Daniel Kunštát: Dění mimo českou kotlinu je u nás na okraji zájmu, platí to i pro EU

„O politické dění v EU se podle našich výzkumů dlouhodobě zajímá jen třetina českých občanů,“ říká v rozhovoru politolog Daniel Kunštát z Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Češi podle něj chápou Evropskou unii jako „něco vzdáleného“. Jak se pohled české společnosti na EU proměňoval v posledních deseti letech?
Daniel Kunštát
Daniel Kunštát; zdroj: archiv DK

Jak se Češi podle sociologických dat staví ke členství v Evropské unii? Měla EU v minulosti větší důvěru, než má dnes?
V případě České republiky panoval v minulosti široký konsensus, nebo alespoň dlouhodobě výrazně většinové kladné stanovisko k začlenění do EU. Tento konsensus vydržel od samého počátku 90. let až do doby, kdy se toto přání stalo realitou. Někdejší shodu podstatně rozrušil a v některých otázkách nejspíš definitivně pohřbil následný vývoj – zejména v posledních letech, kdy na Evropskou unii těžce dolehla globální ekonomická krize a kdy se do vážných problémů dostaly země eurozóny. V zásadě je ale české veřejné mínění proevropské i dnes. 

„Současný podíl nesouhlasu s přijetím eura je o 30 procentních bodů vyšší než v roce 2009.“  

Od konání přístupového referenda a zejména od samotného vstupu Česka do EU uplynulo celé desetiletí. Za tu dobu se v Evropě odehrála řada věcí, které postoji k Evropské unii několikrát řádně otřásly. I české veřejné mínění za tu dobu prodělalo řadu změn.

Jak ty změny ve veřejném mínění probíhaly?
Celé toto období by se dalo rozdělit na dvě zhruba stejně dlouhé části. První část, vymezená zhruba letopočty 2004 a 2008, byla fází seznamovací. Ve zpětném pohledu můžeme říci, že byla i fází poklidné spokojenosti. Během ní nejprve česká veřejnost zjistila, že její obavy a temné prognózy, jež spojovala se vstupem do EU, se vesměs vůbec nenaplnily. Pravda je, že se nijak dramaticky nezačala naplňovat ani velká a co do časového plánu nereálná očekávání opačné povahy. Česká republika zažívala v té době dlouhou a relativně silnou ekonomickou konjunkturu, což se pozitivně odráželo i v pohledu veřejnosti na EU. Postupem času pak začaly být patrné i pozitivní přínosy samotného členství, ať už jde o příchozí dotace nebo úplné zmizení hraničních kontrol po zapojení země do schengenského prostoru. Časem padla i některá omezení týkající se zejména pohybu pracovních sil.

Ta druhá fáze pak byla asi trochu pesimističtější…

Druhá fáze od roku 2009 do roku 2014 byla prakticky v každém ohledu odlišná. Především na téměř celou Evropu, Českou republiku nevyjímaje, zprudka dolehla ekonomická a posléze finanční krize. Ačkoli v ekonomicky i politicky klíčových evropských státech v čele s Německem neměla dlouhé trvání, odmítla se ekonomická krize z Evropy jen tak vytratit a transformovala se do dluhové a měnové krize, která sužuje Evropu do určité míry dodnes.

„Se členstvím v EU je nespokojených 31 % Čechů. Spokojených je 28 % a 38 % lidí není ‚ani spokojených ani nespokojených‘.“

Také Česká republika, i když stojí mimo eurozónu, se po výrazném poklesu v roce 2009 a mírném oživení z roku 2010 během roku 2011 propracovala ke druhému kolu recese. Kombinace domácí ekonomické krize s domácí krizí politickou, která provázela koaliční vládnutí dvou uplynulých volebních období, a problémů, jejichž řešení se dosud EU nedaří, pak přirozeně vytváří a posiluje kritické postoje a negativní sentimenty i v pohledu na Unii.

Dá se to ukázat na nějakých konkrétních číslech?
Mimořádně dramatickým způsobem se to projevilo na postoji české veřejnosti k zavedení eura. Z průzkumů realizovaných od roku 2001 do současnosti je zřejmé, že mezi lety 2001 a 2011 došlo k naprostému převrácení většinových preferencí. Do roku 2005 zřetelně převažoval souhlas se zavedením eura jako měny v České republice, v letech 2006 až 2009 byly podíly souhlasu a nesouhlasu vyrovnané a v roce 2010 poprvé zřetelně převážil nesouhlas, což se v následujícím období výrazně prohloubilo. Stávající podíl nesouhlasu s přijetím eura (76 %) je o 30 procentních bodů vyšší než v roce 2009 a oproti počátku minulé dekády rozdíl činí dokonce více než 50 procentních bodů.

A jak se v číslech projevuje obecná spokojenost se členstvím jako takovým?
Až do roku 2010 byl celkový podíl spokojených vždycky významně vyšší než podíl nespokojených. V současnosti je tomu jinak: podle posledního šetření je s členstvím Česka v EU nespokojených 31 % lidí, spokojených 28 % a „ani spokojených ani nespokojených“ je 38 %.

Proč je účast ve volbách do Evropského parlamentu v Česku jedna z nejnižších v Evropě? Je Evropská unie pro Čechy příliš vzdálená?
Češi skutečně chápou Evropskou unii jako něco dosti vzdáleného. Volby do Evropského parlamentu jsou z pohledu českých voličů typické „druhořadé volby“. Veřejnost jim nepřikládá větší význam hlavně proto, že převažuje pocit, že agenda Parlamentu je příliš odtržena od každodenních starostí českých občanů.

„Převažuje pocit, že agenda Evropského parlamentu je odtržena od každodenních starostí českých občanů.“

V této souvislosti je nutné zmínit jeden podstatný parametr českého veřejného mínění. Zájem „o politické dění v EU“ podle výzkumů CVVM dlouhodobě deklaruje pouze třetina českých občanů, což dokládá, že oblast zahraniční politiky, mezinárodních vztahů, ale i dění mimo českou kotlinu obecně patří na okraj zájmu. Zájem veřejnosti o tuto oblast je zpravidla mnohem nižší než v případě témat domácích. Pokud už se jistá část domácí veřejnosti o tuto problematiku zajímá, obvykle to je jen značně specifická a spíše úzká menšina, která politickému a jinému dění za hranicemi věnuje hlubší a soustavnější pozornost.

Ve výzkumech, které se týkají konkrétních otázek v souvislosti s mezinárodním děním, se malý zájem až naprostý nezájem ze strany veřejnosti často projevuje mimořádně vysokými podíly nerozhodných odpovědí a někdy i takovým rozložením odpovědí, které se při bližším pohledu může jevit jako náhodné.

Čím je ten nezájem o zahraničí způsoben?
Menší zájem občanů o tuto oblast celkem přirozeně vyplývá z většího odstupu od zahraničního dění oproti tomu, co se děje doma, nižší zainteresovanosti na věcech, které nemají obvykle žádný bezprostřední vliv na ně samotné, a také skutečnosti, že až na výjimečné případy jsou veškeré zkušenosti a povědomí o dění za hranicemi pouze zprostředkované a omezené jen na informace z médií a jiných informačních zdrojů.

Autor: Adéla Denková

Rozhovor vznikl u příležitosti konference „Nová tvář Evropské unie?“, kterou v Brně pořádal Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity ve spolupráci s Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity a Konrad-Adenauer-Stiftung, zastoupením v České republice.

REKLAMA
REKLAMA