David Marek: Na udržování stávající životní úrovně penzistů tu zdroje nejsou

S hlavním ekonomem poradenské společnosti Deloitte jsme hovořili o výhradách Evropské komise k nastavení českého důchodového systému. Podle Komise v dlouhodobém výhledu není udržitelný a nedávné kroky vlády, jako jsou štědřejší valorizace penzí nebo nastavení horní hranice pro odchod do důchodu, mohou situaci ještě zhoršit.
důchodový systém
@ Archiv Davida Marka

Evropská komise si pro letošní doporučení směřovaná České republice v rámci tzv. Evropského semestru vybrala téma, které bylo v uplynulých dvaceti letech hojně diskutováno, ale na zásadnější kroky stále čeká. Řeč je o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí v důsledku stárnutí a vymírání české populace, což se týká především důchodového systému a zdravotnictví. V rozhovoru s ekonomem Davidem Markem se EurActiv podíval na první z nich.

Krom vlastního, velmi obecně formulovaného doporučení, podle kterého má Česko „zajistit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí“, si Komise kriticky všímá dvou opatření, která v dubnu prošla Sněmovnou a nyní je čeká projednávání v Senátu. Jedná se o zastropování věku pro odchod do důchodu na 65 let a úpravy v mechanismu valorizace penzí, které mají současným i budoucím důchodcům zajistit rychlejší růst důchodů, než doposud. Podle Komise právě tyto změny ale mohou z dlouhodobého pohledu stav veřejných financí zhoršit. Jsou podle Vás tyto námitky oprávněné?

Legislativní kroky, které podnikla vláda v poslední době, určitě nepřispěly ke stabilizaci penzijního systému v dlouhodobém horizontu, naopak některé mohou systém destabilizovat. Týká se to zejména změny valorizačního vzorce, která s sebou přinese rostoucí náklady na penze do budoucna.

Chápu, že se jedná o snahu, jak zastavit setrvalý pokles náhradového poměru, tedy v podstatě životní úrovně, dnešních i budoucích penzistů. Ovšem tak, jak je současný penzijní systém nastaven, tak na to jednoduše řečeno nemá. Na to, abychom si mohli dovolit udržovat současnou relativní životní úroveň penzistů vůči pracující populaci, tu zdroje prostě nejsou.

Důvod je jednoduchý. Průběžně financovaný systém nefunguje v situaci, kdy dochází k rychlému stárnutí populace.

Jak je to se zmiňovaným zastropováním věku pro odchod do důchodu na 65 let? Připomeňme, že podle návrhu, který aktuálně prochází parlamentem, by se tato hranice měla jednou za pět let přehodnocovat s tím, jak poroste předpokládaná délka života. O jak zásadním dopadu na udržitelnost důchodového systému mluvíme?

Zastropování věkové hranice pro odchod do penze zatím nemá žádný dopad, protože jsme od ní stále ještě bezpečně daleko.

Jde ale o jinou verzi stejného problému, který jsme diskutovali u první otázky. V okamžiku, kdy stárne populace, se penzijní systém může přizpůsobovat prostřednictvím několika parametrů. Jedním z nich je už zmiňovaný náhradový poměr, dalším je poměr mezi počtem penzistů a počtem zaměstnanců a podnikatelů, kteří odvádějí sociální pojistné.

Snížením hranice pro odchod do důchodu můžeme penzijní systém destabilizovat.

Ve chvíli, kdy se věková hranice mění, může se měnit i tento poměr. To nám může pomoci udržet nebo destabilizovat penzijní systém. Pokud budeme hranici pro odchod do důchodu snižovat, budeme systém spíše destabilizovat. Pokud populace bude stárnout a my tu hranici budeme držet na nezměněné úrovni, bude na to systém opět doplácet. Pokud bychom tedy měli udržovat stejný poměr mezi počty penzistů a počty těch, kteří financují penze, pak by věková hranice opravdu měla dále růst a žádná fixní hranice by neměla existovat.

Současná vláda přijala i další opatření v oblasti doplňkového penzijního systému. Snaha je povzbudit občany k větším úsporám. Myslíte si, že jsou motivační prvky, které byly schváleny, jsou v tomto ohledu dostatečné?

Je zřejmé, že průběžný systém je v době stárnutí populace nutné doplnit o fondovou složku, která je výrazně méně citlivá na demografické faktory. Fondové spoření má svá úskalí, ale kombinovaný systém by byl na druhou stranu mnohem stabilnější, než systém, který je výrazně vychýlen směrem k průběžnému financování.

Spoření v rámci třetího pilíře je určitě v pořádku. Otázkou je, jestli budou lidé dostatečně zodpovědní.

Posílení motivace spořit si v rámci třetího pilíře je tedy určitě v pořádku. Otázkou je, jestli budou lidé dostatečně zodpovědní, aby si sami spořili dostatečný objem prostředků a aby počítali s tím, že nemalou část jejich penze budou tvořit výnosy z jejich úspor a ne z tzv. státního důchodu, který je financován průběžně.

Obávám se nicméně, zda je možné vytvořit dostatek pozitivních stimulů, aby si opravdu téměř každý vytvořil dostatečné úspory nebo zda je nutné sáhnout po nějaké formě povinného spoření. To bychom se ale už bavili o druhém pilíři, který se v České republice nepodařilo zavést. Takový systém v řadě západních zemí funguje, ale u nás je taková penzijní reforma asi na dlouhé roky odepsaná.

