Vít: Omezení dotací pro velké firmy brzdí úspory energie, průmysl vhodné projekty má

V českém průmyslu jsou odvětví, která ještě mají potenciál v úsporách energie. Mohla by nahradit celou výrobní kapacitu novou technologií a vyrábět produkty s vyšší přidanou hodnotou a úsporou energií. Proto je škoda, že jsou v operačním programu ministerstva průmyslu omezeny dotace pro velké firmy, říká ředitel Národního centra energetických úspor Jakub Vít. Česko by podle něj jinak mohlo snadněji splnit evropský cíl pro energetickou účinnost, se kterým má jako řada dalších zemí problém.
Jakub Vít
zdroj: Flickr EurActiv.cz

Evropská komise letos Česku v rámci Evropského semestru znovu doporučuje, aby se zaměřila na investice do energetické účinnosti. Proč česká ekonomika dlouhodobě patří mezi energeticky nejnáročnější v Evropské unii? Zdůvodňuje se to obvykle vysokým podílem průmyslu na tvorbě HDP, ale energetická náročnost zůstává vysoká i podle srovnání, která složení ekonomiky reflektují.
Důvodů je několik. Jeden z klíčových problémů vězí ve statistice, protože reálná čísla se v hrubé konečné spotřebě energie pohybují jinde, než by se podle vykazování mohlo zdát. Chyba je například ve statistice zaznamenávající spotřebu plynu k výrobě tepla pro vytápění, ohřev vody i využití v průmyslu.

„Ekonomika prošla strukturální proměnou a došlo také k samovolným úsporám pod tlakem cen energií.“

Až dosud ji Česká republika vykazovala na základě průměrné spalovací účinnosti a spalného tepla. To znamená, že počítáte se spotřebou plynu k výrobě veškerého tepla a účinností vypočítanou jako průměr mezi efektivitou malého domácího kotle na jedné straně a paroplynovým blokem v Počeradech na straně druhé. Zatímco u toho malého kotle se ale účinnost pohybuje i pod 90 procenty, u toho velkého se blíží 100 procentům. Objemy plynu, který odebírají, se přitom samozřejmě výrazně liší. Ve výpočtu spotřeby to pak může způsobit velké rozdíly oproti realitě. Český statistický úřad ale v posledních měsících pracuje na změně.

Takže když se změní způsob vykazování, bude na tom Česká republika líp?
Opravdu na tom tak špatně nejsme, jak ukazují i data Mezinárodní energetické agentury (IEA) zachycující celkovou konečnou spotřebu. Ekonomika jednak prošla strukturální proměnou a v posledních letech také došlo k samovolným úsporám v průmyslu, ale i v domácnostech, k nimž byly spotřebitelé tlačeni cenami energií a náklady na podporu obnovitelných zdrojů (OZE). V minulosti by se některá z takto přijatých úsporných opatření zdála ekonomicky nerentabilní, ale kvůli stoupajícím nákladům na energie se začaly vyplácet. V evropských statistikách se to však neprojevilo.

Další problém spočívá i v samotné směrnici o energetické účinnosti (Energy Efficiency Directive – EED), respektive ve článku 7. Členské státy podle něj mají od ledna 2014 každoročně vykazovat nové úspory energie v rozsahu 1,5 % objemu ročního prodeje energie koncovým zákazníkům. Do plnění se v případě, že nejde o povinné schéma (vysvětlení níže – pozn. red.), započítávají jen úspory, které jsou stimulované státem a jsou dodatečné, což znamená, že jdou nad rámec existujících regulací. To je velmi složité vykázat. Můžete se spolehnout na přirozeně plynoucí úspory a nastavit politiku tak, že zvyšování účinnosti poběží bez větších zásahů. S vykazováním ale budete mít problém, pokud každý rok nebudete přesně znát reálný výsledek. Jen ten vám potvrdí, jestli domácnosti a firmy energií šetří a nemusíte nic měnit, případně jestli je nutné zacílit dotace jinak či jinam nebo přenastavit politiku.

Směrnice původně počítala s tím, že povinné úspory podle článku 7 mají zajistit distributoři nebo obchodníci s energií u svých zákazníků. Česko je jednou z řady zemí, které ale zvolily takzvané alternativní schéma, a chce cíl plnit prostřednictvím „politických opatření“, což jsou vlastně dotační programy na podporu energetické účinnosti. Teď to vypadá, že Česká republika článek 7 neplní, a tak se některé firmy bojí, že povinnost nakonec skutečně spadne na distributory. Může Komise tohle povinné schéma zavést?
Evropská komise má za určitých podmínek enormní pravomoci pro zásah na národní úrovni. Článek 288 Smlouvy o fungování Evropské unie stanoví, že pokud nejsou politická opatření dostatečná a nenaplňují podstatu daného předpisu – v tomto případě EED – pak může Komise zasáhnout. Podle směrnice sice nemůže nařídit povinné schéma, má však k dispozici veškerá další opatření podle komitologie, jako je pozastavení čerpání evropských fondů nebo řízení pro porušení povinnosti (infringement). Když tedy stát nemá tato opatření uzákoněna v národní legislativě a jsou skutečně jen „politickými opatřeními“, teoreticky se vystavuje nebezpečí, že pokud neplní článek 7, Evropská komise může zasáhnout.

