dalších otázkách bude zapotřebí jeho vizi korigovat, ale základní východiska jsou správná. Pokud Macron říká, že potřebujeme větší společný rozpočet, má v principu pravdu, protože přibývá záležitostí, které je zapotřebí řešit společně. Vezměte si kupříkladu ochranu evropských hranic. Česko a Německo de facto nemají vnější evropskou hranici. To znamená, že odpovědnost za ochranu evropských hranic padá na jiné státy jako například Řecko. Je zapotřebí vytvořit sbor evropských pohraničníků, čili policistů, kteří budou uvolněni svými domovskými zeměmi, abych sloužili na hranicích EU. Za peníze Evropské unie. K tomu také patří společný evropský azylový úřad, jehož vytvoření Macron navrhnul. Jedině ten může zabránit jevu, kterému říkám asyl-hopping, kdy ti samí lidé zkoušejí žádat o azyl v různých evropských zemích.

Je realistické, aby všechny pohraniční evropské státy pustily na své území evropskou pohraniční stráž, čili z velké části policisty z cizích zemí? Řecko proti tomu přece protestovalo.

Evropská unie na tuto situaci v mezidobí zareagovala. Bylo přijato nové pravidlo, které je právně vymahatelné. Podle něj jsou pohraniční státy povinny důsledně chránit schengenské hranice, a pokud to nezvládají, jsou povinny přijmout pomoc od evropských ozbrojených složek. Neučiní-li jedno, ani druhé, mohou být vyloučeny ze Schengenu.

REKLAMA
REKLAMA