Bob Kartous: Desetiprocentní zvýšení platů kvalitní učitele do škol nepřiláká

„Navýšení učitelských platů by mohlo být klidně stoprocentní. Může to znít bláznivě, ale pokud chceme, aby do škol směřovali kvalitní lidé, je potřeba zpřísnit kritéria a zároveň výrazně navýšit platy,“ říká Bohumil Kartous z nevládní organizace EDUin, která se zaměřuje na otázky vzdělávání. Jak udělat z učitelství atraktivní povolání? A je český vzdělávací systém připraven na inkluzi?
Kartous
Bob Kartous; zdroj: EDUin

Evropská komise v letošních doporučeních pro Česko píše, že je potřeba zvýšit atraktivitu učitelského povolání a zajistit inkluzivní vzdělávání. Jsou to podle Vás nejdůležitější otázky, se kterými se české školství potýká?
Obě tato témata úzce souvisí s financováním školství, což je základní problém, který samotná Komise také zmiňuje. Stačí letmý pohled na statistiky OECD, která každoročně vytváří zprávu o vzdělávacích systémech v celém světě. Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi investuje Česko do vzdělávání velmi málo. Rozdíly se pohybují okolo jednoho až dvou a půl procenta v poměru k HDP, což jsou desítky miliard eur. Nedostatek finančních prostředků pak stojí v pozadí obou zmíněných problémů. Posun k inkluzivnímu vzdělávání i řešení problému stárnoucí učitelské populace ale samozřejmě souvisí i s dalšími faktory.

„Studentovi medicíny taky nedáte po šesti letech bez praxe do ruky skalpel, aby operoval infarkt.“

Kde pramení problém s nízkou atraktivitou učitelství? Podle toho, co říkáte, asi nespočívá jen v nízkých platech.
Domnívám se, že problém je komplexnější. Když se podíváte třeba na Finsko, učitelé tam mají ve srovnání se zbytkem populace v podstatě průměrné platy, ale učitelství je zároveň prestižní povolání.

V čem je rozdíl oproti Česku?
Stojí za tím reforma započatá v 70. letech. V průběhu přibližně dvaceti let stát velmi detailně dohlížel na přípravu učitelů a výrazně zvýšil kritéria, která se na zájemce o tuto práci vztahovala. Když pak došlo k postupné výměně učitelské generace, stát začal otěže uvolňovat a dnes mohou učitelé suverénně rozhodovat o tom, kam se škola bude ubírat. Učitelé mají velkou důvěru – v zemi třeba neexistuje ani školní inspekce – vycházející právě z toho, že ke studiu pedagogiky se dostanou ti nejlepší a ti, kdo mají o učitelství skutečně zájem.

V Česku se stále ukazuje, že pedagogická fakulta není pro uchazeče o studium na vysoké škole první, ale spíše třetí nebo čtvrtou volbou. Velká část absolventů pedagogických fakult se pak navíc orientuje jinam a učit vůbec nejde. Nakonec pak ještě řada učitelů zjistí, že po založení rodiny jim plat nestačí k obživě a také si hledají práci jinde.

Dá se vyčíslit, kolik absolventů pedagogických fakult odchází jinam?
Přesné vyčíslení by bylo složité, protože uplatnění svých absolventů na trhu práce sledují jen některé české univerzity. Můžeme ale vyjít třeba z nedávného průzkumu společnosti Scio, podle jehož výsledků 22 % studentů, kteří si podávají přihlášky na pedagogické obory, vůbec učit nechce. Když pak mluvíte s řediteli škol i učiteli, skutečně se dozvíte, že nezanedbatelná část těch, kdo učit jdou, nakonec od učitelství odchází. Tento trend je zřejmý především u mužů, kteří často zjišťují, že s učitelským platem nemohou naplnit tradiční roli živitelů rodin.