Takže to může být i případ České republiky.
Netýká se to ovšem jen České republiky. Když se podíváte na listopadovou zprávu EK o pokroku v plnění EED, uvidíte, že je to případ většiny členských zemí.

Směrnici plní málokdo

Čili bude potřeba hledat napříč EU nový přístup k energetické účinnosti, jak někdy zaznívá?
Dávalo by to smysl. Otázkou zůstává, jaký přístup by to měl být, když jsou startovací pozice i skladba ekonomiky jednotlivých států odlišné. Na přelomu loňského a letošního roku navíc proběhla veřejná konzultace k revizi EED pro další období, která se zároveň potkala s diskuzemi Evropského parlamentu o plnění směrnice a její budoucí revizi. V debatě se zatím objevují nejrůznější požadavky. Parlament pravděpodobně bude chtít evropský cíl pro rok 2030 zvýšit z 27 % na 40 %. Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku se shodl, že článek 7 EED má mezery, ale že je zároveň členským zemím potřeba ponechat volnost v jeho plnění.

Hovoří se o tom, že orientační cíl pro energetickou účinnost by se měl vyjadřovat vůči aktuálnějším projekcím, než s jakými pracuje zastaralý model PRIMES 2007, který reflektuje optimistická očekávání o ekonomickém růstu z doby před krizí. Z pohledu zateplovacího byznysu také není vhodně nastavena úroková sazba pro energetické úspory v domácnostech, kterou by bylo potřeba přepočítat. Je ale možné bankovní sektor, který si je velmi dobře vědom dlouhodobé a komplikované návratnosti těchto investic, v rámci regulace donutit, aby počítal s jinými úrokovými sazbami? Celkově v otázce budoucího směřování zůstává řada nejasností.

Za určitých okolností by ale revize EED mohla vyřešit i problémy, na které se přichází v současném nastavení, pokud to dobře chápu.
Záležet bude na tom, jestli lze všechny potíže najednou vyřešit. Listopadová zpráva o pokroku ukazuje, že velká skupina zemí neplní cíl ani v primární, ani v hrubé konečné spotřebě. To je problém. Jedná se převážně o tradiční velké země, které měly jednak jinou startovací pozici či byly nuceny v  oblasti účinnosti ubrat, aby měly v jiných oblastech energeticko-klimatické náskok. Typickým příkladem je Německo. Můžete sice celých 24 hodin vyrábět elektřinu z OZE, ale jednak z hlediska energetických úspor Vám to příliš nepomůže a navíc k udržení točivého momentu v soustavě musíte v chodu udržovat i fosilní zdroje, u kterých se účinnost pohybuje nízko. Francie má zase vysoký podíl jaderné energetiky, u které se těžko spoří primární energie. Jiná skupina zemí má problém se snižováním konečné spotřeby, další neplní článek 5 předepisující příkladnou roli státu ve zvyšování energetické účinnosti – to je mimo jiné i příklad České republiky. Směrnice se tedy neplní v různých oblastech a bude zajímavé sledovat, jak to Komise vyřeší.

Jakub Vít patří do žebříčku 40 nejvlivnějších lidí v české energetice. Více >>>>

Co by se v EED mělo změnit podle Vašeho názoru?
Domnívám se, že se Komise bude snažit zpřesnit definici úspor. V současné době můžete podle EED sledovat úspory na primární nebo koncové spotřebě, usilovat o snížení energetické intenzity v jednotlivých sektorech či za celou ekonomiku, nebo tyto přístupy kombinovat. Můžete zvyšovat třeba spalovací účinnost při výrobě tepla z fosilních paliv a biomasy, snižovat spotřebu v domácnostech nebo sledovat snížení spotřeby energie na jednotku HDP. Dosažené výsledky budou ale v každém případě jiné.

Kdo je velký a kdo ne

Když se vrátím k České republice, zatím to tedy vypadá, že směrnici neplníme a hlavní problém spočívá v tom, že se dosud nezačaly čerpat evropské fondy.
Je potřeba se podívat, co přesně neplníme. Česká republika plní cíl v primární spotřebě, ale není naplňován článek 5 předepisující příkladnou roli státu. Podle něj má, zjednodušeně řečeno, každý rok projít renovací 3 % podlahové plochy budov ústředních orgánů státní správy. A pak máme problém právě se článkem 7, kde je plnění z vlastního rozhodnutí České republiky navázáno na evropské strukturální a investiční fondy, jejichž čerpání se zatím naplno nerozběhlo, ačkoliv programovací období 2014–2020 běží už třetím rokem. První výzvy v oblasti úspory energií byly vypsány loni v prosinci, uzavřely se letos v dubnu a rozhodnutí po poskytnutí dotace budou vydávána v druhé polovině letošního roku.