Když říkáte, že možnosti třetího pilíře jsou kvůli jeho dobrovolnosti omezené, není možné občany nějakou formou osvěty po vzoru kampaní na podporu finanční gramotnosti přivést k vyšší odpovědnosti?

Jakákoli osvěta je samozřejmě vítaná. Problematika penzijních systémů ale není úplně triviální, a pokud někdo není zrovna profesionálem v oblasti financí, může mu činit potíže domyslet důsledky, které přijdou za 30-40 let. Finanční gramotnost tedy může narážet na své limity, protože každý není dobře informován.

Zdá se, že současná vláda, která v aktuálních návrzích reflektovala některá doporučení své důchodové komise, pustila ze zřetele udržitelnost penzijního systému a mnohem větší důraz klade na sociální smír a zajištění důstojné životní nynějších i budoucích penzistů. To je zcela legitimní cíl. Na druhou stranu, takový cíl je třeba nějak financovat, a pokud nechceme zvyšovat odvody na sociální pojištění, je třeba deficit důchodového systému zaplatit ze státního rozpočtu. Opravdu by to bylo tak nákladné?

Samozřejmě, můžeme stále větší a větší část veřejných prostředků věnovat na financování penzí a zdravotních systémů, které budou kvůli stárnutí populace stále hladovější. Otázkou je, zda potom tyto prostředky nebudou v ekonomice nebo ve společnosti chybět někde jinde.

Pokud bychom chtěli tyto výdaje klasifikovat, v podstatě se jedná o normální spotřebu. Znamená to, že budeme více a více veřejných prostředků projídat ve spotřebě a méně a méně nám bude zbývat na investice do vědy a výzkumu, dopravní infrastruktury, školství apod. Naše společnost může pak v důsledku toho začít společensky a ekonomicky stagnovat, protože budeme svou budoucnost projídat v důchodech, na které jsme si předtím nenaspořili.

Pokud nechceme skončit mezi zeměmi třetího světa, bylo by dobré myslet na to, že veřejné finance mají plnit i jiné úlohy než jen udržovat životní úroveň penzistů.

To samozřejmě lze zvládnout. Takový problém je udržitelný možná řadu desetiletí. V dlouhodobém horizontu by ale naše ekonomika a společnost v globálním měřítku více a více zaostávala. Pokud tedy nechceme projíst svou vlastní budoucnost a nechceme skončit mezi zeměmi třetího světa, bylo by z dlouhodobě strategického hlediska dobré myslet na to, že veřejné finance mají plnit i jiné úlohy než jen udržovat životní úroveň penzistů. Je to důležitý cíl, ale není jediný.

Existují nějaké propočty vývoje deficitu státního důchodového systému v horizontu 20-40 let? Sama Evropská komise v analýze předcházející doporučením pro ČR uvádí, že pokud nedojde k žádným změnám, lze dramatické změny očekávat zejména kolem roku 2040…

Ta hranice se nachází někde kolem roku 2040-2042, kdy by při stávající hranici pro starobní důchody měli začít do penze odcházet silné ročníky z let 1970 – 1975, tzv. Husákovy děti. Tam přijde druhý bod zlomu ve financování důchodového systému. Výpočty jsem v minulosti sám dělal, ale vzhledem k tomu, že se žádná reforma nekonala, pustil jsem ze zřetele i toto téma. Jsem nicméně přesvědčen, že se v každém případě dostaneme k cifře, která je dost veliká na to, aby destabilizovala veřejné finance.

Pokud bychom chtěli udržitelnost důchodového systému v souladu s doporučením Evropské komise posílit, jaké vlastně máme možnosti?

Lze nastínit tři základní scénáře. V prvním z nich nebudeme dělat nic a budeme sledovat postupnou erozi současného průběžně financovaného systému. Budeme se ale současně muset smířit s tím, že méně a méně plní svou základní úlohu zajišťovat důstojnou životní úroveň pro penzisty.

Přečtěte si také rozhovor s předsedou důchodové komise profesorem Martinem Potůčkem >>>>

V druhém scénáři se vláda bude snažit přesvědčit lidi, aby si více a více spořili sami a aby nespoléhali na to, že systém doplní dostatek dobrovolných úspor. Třetí cestou je pak doplnění průběžného státního systému o druhý povinný spořicí pilíř. Stát by nás v něm donutil si částečně spořit na vlastní penzi.

Jsou to opravdu všechny možnosti? I u nás v minulosti někteří experti zvažovali například vytvoření povinného spoření v rámci státního systému. Své úspory bychom neukládali v soukromých fondech, odváděli bychom je i nadále státu. Tyto odvody by se nicméně skutečně chovaly jako úspory – tj. to, co bychom naspořili, by bylo vedeno pod naším účtem a to by nám také zůstalo na důchod…

Tato modifikace se používá například ve Švédsku. Nejedná se ale o nic jiného, než o jinou marketingovou nálepku stejného průběžně financovaného systému. Jeho jádro, jeho mechanika, to zůstává stejné. Možná se tím může změnit alokace peněz mezi jednotlivé penzisty, ale celkový balík zůstává stejný. Pořád je to průběžně financovaný systém, který je pouze transparentnější – každý na „svém“ virtuálním účtu může spočítat nebo se podívat, jak velký by jeho důchod měl být.

REKLAMA
REKLAMA