Fakulty zbytečně předstírají výzkum

Kolik by se tedy učitelům mělo přidat?
Školské odbory nedávno zahájily kampaň za desetiprocentní zvýšení platů. Odborná veřejnost se ovšem domnívá, že to může přispět pouze k dorovnání určitého pomyslného deficitu, ale rozhodně učitele nepřiměje dělat něco navíc a nepřiláká nové uchazeče.

EDUin každoročně pořádá setkání osobností, které mají ke školství co říci. Z toho posledního vyplynulo, že navýšení by mohlo být klidně stoprocentní – i když to v současné chvíli může znít poněkud bláznivě. Pokud ale chceme, aby do škol směřovali kvalitní lidé, je potřeba zpřísnit kritéria a zároveň výrazně navýšit platy. Jedině pak můžete učitelům říct, že se musí přizpůsobit vysokým nárokům, které na ně budou kladeny.

Pokud mají být nároky na učitele vyšší, co se musí změnit na pedagogických fakultách?
Pedagogické fakulty se více či méně úspěšně snaží o reformu vlastní výukové struktury. Pořád ale platí, že jejich studenti se příliš málo setkávají s praxí. Když studujete lékařskou fakultu, od prvního semestru se učíte pracovat s lidským tělem. Na pedagogické fakultě začínají studenti teprve ve třetím ročníku chodit na takzvané náslechy a praxe v rozsahu několika desítek hodin. S tím pomyslným tělem – tedy dětmi – ve třídě vůbec nepracují a do praxe přichází nepolíbení tím, co se ve škole skutečně děje. To je, jako kdybyste studentovi medicíny dala po šesti letech studia najednou do ruky skalpel a nechala ho operovat infarkt.

Co ale studenti na pedagogických fakultách vůbec dělají?
Fakulty jsou do jisté míry vnitřně paralyzovány podivným způsobem odměňování v akademické sféře. Metody učení nejsou v rámci akademického hodnocení zahrnovány mezi vědecké činnosti. Na katedrách pedagogických fakult se tak musí provádět „výzkum“ v historii, biologii, matematice, společenských vědách a podobně. To je absurdní, protože tak velmi často suplují to, co se děje na filozofických, přírodovědných a dalších fakultách, místo aby se věnovaly tomu, jak o věcech učit.

Říkal jste, že některé univerzity se to snaží změnit. Existují nějaké konkrétní projekty?
Na pedagogické fakultě brněnské Masarykovy univerzity vznikla iniciativa Otevřeno, k níž se připojila i Univerzita Palackého v Olomouci a Karlova univerzita. Vznikly tak velmi smysluplné požadavky na to, co by se mělo na pedagogických fakultách změnit.

Vytváří v tomhle směru nějakou konkrétní aktivitu i EDUin?
V EDUin se neutěšenou situací učitelů dost zabýváme a stavíme to jako jedno z nejdůležitějších témat vzdělávání. V současné době hledáme partnery pro kampaň „Učitelství jako povolání snů?“, v níž bychom chtěli poukázat na nutnost zvýšení atraktivity tohoto povolání, potřeby lepšího odměňování a podpory ve vzdělávání a kariéře. Součástí podpory by mělo být i takzvané tvůrčí volno, kdy může učitel jednou za 5 až 7 let odejít na několik měsíců ze školy a věnovat se jiné činnosti. Je to velmi osvědčená prevence před vyhořením. Rádi bychom také poukazovali na skvělé učitele nominací na Global Teacher Prize.

Zabarikádované školy

V debatách o vzdělávání také zaznívá, že by se školy měly více otevřít lidem, kteří sice na pedagogické fakultě nestudovali, ale měli by o učení zájem. To by pomohlo?
Zákon o pedagogických pracovnících nutí zájemce o učitelství k tomu, aby absolvovali pedagogické studium buď na pedagogických fakultách, nebo fakultách přírodovědných a filozofických, kde lze učitelství studovat v určité kombinaci. Přitom tu máme lidi s vnitřní motivací, které by učení zajímalo, ale takovým studiem projít nechtějí. Mohou to přitom být i velmi kvalitní uchazeči.