„Omezení pro velké podniky nemá oporu v evropské legislativě a u jiných zemí ho nenajdeme.“

Prostředky je možné čerpat mimo jiné z programu Úspory energie v Operačním programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OP PIK). Administruje ho ministerstvo průmyslu (MPO), které přiznává, že do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se podaří celou alokaci pěti miliard korun v rámci první výzvy naplnit. Jaké má program problémy?
V OP PIK nebyly dořešeny dvě věci. Tou první je omezení pro velké podniky, kterým bylo určeno jen maximálně 20 % z celkové alokace na energetické úspory, ačkoliv mají v dané oblasti největší potenciál. Omezení nemá oporu v evropské legislativě a v takto přísné podobě ho nenajdeme u žádných jiných členských států, které mohou čerpat. Za „velký podnik“ je přitom považován každý, který nesplňuje definici malého a středního podniku. Hodnocení se řídí počtem zaměstnanců, výší ročního obratu a výší aktiv. Už jen kdyby Česká republika argumentovala parametrem ročního obratu, ze skupiny takzvaně velkých podniků v ČR by vypadlo zhruba 80 % firem, které zkrátka velké nejsou. Týká se to například řady společností vlastněných municipalitami, jako jsou obecní teplárny či technické služby.

Druhý problém je systémový a celoevropský. Podle směrnice mají k úsporám motivovat stimuly za konkrétním cílem, a to je právě energetická účinnost. Na řadu subjektů v průmyslu se ovšem vztahuje také systém EU ETS, který v sobě aspekt energetické účinnosti rovněž obsahuje, protože snižování emisí a zvyšování účinnosti jde ruku v ruce. Když se v roce 2012 revidovala pravidla emisního obchodování, Komise slíbila vydat metodiku pro řešení překryvů EU ETS s dotacemi pro obnovitelné zdroje, energetickou účinnost a snižování emisí tuhých znečišťujících látek, protože platí zákaz souběhu podpor. Konkrétní metodika ale dodnes neexistuje a při nastavení operačních programů se vycházelo z pravidel Evropského fondu regionálního rozvoje (EFRR).

V Operačním programu Životní prostředí (OPŽP) se to snad podaří brzy vyřešit, protože ministerstvo životního prostředí se řídilo přímo článkem 3 nařízení o EFRR. MPO však vycházelo z preambule, která a priori vylučuje podporu energetické účinnosti, pokud dané zařízení spadá zároveň pod EU ETS. Jednání s Evropskou komisí probíhají, ale ani jednotlivá generální ředitelství EK nemají tu otázku mezi sebou vyřešenou a v OP PIK proto zatím není možné uzavřít projekty žadatelů, kteří spadají pod EU ETS. Řada podniků o tomto problému věděla a od podávání žádostí je to předem odradilo.

Zatím se tedy z OP PIK nečerpá a průmysl tvrdí, že když se zvýší alokace vymezená pro velké firmy, podaří se v následujících letech čerpání zrychlit a zefektivnit, což pomůže k plnění cíle.
Obě řešení – tedy problém s EU ETS a alokací – by měla jít ruku v ruce. V Národním centru energetických úspor jsme zpracovali studii, která navrhuje jakýsi ideální scénář odpovídající čerpání z Operačního programu Podnikání a inovace v předchozím programovacím období. Tehdy nebyl pro velké podniky stanoven žádný limit a v reálu vyčerpaly přibližně 40 % prostředků, zatímco 60 % využily malé a střední podniky. Když zůstaneme u úspor energie, díky takovému scénáři by mohl být přínos OP PIK o 10 uspořených petajoulů vyšší, než se aktuálně předpokládá.

I tak nám zbude relativně málo času, protože i tady platí klasický český problém se zdlouhavými povolovacími procesy. Plnou žádost o dotaci podnik podává už s hotovými povolovacími řízeními, která v Česku často trvají řadu let. A na splnění máme už jen čtyři roky. Klimaticko-energetické cíle byly stanoveny do roku 2020 a také vláda se v březnu usnesla, že veškeré peníze na energetickou účinnost je třeba z operačních programů vyčerpat už do roku 2020, i když obecně platí pravidlo n+3 (podle kterého je možné finanční prostředky alokované pro členský stát vyčerpat nejpozději do tří let od konce programovacího období, v tomto případě tedy do roku 2023 – pozn. red.).

