Martin Potůček: Náš důchodový systém je v porovnání s Evropou mnohem skoupější

S předsedou důchodové komise profesorem Martinem Potůčkem o výtkách Evropské komise na adresu probíhajících změn v důchodovém systému. Na rozdíl od řady ekonomů si nemyslí, že by udržitelnost veřejných financí měla být hlavním kritériem. Zdroje navíc tu prý jsou, je ale třeba provést změny v oblasti daní.
důchodová reforma
© Archiv Martina Potůčka

Evropská komise vydala v rámci takzvaného Evropského semestru ke konci května několik doporučení. Jedno z nich se týká dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí v důsledku stárnutí populace. Komise připomíná, že by tento problém Česká republika měla řešit a nedávné kroky v oblasti důchodového systému, které vzešly mimo jiné z doporučení důchodové komise, které předsedáte, vnímá jako možné ohrožení této udržitelnosti. Řeč je o dvou opatřeních, která nedávno schválila dolní komora Parlamentu: zastropování věku pro odchod do důchodu na hranici 65 let a úprava valorizace penzí. Je podle Vás kritika Komise oprávněná?
Jde o perspektivu, jakou se díváme na důchodový systém a jeho vývoj. Evropská komise ho vnímá z pohledu udržitelnosti veřejných financí, a podobné výtky proto nejsou překvapivé. Opakují se ostatně už řadu let. Tento pohled je samozřejmě legitimní, ale rámec, ve kterém se pohybuje Odborná komise pro důchodovou reformu, je jiný.

My jsme dostali do vínku čtyři kritéria, podle kterých bychom měli formulovat návrhy pro vládu, a udržitelnost veřejných financí je jen jedním z nich. Současně máme ale také nabízet cesty, jak zvýšit zásluhovost (výše budoucí penze by měla lépe odrážet, kolik příspěvků člověk do systému během svého pracovního života odvedl – pozn. red., jak zajistit lidem důstojný důchod a konečně jak narovnat vztahy mezi rodinou, společností a jednotlivcem.

Poslední jmenované kritérium přitom sleduje, co je pro průběžný důchodový systém podstatné: jde o to, jak lidi motivovat, aby měli děti, které v budoucnu budou do důchodového systému přispívat a zajistí tak penzi svým rodičům, kteří už na ni tou dobou budou mít nárok.

Důchodový systém tedy vidíme z více hledisek než Evropská komise a z toho také plyne, že ne všechna opatření, která navrhujeme, se Komisi musí líbit.

Ještě než se podíváme na širší souvislosti, přidržme se té dimenze udržitelnosti a podívejme se na zmiňované výtky. Nejprve by mě zajímal Váš komentář k pochybnostem Komise ohledně uzákonění maximální věkové hranice pro odchod do důchodu.
Tato vláda se rozhodla zastropovat věk pro odchod do důchodu na 65 letech. Současně ale ve stejné právní normě ustanovila, že se věk odchodu do důchodu bude pravidelně přehodnocovat, mimo jiné ve vztahu k vývoji střední délky života. To ale dokument Komise nebere v úvahu.

Pokud se bude věk pro odchod do důchodu v budoucnu měnit, budou o tom občané informováni alespoň 15 let předem před jeho skutečným dosažením. Nemělo by to tedy překvapit ani je, ani ministry financí.

Je třeba také připomenout, že již podle dosavadního zákona by se hranice 65 let pro odchod do důchodu týkala teprve těch, co do důchodu půjdou kolem roku 2030 (tj. ročník 1965 a mladší – pozn. red.). Bezprostřední vliv takto nastavené zastropování tedy vliv mít nebude. Málo se také ví, že pokud se bude věk pro odchod do důchodu v budoucnu měnit, budou o tom podle zákona občané informováni alespoň 15 let předem před jeho skutečným dosažením. Nemělo by to tedy překvapit ani je, ani ministry financí.

Je opravdu tak velký rozdíl mezi systémem, kdy je horní hranice pro odchod do důchodu otevřená, a systémem, kdy věkovou hranici zastropujete, ale pak průběžně přehodnocujete, jestli ji není třeba s ohledem na rostoucí délku dožití zvýšit? Oba systémy přece fakticky umožňují hranici zvyšovat. Není to jen marketingový tah, který má uklidnit lidi, že se věk pro odchod do důchodu nebude zvyšovat donekonečna?
Podstatný rozdíl je v tom, že dosud nebyl zákonně nastaven žádný mechanismus, který by objektivně říkal, kdy budou mít lidé možnost odejít do důchodu. Věk pro odchod do důchodu mohl zkrátka růst do absurdního nekonečna.

Schválená novela zákona říká, že budeme brát v úvahu vývoj střední délky života, a zaručíme lidem, že budou mít v průměru naději prožít další čtvrtinu života v důchodu. Bude se přitom počítat se střední délkou života v době, kdy odcházejí do důchodu. Ten druhý přístup bych tedy s prvním nesrovnával, protože je odpovědnější.

Zdroje tu jsou

Druhým opatřením, ke kterému má Evropská komise připomínky, je změna způsobu, jakým se budou každoročně valorizovat důchody. Zatímco podle současného vzorce se valorizace důchodů opírala o jednu třetinu růstu reálných mezd, nyní to má být o jednu polovinu. Současně se má přihlížet i k cenovému růstu skupiny zboží a služeb, které nakupují častěji důchodci: pokud by tyto ceny rostly rychleji, než obecná inflace, přihlédlo by se k nim. Je ovšem jasné, že takové opatření schodek důchodového účtu bude prohlubovat. Budeme na to mít?
Budeme. To mohu říct bez větších obav. Důvodů je několik. Zaprvé, důchodový účet je pouhá virtuální realita. My sice mluvíme o důchodovém pojištění, ale fakticky jde o důchodové zabezpečení, které je postavené na vyplácení předem definovaných dávek. Systém se tedy nikdy do mínusu dostat nemůže (nároky se musí rovnat vyplaceným dávkám – pozn. red.). Kdyby byl systém financován pouze z tzv. důchodového účtu, pak bychom o deficitu mluvit mohli. Tak to ale nikdy nefungovalo. Důchodový systém není financován pouze z příspěvků na sociální pojištění, ale i z DPH a dalších zdrojů státního rozpočtu.

Důchodový systém se tedy sám o sobě do deficitu dostat nemůže, může být nicméně jedním z faktorů způsobujících deficit státního rozpočtu.

Zadruhé, v České republice výdaje na důchodový systém vůči HDP v současné době dokonce klesají. Ve srovnání s průměrnou evropskou zemí je náš systém mnohem skoupější. Valorizační opatření jsou tedy pouze malou oplátkou za půjčku, kterou kladli důchodci v posledních 20 letech na oltář vlasti prostě proto, že se jejich průměrný příjem ve vztahu k průměrným mzdám zhoršoval. Za posledních 20 let šlo zhruba o dva procentní body.

Důchodový systém není financován pouze z příspěvků na sociální pojištění, ale i z DPH a dalších zdrojů státního rozpočtu.

Jakkoli rozumím potřebě zajistit penzistům důstojnou životní úroveň, naše populace stárne a zároveň se rodí méně dětí. První nápor zažije státní rozpočet už v nejbližších letech, kdy začnou do důchodu odcházet silné poválečné ročníky. K dalšímu by mělo dojít zhruba kolem roku 2040, kdy do důchodu půjdou tzv. Husákovy děti. Obojí povede k vyšším nárokům na důchodový systém. Říkáte, že se důchody dají financovat i z jiných příjmů (z DPH apod.), ale pokud nemá dojít k dramatickému zvyšování daní, ukusoval by důchodový systém stále větší a větší část státního rozpočtu na úkor jiných priorit, mj. investic do vzdělávání, vědy, infrastruktury apod. Jak si s tím poradit?
Do budoucna máme pouze dvě volby. Buď budeme za 15 až 20 let zemí, kde důchodci žijí relativně slušně, což bude představovat nejen zvýšené nároky na důchodový systém, ale také na zdravotní a sociální systémy. Na to ale bude třeba vytvořit zdroje: zčásti veřejné a zčásti z kapes jednotlivců.

Nebo si řekneme, že na to mít nebudeme, na důchody a na zdravotní a sociální péči o důchodce budeme dávat v poměru k HDP přibližně tolik, co dnes, ale pak to znamená, že tu budeme mít hodně důchodců, kteří nebudou mít na nájem, budou na ulicích, budou jen přežívat, budou nemocnější a budou dříve umírat.

Není těžké rozhodnout, co by bylo lepší…
My tu ale narážíme na zásadní problém, a tím je deficit strategického vládnutí v České republice. Společnost stárne v celé Evropě, ale jiné státy, které mají lepší strategické řízení, se na to v předstihu připravují.

Narážíme na zásadní problém, a tím je deficit strategického vládnutí v České republice.

Pokud chceme, aby se u nás důchodcům žilo slušně, bude podle mých odhadů třeba (a podotýkám, že to není závěr odborné komise, ale můj vlastní), aby výdaje na důchodový systém postupně vzrostly z dnešních necelých 9 % HDP na 12 % HDP. Současná politická reprezentace na to ale zatím neslyší. Buď tento typ uvažování nemá příliš rozvinutý, nebo k tomu nemá odvahu. U nás se bohužel věci řeší, až když začnou „hořet“, jenže to už pak často nejdou řešit efektivně a uspokojivě.

Historický posun

Pokud nám strategické řízení chybí, nebyla by po ruce alespoň nějaká jednodušší opatření, která by systém alespoň částečně stabilizovala tak, aby ve středně až dlouhodobém horizontu neohrožoval jiné priority státního rozpočtu?
Jsem podobně netrpělivý jako Vy, ale tři roky činnosti naší důchodové komise mě vedou k následujícím závěrům.

Zaprvé, podařilo se přerámovat celý diskurz o důchodové reformě. Už se nemluví o tom, že na důchody nebude a systém je třeba radikálně změnit. Většina politiků se nyní shodne, že je třeba udělat vše pro to, aby důchody byly důstojné. To považuji za historicky pozitivní posun.

Druhý pozitivní posun (i když nelze odhadovat, jestli bude mít delšího trvání) spočívá v tom, že si zřejmě už žádná budoucí politická reprezentace netroufne prosazovat zásadnější důchodovou reformu bez vyjednání širší podpory ze strany momentálně vládnoucí koalice i opozice.

A konečně, pokud chceme, abychom skutečně dosáhli těch cílů, které nám před třemi lety vláda uložila, bylo by třeba, aby tady existoval permanentní orgán, který by se opíral o odborné zázemí a byl by platformou pro trvalý dialog mezi politiky, experty a zájmovými skupinami. Pokud nevznikne, budeme se pořád jen dohadovat.

Není žádným tajemstvím, že výrazně (až patologicky) daníme práci a spotřebu a byznys a majetek téměř vůbec ne.

Pojďme se ještě vrátit ke zdrojům financování. Říkáte, že pokud mají důchody zajišťovat lidem slušnou životní úroveň, musí výdaje na důchody do budoucna růst a zdroje je třeba vytvořit. Jak?
Zdrojů je celá řada. Česká republika má daňový systém velmi vychýlený. Není žádným tajemstvím, že výrazně (až patologicky) daníme práci a spotřebu a byznys a majetek téměř vůbec ne. Týká se to nadnárodních firem, které od nás legálně odčerpávají zisky, daňových rájů, ale i daní majetkových a dědických. Není pak divu, že je státní rozpočet mnohem chudší, než by mohl být. Složená daňová kvóta České republiky je asi o 3 % nižší, než by mohla a měla být vzhledem k hospodářskému výkonu země. Ta 3 % přitom znamenají desítky miliard, které bychom mohli investovat mimo jiné do potřeb, spojených se stárnutím české populace.

Když si spolu povídáme o financování důchodového systému, nemohu se Vás nezeptat na první výrazný krok, který odborná důchodová komise dostala od vlády za úkol, a tím bylo zrušení druhého důchodového pilíře. Považujete penzijní spoření v soukromých fondech za problematické?
Já sám jsem nikdy nepopíral, že jsem zavedení druhého pilíře považoval za nešťastný krok, a to ze dvou zásadních důvodů. Zaprvé proto, že byl prosazen silou s převahou jednoho hlasu v Poslanecké sněmovně, bez konzultace s opozicí, a to se u reforem penzijních systémů nevyplácí. A zadruhé, on podrýval financování prvního pilíře tím, že se do něj převáděla 3 % povinného příspěvku na sociální pojištění z hrubé mzdy.

Přečtěte si také rozhovor s ekonomem Davidem Markem: Na udržování stávající životní úrovně penzistů tu zdroje nejsou >>>> 

Soukromý penzijní pilíř, který je založený na příspěvcích, ale v České republice máme i po zrušení druhého pilíře a to, co z něj člověk v budoucnu dostane jako příspěvek ke svému důchodu, by měl odpovídat tomu, co do něj během svého života sám vložil.

Stát nyní tento 3. pilíř podporuje velmi robustně. Podle některých odborníků jsme dokonce unikátní tím, že máme daňové slevy pro zaměstnavatele i zaměstnance a máme navíc i státní příspěvky. Co víc by si lidé mohli přát?

To teprve uvidíme. Motivační opatření jsou zatím ještě čerstvá a projeví se zřejmě se zpožděním. Na závěr bych se Vás rád zeptal ještě na jednu variantu. Najdeme ji i v tzv. Cestovní mapě důchodové reformy, kterou důchodová komise před rokem a půl adresovala politickým stranám. Tou variantou je model tzv. virtuálních účtů, kterou využívá švédský důchodový systém. Jedná se fakticky nadále o průběžný systém, ale stát každému poplatníkovi vede účet, ze kterého je každému zřejmé, kolik si na důchod naspořil. Kritici ovšem namítají, že z hlediska nákladů veřejných rozpočtů tento model neodstraňuje vady průběžného systému. Jak to vidíte vy?
Švédsky systém by byl u nás uplatnitelný pouze, pokud bychom na něj měli. Problém je v tom, že v okamžiku, kdybychom na něj chtěli přejít a zároveň chtěli dodržet kritérium důstojného důchodu pro všechny, vyžádalo by si to výrazně vyšší prostředky ze státního rozpočtu.

Taková příležitost byla v 90. letech, kdy u nás probíhala privatizace. Tehdy jsme měli obrovské veřejné prostředky, které by bývaly mohly být využity právě pro přechod z průběžného systému na systém, který by byl financován kapitálově. Tento historický okamžik jsme ale promarnili, a ony stovky miliard zmizely v nenávratnu.

REKLAMA
REKLAMA