„Romské rodiče zatím systém poradenství přesvědčoval, aby dávali děti do praktických škol.“

To je podle nás cesta naprosto špatným směrem. V Česku rapidně stárne učitelská populace a hrozí, že v některých oborech za chvíli nebudou žádní učitelé. Na pedagogických fakultách totiž nejsou třeba zájemci o výuku chemie nebo fyziky. Na druhé straně stojí lidí, kteří vystudovali technické obory a rádi by učili. Místo toho, aby jim stát školy otevřel, je zabarikáduje a spolehne se jen na nedostatečnou produkci pedagogických oborů.

K lepší motivaci učitelů má sloužit nový kariérní systém, jehož zavádění se ale komplikuje. Co se tedy vlastně chystá?
Na požadavek ministerstva školství byl původně vypracován čtyřstupňový kariérní systém, který vytvářela speciální pracovní skupina přibližně po dobu tří let. Byl na to určen grant z Operačního programu vzdělávání pro konkurenceschopnost a proinvestovalo se asi 30 milionů korun.  Tento návrh měl jistě své chyby, ale spíše by dávalo smysl jej vypilovat, než zahodit. Když přišla ministryně Valachová, byl však tento kariérní systém smeten ze stolu a během dvou měsíců byl vytvořen alternativní návrh. Počítá s třístupňovým systémem, ale v první fázi mají být zavedeny pouze dva stupně. Jedná se tedy spíše o jakousi platovou tabulku, která stanoví, že učitel-začátečník bude muset po dvou letech projít jakousi jednoduchou atestací. Na jejím základě bude uznáno, že je právoplatným učitelem, a bude mít nárok na platové navýšení. Takový systém ale nemotivuje učitele k dalšímu vzdělávání. Proto je možné, že bude zaveden, ale reálně nic nezmění.

Vyjmenoval jste tady základní problémy, se kterými se školství potýká. O možných řešeních se už nějakou dobu mluví. Jestli se všichni shodnou, že je potřeba vzdělávací systém změnit, proč to nejde?
Nejsem si jistý, že se na potřebě změny všichni shodnou, a pokud ano, tak ne každý si myslí, že by se měl vzdělávací systém měnit progresivně. Řada lidí by si spíš přála návrat k nějakému prvorepublikovému modelu, kdy na vysoké školy odcházela 3 % lidí a vzdělání „mělo určitou hodnotu“. Je ovšem naivní si představovat, že se můžeme vrátit do minulosti. Doba studia se prodlužuje a posouvá se okamžik, kdy můžeme člověka považovat za připraveného na vstup do společnosti – to je dílem doby a společenského i technologického vývoje. Těžko bychom mohli najednou omezit vstup na vysoké školy, pustit tam jen 25 % lidí a zbytek poslat na trhu práce. Způsobili bychom tak obrovský společenský problém, protože ti lidé by reálně neměli šanci se někde uživit.

Chtěl jsem každopádně zdůraznit, že ne každý si přeje progresivní změnu českého vzdělávacího systému. Někteří z těch, kdo by si ji přáli, navíc raději volí cestu alternativního vzdělávání. Rodičům se totiž nechce vynakládat zbytečnou energii, když vidí, že systém se sune určitou setrvačností dál a jejich děti mezitím rostou. Proto jdou raději oklikou.

Jsou tu ale nápady na změny, o kterých se dlouho mluví a začínají se také zavádět do praxe. Takže něco se mění.
Schválená novela školského zákona zavádí povinné přijímací zkoušky na střední školy a povinnou maturitu z matematiky a odborná veřejnost se ptá, čeho chce stát vlastně dosáhnout. Představa, že to zlepší vzdělávání na základních a středních školách, je iluzorní. Pravděpodobně spíš změna znovu postihne děti ze socioekonomicky slabších vrstev, které rodiny nemotivují k tomu, aby šly studovat dál. Budou tak dále směřovat na učiliště, ze kterých jde řada absolventů rovnou na pracovní úřad, protože jdou naprosto demotivovaní.

Inkluze jako apokalypsa?

Situace znevýhodněných dětí je druhá věc, na kterou se evropská doporučení zaměřují. V tomhle směru se něco mění. Od nového školního roku mají platit opatření, která mají podpořit společné vzdělávání různých skupin dětí na základních školách. Pomůžou skutečně?
Uvidíme. Předchozí novela školského zákona uzákonila nový systém podpůrných opatření, který zabraňuje tomu, aby děti byly „na první dobrou“ posílány do speciálních nebo praktických škol. Již deset let platí, že rodiče mají právo na to, aby byly děti vzdělávány ve spádových školách. Dosud však fungoval systém poradenství, který vedl především rodiče z romské komunity k tomu, aby umisťovali děti do praktických nebo speciálních škol. Poradenská zařízení je totiž přesvědčovala, že dětem tam bude lépe, protože „budou mezi svými“. Namísto toho by nyní měly školy poskytovat řadu podpůrných opatření a případné zařazení do speciální školy by mělo přijít až jako poslední možnost.

Říkal jste „uvidíme“. To znamená, že je tam nějaký háček?
Je možné, že se budou některé školy snažit dětem se znevýhodněním vyhýbat. Například že budou lhát o naplněné kapacitě a budou přijímat jen některé děti. Tomu by se ministerstvo mělo snažit zabránit. Stejně tak je možné, že některé rodiny budou hledat alternativu mimo veřejný vzdělávací systém kvůli naprosto hysterické diskuzi, která v Česku probíhá. Rodiče totiž mohou mít dojem, že se na ně řítí jakási apokalypsa a školy zahltí problémoví žáci. Což je naprostý nesmysl.

„Učitelé praktických škol mají pocit, že je chce někdo zlikvidovat. Nikdo jim ještě nestihl říct, že je to nesmysl.“

Komise výslovně zmiňuje problém se začleňováním romských dětí. Mají podobné potíže i děti z chudších rodin v rámci většinové společnosti? A jaké jsou další skupiny dětí se znevýhodněním?
Málokdo si uvědomuje, že mezi dětmi ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí tvoří romské děti jen menší část. Dále se problém samozřejmě týká dětí s určitou kognitivní poruchou, a to nemusí být jen lehké mentální postižení nebo Downův syndrom. Některé děti pak mají smyslové nebo tělesné postižení. U těch se inkluze jeví jako nejmenší problém – největší naopak u dětí s kognitivní poruchou a u romské komunity, kterou většina společnosti vnímá jako nepřizpůsobivou.

Z dosavadní debaty se nezdá, že by Česko bylo na přechod ke společnému vzdělávání připraveno. Zvládnou to školy?
Celkovou nejistotu do značné míry podporují nejasnosti nad vývojem, který lze očekávat v následujících měsících. Ministerstvo školství zatím nebylo schopné jednoznačně komunikovat, jak budou školy na podpůrná opatření získávat finance. Tedy z čeho budou platit speciální asistenty nebo různé pomůcky. Určitě by pomohlo, kdyby byly plány na financování a chystané další kroky dlouhodobější. Jako člen pracovní skupiny ministerstva školství pro inkluzivní vzdělání jsem také navrhnul, aby se zlepšila komunikace směrem k učitelské veřejnosti. Měli bychom tedy nyní lépe komunikovat nejen s učiteli základních škol, ale i s těmi z praktických škol, kteří tvoří nejsilnější část opozice. Mají totiž pocit, že je chce někdo zlikvidovat. Nikdo jim ještě nestačil říct, že je to nesmysl, protože speciální pedagogové budou potřeba i v běžných školách a bude jich pravděpodobně potřeba víc, než je v současné době k dispozici.

Je také nutné dodat, že celá změna bude probíhat pozvolně. Už jen proto, že řada dětí nebude mít ještě nové posudky z poradenských center, a tím pádem budou vzdělávány podle původních principů a norem. Zákonem navíc byla stanovena dvouletá přechodná lhůta. Platí ovšem, že komunikace s učiteli by se v této otázce měla zlepšit.

REKLAMA
REKLAMA