Politici v energetice nevidí prioritu

Nebylo by z dlouhodobého hlediska lepší soustředit se v Česku spíš na zlepšení investičního prostředí, včetně těch povolovacích procesů, než se snažit za každou cenu vyčerpat evropské peníze? Primární přece je, aby se investovalo…
Primární je, aby existoval racionální přístup k energetické intenzitě, tedy jednotce energie na jednotku ekonomiky. Půjde to samo, pokud si bude stát držet nějaký stabilní pohled na energetickou intenzitu, jejíž snižování zařadí mezi své priority, a vytvoří předvídatelné prostředí, které se s odchodem jedné politické reprezentace nezmění. S rozumně nastavenou politikou se vyplatí do energetické účinnosti investovat i bez dotací. Poslední vlády ale energetiku mezi svými prioritami rozhodně neměly a kvalita veřejné diskuze v Česku je v tomto ohledu velmi nízká.

„S rozumně nastavenou politikou se vyplatí do energetické účinnosti investovat i bez dotací.“

Pro jaké typy projektů zaměřených na úspory energie by mohly velké podniky podávat v OP PIK žádosti, pokud by se alokace navýšila?
Generální ředitelství Komise pro regionální a městskou politiku (DG Regio) už naznačilo ochotu ustoupit v případě teplárenských projektů firem, které jsou minimálně z 50 % vlastněny městy. To by byla záchrana pro řadu obecních tepláren, ať už chtějí investovat do modernizace sítí, nebo přechodu na obnovitelné zdroje. Pokud by se alokaci podařilo navýšit například i v programu Nízkouhlíkové technologie nebo přímo v programu Úspory energie, motivovalo by to firmy k přechodu na technologie, které si momentálně vzhledem k inovačnímu cyklu nemohou dovolit. To by jim umožnilo vyrábět kvalitnější výrobky s nižší spotřebou energie, což by z celkového pohledu pomohlo modernizovat v Česku výrobní procesy.

Průmysl často upozorňuje, že se už v minulosti řada úsporných opatření ve velkých firmách udělala a každá další snaha o zvyšování účinnosti je nákladnější a nákladnější. Má tedy smysl ještě do velkých podniků v tomto směru investovat? Nemůže být potenciál jinde, třeba právě v menších firmách?
Potenciál tam je, ovšem jsou tam také jiné administrativní a realizační kapacity. Jak budete nutit malou strojírenskou firmu, která zaměstnává sto lidí, aby dělala energeticky úsporná opatření? Nemají člověka, který by se něčím takovým stíhal zabývat, a poradenské firmy, které by pro ně tu práci dělat mohly, jsou zvyklé na jiné peníze.

V českém průmyslu stále najdeme několik odvětví, která v úsporách potenciál mají a která by mohla realizovat velké projekty, tedy nahradit celou výrobní kapacitu novou technologií a vyrábět produkty s vyšší přidanou hodnotou a úsporou energií. Naráží ale na to, že se jim takový projekt vzhledem k návratnosti zcela nevyplatí, a potřebovaly by, aby dodatečných deset nebo dvacet procent té investice pokryly dotace. Z hlediska čerpání evropských fondů už to možná nebude tak nákladově efektivní jako projekty, které průmysl realizoval dřív, ale stále to bude vycházet lépe, než když ty úspory budete sbírat po kouskách v malých firmách, kterým přesto zůstane nadpoloviční většina dotací. To právě ukazuje naše studie.

Komise ale možná podporou menších podniků sleduje myšlenku, že když peníze rozdělíte mezi více malých firem, podpoříte vlastně víc subjektů, které se mohou rozvíjet dál a růst, což může mít v ekonomice další efekty.
To platí z makro pohledu na celou Unii, ale záleží také na lokální situaci. Česká republika je nejprůmyslovější zemí EU a neopustila uzavřené výrobní cykly. Na každý velký subjekt je navázána řada malých podniků a největší přidanou hodnotu má až výsledný výrobek, když dáte všechny komponenty dohromady. Můžete a měly byste se tedy snažit diverzifikovat a podporovat malé firmy, ale posunout strukturu ekonomiky je běh na dlouhou trať, zvláště když panuje i v rámci EU ostrý konkurenční tlak a řada oblastí je již „obsazená“. I proto u nás výrobní podniky zatím fungují v rámci velkých cyklů.

Potom zde máte problematiku životnosti nových firem a rychlosti jejich přínosu pro národní ekonomiku respektive zaměstnanost. Vyvíjí se samozřejmě řada moderních technologií, které však vesměs nyní generují přidanou hodnotu spíše ve službách nebo finančním sektoru. Pokud ale chcete v tak průmyslové zemi, jako je Česko, udržet zaměstnanost, bez průmyslu se to neobejde a inovační cyklus v něm se sice celosvětově zrychlil, ale přesto zůstává oproti jiným sektorům pomalejší.

Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA